Sté narozeniny hercovy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Sté narozeniny hercovy
Autor: Jindřich Vodák
Zdroj: VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 217–219.
Vydáno: České slovo 29. I. 1929
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
František Karel Kolár

Na den 29. ledna ohlašují se sté narozeniny slavného našeho herce a kreslíře Františka Karla Kolára, vlastně Koláře, nazývaného Kolárem mladším, aby se rozlišil od svého bratrovce Josefa Jiřího Kolára. Sice se jeho narození kladlo až posud obyčejně na rok 1830, ale zjistilo se teď, že se narodil roku 1829 a ihned se tedy připravila narychlo jakási oslava u jeho poprsí v Národním divadle. Mezi dnešními herci a jinými divadelníky není už příliš mnoho těch, kteří Kolára mladšího dostatečně pamatují na jevišti, byl od roku 1892 ve výslužbě a tři léta poté zemřel, ale jeho jméno zachovalo si plný dobrý zvuk i v tom hereckém pokolení, které přišlo po něm, a ústním podáváním udržuje si jej dál. Označuje umělce, jenž původně jako syn pražského usedlíka studoval malířskou akademii po celých šest let a teprve pak svým zjevným nadáním získal si pozornost herce Granerta a ředitele Hofmanna, takže dne 30. listopadu 1851 byl připuštěn k pohostinskému vystoupeni v odpoledním českém představení, aby zahrál pána z Nemanic v Claurenově veselohře „Brambory na loupačku“. Odtud setrval už věrně na divadelní dráze, osvědčil se rovněž v představeních německých, pronikl od drobných rolí milovnických k větším rolím charakterním znamenitým panem Tobiášem Říhalem, jejž v Shakespearově „Večeru tříkrálovém“ převzal za ochuravělého Grabingera, a dobyl r. 1856 zvlášť rozhodného úspěchu chrchlavým, mrzutým mlynářem Rychnovským v Raupachově pověstné dušičkové hře „Mlynář a jeho dítě“. Nelze dobře říci, byla-li jeho oborem spíš veselohra než tragedie a svědčila-li mu novější dramatická tvorba lépe než starší shakespearovská a poshakespearštěná, ale jisto jest, že jeho velké, pružné nadání skvěle obstálo v celém soudobém repertoáru od nejzralejších jeho mezí až k dílům poměrně nejmodernějším. Ten, jenž hrál Delavignova sveřepého, úskočného Ludvíka Jedenáctého, dovedl stejně hrát Stroupežnickému pánovitého aristokrata Václava Hrobčického z Hrobčic nebo usmoleného ševce Habršperka posledního realistického střihu, a ten, jenž proslul jako Falstaff nebo Richard Třetí, dovedl vévodit francouzským konversačním komediím svými vévody a finančníky. Příroda mu neuštědřila výhodného zjevu ani lahodného hlasu, vychování nenaučilo ho správné češtině, jeho zaměstnanost přivodila často roztržitost, ale to vše se mu rádo promíjelo pro výkony, v nichž proudilo vždy tolik osobitého života. Jeho síla byla ve vášnivém uchopení každé postavy, v tom, jak se všecek do ní přerodil, v tom, jak přiváděl představu jiného a jiného mocně vyvinutého člověka. Vypravuje se, jak on před představením od rána už vždycky po celý den hrál tu roli, v níž měl večer vystupovat a jak na př. vycházel z domu přihrblý na pravou lopatku, s hlavou vpřed vychýlenou a do ramen sraženou, pokulhávaje, s odporným šklebem v tváři po způsobu Richarda Třetího. Prostě tím, za koho se na jevišti vydával, opravdu také chtěl být a přenášel se úplně do své vidiny. Velkou pomůckou bylo mu jeho umění masky, podporované malířskou průpravou a výtvarnickým smyslem.

Mimo práci hereckou vykonal Kolár ml. od šedesátých let množství výborné práce režisérské, na živé obrazy neměl mezi režiséry soupeře a hercům nevedlo se s ním v jeho režiích nikdy zle. Ovšem, mimo svou divadelní památku zůstavil Kolár ml. po sobě hromadu satirických obrázků, jež po třicet let kreslil do humoristických listů. Byly by se měly aspoň ve výboru dávno sebrat k vydání jako kus národních dějin, zachycený v tolika a tolika důležitých postavách a scénách. Nepopuzovaly dravostí, dobráctví Kolárovo se v nich nezapřelo a usmívá se z nich na nás ještě dnes. Sto let nazad tkví jeho kořeny! Vojan říkával, že nepoznal mistrnějšího herce a Vojanovu slovu se může věřit.