Srbské pohádky/I. Proč není u lidí tlapa rovná

Srbské pohádky Božena Němcová
	I. Proč není u lidí tlapa rovná	II. Kopání pokladu

Údaje o textu
Titulek:	Proč není u lidí tlapa rovná
Autor:	Božena Němcová
Zdroj:	NĚMCOVÁ, Božena. Spisy Boženy Němcové, svazek jedenáctý. Básně a jiné práce. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957. s. 74–75.
Licence:	PD old 70

Když jsou byli ďáblové od Boha odpadli, utekli na zem, a tehdáž i slunce s sebou odnesli. — Kníže ďáblů nasadil si je na kopí a nosil je na rameně.

Když si již země Bohu žalovala, že vše od slunce shoří, tu poslal Bůh svatého archanděla, aby se postaral o to, kterak ďáblu slunce vzíti.

Sešelť svatý archanděl na zem a přidružil se ke knížeti ďáblů; — ale ďábelský kníže čul, co onen zamýšlí, a měl se na pozoru. — Takto pospolu chodili po světě, až došli jednoho času k moři; chtěvše se vykoupati, stanuli a ďábel zarazil kopí se sluncem do země. Koupali se. — Když se byli trochu prokoupali, propoví svatý archanděl: „Nuže, potápějme se, který déle vydrží?“ —

„Nu, pojďme!“ — odpověděl mu ďábel. — Tu svatý archanděl se potopil až na dno moře a na důkaz vynesl v zubech písku mořského. — Byla řada na ďáblu, ale ten počal se obávati, aby mu, zatím co on potápěti se bude, svatý archanděl slunce neodnesl. Vtom padlo mu na um, kterak si pomoci; plivnul na zem, a z plivánek těch straka se utvořila. Té dal hlídati slunce, dokud by on potápěje se nevynesl v zubech písku mořského. — Jak se ďábel potopil, tu svatý archanděl přežehnal moře, a hned na něm povstal led s devíti loktů tloušťky. Potom uchytil slunce a utíkal s ním k Bohu; straka pustila se do skřeku. — Když ďábel uslyšel stračin hlas, tu již věděl, co se stalo, a co nejrychleji vracel se nazpět. — Vyplavaje k vrchu viděl, že moře zamrzlé a že na zem nemůže; v největší rychlosti vrátí se opět na dno moře, uchopí kámen, tím si led probije, a jsa nahoře, pustí se za svatým archandělem. — Ten utíká, ale ďábel rychle za ním. — Tu když svatý archanděl jednou již nohou do nebe kráčel, ďábel ho dostihl, a za druhou nohu uchytna ho, kus tlapy nehtami mu vytrhl. — Svatý archanděl takto poraněn předstoupil se sluncem před Boha a zaplakal: „Co, Bože, se mnou, takto zohyzděným?“ — I odpoví mu Bůh: „Poslyš a neboj se. Od nynčka ustanovím tak, aby všickni lidé na tlapě takovou malou jamku měli, jako ty máš!“ —

I tak Bůh ustanovil, aby u všech lidí na obou nohou malá jamka byla, a tak zůstalo až podnes. —