Spravedlnost základ státu

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Spravedlnost základ státu
Autor: František Mareš
Zdroj: Národní listy, roč. 58, č. 39, str. 1
Vydáno: 17.02.1918
Licence: PD old 70

Národ, dospělý k sebevědomí, jakožto osoba chce vládnouti svými prostředky ke svým účelům, chce míti svůj stát a svou vládu. Prvním účelem jest vypěstovati vlastní národní osobitost k nejvyšší její tvořivosti. To však není účelem posledním, nýbrž právě prostředkem ke tvoření hodnot, cenných všem lidem. Národ jako osoba má konati dílo nadosobní hodnoty, kterým by přispěl ke sjednocení myslí u všelidskou harmonii. Není harmonie o jediném hlase; čím četnější a rozmanitější hlasy splývají v jednotu, tím nádhernější jest harmonie. Proto má každý národ pěstovati svůj hlas, svou zvláštní osobitost, aby zvelebil všelidskou harmonii.

Žirvot na zemi vtělil se ve hmotu-energii a usiluje podříditi hmotné děje pořádku. Pořádek odpovídá idei, duchovému řádu. Lidské vědění jest uspořádané podle ideí, i vědění o hmotných dějích. Tyto probíhají sice po určité zákonitosti, ale podléhají všelikým náhodám, jako útvary písku na poušti. Pravidelný, geometrický útvar v tomto písku zmámená stopu duchového řádu, který tu přesel pouští.

Úkol pozemského života, zavésti duchový řád do hmotných dějů a obmeziti náhody, jest těžký, ale život neustává v úsilí provádět jej; neboť vzdát se ho znamenalo by nezdar života na zemi. Úkol jest přetěžký, neboť hmotná náhoda vládne nad samými počátky těkaného života. Veliká náhoda dává vzniknouti určitému jednotlivci, odepírajíc život velikému množství jiných stejně možných. Nahodile seskupují se tělesní vlohy každého jednotlivce, nahodilé jsou okolnosti, do kterých se narodí a brutální náhody ruší pořádek jeho dalšího života; a konečně smrt sama jest brutální náhodou. Pozemský život jest spřežení duchového s tělesným, řádu s náhodami, kterýmž spřežením život trpí; a proto neustane usilovat o to, aby opanoval v tomto životě duchový řád.

Tělesní vývoj směřuje k utváření jedntlivců co nejvíce rozlišených. Přírodní pud k individualisaci nabádá odlišovat se od jiných, dodávat si zvláštního vzhledu, imponovat jiným, povýšit se nad ně a podrobit si je. Tento přírodní pud sebezachování zdá se jediným cílem života, u zvířat aspoň. Avšak člověk ví o smrti a z té může poznati, že cíl života jest nadindividuální. U člověka pud sebezáchování jest podřízen pudu společenskému; neboť člověk není možný jako osamocený jednotlivec; mohl povstat a vyvinout se jen ve společnosti; je bezbranný a pomoci potřebný. U člověka přirozený egoism rozšiřuje se v altruism. Každý má pěstovati sebe v zájmu všech, má milovati bližní jako sebe. Člověk není vyzbrojen zuby a drápy jako šelma, krvavý zápas není lidská věc. Lidský život je nevinný jen na základě vzájemnosti, jen ve společnosti podle duchového řádu. Lidská řeč je tu hlavním nástrojem, zřízeným ze spřežení duchového s tělesním. Slovo spojuje duchově všechny lidi, bývalé i budoucí; jím trvají dějiny v přítomnosti, jím zachovává se a roste vědění. Tělesně rozlišuje se lidská řeč v rozmanité jazyky; duchově jest jedna, odpovídající jednomu duchovému řádu, platnému všem lidem. Tělesní vývoj tvoří rozdíly podle všelikých náhod. Duchový řád však vyrovnává a sjednocuje. Jeden jest řád lidského myšlení, jeden rozum a jedna logika; a jeden řád lidského cítění, jedna ethika. Je-li pokrok v lidské společnosti? Obmezila již znatelně brutální náhody duchovým řádem? Pokroku ovšem není ve zlepšení duchového řádu: ten trvá nezávisle na lidském pachtění; nejsme moudřejší, než byli staří. Ale brutální náhody jsou značně obmezeny a duchový řád uveden v platnost. Není otroctví, nepálí se čarodějnice, není soudního mučení. Zápas duchoviého řádu s brutálními náhodami jest velmi těžký a zdlouhavý a vítězství řádu není možné bez velkého utrpení.

Pozemský život nemůže být zařízen častě podle duchového řádu, neboť je ztížen tělesností, podléhající náhodám. Tělesnost má potřeby, k jejichž opatření třeba práce. Práce třeba rozděliti, vytvořiti zvláštní orgány se zvláštní výkonností. Lidská společnost rozlišila se přírodním vývojem v kasty, stavy, třídy, podle rodových nahodilostí. Tyto přirozené rozdíly a nerovnosti mezi lidmi mají býti duchovým řádem obmezeny na nezbytnou míru, podmíněnou tělesností. Všichni lidé jsou si rovni podle duchového řádu, pokud jej uznávají a zachovávají. Mimo práci, nezbytnou potřebám tělesnosti, každý dělník jest osoba, člen duchového řádu, ve kterém jsou si všichni rovni důstojností, zcela rozdílnou od nahodilé urozenosti. Zevnější odznaky, ukazující na nerovnost lidí podle tělesních nahodilostí, pozbývají významu. Kabát již nedělá člověka. Duchový rozvoj společnosti pozná se podle vážnosti, s jakou oceňuje rozdíly mezi lidmi a jejich zevnější odznaky: jaké vážnosti se v ní těší uniforma.

Uváděti v platnost duchový řád v lidské společnosti, obmezovati brutální náhody, vyrovnávati nahodile rozdíly a nerovnosti, jest konati spravedlnost. Duchový řád není jen rozumový, nýbrž též citový. Spravedlnost nemá jen odměřovat a odvažovat podle rozumu, vylučujíc všechen cit; tak způsobovala by nové křivdy. Ideál spravedlnosti, spravedlnost božská je vždy spojena s milosrdenstvím. Není spravedlnosti bez soucitu a sympathie. Spravedlivý vcítí se v mysl druhého a nalezne cestu k ospravedlnění a usmíření; a to jest cílem spravedlnosti, ne trest.

Dobré jest, co jest podle duchového řádu a v souhlase se všelidskou harmonií. Zlé, co ruší tuto harmtonii. Zlé jest sobectví, spatřující ve své individiualitě poslední účel, požadující a vymáhající oběti od jiných, ale samo neobětující nic pro jiné. Zlý jest klam individualismu, jehož ani smrt nenapraví, poněvadž vidí umírat jen jiné a na sebe smrti nevztahuje. Tento klamný individualism osobuje si práva a nutí jiné zachovávat je na vlastní úkor. Právo moci, založené na tělesnosti a brutální síle proti duchovému řádu, nezavazuje nikoho mravně; proto není zrady na něm, ana zrada předpokládá mravní závaznost. Avšak právo moci, založeno jsouc na náhodách, brutální tělesnosti, má vratký základ. Na silného ozbrojence přijde silnější, podle evangelia.

Dobré právo je, co jsou všichni mravně zavázáni zachovávati vůči jednomu každému, třebas i toho nepožadoval. Jeho základem jest duchový řád, povznesený nad náhody tělesnosti. Dobré právo nemůže býti zničeno žádnou mocí a potlačené dojde platnosti neustálým úsilím života podřítítti brutální náhody duchovému řádu. Dobré právo může zaniknouti jen se životem a jeho zánik znamenal by nezdar života vůbec.

Žádný jednotlivec ani národ neobstojí osamocený. A přece i národ může býti sveden klamem individiualismu, že sebe pokiádá za nejlepšího, povyšuje se nade všechny a má za své právo podrobit si je. K tomu svádí zvláště štěstí brutálních náhod. Národní sobectví, „chaiuivinísm“ není láska, nýbrž pýcha, nevidí vlastních vad, jimiž je zatížen všechen život a neusiluje o zdokonalování. Sobecký nacionál uráží všechny jiné národy a diví se, že není a nich oblíben, vykládaje si to jejích závistí. Ruší zlým zlozvukem všelidskou harmonii, což se stane na konec všem nesnesitelným, takže brutálnímu sobci nezbude než vrátit se kajícně do lidské obce a podřídit se duchovému řádu.

Český národ vyvinul se u význačnou individualitu, ale přec se neprohřešil sobectvím: nepřálo mu štěstí brutálních náhod. Jsa stále tísněn touto nepřízní, poznal záhy vysokou hodnotu všelidské harmonie, založené na duchovém řádu. Král zvolený z jeho středu usiloval o mezinárodní společenství na základě spravedlnosti v době, kdy toho jiní ještě nemohli pochopiti. Národ, který téměř obětoval svou osobitost nadosobním účelům, má dobré právo zvelebovati tuto osobitost svými prostředky po své vůli. Dobré právo nezanikne, dokud nezanikne život a jeho úsilí, přivésti ku platnosti duchový řád. Nechť dopadnou jakkoli náhody brutálních mocí, rozbouřených klamem individualismu, života nezahubí, nýbrž vyvedou jej z těchto klamů a obrodí jeho úsilí o duchový řád.

Český národ má dobré právo na svůj stát a svou vládu. První má, druhé mu bylo vzato. Pradávný český stát nebyl založen mocí a násilím, nýbrž tvořivou činností. Jeho území tvoří zeměpisný a hospodářský celek. V tomto státě usazovali se i Němci dobrovolně; byli přijímáni jako kulturní pomocníci a popřávána jim i jejich zvláštní práva. Ale Němci, jak poznamenal Hus, uvedouce zlý obyčej, neehtí nikoliv ustoupiti, řkouce: Ist unze rech, totiž: to jest naše právo. V české povaze není osobovat si právo nad jinými a vynucovat je mocí a násilím. Česká mysl obrátila se záhy ku pravdě a otázka, sluší-li pravdy hájiti násilím, jest ryze česká. Český stát nebyl nikdy vyvrácen cizí mocí a sami jeho němečtí obyvatelé hájili jeho práv. Na straně poražených na Bílé Hoře stál Mates Thurn, na straně vítězově Vilém Slavata. Žádný český panovník nezrušil českého státu a český národ se ho nikdy nevzdal. Stát ten byl jen umlčen vládami, které si přisvojili příslušníci jiných zemí.

Obnova českého státu přinesla by velké hospodářské výhody též jeho německým obyvatelům, což mlčky jistě sami uznávají. Ale nechávají za sebe mluviti lidem rozvášněným národním chauvinismem, kteří hrozí překaziti obnovu českého státu i násilím, požadujíce rozdělení tohoto územního celku, ač by bylo na škodu především jeho německému obyvatelstvu. Za důvod předstírají, že by toto obyvatelstvo bylo násilně počešťováno.

Pravým důvodem však jest národnostní pýcha, která nevidí vlastního nezdaru. Jak by mohli Čechové násilně provésti, čeho Němci nedovedli? Ne, Čechové nebudou opakovati nezdařených pokusů, jejichž podnikání ani není v jejich povaze. Za to však mohli by se Němci počeštiti dobrovolně, nebude-li tomu bráněno státní mocí. Samo prosté rozdělení země mohlo by převésti mnoho německých obcí na českou stranu, obcí ohrožených hospodářsky tímto rozdělením. A na celém světě nebude již lehké pyšnit se němectvím, dokud si zase nedobude úcty německá kultura.

Základem českého státu nikdy nebyly brutální moc a násilí a zvláště v budoucnosti ani býti nemohou. Základem všech států bude spravedlnost. Kultura spravedlnosti zajistí každému jeho dobré právo. Vyrovná nerovnosti a rozdíly mezi lidmi, pocházející z tělesních náhod: rozdíly rodu a jazyka, nerovnosti z rozdělení prací, nezbytného tělesnímu životu. Všem bude nezbytno pracovati, třebas i byly jejich práce různé; pracující nebudou podrobeni nepracujícím. A všichni budou si rovní důstojností mravních osob.

Duchový řád má již všeobecnou platnost mezi jednotlivci jakožto osobami; tu platí již jen dobré právo a nikomu nelze osobovat si právo mocí a násilím. Mezi státy však platí dosud moc a násilí za základ práva. Neboť dosavadní státy byly pouhé mechanismy, nebylo mezi nimi mravní závaznosti, nebyly mravně odpovědnými osobami. Odpovědný státník, zavinivší nezdařené násilí, prostě odstoupil, čímž bylo jeho odpovídání vyřízeno. Hrůza této doby přesvědčila lidstvo, že stát nesmí dále býti pouhým mechanismem brutálních sil, nýbrž že má za ním státi národ jakožto odpovědná osoba, která neodstoupí ani nezemře a ručí svou ctí za užívání svých fysických sil, jako ručí člověk za pohyby svého těla. Odtud neodbytný a veškerým lidstvem uznávaný požadavek sebeurčení národů, jakožto záruky, že také mezi lidskými státy má míti platnost duchový řád. Neboť život vůbec a zvláště lidský život není pouhý mechanism.