J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její/Společník na cestách

J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její
Křesadlo	Společník na cestách	Císařovy nové šaty

Údaje o textu
Titulek:	Společník na cestách
Autor:	Hans Christian Andersen
Původní titulek:	Reisekammeraten
Zdroj:	J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její. Praha: Mikuláš a Knapp, 1874. s. 27–48. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Bedřich Peška a/nebo Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Přítel na cestách – Koberův překlad

Ubohý Jiřík měl veliký zármutek; otec jeho byl sklíčen těžkou nemocí a téměř na shasnutí; ležel a mimo ně nebyl nikdo v světnici; lampička slabě hořela a bylo pozdě na večer.

„Jiříku,“ pravil otec již slabé dýchající k synu svému: „Jiříku, byl jsi dobrým synem; Bůh tobě pomůže!“ Ještě jednou upřel laskavě zraky své na syna, povzdychl z hluboka a skonal. Zdálo se, že dřímá, ale usnul na věky. Jiřík se dal do pláče a ronil hořké slzy, neboť nyní neměl na světě dobré duše, která by jej upřímně milovala; neměl ani otce, ani matky, ani sestry, ani bratra. Ubohý sirotek klečel před ložem líbaje studené rámě otcovo, slzy se mu hojně z očí valily, modlil se a konečně usnul maje hlavu na pelesť položenou. I měl podivný sen: zdálo se mu, že vidí jak slunce a měsíc k němu se shýbají, že je otec živ a zdráv, že se směje jako se smával, když byl mysli veselé. Dívka spanilá a plná vnad majíc na hlavě zlatou korunu ležící v krásných kadeřích dolů na šíji plynoucích podávala mu svou ruku, a otec promluvil k němu takto: „Vidíš jak krásnou nevěstu máš? Je nejhezčí na celém světě!“

V tom procitl a probudiv se neviděl nic z toho všeho, co se mu tak krásně zdálo; otec ležel mrtev na loži a Jiřík byl na světě sám a sám jako opuštěná ovce, jako strom o samotě v poušti stojící. Ubohý sirotek! Třetí den měl otec pohřeb. Syn šel hned za rakví a smutně a žalostně vyprovázel dobrého a milovaného otce na poslední cestu do věčnosti, odkud se nikdy, nikdy navrátiti neměl. Uslzeným okem hleděl na rakev do hrobu spuštěnou, slyšel jak se země na ní valí, jak poslední hrstka ji zakrývá, povzdechl a pozdravil naposled mrtvého otce volaje žalostně: „S Bohem! otče drahý! S Bohem!“ Srdce jeho hořem pukalo, když slyšel kolem sebe zazpívati písně pohřební, a z očí hrnuly se slzy proudem, když kněz vodou svěcenou kropil hrob a naposled mrtvé tělo požehnal. Srdečný pláč utišil jeho hoře, a sluneční paprsky ozařovaly kvetoucí lípy a vrby na hřbitově, a zelené větve zdály se ho těšiti: „Netruchli, Jiříku, netruchli tak hrozně! Pohledni vzhůru k jasnému blankytu nebes, kde otec tvůj nyní žije a Boha prosí, aby se tobě dobře vedlo na zemi.“

„Ano budu se dobře chovati,“ pravil Jiřík, „abych se dostal do nebes k otci svému. O jaké s ním bude radostné shledání! Co všecko budu mu vypravovati?! A otec bude mi ukazovati všechny krásy nebes a bude mne poučovati, jako mne poučoval zde! Jaké to budou radosti!“ A Jiřík představoval sobě tyto radosti tak živě, že se přitom usmíval, ačkoliv mu ještě slzy po tváři tekly.

Drobné ptactvo sedíc na větvích košatých lip zpívalo vesele, ačkoliv také na pohřbu bylo vědouc dobře, že zesnulý je již v nebi a že co anděl má také křídla jako ptáček, ale mnohem větší a pěknější, a že je tam blahoslaven, poněvadž žil na zemi bohabojně, a proto ptáčkové vesele zpívali. Jiřík poslouchaje zpěv ptactva, zpozoroval, že ptáčkové nyní se stromů odletěli do šírého světa, a zachtělo se mu s ptactvem do světa se odebrati. A však než odešel, udělal velký kříž ze dřeva na hrob svého otce, a když podvečer kříž na hrob vsaditi chtěl, zpozoroval, že je hrob pískem bledožlutým posypán a kvítím ozdoben. A to učinili cizí, dobří lidé, kteří sobě zesnulého jakožto dobrého a hodného otce velice vážili.

Druhý den z rána svázal si Jiřík uzlíček a co měl po otci na penězích, padesát tolarů a několik grošů, dal do kapsy a chystal se odejíti do šírého světa. Než z domova odešel, navštívil ještě hrob svého otce, pomodlil se zaň otčenáš a pravil: „S Bohem, drahý otče! s Bohem! Chci býti hodným a dobrým člověkem a nebude marná prosba tvá k Bohu všemohoucímu, aby se mně dobře vedlo na zemi.“

Ubíraje se potom do světa kráčel polní cestou; v polích kolkolem kvetlo krásné a vesele kvítí a spatřivši Jiříka, pohnuté větříčkem, kývalo naň hlavinkami, jakoby mu pozdravení dávalo: „I vítej, vítej nám, mladý poutníku! Není-li pak u nás v poli pěkně?“ Než Jiřík ohlédl se ještě jednou a zaměřil krokem svým k starodávnému kostelíčku, v němž co dítě křest svatý dostal a s otcem každou neděli na kázání býval, s ním se modlíval a zpíval. Přicházeje blíže ku kostelíku spatřil na jeho věži v okně mužíka v modré komži a s červeným kvadrátkem na hlavě, jenž založenýma rukama oči sobě přikrýval, aby si od slunečných paprsků zraku nepokazil. Jiřík pozdravil mužíka, který ihned červeným kvadrátkem v povětří zatočil, ruku svou k srdci položil a políbení mu posílal na znamení, jak s ním dobře míní a že mu šťastnou cestu přeje.

Jiřík přemítaje v mysli své, co krásného v světě uvidí, bral se dále a dále a byl již tak daleko, jako nikdy jindy nebýval; konečně prošel tolik krajin, tolik měst, že si jich jmena ani nepamatoval, a setkal se s lidem docela neznámým. Byl již v daleké, daleké cizině.

První noc měl svůj nocleh v šírém poli na kupě sena a mínil, že má nejpohodlnější lože na světě, že lepšího lože ani král míti nemůže. Široká planina s potůčkem v polích, kupa sena a blankytné nebes klenutí nad hlavou jeho byly zajisté velmi krásnou ložnicí. Zelený palouk s červeným a bílým kvítím byl mu kobercem pod nohy; bezové křoví a keře planých růži byly velkými vonnými kyticemi, a k umytí čerstvou vodu dal mu potok v polích jasně tekoucí; rákosí u potoka dávalo mu „dobrou noc“ a jakmile svítalo, probudilo ho šeptem: „Dobré jitro!“ Měsíček byl vysoko nad ním na klenbě blankytné jako lampa, a Jiřík nemusil se obávat, že prskem světla z lampy té chytnou záclony u ložnice, totiž oblaky po nebi plynoucí. Jiří mohl pokojně spáti a spal až do bílého rána, kdež jej slunce probudilo a ptáčkové kolkolem naň volali: „Dobré jitro! Dobré jitro! Což ještě nevstaneš?“

Ranní krajinou ozývalo se zvonění z věží kostelních. Byla neděle a lid ubíral se do chrámu Páně, a Jiřík šel s nimi, aby slyšel slovo boží a zpíval žalmy. I bylo mu tak milo okolo srdce, že se domníval býti doma a v kostelíku, když dostal křest svatý a s otcem svým se modlíval a zpíval.

Na hřbitově bylo množství hrobů, a na některých tráva vysoká; i tu vzpomněl sobě Jiřík na hrob svého dobrého otce a zarmoutil se, že snad hrob otcův také již travou zarůstá a pustý bude, protože jej opatrovati nemůže. I posadil se na hrob neznámý, vytrhal trávu, postavil skácený kříž dřevěný a položil na hrob věnce větrem s kříže stržené vzpomínaje sobě: Snad že někdo za mne takto pečuje o hrob otce mého.

U vrat hřbitovních stál stařičký žebráček o berli se podpíraje. Jiřík dal mu těch několik grošů, co měl, a s pokojnou myslí ubíral se dále do světa. Když soumrak padal na krajinu, vystupovala na nebi hrozná bouřka. I pospíchal Jiřík, aby přišel pod střechu a za krátkou chvíli nastala temná čirá noc. Konečně došel až ku kostelíčku, jenž o samotě na návrší stál. Na štěstí byl kostelíček otevřen; i vešel tam, aby se ukryl před bouřkou.

„Posadím se tu do koutka,“ pravil k sobě, „jsem unaven a potřebuji odpočinku,“ — a posadil se, sepial ruce a modlil se modlitbu večerní. Než se nadál, přemohl ho mezi modlením spánek, a co venku hřmělo a se blýskalo, spal sladce a měl líbezné sny. Okolo půlnoci se probudil; bouřka již přešla a měsíček svítě oknem do kostela osvěcoval otevřenou rakev, v níž mrtvé tělo leželo. Ale jemu z tohoto pohledu předce ouzko nebylo, protože měl čisté svědomí a věděl, že mrtví nikomu neubližují, že jen živí a bezbožní lidé nám ublížiti mohou. Takoví bezbožníci stáli v kostelíku u mrtvoly nebožtíka, nechtěli ji nechati v rakvi a umlouvali, že ji z kostela vyhodí na hřbitov.

„A proč chcete mrtvého ubožáka vyhoditi z rakve?“ tázal se jich Jiřík přistoupiv k nim. „Toť je nelidskost! Nechejte jej ve jmenu Páně pokojné ležeti!“

„Třesky, plesky!“ ozvali se na tuto otázku oba mužové pohledu ošklivého; „je podvodník. Byl nám dlužen a nezaplatil. Po jeho smrti nedostaneme ani halíře. Za to zasluhuje, aby jako pes přede dveřmi ležel.“

„Nemám než padesáte tolarův,“ pravil k nim Jiřík dále, „tyto peníze jsou moje celé dědictví; ale dám vám je, připovíte-li mně, že mrtvého ubožáka na pokoji necháte. Však já i bez peněz v světě se neztratím; jsem silný a zdravý mladík, a Bůh dobrotivý mne neopustí!“

„Ano, ano, necháme jej na pokoji,“ odpověděli oba ošklivci, „jestliže zaň dluh zaplatíš. Danému slovu svému dostojíme!“ A pak přijavše od Jiříka peníze odcházeli s náramným smíchem a chechtem, že neznámý mladík tak dobrého srdce byl. Jiřík urovnal mrtvé tělo v rakvi, dal zesnulému ruce křížem a kráčel dále k velikému lesu. Ubíraje se lesem hlubokým měl tam nový, posud nevídaný výjev. V světle měsíčném, prorážejícím skrze husté větve silnými paprsky, vedli rej svůj malé a hezké víly, nedadouce se másti příchodem Jiříkovým, neboť věděly, že je mladík dobrý a počestný, a toliko zlým lidem se neukazovaly. Některé z nich nebyly větší než malíček a měly zlaté hřebínky v dlouhých, žlutojasných kadeřích. Po dvou houpaly se na kapkách rosných, třpytících se na listí a na dlouhém stéble. Padla-li rosní kapka, padla i víla do vysoké trávy, a tu nastal smích a chechtot od ostatních osobiček. Víly se daly také do zpívání, a Jiřík mohl dobře rozeznávati všeliké krásné nápěvy a písně, jimž co chlapec se byl naučil.

Velcí a pestří pavouci s korunkami stříbrnými stavěli s křoví na křoví létací mosty a veliké zámky, a padla-li na ně rosička, třpytili se jako perla v světle měsíčném. Taková zábava vil trvala celou noc, až se už rozednívalo, a jasné slunéčko v záři růžové vycházelo. Tu schovaly se víly do poupat kvítí vstávajícího, a ranní větřík strhal létací mosty a hrady a roztrhal je jako pavučiny.

Když Jiřík z lesa vycházel, volal naň silný mužský hlas: „Hej, příteli! Jářku kampak cestujete?“

„Do světa!“ odpověděl Jiřík. „Nemám již otce ani matky, jsem chudý mladík, ale Bůh mne neopustí!“

„Já jdu také do světa!“ pravil neznámý muž; „cestujme spolu!“

„Cestujme,“ řekl na to Jiřík a cestujíce společně měli se rádi, neboť oba byli srdce dobrého. Jiřík brzy znamenal, že neznámý jeho druh je mnohem zkušenější; neboť prošel již skoro celý svět a o všech možných věcech vypravovati věděl.

Slunce stálo již vysoko na nebi, a naši pocestní usadili se pod širokým dubem, aby posnídali. V tu chvíli šla cestou stařena. Byla celičká chromá, a podepírajíc se o hůl nesla na zádech otýpku chrastí v lese nasbíraného. V nádoře měla tři velké svazky kapradí a větviček březových. Docházejíc k pocestným klouzla a s křikem velikým padla na zem. Ubohá stařenka zlámala si nohu!

Jeník se ihned ohlašoval, že ji domů donese; než přítel jeho rozvázal svůj uzlík, vyndal krabičku dokládaje, že má v ní masť, která nohu co nevidět zahojí, takže stařenka sama domů dojde, jakoby si nikdy nohu nebyla zlámala. Ale vyžádal si za jeho pomoc tré svazkův kapradí a březových větviček, které stařence z nádoru vykukovaly.

„Aj, toť by bylo draze zaplaceno!“ pravila stařena divně hlavou kroutíc; neráda byla by se zbavila nasbíraného kapradí a větviček březových, ale nechtíc zůstati v lese ležeti s nohou zlomenou dala tedy neznámému muži, čehož od ní žádal. Společník Jiříkův namazal stařence zlomenou nohu mastičkou, a ona zdráva vyskočila a domů se ubírala. Tak hojivých mastí ani v lékárnách neprodávají.

„Co budeš s těmi věcmi dělati?“ tázal se Jiřík svého společníka.

„Tyto tři svazečky jsou pro mne jako tři krásné kytice,“ dal mu tento za odpověď, „mám v nich veliké zalíbení; jsemť podivný člověk.“

Vyšedše z lesa ubírali se dále pěkným údolím.

„Hle, hle! Jak tam hrozná mračna vystupují!“ pravil Jiřík ukazuje na daleký obzor.

„Nejsou to mračna,“ odpověděl jeho společník, „to jsou daleké modré hory, vrchy vysoké, a kdo jich temene dostoupí, čerstvého vzduchu na těch výšinách nadýchá. Milo tam na horách, věř mi, příteli! Zejtra tam dojdeme.“

Modravé hory nebyly tak blízko, jak se Jiříkovi zdálo; než k nim přišli, musili druhý den celý statečně vykračovati. Na horách byly tmavé lesy, jichž vrcholky sáhaly až do oblak, a tu i tam vyčnívaly skaliny jako ohromná města. Chůze na horu byla velmi obtížná a proto pozůstali oba pocestní dole v hospodě, aby sobě odpočali a ráno jsouce zotaveni cestu dále konali.

V hospodě bylo množství lidí; neboť tam byl komediant s loutkami a uspořádal si ve velké světnici divadlo, před nímž lidé na lavicích seděli jsouce žádostivi komedií viděti. Na prvním místě seděl letitý tlustý řezník a pes jeho — silný a veliký hafan — ležel mu u nohou. Opona se zvedla, a divadlo počalo. Král a královna seděli na skvostném trůně, majíce na sobě dlouhá a řasnatá roucha a na hlavě zlaté koruny. Několik dřevěných pěkných panáků stálo u dvéří; měli skleněné oči a dlouhé brady až po pas; otvírali a zavírali dvéře, aby tam čerstvý vzduch přišel. Komedie byla velmi hezká, a nebyla truchlivá; než když královna vstavši po divadle se procházela, — Bůh ví, co hafanovi napadlo! Protože ho řezník na řemeně neměl, vyskočil pes na divadlo, chytl královnu do tlamy a zaťal do outlého tílka své ostré zuby. Hrůza byla na to se dívati!

Ubohý komediant leknutím zbledl a byl velice zarmoucen, neboť řezníkův pes ukousl královně — té nejlepší loutce — hlavu! Když byli diváci již odešli, pravil Jiříkův společník, že tu loutku vyhojí; vyndal svou krabičku a namazal loutkovou královnu mastičkou, kterou zahojil stařeně zlámaninu v noze. Loutka byla opět celá, mohla státi, ba mohla sama oudy svými, nohama, rukama i hlavou pohybovati, aniž bylo třeba šnůrkami ji potahovati; loutka byla jako živá osoba, jen že řeči neměla. Komediant byl z toho velice potěšen, zvláště proto, že loutková královna sama tančiti mohla, což ostatní loutky nemohly.

Když v noci v hospodě všickni, i přespolní i domácí lidé již spali, bylo pojednou slyšeti hluboké vzdechnutí, tak že všichni vstali, a co by to bylo, pozorovali. Komediant šel k svému divadélku, neboť se mu zdálo, jakoby to vzdechnutí odtamtud přicházelo. Všechny jeho loutky ležely na hromadě, král se svým služebnictvem, a dvořenínové královští, kteří to vzdechutí od sebe vydali, hleděli na svého principála divoce svýma skleněnýma očím a jsouce velice žádostiví té masti, kterou královna vyhojena byla, takže se sama pohybovala. Královna vrhla se na kolena, vzala s hlavy svou zlatou korunu a podávajíc ji neznámému příchozímu prosila jej snažně řkouc: „Přijmi tuto korunu královskou a potři svou mastičkou i mého manžela i všechny služebníky naše!“ Komediant radostí ani pláče zdržeti se nemohl; bylo mu jeho loutek nesmírně líto, i přisliboval společníkovi celý příjem z budoucího večerního představení, jestliže čtvero nebo patero nejhezčích jeho loutek potře divotvornou mastičkou; než společník Jiříkův zpečoval se přijmouti slib řka, že od něho ničeho nežádá, než jeho velký palaš, a obdržev jej, potřel ihned šest loutek mastičkou, a ty daly se v tu chvíly do tance, což se děvčatům kolem stojícím tak líbilo, že se také do tance daly. Kuchařka a kočí skočili první do kola, za nimi komorník s komornou a ostatní osoby cizí i domácí; také pohrabáček a lopatka na uhlí šly do kola, ale poskočivše si jednou upadly, — a všickni ostatní dali se jim do hlasitého smíchu.

Druhý den ráno odcestoval Jiřík se svým společníkem na hory, kamž jim hlubokými smrčinami jíti bylo. Kráčeli výše a výše, až byli tak vysoko, že věže kostelní v dolině zdály se jim býti malinké jahůdky na velikém zeleném prostěradle, a otvírala se jim vyhlídka široko daleko do kraje až na sto mil! Tolik krajin najednou Jiřík co živ ještě neviděl. Slunce jasně svítilo, a z lesů ozýval se roh lovecký tak vesele, že se mu oči radostí slzami zalévaly, i pravil: „Dobrotivý Bože na nebesích! Jak jsi k lidem dobrý a jak plné krásy a velebnosti jsou skutky tvé!“

Společník jeho stoje tu s rukama sepjatýma hleděl přes lesy dolů do rozkošné krajiny, kdež v slunci jasném bílé dvory a tiché vesnice ležely. Tu zavzněl jim nad hlavami podivný zpěv; pohlédli vzhůru a krásná, bílá labuť plovala křídloma roztaženýma povětřím. Takového zpěvu ptačího ještě nikdy neslyšeli, ale zpěv slaběji a slaběji zanikal; labuť sklonila hlavu a padala polehounku k zemi; padla a skonala u jich nohou. Ubohá labuť!

„Dvé tak krásných křídel, tak bělostných a mohutných,“ pravil společník Jiříkův, „má cenu jako zlato a vezmu si je s sebou! Vida, jak dobře jsem učinil, že jsem si vyžádal palaš?“ tnul, a na dvě rány usekl mrtvé labuti obě křídla.

Odtud brali se přes hory dále mnoho a mnoho mil, až přišli k velikému městu, jež mělo sto věží, jejichž báně v jasném slunci zlatem se třpytily. Uprostřed města stál nádherný mramorový zámek se zlatým krovem a v zámku bydlel král.

Jiřík a jeho společník nevešli hned do města a zůstali před branou v hostinci, aby se převlékli, neboť chtěli v obleku svátečním vjíti do města. Hostinský vypravoval jim, že král je pán od srdce dobrý, jenž nikomu křivdy nečiní; ale jeho dcera — aby ji Bůh napravil! — že je princezna nehodná. Byla sice vtělená krása, jíž v světě rovno nebylo, ale byla zlá jako čarodějka, a mnohý spanilý králevič vzal pro ni za své. Kdokoliv směl se ucházeti o její ruku, bez rozdílu byl-li kníže, zeman anebo žebrák, měl toliko na tři otázky dáti pravou odpověď. Kdožby toho dovedl, toho si vzíti chtěla a po smrti otce svého chtěla jej učiniti králem. Kdo však nedal pravé odpovědi, byl na její rozkaz buď oběšen anebo sťat. Tak zlá a bezbožná byla tato princezna. Takovéto jednání dceřino hnětlo nesmírně letitého a dobrosrdečného otce, jenž jí takové zlosti zakázati s to nebyl a se omlouval, že mu do pletek milostivých dcery jeho nic není, ať jedná po vůli své. Mnohý princ dal se najíti v zámku královském, aby zodpovídal otázky dané a princeznu za choť pojmul; ale ani jednomu se to nepovedlo; nevrátil se odtamtud, nebo princezna buď hlavu jemu stítí aneb jej oběsiti dala, jak říkávala z milosti. Stařičký král byl tím vším tak zarmoucen, že každý rok jednou po celý den s celým vojskem kleče na kolenou modlíval se, aby dobrotivost boží dceru jeho napraviti ráčila; ale ona se napraviti nechtěla. Staré paní, co rády vínko pívaly, barvily si víno na černo, na znamení, jak hluboce truchlily nad nehodností dcery královské. Většího smutku král od nich žádati nemohl.

„Snad by té ohavné princezně metlička pomohla,“ ozval se Jiřík, „kdybych já byl jejím otcem, zašla by jí chuť, dávat věšeti a stínati!“

Mezi touto řečí ozývalo se venku volání: Sláva! Sláva! Princezna jela kolem na komoni a byla tak spanilá, že lid její zlostné skutky z mysli pustil a nadšeně ji vítal. Kolem ní jelo dvanácte sličných panen oděných v bílá roucha hedvábná, a ty držely v ruce pravé, zlaté tulipány; jely na pěkných vranících a princezna jela na krásném bělouši, bílém jako padlý sníh a ozdobeném bohatou šabrakou; princezna měla roucho zlatem, diamanty a rubíny se lesknoucí a v ruce bičík stříbrný, jenž se podobal paprsku slunečnímu; na hlavě seděla jí zlatá koruna jako hvězdička nebeská se třpytící a pláštík její byl utkán z tisícera nejpěknějších křídel motýlových; než ona byla mnohem krásnější než její roucho.

Jiřík spatřiv oknem princeznu, začervenal se jako pivoňka a slova ze sebe vydati nemohl. Princezna byla zrovna tak spanilá jako dívka se zlatou korunkou, o níž se mu zdálo té noci, když otec skonal. Poznával, že je nad míru krásná a musil chtěje nechtěje k ní láskou vzplanouti. I myslil si, že snad není takovou čarodějnicí, která lidi věšeti a stínati dává, neuhodnou-li pravé odpovědi na její otázky. „A smí-li o ruku její žádati i nejchudší žebrák,“ pravil sám k sobě, „půjdu i já do zámku, kam mne to mocí táhne!“

Každý jej z toho zrazoval dokládaje, že se mu tak povede jako jiným. Touž radou byl mu i jeho společník; než Jiřík se domníval, že bude šťasten; vzal na sebe čistý oděv a obuv, umyl si ruce, upravil své krásné žlutojasné kadeře a šel sám a sám do města a přímo do královského zámku.

Jak na dvéře zaklepal, ozval se stařičký král přívětivě: „Jen vstupte!“ Jiřík vstoupil do komnaty královy, a stařičký král v županu a v střevících zlatem vyšívaných šel mu naproti; měl na hlavě zlatou korunu, v pravé ruce žezlo a v levé říšské jablko. „Posečkejte trošinku!“ oslovil Jiříka a vzav říšské jablko pod paždí, podával mu ruku. Než jak uslyšel, že se uchází o ruku dcery jeho, dal se do hořkého pláče, takže mu žezlo a říšské jablko z ruky vypadly, a dobrý stařičký král utíral si oči županem.

„Pusť to z mysli!“ pravil k němu, „zle se ti povede, jako jiným před tebou. Přistup blíže a podívej se!“ A tu vedl Jiříka do zahrady princezniny, kdež byla hrozná podívaná. Na každém stromě viselo tré nebo čtvero synů královských, kteří se o ruku princezninu ucházeli, ale na otázky její odpovědi pravé dáti nevěděli. Po každém zavanutí větrů chřastali pověšení kostlivci, a ptactvo poděšené opustilo zahradu. Květiny byly přivázány na vybledlých kostích z těl lidských a v nádobách květinových šklebily se vyprahlé lebky.

„Pohleď! Taková jest zahrada dcery mé!“ pravil k němu stařičký král. „Tobě se povede jako jiným! Upusť od úmyslu svého, a nečiň mne ještě nešťastnějším než jsem!“

Jiřík políbil dobrému stařičkému králi ruku řka: „Snadže se mně šťastněji povede. Miluji princeznu nesmírně.“

V tom přišla princezna se svými dvořankami do zahrady, a král a Jiřík šli jí naproti, aby ji uvítali. Byla velmi přívětiva, podala Jiříkovi ruku a proto on ji ještě více miloval, a pomyslil si, že zajisté není takovou čarodějnicí, jakou ji řeči lidské činí. Za chvilku odebrali se všichni do velké síně, a hezká děvčátka podávala jim všeliké lahůdky; než stařičký král byl tak truchliv, že ničeho do úst nevzal, jmenovitě tvrdých pokroutek cukrových.

I bylo ustanoveno, aby Jiřík druhý den ráno do zámku přišel, kdež jej soudcové a rada královská slyšeti chtěla, kterak hodlá první otázku zodpovídati. Kdyby ji uhodl, měl ještě dvakráte hádati; ale až posud nikdo jistě ani první otázky dobře nezodpověděl.

Jiřík byl veselé mysli, nedělaje si starosti, jak věc dopadne a mysle ustavičně na spanilou princeznu, důvěřoval v Boha, že ho neopustí. Co by měl v té věci činiti, o tom si mozku ani nelámal, a skokem radostným navracel se do hostince, kdež ho společník jeho očekával. V hostinci nepřestával vypravovati jak přívětivá k němu byla princezna, a jak spanilá jest. Toužebně si přál, aby již bylo ráno, aby mohl jíti na zámek, a své štěstí zkusil.

Než společník jeho povážlivě vrtěl hlavou a byl velice truchliv. „Mám tebe nad míru rád,“ pravil k němu, „mohli jsme déle spolu obcovati, a teď již mám o tebe přijíti! Milý, nešťastný mladíku! Oči bych pro tebe vyplakal, ale nebudu tobě snad již poslední den našeho přátelského obcování radost tvou slzami kaliti. Budeme dnes veselí, od srdce veselí; zejtra, až odejdeš na osudné hádání, budu míti dosti kdy, abych pro tebe plakal.“

Celé město hned se dovědělo, že přišel nový ženich žádat o ruku princezny, a proto nastal všeobecný smutek v městě. V divadle se nehrálo, na hostinci, kde se Jiřík ubytoval, vztýčen byl černý prápor, král a veškeré kněžstvo dleli v kostele na modlitbách; byl všeobecný zármutek a pláč; neboť všickni již napřed o tom přesvědčeni byli, že se ubohému mladíkovi lépe nepovede, než se vedlo prvějším ženichům princezniným.

Podvečer dal Jiříkův společník dáti silný punč pobízeje jej, aby byli hodně veselí a pili na zdraví dcery královské. Jiřík vypiv dvě sklenice punče pocítil, že mdlobou naň spánek přichází, oči se mu zamýkaly a v malé chvilce tvrdě spal. Společník jeho uložil ho tiše na lože, a když nastala noc úplná, vzal křídla labutí, připnul si je pevně k ramenoum, vzal kapradí a větvičky březové svázané do kapsy, otevřel okno a letěl přes město na zámek královský, kdež se v koutě u okna komnaty princezniny ukryl.

V městě bylo úplné ticho; tři čtvrtě na dvanáctou odbilo, okno se otevřelo a princezna zahalená v dlouhém, bílém plášti s dlouhýma černýma křídloma na ramenou vyletěla a letěla přes město na vysokou horu. Společník Jiříkův učiniv se neviditelným, letěl za ní a mrskal princeznu metličkou, až z ní červená tekla. Takové jízdy povětřím až posud princezna neměla! Vítr vložil se v plášť princezny, tak že se tento podobal mohutné plachtě korábové, silně napnuté.

„Tot hrozné krupobití!“ pomyslila si princezna po každé ráně metlou, a takové vymrskání nebylo jí na škodu. Konečně doletěla na horu a zaklepala. Uvnitř hory ozývalo se to ranou hromovou a hora se otevřela; princezna tam vstoupila a společník Jiříkův nemeškal za ní se tam vlouditi, protože byl neviditelným. Brali se oba dlouhou vysokou chodbou, na jejížto stěnách tisícero a tisícero ohnivých pavouků sem tam běhalo a ohnivé paprsky od sebe vydávalo.

Dále přišli do veliké síně ze zlata a stříbra vystavené, na jejížto stěnách přidělány byly červené a modré květiny tak velké jako slunečnice; ale trhati se tyto květiny nedaly, neboť jejich lodyhy byly jedovatá hadiska, kterým oheň šlehal z úst ve způsobě těchto květin. Strop byl posetý zářícími muškami a světlými netopýry, kteří tenkýma křídloma neustále pohybovali. U prostřed síně byl trůn, stojící na čtyřech nohách z koster koňských, majících na sobě chomouty z ohnivých pavoukův; trůn byl z bílého skla a polštáře na něm byly z černolesklých myších kůžiček tak uměle sestavených, že se zdálo, jako by se živé myšky do ocásků kousaly.

Nad trůnem klenul se strop z růžočervených pavučin, posetých modravými muškami jako lesknoucími se drahokamy.

Na trůně seděl čaroděj s korunou na ohyzdném hlavisku a měl v ruce žezlo. Políbiv princeznu na čelo, posadil ji vedle sebe na trůn, a tu se ozvala hudba. Hrozné černé kobylky drnkaly a sova bubnovala na své naduté břicho. Černí trpaslíci, mající na svých čepicích světýlka, rejdili po síni. Ale nikdo nezpozoroval společníka Jiříkova, jenž se postavil za trůnem, aby všecko dobře viděl a slyšel. Dvořánkové před trůn připuštění byly osoby velmi vznešené a zdvořilé; kdo však měl zrak k vidění, poznal hned, kdož jsou byly: pouhá košťata s uhelnou hlavou, v kteréž čaroděj vkouzlil život a jež oděl rouchem v zlatě vyšívaným. K ničemu jinému, nežli k parádě, dvořenínstvo nebývá.

Tančilo se jen chvilku; potom vypravovala princezna čarodějovi, že přišel nový ženich o její ruku se ucházet a tázala se ho, jakou by si měla ráno vymysliti otázku, až on na zámek královský k hádání se postaví.

„Slyš tedy!“ pravil čaroděj, „vymysli si něco lehkého, třeba o svém střevíčku; on to zajisté neuhodne, a pak mu dej hlavu setnouti, ale nezapomeň zejtra, až mne opět navštívíš, donésti oči jeho, abych je snědl.“

Princezna s hlubokou poklonou odpověděla, že na oči nezapomene. Čaroděj otevřel na to horu, a princezna letěla domů, a společník Jiříkův za ní, mrskaje ji metlou tak hrozně, že trýzněná domnělým krupobitím hlasitě vzdychala a co nejrychleji uháněla, aby se do své komnaty dostala. Než společník Jiříkův vrátil se do hostince, kdež Jiřík ještě tvrdě spal, odepjal sobě křídla a položil se, aby si odpočinul, neboť byl velice unaven.

Časně ráno, když Jiřík se probudil, byl již jeho společník vzhůru a vypravoval mu, jaký podivný sen měl o princezně a jejím střevíčku, i žádal Jiříka, aby se jí tázal, nemá-li na mysli svůj střevíček; ale nepověděl mu, proč ho za to žádá.

„Po takové věci mohu se snadno tázati,“ pravil Jiřík, „vždyť je možná, že tvůj sen se vyjeví; a já doufám v Boha, že mne neopustí. Předce však dám tobě s Bohem, neboť kdybych dobře neuhodl, neuvidíme se již nikdy.“

I dali sobě vroucné přátelské políbení, a Jiřík šel do města na hrad královský. Veliká síň byla lidstvem přeplněna; soudcové seděli ve svých křeslích, majíce hlavy skloněné na hedbávných poduškách; vždyť měli hlavy přeplněné samou moudrostí a učeností. Stařičký král povstana utřel sobě oči bílým šatem a princezna objevila se v tu chvíli v síni; byla ještě spanilejší, než včerejšího dne a davši pozdravení kolkolem podávala Jiříkovi ruku řkouc: „Dobré jitro! můj drahý!“

Nyní bylo Jiříkovi hádati, nač princezna myslí. Ona pohlížela naň plná laskavosti, ale uslyševši slovíčko: „Střevíček je to, nač myslíte,“ zbledla jako stěna a na celém těle se třásla. To však jí nic nepomáhalo, Jiřík uhodl, co si myslila.

Stařičký král radoval se z toho jako děcko a hopkal radostí, a vešken zástup lidí tleskal a volal Jiříkovi: Sláva! Sláva!

Jiříkův společník dostav zprávu o šťastném hádání, byl z toho nesmírně potěšen a Jiřík sepjatýma rukama vzdával Bohu díky, že ho neopustil a doufal, že Bůh i podruhé a potřetí jemu pomocí svou přispěje. Druhý den ráno bylo druhé hádání.

Večer toho dne byl tak veselý jako včerejší. Jiřík spal, a společník jeho letěl za princeznou na horu a letě mrskal ji ještě ukrutněji, neboť měl s sebou dvě metly. Nebyl pozorován, ale on všecko pozoroval. Princezna měla mysleti na její rukavičku, a to vypravoval společník Jiříkovi, dokládaje, že se mu to zdálo. I nebylo těžko Jiříkovi uhodnouti myšlénku princezninu, a v zámku královském nastalo zase veliké plesání. Dvořenínstvo skákalo radostí jako stařičký král včerejšího dne, toliko princezna ležíc na pohovce ani slovíčka od sebe nevydávala.

Jiřík měl po třetí hádati. Celé město si o tom povídalo, že jakmile se mu hádání i po třetí podaří, dostane ruku spanilé princezny, a po smrti králově že on bude pánem celého království; kdyby se mu však zle vedlo, že přijde o hlavu, a čaroděj měl sežrati jeho krásné modré oči.

Druhého dne večer šel Jiřík záhy spat; ale dříve se vroucně pomodlil a potom tiše usnul. Společník jeho vzal na sebe křídla, k boku palaš, do ruky tři metly a letěl k zámku. Byla čirá noc; bouřka burácela, že tašky s krovů lítaly a stromoví v zahradě princeznině jako třtina se kácela; neustále se blýskalo a hřmělo. Tu se otevřelo okno u komnaty princezniny a ona vyletěla bledá jako smrt; než z hrozného povětří dělala si jen smích: domnívala se býti bouřky mnohem silnější; její mohútný bílý plášť vlál povětřím jako hrozná korouhev; a společník Jiříkův mrskal ji třemi metlami, že krev v kapkách na zem řinula; avšak konečně doletěla na horu, v níž čaroděj sídlel.

„Jak živa nebyla jsem v tak hrozném povětří,“ pravila, „hřmí hůře, než před soudným dnem.“

„Po bouři bývá jasno,“ pravil k ní čaroděj a přijal od ní divdivoucí zprávu, že Jiřík i po druhé uhodl, co si myslela. Nebylo jí valně okolo srdce; kdyby i po třetí neznámý ženich myšlení její uhodl, nesměla by vícekráte na horu, a musila by se vzdáti všeho kouzelnictví; a proto velice truchlila.

„Však neuhodne,“ zvolal čaroděj. „Vymyslím něco, nač ani nepomýšlí; sice by byl větší čaroděj, než jsem já. Jen buďme mysli veselé!“ Řka chytil princeznu kolem pasu oběma rukama a dal se s ní do tance. Trpaslíci jeho s světýlkem na hlavě tančili také, červení pavouci skákali na stěnách sem a tam a ohnivé květiny prskaly ze sebe hrozné plameny. Sova bubnovala, kobylky cvrčely a drnkaly — byl to hrozně veselý ples! —

Po tanci musila princezna pospíchati domů, aby jí v hradě královském nepohřešovali. Čaroděj těšil ji, že s ní poletí, aby její zábavy líbezné déle účasten byl. I letěli povětřím rozbouřeným a společník Jiříkův mrskal je třemi metlami, až je o jejich záda otloukl. Čaroděj co živ takového krupobití nepocítil. Přiletěli až k hradu královskému a čaroděj dal princezně dobrou noc šeptaje jí do ucha, „aby myslila na jeho hlavu.“ Princezna vletěla oknem do své komnaty; než společník Jiříkův, jenž i šeptání čarodějovo zaslechl, chytil čaroděje za dlouhou černou bradu, otočil jím třikráte v povětří, až tento závrať dostal, a tasiv palaš, uťal mu ohyzdné hlavisko až u ramenou. Trup jeho hodil do hlubokého jezera, aby ryby kvas měly, než hlavu potopil třikráte v jezeře a v hedvábném šátku zaobalenou odnesl ji do hostince a tam si v lože ulehl.

Ráno na to dal Jiříkovi šátek, a přikazoval mu, aby ho dříve nerozvazoval, pokud se ho princezna tázati bude nač myslí.

V veliké síni královské bylo diváků tak nabito, že by ani jablko nebylo propadlo. Soudcové seděli ve svých křeslích, hedvábnými poduškami potažených, stařičký král měl na sobě nové drahé roucho a zlatou korunu na hlavě. V ruce držel žezlo nově pozlacené, kteréž se jako slunce třpytilo; ale princezna byla bledá a měla na sobě černé šaty, jakoby se do rakve položiti chtěla.

„Nač myslím?“ tázala se, a Jiřík rozvázav šátek, hrozně se ulekl, neboť spatřil v něm uložené hlavisko ohyzdného čaroděje. Všichni leknutím trnuli, když ohyzdnou hlavu spatřili. I princezna seděla jako zkamenělá, nemohouc ani slova promluviti; konečně vstavši podala Jiříkovi ruku uznávajíc, že i po třetí její myšlení uhodl. Neohlížejíc se ani v pravo ani v levo hluboce povzdychla: „Tys můj ženich! Tys můj pán! Dnes večer je svatba!“

„I toť se mi líbí!“ zvolal stařičký král radostně, a celý zástup shromážděného lidu volal: „Na zdar! Sláva!“ Hudba před zámkem zavzněla a prošla celé město. Na věžích kostelních slavili všemi zvony; s hostince, kdež se Jiřík ubytoval, sundali černý prápor a po celém městě nastalo všeobecné plesání. Slavné hody byly připraveny na rychlo; na dlouhých tabulích v prostřed náměstí vyloženy byly pro každého ohromné pečeně: kýty jelení, celé kapouny, kachny, husy i koroptve líbezně upravené; vína všeliká a drahá tekla z ohromných sudův, a každý mohl jísti a píti po chuti své. I skvostných a sladkých lahůdek, koláčků s rozinkami, ořechů, mandlí cukrovaných a jiných cukrovinek bylo nazbyt.

Podvečer bylo krásné osvětlení města, s hradu královského hřměla děla, ohňostroje zářily a prskavky povětřím lítaly. Byly hody nejveselejší se zpěvy a tanci. Nejvznešenější pánové tančili s nejspanilejšími paními a slečnami, a pozdálí zaznívala líbezná píseň:

Zaplesejte příteli!
Dnes je slavné veselí!
                      veselíčko.
Chyťte dívku kol boku,
dejte se s ní do skoku!
Hop hollá! Hop hollá!
Hoši, dívky do kola!

Než princezna byla posud čarodějnicí a nenáviděla Jiříka nesmírně. Jeho společník, zpozorovav to, dal mu tré nejkrásnějších peří z křídel labutích a lahvičku s kapkami domlouvaje mu, aby před lože svatební postaviti dal velikou vanu vody; až půjde princezna do lože, aby ji lehounce postrčil tak, aby padla do vody; potom aby ty kapky vlil do vany a hodil tam péra labutí, aby princeznu třikráte tou vodou pokropil, že s ní moc kouzelnou smyje, a ona že jej milovati bude.

I učinil Jiřík po radě svého společníka. Princezna vodou třikráte pokropená vykřikla. Otřásajíc se po prvé pokropená proměnila se v černou labuť, podruhé pokropená stala se bílou labutí s černým toliko páskem okolo krku. Jiřík vroucně se modle pokropil ji potřetí, a bílá labuť proměnila se mžikem v nejspanilejší princeznu. Byla mnohem krásnější, než prvé a slzíc děkovala mu, že ji z kletého čarodějnictví vysvobodil.

Ráno na to přišel stařičký král s veškerým dvořenínstvem, a princezna i Jiřík přijímali po celý den blahopřání. Naposled přišel i společník a přítel s cesty s holí v ruce a s uzlíkem na zádech. Jiřík ho mnohonásobným políbením uvítal, žádaje od něho, aby neodcházel a u něho zůstával, protože jemu za své štěstí co děkovati má. Než společník jeho usmál se a pravil: „Doba má vypršela. Půjdu, neboť jsem tobě dluh svůj zaplatil. Pamatuješ-li se ještě na umrlce, jemuž v rakvi v kostelíčku ležícímu zlí lidé pokoje dáti nechtěli? Dals jim, cos měl, abys mi pokojný hrob zjednal. Ten umrlec jsem já.“ A společník Jiříkův z cest jeho zmizel.

Veselí svatební trvalo celý měsíc. Jiřík a princezna milovali se nevýslovně a stařičký král byl ještě některý rok živ a radost maje z vňoučat roztomilých, houpal je na kolenou svých. Koho houpal, tomu dal žezlo do ruky, aby si jím hrál. A po jeho smrti, stal se Jiřík králem a pánem krásného království.