Sport, jak není vidět s tribuny

Údaje o textu
Titulek:	Sport, jak není vidět s tribuny
Autor:	Evžen Rošický
Zdroj:	Miloval život a boj, s. 51–65 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	20. srpna – 1. září 1940
Licence:	PD old 70

1. Je nepřekonatelná mez rekordů?

Není snad pojmu a slova, které by patřily tak bezvýhradně celému světu, jako – sport. Podařilo se jim to, co předtím žádnému jinému hnutí nebo ideji; proniknout ve dvou či ve třech generacích ke všem národům a do všech vrstev, stát se nezbytnou součástkou civilisace i kultury. Sportovní terminologie, rekordy, výsledky, metry, vteřiny jsou dnes něčím běžným, mluvícím strohou a jasnou řečí čísel.

A přece v tomto střízlivém a zdánlivě nekomplikovaném světě je mnoho problémů a otázek, mnoho skrytého, co nevidí a neuvědomují si diváci plnící hlediště stadionů a hřišť. – Kam dospěje někdy výkonnost závodníků, kteří dnes dosahují výkonů pokládaných už za fantastické? – Jak by se osvědčili ve sportu členové primitivních divokých kmenů, pro které tělesná obratnost a síla jsou otázkou života či smrti? – Jaké jsou vlastně pocity bojujícího, vítězícího či poraženého sportovce?

Je mnoho takových jak a proč, které zaujímají nejen sportovní fanoušky, ale snad ještě více ty, kterým sportovní rubrika není každodenním čtením. Tam se stejně ani o tom všem nedočtou, protože sportovní stránky novin jsou zaměřeny informačně a aktuálně. To jim nedovoluje se zabývat různými nadčasovými a možno říci i lidskými otázkami sportu.

Před několika týdny dosáhl americký Skokan Warmerdam ve skoku o tyči nového světového rekordu výkonem 460 cm. Jdete-li po ulici, podívejte se k prvnímu poschodí a uvažte, že to je asi přibližně výška, kterou překonal tento skvělý atlet svou silou, obratností a inteligencí.

Před dvaceti lety byl podobnou sensací Skokan, který skočil o 60 cm méně a překonal tehdy slavnou hranici 4 m. Za těchto dvacet let dostal se vývoj této discipliny zhruba o 60 cm dopředu. Ihned se nám vynořuje otázka, kam tento vývoj dospěje za dalších dvacet let? A kam za čtyřicet?

Mnohokrát už byl vysloven názor, že snad příroda položila mez všem sportovním výkonům, že v každé disciplíně plavectví či lehké atletiky, to jest sportů, kde se výkon měří na vteřiny a metry, existuje rekord všech rekordů, který jednou bude dosažen, ale nikdy překonán. Ani za dvacet, ani za třicet let, ani…

Ti odborníci, kteří tvrdí, že se k takové hranici jednou nezbytně dojde, se však neodvažují tvrdit, kdy to bude a jaké výkony tuto mez lidských možností představují. Je však jejich názor správný? I představme si to. Tak třeba se najde atlet, který vrhne kouli 21 m. Po něm už nikdo nedokáže více. Přijdou možná stejně famosní vrhači, ale ti budou házet zase jen 20 m a nikdy ani o centimetr více. Snad během 30 let se dostane 15 atletů k této hranici, ale nikdo z nich ji nepřekoná. Jakoby nějakou neviditelnou rukou srážena bude padat koule jen do 21 m a nikdy dále.

Nuže, v takovém případě by sport vyvracel to, o čem nepochybovala žádná dějinná filosofie, že totiž svět a všechno v něm je podrobeno neustálému vývoji, který se nikdy nemůže zastavit. Najednou by se ukázalo, že lidstvo a jeho konání nosí v sobě něco, co je vyloučeno z tohoto všeobecného zákona, takové děcko, odsouzené k zakrnění. Ukázalo by se, že jeho fysické schopnosti jsou omezeny nějakou hranicí.

Tato představa, která odporuje všem poznatkům a všemu chápání, je neuskutečnitelná. Ale nejsou to jen všeobecně platné přírodní vývojové zákony, kterým se nemůže ubránit ani sport. I se stránky vysloveně odborné je mez sportovní výkonnosti něco nepředstavitelného.

Uvažme, co je to vlastně rekord. Výslednice mnoha nejpříznivějších předpokladů. To jsou ty, které přináší atlet sám v sobě, jeho maximální duševní a fysická kondice. Dále podmínky vnější, jemu vyhovující: atmosférické podmínky (teplo, slunce, bezvětří), co nejlepší dráha, odraziště nebo plavecký bazén, soupeři, kteří ho donutí vydat vše, a konečně průběh závodu, který mu dovolí vydat nashromážděnou sílu co nejekonomičtěji.

Pravděpodobně se ještě nikdy nesetkaly všechny tyto okolnosti v jednom okamžiku. Vždy něco vadilo nebo mohlo být lepší. Mnoho světových rekordů padlo za podmínek vysloveně nepříznivých, za zimy, deště atd. Když uvážíme jen to, že v okamžiku, kdy jeden atlet podává nejlepší světový výkon, může jiný atlet přibližně stejné výkonnosti nalézt lepší vnější podmínky, mluví to pro názor, že každý rekord může být někdy překonán.

Představme si také, že nějaký běžec uběhne 100 m za nepochopitelný nám dnes čas 10 vteřin. Představuje to úžasnou rychlost. Ale proč by se nenašel jiný, ještě rychlejší, který by dovedl urvat desetinku pod deset vteřin na startu nebo v trati? Proč, vidíme-li atleta výjimečně silného a schopného, by se nemohl někdy objevit jiný, ještě silnější a schopnější, třeba jen o málo. Ale právě toto málo mu postačí, aby zlepšil rekord svého předchůdce.

Známe podstatu tepla a zimy. Vířící molekuly se mohou pohybovat stále menší a menší rychlostí. Tím se neustále zmenšuje jejich teplota. V okamžiku, kdy se jejich pohyb zastaví, dosáhnou bodu absolutního mrazu.

Ano, pohyb se může zastavit. V tom směru je jeho kvalita omezena. Ale zrychlovat se může neustále. Jisté zvětšení molekulárního pohybu způsobí, že žár stoupne se 100 na 1000 stupňů, a další zrychlení způsobí statisícovou teplotu slunečního jádra.

Stejné zákonitosti podléhá i sport. Je možno běžet pomaleji a stát. Méně než stát se již dosáhnout nemůže. Ale jeden běžec může běžet rychle, druhý ještě rychleji, jeden atlet hodit daleko, druhý ještě dále. A nikde takovéto zlepšování nemůže narazit na nějakou mez, kterou by nebylo možno překonat, protože lidská síla a energie jsou bohatství, které přísným ošetřováním a hospodařením může dosáhnout nesmírných výsledků a výkonů.

Přirozeně, že doba mezi překonáním rekordu se bude neustále prodlužovat. Dnes je průměrná doba světových výkonů 5 až 6 let. Ke konci století bude asi 10–15. Ale rozhodně se vyskytnou nové okolnosti, které způsobí, že vývoj se snad nezrychlí, ale bude ho možno lépe zaznamenávat. A to se stane zdokonalením měření.

Dnešní měření sportovních výkonů je dosud velmi primitivní. Stopky a hodinky dovolují měřit pouze na desetiny vteřiny. Pro sprintérský závod znamená jedna desetina vteřiny vzdálenost jednoho metru. To znamená, že jeden závodník porazí druhého o půl metru, ale čas budou mít stejný.

Proto už na berlínské olympiádě byly všechny běhy zachyceny na filmový pás, spuštěný výstřelem startérovy pistole. Na fotografii cíle bylo pak možno změřit vzdálenosti běžců na centimetry a setiny vteřiny přesně.

To je zřetelný ukazatel, jakým způsobem se povede registrování běhů a plaveckých disciplín. Dnes se setiny vteřiny v úvahu neberou, ale jednou jistě budeme číst v novinách zprávu, že světový rekord byl překonán o setinu vteřiny.

V Americe byly učiněny pokusy, jak se stejnou přesností měřit vrhy a skoky. Bylo toho dosaženo tím, že vržené nářadí nebo skákající atlet prošli sítí neviditelných paprsků, vysílaných selenovými buňkami. Tím vznikla v oné síti imaginární díra a poslední nepřerušený paprsek, měřeno od místa odhodu nebo odskoku, změřil na dva milimetry přesně výkon závodníka.

Bylo by fantastické se domýšlet, jak rychle budou běhat, házet, plovat a skákat lidé za sto let. Spokojme se konstatováním, že budou stále lepší, mnohem lepší, protože na nějakou mez se nikdy nenarazí. Ale jejich zlepšování půjde pomalu, bude se brát dopředu maličkými krůčky a bude výslednicí přísného vědeckého a technického zájmu a studia. Ale budou stále lepší a nikdy nedosáhnou dokonalosti, poněvadž takový je neotřesitelný zákon. Bylo už mnoho skvělých věcí a činů, ale vždy po nich přišlo něco ještě lepšího. A tento zákon platí i ve sportu.

2. Co by dokázal obyvatel džunglí

Primitivové vždy oplývají nezměrnými tělesnými schopnostmi. Proti domorodcům z Afriky a Jižní Ameriky je civilisovaný člověk slabé nedochůdče, měkké a nevytrvalé. Jejich způsob života vyžaduje, aby byli silní, obratní, hbití. Jsou báječně pružní a ohební, mají nesmírnou zásobu energie a síly, dovedou ovládat své svalstvo.

Přírodní člověk, žijící v džungli, na stepích nebo za polárním kruhem, je symbolem primitivní, ale vysoce výkonné síly.

Jak často se říká: „Kdyby ti přišli a skákali, házeli a plovali, běhali na dráze a na lyžích, jaké výkony by oni dokázali?“ Několik cestovatelů hlásilo, že objevili kmeny, jejichž příslušníci Skákali až dva a půl metru do výšky a deset metrů do dálky, házeli oštěpy na sto metrů a v běhu chytili zajíce.

Stejně známé jsou indiánské kmeny běžců se staletou běžeckou kulturou, jejichž členové vydrží uběhnout naráz 150 kilometrů. Nebo čínští rikšové, kteří strávili půl života před drožkou, jací by to byli skvělí marathonští běžci?

Nuže, co se týče oněch černochů, žádný z cestovatelů, byl-li podroben přísnému výslechu, nemohl zodpovědět mnoho důležitých otázek. Skákali ti černoši do výše hlavou napřed? Tak skočí dva metry leckterý akrobat stylem, jakým se skáče s prkna do vody, nevadí-li mu, že se hlavou zapíchne do písku. Neměli odrazový můstek? – Neskákali s výšky do hloubky? Nebyly jejich oštěpy z dutého bambusu a neměly malá křidélka jako nosné plochy? – Byl ten zajíc, co ho černoch chytil, úplně zdravý, to jest, běžel vůbec sám rychle? – Neměl snad jen tři nohy nebo nebyl to snad nějaký zaječí Methusalem? A o těchto okolnostech, pro oceňování sportovních výkonů tak důležitých, pozorovatelé žádných zpráv nedali. Nevšimli si jich.

V Mexiku udělali pokus a poslali na olympiadu, tuším, že v Amsterodamu, dva nejlepší běžce z kmene Topi, jednoho z těch slavných amerických kmenů běžců. Jejich start dopadl neočekávaně špatně. Jeden Indián vzdal a druhý doběhl jako jeden z posledních. Podobné pokusy byly učiněny i jindy, ale vždy, kdykoliv se k utkání nebo závodu dostavil nějaký primitiv, třeba oplývající silou a obratností, zklamal. Zklamali tak běžci i plavci, zápasníci, boxeři i vzpěrači.

Tyto neúspěchy mají svůj původ jen v nezvyklosti a neschopnosti bojovat sportovní boj. Ve sportu se bojuje především se soupeřem a pak teprve s časem a vzdáleností. A právě přítomnost jiného člověka, snažícího se ze všech sil, aby se ukázal lepším, vykonává na psychu každého nesmírný vliv. U někoho to bouří schopnost k odporu a vůli zvítězit. U jiných, a u primitivů šmahem, to ochromuje jejich fysické schopnosti. Je něco jiného běžet bůhvíkam daleko, když se ví, že na rozdílu několika kilometrů či minut nezáleží, než běžet s mužem, který se snaží vás předběhnout.

K této schopnosti bojovat vlastně o nic, o pouhý morální úspěch, podle neobyčejně výstižného vyjadřování malých kluků „o čest“, je potřebí určité vysoce kultivované úrovně, jakou nemají primitivové, poněvadž by pak jimi nebyli. Pro ně představa vítězství v závodě, které není ničím oceněno, je nepochopitelná. Nedovedou pochopit, že se mají namáhat, aniž by za to měli mzdu nebo úlovek. A když se proti jejich fysické převaze postaví nadvláda kultivovaného mozku, který ví, kdy a kam uhodit, patří-li boxerovi, který dokáže přinutit tělo, aby vydalo ze sebe každou kapičku síly, je primitiv poražen s velkou převahou.

Uvědomíme-li si tento fakt, pochopíme také, proč sport vznikl vlastně teprve před krátkou dobou, a nikoliv již dříve. Proč existuje antický sport, krásný a ušlechtilý, a sport mezi tím. A nic jiného v té době dvou tisíc let, která tato dvě sportovní období dělí. Je to důkazem toho, že sport může vzniknout pouze tehdy, když lidstvo dospěje určité kultury a duševního vývoje.

3. Pomlouvaná národní povaha

Před časem, myslím, že to bylo po berlínské olympiadě, probíhala v našem tisku diskuse o české národní povaze a o tom, jak se projevuje ve sportu. Zúčastnili se jí mnozí vědečtí pracovníci, publicisté, novináři, spisovatelé atd., ale ku podivu nikdo z těch, jichž slovo bylo nejoprávněnější – totiž sportovci sami.

Česká povaha a český sport z toho vyšly s velmi pošramocenou pověstí. Soud, který byl vynesen, zněl asi takto: Čech nevydrží – jeho povaha není nasycena dostatečnou bojovností v rozhodujícím okamžiku, ve finiši nebo ve finalovém utkání, nedovede dát ze sebe vše, aby zvítězil.

Tento odsudek byl odůvodňován výsledkem mnoha sportovních událostí té doby. Byl to výsledek slavného římského finale ve fotbalovém mistrovství světa, kdy naše národní mužstvo bylo poraženo Italií 1:2, ačkoliv již vedlo 1:0, výsledky hockeyových zápasů na tehdejších championátech světa a Evropy, neúspěchy plavců, atletů atd. na olympiadě. A celkem vzato to, co bylo o sportu a sportovcích řečeno, bylo velmi tvrdé a pokořující.

Uváděné argumenty však byly a jsou tak labilní, že je ku podivu, že tenkrát nebyly nikým důkladně vyvráceny. Je pravda, že mnoho českých mužstev se dostalo v leckteré význačné soutěži do finale a tam podlehlo. Proč? Není potřebí zvlášť velikého mudrování, aby se řeklo: „Tam ti byli lepší. Oni a my jsme byli dva nejlepší v soutěži, proto jsme se dostali do finale, ale tam ti byli ještě lepší. Kdybychom byli narazili na ně v prvním kole, byli by nás vyřadili hned na začátku.“

Je otázka, zda všichni ti, kteří od té doby tak rádi používají tohoto bojovnostního kriteria, aby vysvětlili jakékoliv neúspěchy našeho sportu, mají vůbec zkušenosti, které by je k tomu opravňovaly. Zda totiž sami někdy prošli vrcholnými fázemi sportovního boje.

Co je to vlastně ona bojovnost, o které se tak často mluví? Střízlivá definice by její podstatu vůbec neobjasnila. Snad je lépe říci (zní to zdánlivě trochu patheticky), že to je těkavý zázračný proutek, pod jehož šlehnutím člověk dokáže to, co vlastně ani dokázat nemůže.

Je to jakási mlha, která ho zahalí a způsobí, že přestane cítit něco jiného než hrůzu před porážkou. Ano, bojovnost je pouhý strach, že by ten druhý se dotkl dříve cílové pásky svou hrudi nebo se přenesl o několik centimetrů přes zvýšenou laťku, a tím zvítězil. Všechno jiné než to – to je myšlenka, která může vystihnout myšlení závodníka v okamžiku, když bojuje, má-li vůbec čas na to, aby myslil.

A je pravda, že bez schopnosti pocítit ji plně nestane se nikdo dobrým sportovcem. Leč bojovnost sama nestačí. Ona je jenom malým slůvkem, které dokončí a doplní dobře napsanou větu, jemně vybroušený a do největší tvrdosti zkalený hrot vrženého oštěpu. Bojovností se dá zvítězit, když ten druhý je stejně dobrý nebo a málo lepší, ale nedá se jí porazit soupeř lepší o celou třídu.

Je nesprávné tvrdit, že ten, který byl poražen, nebojoval, že Češi jsou poražení ve sportu proto, poněvadž jsou špatní bojovníci. Je mezi nimi zrovna tolik tvrdých bojovníků a měkkých slabochů jako mezi všemi jinými. To, že jsou častěji mezi poraženými než mezi vítězi, je důsledkem toho, že náš sport je svými vnějšími podmínkami stále tam, kde byl před první světovou válkou.

Člověk s holýma rukama je ve veliké nevýhodě proti jinému s klackem a naši sportovci mají vždy právě jenom ty holé ruce, a ostatní pořádný klacek. Někdy se nám přesto podaří udeřit dříve než ten druhý; pak zvítězíme, ale to se stává jenom málokdy.

4. Jenom bojovnost nestačí

Bylo už řečeno, že naše sportovní neúspěchy jsou s oblibou přisuzovány nedostatku bojovnosti, charakterisujícímu naši národní povahu právě ve sportu. Toto tvrzení je falešné. Ony neúspěchy jsou závislé jenom od vnějších podmínek, ve kterých náš sport žije.

Nuže, jaké jsou ty podmínky? Nejstručněji lze říci, že jsou strašně primitivní, a co nejhoršího, už desítky let tytéž.

Před první světovou válkou bylo v Čechách jen několik atletických drah, jen několik plaveckých bazénů, několik tělocvičen, několik trenérů a instruktorů, žádní maséři, žádné sprchy s teplou vodou.

Dnes je situace tatáž. Zase žádné dráhy, tělocvičny, bazény, žádní trenéři, maséři atd. To, co se'u nás nazývá-hřiště, je jenom ohrazená louka, na které se hraje kopaná. Má-li hřiště tribunu, říká se tomu stadion. Na atletické dráze pražské Slavie běhali závodníci už před 30 lety. Už tenkrát naříkali, že je špatná. A od té doby se její jakost jenom zhoršila. Naše mládež nemá příležitost zkoušet, jaký sport by jí vyhovoval, protože nemá kam jít to vyzkoušet. A přijdete-li na hřiště, která u nás jsou, není tam člověka, který by mládež vedl, radíl a vychovával. Prostě, zatím co svět budoval sport, my jsme jej nechali tam, kde žil před čtvrtstoletím.

Onehdy se ptal Jaroslav Žák v jednom článku, proč je na tom naše atletika tak špatně, a už napřed vzdával velikou chválu tomu, kdo na to přijde. Nerad bych si tu chválu osoboval, protože to zlo je jasné. Každému, kdo sport dělá. Je to nedostatek peněz, a to je to celé. Není dost peněz, aby se postavily tak dobré dráhy jako v cizině (pak chtějte, abychom na těch měkkých, sypkých, pomalých, nepružných, po dešti rozbředlých, v horku prašných drahách, plných dolíků, kamínků, zeškvařeného popela a všelijakého svinstva, dělali výborné časy). Není dost peněz na trenéra, maséra, instruktora, není' jich dost na vydávání odborné literatury, na pořádání velikých závodů, zájezdů, na nic. Není dost peněz na zakoupení takových dokonalých, lehkých a pevných běžeckých střevíců, jako jsou ñnské, švédské, německé atd.

A to není jenom lehká atletika. Žádný náš sport nemá peníze, aby se mohl vyvíjet. Výjimku tvoří kopaná, hockey a tennis, ale to je výjimka zdánlivá, neboť tyto sporty, disponující poměrně značnými financemi, jich využívají jenom pro úzkou elitu svých hvězd. Ale i to stačí, abychom v nich udrželi krok s ostatním světem.

Ale vraťme se k té bojovnosti. Není pravdou, že ten, kdo vítězí, bojuje ze všech sil; mnohokrát bojuje jen ten poražený, a vítěz je o tolik lepší, že ani nepotřebuje bojovat. A lze říci, že nikdo nikdy nebojuje tak zoufale a úporně, jako právě ten, který prohrává. Neboť vítězící soupeř ho nutí k vrcholnému vypětí všech duševních a fysických sil; když je však toto maximum nedostačující – nedá se nic dělat. Pro mne, který tolikrát viděl různé naše representanty bojovat s cizími atlety, plavci, boxery, zápasníky, vzpěrači atd., který viděl, jak jejich hrdinný odpor lámali ani ne tak soupeři jako dokonalé podmínky, v nichž vyrostli, je zřejmé, že tvrzení o měkkém charakteru naší národní povahy je falešné.

A právě naopak. Ty úspěchy, které nám náš sport občas také přináší, byly vybojovány právě a jedině jenom bojovností. Proti cizím závodníkům hráčům, vyrostlým v rukách trenérů, masérů, dozírajících lékařů, vychovaných v přepychových tělocvičnách, na hřištích, drahách, stadionech, vysílaných soustavně do velikých soutěží, zbyla českým sportovcům jediná zbraň – bojovnost. Podlehli-li i přes to, bylo to jenom proto, že bojovnost je ve výzbroji závodníka nejdůležitější zbraň. Avšak sama nestačí. Jako není k ničemu ulomený hrot oštěpu.

5. Je rekord nepřítelem zdraví?

V široké veřejnosti panuje názor, podle kterého je závodní sport něčím, co nebezpečně ohrožuje lidské zdraví. Mluví se o jeho zhoubném vlivu na organismus člověka. A na rekordmana se pohlíží jako na někoho, kdo z bláznivé touhy po rekordu obětoval mu své zdraví, mluví se pak a píše často o sportovních a rekordních výstřelcích.

Laik si následkem toho představuje, že sportovec, který dosáhne rekordu, leží po závodě hodiny, než se vzpamatuje ze mdlob, vysílení a absolutního vyčerpání. A s jakým tajným zadostiučiněním se o něm říká: „No, tenhle má jistě srdíčko pryč.“

Tato léta a léta vyzrávající představa je však naprosto falešná. V době, kdy je sportovec ve své rekordní formě, je nejzdravějším člověkem, jaký může být. Právě proto mohl rekord vytvořit, poněvadž takového maximálního vypětí energie může dosáhnout jen absolutně zdravé tělo.

Motor auta či letadla je jen tehdy dokonalý, když všechny jeho součástky jsou rovnocenné. Jeden kaz, a je po dokonalosti. Totéž platí o lidském těle. Závodník by nemohl překonat rekord, kdyby všechny jeho svaly a orgány nepracovaly v naprostém souzvuku a shodě. Nějaká vada na plících, srdci atd. by způsobila okamžitě poklesnutí jeho výkonnosti, které by se nedalo vyrovnat žádným vypětím energie.

Je také už dokázáno, že organické vady způsobené sportem vznikají na začátku jeho provozování, to jest tehdy, když nováček přepne své úsilí a trenuje nebo závodí příliš. Neotužilý organismus pak přirozeně nesnese takovou námahu a vypoví službu.

Mohlo by se namítnout, že právě námaha spojená s překonáním rekordu může působit neblaze. Ale ku podivu, a snad to působí absurdně, k překonání rekordu není potřebí velkého namáhání. Rekordman vpadá do cílové pásky obyčejně s lehkosti, naznačující, že mohl dokázat více. A dostaví-li se někdy vyčerpání, zmizí po deseti- až patnáctiminutovém odpočinku.

To je způsobeno tím, že ve sportu platí pravidlo, čím lehčeji pracuješ, čím méně síly dáváš do pohybu, tím lepší je tvůj výkon. Úmyslné hnaní těla do velikého výkonu způsobuje zkřečovatění všech svalů. Čím více se člověk snaží a dře se již od počátku, tím hůře. Ale lehce provedený běh, skok, vrh nebo plavecké tempo, to je to, co láme rekordy.

Ovšem, předpokladem k tomu je, že závodník se dostal do formy a kondice, která mu umožňuje vydat ze sebe neobvykle velké množství síly a energie. Nahromaděná síla, to je první předpoklad rekordu. Její nekřečovité, lehké, téměř ledabylé vydání (což je podmíněno stylovou dokonalosti) je druhým předpokladem.

A proto není rekord nic, co by mohlo uškodit zdraví jeho tvůrce.

6. Únava – nepřítel č. 1

Sport má jednoho velkého a nepřemožitelného soupeře, kterého se nezbaví nikdy a který jej dělá tím, čím je – únavu. Ona je vlastně tím rozhodujícím činitelem, který stojí kdesi v pozadí a čeká. Dívá se na boj soupeřů a pomalu se blíží.

Je otázka, zda sportovec bojuje v poslední fázi zápasu nebo závodu více se svým soupeřem nebo tím ochromujícím pocitem, rozlézajícím se pomalu do nohou a do rukou.

Naprosté a úplné vyčerpání pozná jen málo lidí. Člověk se může vyčerpat prací, chůzí, nějakou míčovou hrou. Unaví se tak, že se v něm najednou cosi zlomí a on se dopotácí k židli. Je unaven, vyčerpán, ale sedl si proto, poněvadž chtěl, poněvadž si řekl, že toho má již dost. To znamená, že měl ještě dosti síly, aby vykonal to, co mu mozek poručil. A má ještě dosti síly, aby si setřel pot s čela, třeba jen malým, slaboučkým posunkem.

Ale únava pracujícího člověka nebo i hráče se nedá srovnat s únavou toho sportovce, který je soutěží donucen být v neustálém, nepřetržitém pohybu. Tennis, kopaná, hockey, rugby atd. jsou sporty, kde se dá najít chvíle k oddechu, kde je možno přejít do síly šetřící defensivy, aniž by to znamenalo říkat si o porážku.

Ale plavectví, lyžařství, veslařství, box a běhy jsou disciplíny, kde to není možno. Tam to znamená být od začátku dokonce v pohybu, jediném nepřetržitém pohybu, jehož náhlé zpomalení nebo přerušení znamená porážku.

Únava z těchto sportů se může stupňovat až k absolutnímu vyčerpání. A to je pocit, který není možno popsat jen několika málo slovy.

Běžec ji pozoruje asi tak od polovice svého závodu, a to počínaje závodem na 200 m a konče marathonem. Cítí, jako by lehoučké chvění prostupovalo svalstvem ve stehnech, pažích a ramenou. Podle délky závodu se to stupňuje rychleji či pomaleji v olověnou tíži, která zatěžuje kolena, ramena a lokty. V uších začíná šumět a svět, viděný zrakem, se pomalu zužuje na pruh dráhy široký metr a dlouhý několik metrů dopředu. Cítí, jak s každým krokem mizí zásoba zbývající síly, nějaký šestý smysl mu to docela přesně a neúprosně hlásí jako namontovaný měřič, a v hlavě víří jediná otázka: Vydržím až do cíle, nebo…

Stav, ve kterém se vbíhá do cílové rovinky (s předpokladem, že se jedná o těžký závod, ve kterém je nutno vydat vše a bojovat až do konce), je vlastně už naprostou vyčerpanosti. V té chvíli se již běžec drží na nohou pouhým maximálním vypětím vůle a bojovnosti, pramenící, jak zde již bylo řečeno, z oné hrůzy, že soupeř či soupeři by se mohli dostat dopředu a zvítězit.

Vydrží-li mu tento stav až do konce, je dobře. Ale někdy se stává, že konec sil přijde před koncem závodu.

Zcela náhle úplně ztuhnou nohy, takže se člověku zdá, jako by je vůbec neohýbal v kolenou. To je poslední pocit, který mu dosvědčuje, že je vlastníkem páru nohou, protože v příštím okamžiku ztratí najednou cit od pasu dolů. Zdá se mu, jako by se ponořil do nějaké mlhy, ve které svítí třeba jen pár metrů daleko bílá cílová páska, blizoučko, ale – proto hrozně daleko, blíží se pomalu, po pouhých centimetrech.

Ten pocit ztráty nohou, úplné bezcitnosti, je známkou vyčerpanosti, jakou nepoznali leda snad otroci, hnaní do čtyřiadvacetihodinové práce.

Člověk může chtít, může se snažit, proklínat nebo se modlit, napínat vůli k prasknutí, nesvede nic. Únava se ho dotkla svým prstem a odňala mu vládu nad jeho tělem. Nějaký nepatrný zbytek sil mu umožní doklopýtat se do pásky a jejím dotykem jako by povolila pera. Běžec se složí na zem, bez síly, stačící na setření potu.

Ale za čtvrt hodiny se vzpamatuje a je mu úplně dobře.

7. Ve finiši

Lidské tělo je zázračná věc a je někdy nepochopitelné, co všechno snese. Neúprosná vůle a nervová energie dokáží to, co podle všech předpokladů se nemůže stát.

Atlet, běžící těžký a rychlý závod, je se svými silami hotov někdy i 100 metrů před cílem. Dál už běží jenom v jakémsi transu, do kterého by se nemohla vloudit žádná jiná myšlenka než neúprosný povel vůle: vytrvat – vytrvat – vytrvat.

Bylo zde už řečeno, že jakýkoliv jiný vliv má katastrofální následek. Jednou v Budapešti jsem vbíhal do cílové rovinky zároveň se třemi Maďary. V zatáčce do mne jeden z nich vrazil, vylétl jsem na trávník daleko do hřiště a zastavil se. Okamžitě jsem se vrátil do dráhy a chtěl běžet dál. Ale nohy jsem měl tak ztuhlé, těžké, že jsem se dokázal pohybovat jenom malými krůčky, kterými jsem doklusal do cíle. Tři soupeři už byli dávno vpředu, rána, která mne vyrazila ze hřiště, rozbila zároveň moje bojové soustředění, stačila, aby se únava, zadržovaná vůlí, vlila do těla, a byl konec.

Horší věc se mi však stala v jednom mezistátním utkání. Tenkrát mi záleželo obzvláště na tom, abych vyhrál. Šlo o body pro konečný výsledek a odplatu za porážku, kterou jsem utrpěl rok předtím. Vedl jsem do 798 metrů a soupeř běžel těsně za mnou. A v okamžiku, kdy jsem viděl pásku před sebou, sotva na dosah, napadla mi myšlenka, že jsem vyhrál. Pocítil jsem v tom okamžiku nesmírnou radost, ale do maximálního napětí vůle, svalů a nervů se tím vloudil zcela cizí vliv, falešný tón, který porušil souhru těla a nervů.

Kamarádi mi pak řekli, co se stalo. Těsně před páskou mi najednou povolily ruce a spadly k bokům, najednou jsem se téměř zastavil jakoby zadržen neviditelnou rukou. To stačilo, aby se soupeř dostal dopředu o pouhou dlaň, ale ta stačila, aby vyhrál.

To je důkazem toho, jak jemný a choulostivý nástroj je lidské tělo, ale přitom nástroj neobyčejné výkonnosti. Často jsem přemýšlel, jak je to možné. Atlet běží poslední fázi závodu s veškerým vypětím. Vtom se k němu zezadu přiblíží soupeř. A najednou se kdesi otevře nějaká záklopka a z ní se vyhrne trochu síly, běh se zrychlí. Víc už přidat nemohu, myslí si atlet, a v tom se soupeř zase dere dopředu. A zase se odkudsi vymáčkne další dávka síly a nohy zase zrychlí svůj běh.

Nebo jde člověk z jednoho závodu do druhého. Třeba jenom po deseti minutách po běhu, ve kterém vydal vše, kleká do jamky na start k štafetě. Dal by všechno za to, aby nemusel běžet. Cítí, že je ještě úplně vyčerpán, že nedoběhne do první zatáčky. Ale železná nutnost startovního výstřelu ho vynese na nohy a běží. Běží a běží, nohy se zdají být jako centy, ruce jako z olova, ale najednou se tělo rozběhne a letí jako namazané. Deset minut stačilo, aby se nabraly nové síly, které dovedou běžet až do cíle. Atlet, který absolvoval před chvílí těžký závod, běží znovu a ještě lépe. Je to jeho zásluha, ale především je nutno vzdát hold lidskému tělu, které je schopno zázraků.

8. Zákon boje

Na startovní čáře, která ostře svítí bělobou, stojí nebo klečí řada mužů. Pro diváky za bariérou je to několik strojů, jejichž pera jsou natažena co nejvíce, za několik vteřin spustí a hlouček pestrých dresů se vyřítí vpřed.

To je všechno, co je vidět, různobarevná trička, černá čísla na prsou. Proběhnou svou trať a jeden z nich zvítězí. Bude to odbyto za pár vteřin nebo několik minut. Nikdo z přihlížejících se nikdy nedoví, co vlastně byl ten závod pro muže, co cítili po tu tak kratičkou dobu jejich boje.

Kdysi jsem někde četl odpovědi do ankety: Kdy jste se cítil nejosamělejší? Mnoho lidí tam popisovalo různé příhody, neštěstí, zbloudění, osobní tragedie, při kterých prožili pocit absolutní samoty. Kdyby se však někdo zeptal závodníka, ten by mu řekl: Samotu, naprostou opuštěnost prožívám vždy, když čekám na odstartování závodu.

Vskutku je to pocit, který v tu chvíli mrazivě proniká až do morku kostí. Nikdy jsem si nepřipadal tak osamocen a opuštěn jako ve chvíli, kdy jsem klečel v jamkách a čekal na výstřel startérovy pistole. Kolem je tolik lidí, kamarádů z klubu, sympatisující část diváků; ti všichni by, kdyby mohli, pomohli. Člověk cítí jejich přání – vyhrej –, někdy slyší jejich povzbuzující volání, ale všechno to se zaráží u mantinelu dráhy; je to takový zázračný prostor, který nepřátelsky odděluje závodníka od všeho, co by mu mohlo pomoci.

Ptal-li by se někdo na hodnotu závodního sportu, pak by mu bylo nutno odpovědět, že je na něm největší právě to, že posunuje mladé muže do situací, ve kterých jsou odkázáni jen a jen na sebe. A to je také podstata závodnické trémy, která vyvrcholuje v pocitu nesmírné slabosti. Vědomí, že nastává čas, kdy člověk musí něco dokázat sám, bez pomoci jiných.

Start a ta minuta předtím, tak nekonečně dlouhá, než si běžec vyhrabe jamky, než si svlékne tepláky, ta je nejhorší z celého závodu. Prsa jsou sevřena a dýchá se, jako by na nich ležel cent, ruce a nohy se zdají být zbaveny jakékoliv síly a na dlaních a v podpaží lechtá tisíce malých peříček. Kolem se procházejí nebo volně klušou postavy soupeřů, jejich oči se setkávají v lehkém úsměvu a kolem rtů se jim dělá tvrdý vryp, jak napětí stahuje tvář od nosu dolů k bradě.

Pocit únavné sevřenosti nezmizí, ani když už se klečí v jamkách. Okamžitě však zmizí při startovním výstřelu. „Hon začal,“ říkají Němci. Už se nedá couvnout, už se nestane nic ani příznivého, ani nepříznivého. Těla vyletí jako pružina, hlava už nemá čas myslit na něco jiného než na závod, na chvíli, ve které je člověk opuštěnější než na sebezapadlejším ostrově.

9. Šestý smysl závodníka

Delším pěstováním závodního sportu se brzy v každém vyvine jakýsi zvláštní šestý smysl, který je mnohem důležitější než jakákoliv vědomá taktika. Proto vlastně se boxer uhýbá bleskurychlým krátkým ranám soupeře, které ani nevidí přicházet, proto ví hráč kopané, kam má přihrávat, aniž by se díval, kde kdo stojí, proto běžec vystihne pudově, kdy přichází nebezpečí v podobě atleta útočícího na vedoucí místo.

Každý běžecký závod od 800 m výše by se dal rozdělit na tři fáze. V první, kdy závod probíhá ještě dosti klidně, je běžec schopen vnímat vnější okolnosti, které působí někdy i dost komicky. Stane se, že jak se běží kolem hlediště, zaslechne člověk najednou útržek rozmluvy, poznámku pronesenou někým stojícím třeba i dost daleko. Nebo podvědomě pozoruje siluetu vpředu běžícího soupeře, chvění nějakého svalu, výraz někoho, kdo stojí na hřišti.

V druhé fázi, když už přichází první nával únavy, přestane běžec všechno kolem sebe vnímat, mimo pohyb soupeře. A od té chvíle vznikne v každém jakási předvídavost, která bdí a varuje. Jeto jistě jakýsi přenos myšlenek, neboť' jinak není možno vysvětlit, že běžec najednou ví, že soupeř se v příštím okamžiku pokusí prudkým spurtem získat náskok nebo vyběhnout na vedoucí místo.

Stejně tak běžec často vycítí, kdy si jeho soupeř myslí, že už závod nevyhraje. To se stává obyčejně ve finiši, oba soupeři běží těsně u sebe nebo za sebou. A v takové situaci, kdy závod nebyl dávno ještě rozhodnut, stalo se mi kolikrát, že jsem najednou věděl, že soupeř je už hotov, že už ztratil víru v sebe a že závod je vyhrán.

Stejně tak je však možno i vycítit sebedůvěru soupeře. Snad to lze vycítit z kroku, držení hlavy, ale nejspíše to je zase nějaké vytušení soupeřových myšlenek, které někdy hlásí: „Pozor, ten chlapík je přesvědčen, že vyhraje.“ Tím lze vysvětlit, proč se někdy sportovci náhle vzdávají v boji, ve kterém ještě nevydali úplně své síly. Když jsou pak tázáni po příčině, řeknou: „Nevím, najednou jsem to vzdal a bylo to.“ To je právě onen přetlak soupeřova sebevědomí, které je vycítěno a které působí ničivě na psychu druhého závodníka.

Kdyby diváci věděli, jak jejich existence zapadne někam do daleka právě ve chvíli, kdy jejich hlasivky se nejvíce namáhají, totiž ve chvíli, kdy závodníci vbíhají do finiše, neohrožovali by možná svá hrdla usilovným křikem. Závodníci v tu chvíli vůbec nevědí o tomto povzbuzování. Je to zajímavé, že ve chvíli, kdy tisíce lidí na stadionu křičí tak, že není možno slyšet, co řekne soused, závodník, běžící finiš, slyší nepatrný zvuk, který způsobují soupeřovy tretry na škváře. To je varovný signál, který hlásí, co se děje. A někdy se to ozve jako jemné ťukání kdesi daleko, drobné úhozy pravidelného rytmu, který přichází stále blíž a blíže; bum, bum, bum, bum. Někdy stačí přidat a výhružné ťukání zmizí. Jindy však je každé namáhání marné. Náhle se objeví vpravo bílý stín, který se dere rychle dopředu, nohy nechtějí uposlechnout rozkazů vůle kážící přidat – a to je porážka, nejtrpčí chvíle v životě každého sportovce.

Jsou dva maximální pocity, jaké lze jen zažít; ta vteřina porážky, kdy běžec cítí, že je před páskou předstihován, nebo naopak vítězství, kdy cítí, že se probíjí dopředu.

10. Závodění – nebezpečná droga

Vítězství a porážka – to jsou dva póly, kterými je řízen závodní život sportovce. Kolem nich probíhá ve věčném a neměnném okruhu. Prožitá velká utkání, úspěchy a neúspěchy, to jsou mezníky, které dělí prchající měsíce. Podle nich označuje člověk maně časová období. To bylo před zájezdem do Pešti, po utkání Prahy s Bukureští atd. A nakonec se celá dlouhá a pestrá léta zkrátí na střízlivý výpočet vítězství a porážek.

Celkem vzato, prožít vítězství je věc mnohem snadnější než snést porážku. Vítězstvím se uzavře jen jedna kapitola, porážkou začíná teprve její druhý díl. Nehledě k tomu, že závodník má přirozeně sám co nejvíc důvodů k tomu, aby si promyslil pečlivě všechny okolnosti, které způsobily jeho porážku.

Ale ještě zajímavější, aspoň se stránky vypravěče, je, jak se v takovém případě chová okolí. Je to už tak, že všichni známí nějakého závodníka nebo hráče se zajímají o to, jak se mu to na dráze nebo hřišti daří. A to i v tom případě, když se o sport vůbec nezajímají. Když to ten druhý vyhraje a noviny ho chválí, přijme se to jako samozřejmost, a tím je všechno odbyto. Ale běda, když stojí v novinách, že byl poražen.

Do všech známých šmahem vjede nesmírná škodolibost. Přicházejí a napůl dobrácky, napůl jizlivě se usmívají. Klepou na ramena a říkají: „No, pane, ten ti to natřel! A copak jsi to dělal, že jsi byl bit? Chacha, už ti to tak nejde, viď!“ – A ku podivu, jsou to vždy ty největší sušinky, takoví, kteří nevyběhnou bez přestávky do třetího poschodí, kteří se smějí nejvíc a vykřikují na dvacet kroků dopředu: „To je ostuda nechat se takhle porážet.“

Pohříchu mentalita našeho sportovního obecenstva je ještě tak nevyspělá, že se na porážku dívají jako na něco, co působí úhonu na osobní cti poraženého. Slyšíte to nezřídka v hledišti, jak si někdo odplivne a vztekle říká: „To je ale vůl, ten a ten, von to zase prohrál. A co tam vůbec leze, když už to neumí.“

Člověk, který nikdy nedělal závodně nějaký sport, nemůže pochopit, že je možno jít do boje jen pro ten boj sám, že po jisté době, když nasytí svou chtivost úspěchů, která je typickým znakem mládí, pozná, že největší půvab sportu je právě v onom měření sil a prožívání vzrušených chvil.

Podstatou užívání každé drogy je to, že pod jejím vlivem se bouří nervy, člověk prochází chvílemi intensivního vzrušení. A účinky závodění jsou zrovna takové.

Závodění, to je nebezpečná věc, která působí jako každá jiná droga. Ten, kdo si na ně zvykne, zjistí, že bez toho najednou nemůže žít. Cítí, jak mu chybí pocit vzrušení, který naplňuje člověka mnoho hodin po utkání, že je nesvůj, špatně jí a špatně spí. Síla, která byla vydána ve více méně pravidelných intervalech, se najednou hromadí a chce někudy ven. A nervy, žijící už příliš dlouho v klidu, cítí potřebu se nechat nějak rozjitřit, vybičovat do nervosního napětí.

Je známým faktem, že sportovec, který najednou vysadí z treningu, pocítí, jak jeho duševní schopnosti ochabují, pracuje se mu hůře, je nervosní, nad ničím nevydrží.

To proto, že jeho nervům je už dlouho odpírána dávka nebezpečné drogy, na kterou je navykl – závodění.