Srb, lužický Srb nebo Lužičan? — srbský, lužicko-srbský nebo lužický?

Údaje o textu
Titulek:	Srb, lužický Srb nebo Lužičan? — srbský, lužicko-srbský nebo lužický?
Autor:	Josef Páta
Zdroj:	Naše řeč, ročník 19. (1935), číslo 6-7. s. 256-258 Dostupné online
Vydáno:	1935
Licence:	PD old 70

V této poznámce chci upozorniti na rozpaky, v nichž se ocitají někteří naši pisatelé při užívání jména nejmenších příslušníků slovanského plemene — lužických Srbů: čteme již více než po sto let střídavě vedle sebe Srb, lužický Srb (také velmi často Lužický Srb), dokonce i Srbolužičan a konečně také pouhé Lužičan. Společně s tím se také střídavě užívá přídavného jména nebo příslovce: srbský, lužickosrbský, srbskolužický a lužický, — a srbsky, lužickosrbsky, srbskolužicky a lužicky. Zajímavé je, že někteří pisatelé při psaní o Lužici rádi všelijak označují lužickosrbský kraj a vypravují v denním tisku o své návštěvě v srbském Lužicku, jindy zase v lužickém Srbsku a t. pod.

Nemusím zvláště vykládati, že tyto rozpaky vznikají hlavně ze shody názvů Srb, srbský a srbsky, v Srbsku pro označení kmene lužickosrbského na slovanském severu a srbského na slovanském jihu, ačkoliv v původních jazycích jest aspoň ten rozdíl hláskoslovný a fonetický, že lužičtí Srbové říkají Serb, serbski, kdežto Srbové jižní Srb, srpski.

V Lužici samé nacházíme téměř výhradně jméno Serb, Serbja, země Serby, serbski a t. pod. Jestliže lužičtí spisovatelé chtějí rozlišiti kmen severní a jižní, užívají o jižních Srbech názvu južni Serbja, južnoserbski, a chtějí-li hned napoprvé upozorniti na to, že jde jen o lužické Srby, připojují přídavné jméno łužiski: łužiski Serb, anebo kladou přímo [257]název Łužičan. Tak na př. když začali v Budyšíně vydávati pravidelné lužické noviny, označili je nejdříve všeobecným názvem Tydźenska nowina, ale později užili názvu Serbske nowiny, které s tímto názvem vycházejí v Budyšíně podnes. Ale když později začali lužickosrbští spisovatelé vydávati beletristické měsíčníky, označili je jménem Łužiski Serb nebo Łužičan, revui novější (od roku 1882) krátce Łužica. Jestliže někteří lužickosrbští spisovatelé užívají názvu serbska Łužica, chtějí tím přímo a jasně odlišiti slovanské území Lužice od Lužice již německé nebo poněmčené. V Lužici je zkrátka nejběžnější a nejobvyklejší jméno Serb, příd. jméno serbski, rovněž tak příslovce serbski. Je to proto, že to byl základní název pro obyvatelstvo lužickosrbského kraje, které se jinak dělilo na několik kmenů, stejně jako jsme měli my několik kmenů na území českém anebo byly rozličné kmeny v jednotlivých zemích slovanských. Časem se jednotlivé názvy na srbském území vytratily a zůstávaly v podstatě jen dva názvy: Lužičané, to jest označení pro dnešní Dolnolužičany, a Milčané pro dnešní Hornolužičany. Oběma pak byl vlastní týž původní název Serb, Serba, který se spojoval se jménem łužiski, zvláště když od konce XVI. stol. zanikl také název Milčanska (se Záhvozdem). Odtud tedy máme základní jméno Serb, serbski, které bylo také mechanicky přejímáno k nám. Němci říkali a podnes říkají lužickým Srbům Wenden, ač se tomu Lužičané brání, poněvadž toho jména Němci užívají s jakousi příhanou; v odborné literatuře se užívá přesnějšího jména lausitzer Serben n. Sorben, příd. jm. lausitzischserbisch (n. sorbisch) a tohoto jména se také Lužičané stále na Němcích dožadují.

Čteme-li u nás v době obrozenské jméno Vendové, vendický, je to zřejmý ohlas německého názvu a německého vlivu. Čelakovský na př. v I. sv. Slovanských národních písní užil pro populární lužickou posvícenskou písničku Ta cewa wes so skhadźuje… nadpisu Vendická píseň za původní označení serbske spěwanjo. Ale Dobrovský na př. užíval správně názvu lužičtí Srbové, pokud se o nich česky vyjadřoval, jak jsem vyložil ve své monografii Josef Dobrovský a Lužice, Praha 1929, str. 30, ač také napsal krátce »Srbům« v lístku Hankovi z r. 1828 (tamže str. 28). Jistě že se pouhého jména Srb, srbský a srbsky užívalo a dosud se ho užívá za přímého vlivu lužickosrbských textů. Tak to nacházíme u všech našich spisovatelů, i u těch, kteří se zabývali Lužicí odborně, jako na př. u Ad. Černého v jeho knížce Lužice a lužičtí Srbové, Praha 1911, nebo v jeho Lužické otázce, Plzeň 1918. V souvislosti textové to nečiní nijakých nesnází, [258]poněvadž každý čtenář ví, že jde o lužické Srby. Jiná jest ovšem otázka, vytrhne-li se nějaká věta ze souvislosti textové a mluví se v ní o Srbech, srbských věcech, poněvadž není vždycky dosti jasno, jde-li o Srby lužické nebo o Srby jihoslovanské. Dochází tak často k nedorozuměním, jak bych mohl doložit příklady. Ba stává se, že se lidé hlásí, že znají dobře Srby lužické, poněvadž byli v — Bělehradě! A to si pletou Budyšín a jižní Srby! A v Lužici vůbec nebyli!

Mohu se snad také zmínit o tom, že podobné rozpaky v užívání jm. pro lužické Srby mají všichni ostatní Slované, kteří si rovněž tak počínají jako naši pisatelé. Když vydal tedy na př. bělehradský L. Lénard monografii Srpstvo u poeziji lužičkih Srba (1931), není jeho nadpis dosti jasný, poněvadž vzniká mylná domněnka, že jde o jižní Srby a jejich ohlasy v lužickosrbské poesii (tyto ohlasy také skutečně jsou!), ačkoliv jde o lužickosrbskou národní myšlenku v lužickosrbské poesii.

Ze všeho, co tu bylo uvedeno, vyplývá, že nejspolehlivější je užívati výrazů lužický Srb anebo Lužičan, příd. jm. lužickosrbský nebo lužický. Nejlepším potvrzením toho je, že ti Lužičané, kteří se naučili dobře česky, kteří v Praze vystudovali, důsledně vždy užívali a užívají názvů Lužičan, lužický Srb, příd. jm. lužický anebo lužickosrbský. Tak na př. Michal Hórnik, Jiří Libš, Jakub Bart-Ćišinski a j. Tím se také nejspíše vyvarujeme nedorozumění a slučování lužických Srbů se Srby jižními.

Zvláštní nesnáze působí užívání těchto názvů našim překladatelům-básníkům: jméno lužický Srb anebo Lužičan lze těžko vpraviti do rytmu a rozměrů verše při překládání z lužické srbštiny. Upozorňuji na př. na překlady Ad. Černého v jeho výborech veršů z Handrije Zejleŕa (Praha 1894), nebo z Ćišinského (Praha 1906), nejnověji ve výboru Pelíškově-Zmeškalově Lužičtí básníci (Praha 1935). Tu je těžko dožadovati se několikaslabičných názvů za krátké lužické Serb, jinak dojdeme k nežádoucímu porušení verše, jako se stalo v Malého knize Lužických vzpomínek (Praha 1935, na str. 107), kde nevítaný korektor proti vůli překladatelově opravil Malého verš: Jsem Srbů srbská holčina (Sym Serbow serbske holičo) na kulhavý verš: Jsem Srbů lužická holčina… (!). To je pak lépe ponechati znění kratší a při citaci výslovně upozorniti na lužickosrbskou příslušnost. To jest tedy v poesii. V próze jest nejlépe užívati důsledně výrazů lužický Srb (tak mají také naše Pravidla) nebo Lužičan, lužickosrbský (nikoli lužicko-srbský s dělítkem), lužický, lužickosrbsky, lužicky, jak jsem napsal shora.