Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena/Přítel na cestách

Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena
Maličká	Přítel na cestách	Statný cínový voják

Údaje o textu
Titulek:	Přítel na cestách
Autor:	Hans Christian Andersen
Původní titulek:	Reisekammeraten
Zdroj:	Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 14–30. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Bohuš Kober
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Společník na cestách – Peškův/Mikuláše Boleslavského překlad

danskEnglishEnglishEnglishEnglishespañolEsperantofrançaispolskiportuguêsрусский

Dlouho panovalo ticho, hluboké ticho ve světničce, v níž ležel churavý otec Janův. Nikoho mimo ně dva nebylo v domě, a tmu poněkud jenom osvětlovala svítilna, očekávajíc snad poslední hodinku života otce Janova, ano i svítilna dohasínala. Ubohý Jan!

Otec na smrť nemocný, opatřen posledním pomazáním, ještě jednou požehnav syna svého, pravil: „Byls hodný syn, Bůh ti v tom světě pomocí svojí přispěje a požehná!“ Ještě jednou pohlédly milené oči otcovy na uslzený obličej dítěte, pak se zamknuly, aby se nikdy více neotevřely. Nyní stál zde Jan sám a sám, nemaje ni otce ni matky, ani bratra, ani sestry. Pokleknuv, líbal studené tělo otcovo, slzel a modlil se; při čemž, jsa umdlen, usnul.

I měl podivný sen. Zdálo se mu, že vidí otce před sebou čilého a statného, jenž mu přiváděl dívku zlatovlasou, na jejíž hlavě třpytila se zlatá koruna; i pravil: „Zde tvá nevěsta. Hle, jak jest bohata a hezka, jest nejhezčí na celém světě!“ Tu Jan se probudiv, pohlížel kol sebe, a otec jeho posaváde ležel mrtev a studen v posteli, nebylo tam žádného jiného, vše byl pouhý sen.

Po třech dnech byl otec pohřben, a ubohý Jan div si nezoufal, vida zavřenou rakev spouštěti do chladné země, z které otec povstane teprv při soudném dnu; uslyšev smutný zpěv kněží, poslední modlitbu, tu padl na kolena, modlil se horoucně za otce. Slunce jasně svítilo, jakoby chtělo Jana těšiti a mu říci: „Nesmíš tak truchliti, Jene, hle, jak hezká jsou modrá oblaka; nad těmi se vznáší tvůj otec, orodující za tebe u Boba, aby se ti vždy dobře vedlo.“ „Ano, budu vždy hodným, pak přijdu k drahým rodičům svým,“ pravil Jan, „pak jim budu vše vypravovati, pak se budeme všickni radovati a budeme věčně veseli.“

Jan si vše to tak živě maloval, usmívaje se při tom, ač mu ještě slzy kanuly z očí. Malí ptáčkové zpívali veselé písně své, ač byli přítomni pohřbu, a věděli, jak dobrý, zbožný muž byl zde pochován, který nyní mnohem hezčí a věčší perutě dostal, než oni měli, proto zpívali vesele v zeleném listí. Jan je viděl létati od stromu na strom, pak i daleko do světa — tak i on chtěl a umínil si, že opustí domov. Vždyť bez toho nikoho více neměl. Sám udělal ještě dřevěný kříž a dav na něj věnec, zasadil ho na hrob, který do večera byl posypán květinami; toť učinili dobří lidé, znajíce otce Janova.

Druhého dne časně zrána svázal si Jan svůj uzlík, složil do něj prádlo, šaty a dědictví po otci, obsahující padesáte dolarů a několik stříbrňáků. Pak dal domu s Bohem a odebral se na hřbitov k hrobu otcovu. Zde pomodliv se otčenáš, ještě jednou slíbil otci, že bude řádně a bohabojně živ a prosil Boba, by ho neopustil a seslal k němu strážného anděla.

Pak vstal a modlitbou posilněn nastoupil cestu. Všude bylo tak hezky, květiny bujně květly, slunce jasné svítilo, ale v srdci Janově posud panoval zármutek. Proto šel opět do kostela, v němž byl pokřtěn, kde poprvé byl u stolu Páně, kde zpíval na kůru žalmy, tam stál též malý hrbatý zvoník s červenou čepicí. Jan na něj kývnuv, rozloučil se s ním, a zvoník mu posýlal rukou s Bohem na znamení, že mu přeje šťastné cesty, a že ho má rád; ještě jednou se ohlédl sirotek a pak pospíchal od místa toho, kde tolik radostí, ale také tak mnoho žalostí zažil. Jan mysle na budoucnosť svoji kráčel rychle ku předu, neznaje ni míst, ni lidí, které potkával.

Prvou noc bylo mu ležeti na seně pod šírým nebem, lepší postele nenalezl. Domníval se ale, že měkčí a příjemnější voňavou postel nemá ani král. Vždyť nebylo věčší ložnice, než velká louka a tmavé nebe, poseté třpytícími se hvězdami. Všude bylo hezky, zde byly divoké růže, tyto byly kyticemi jeho, potůček jeho umývadlem, měsíc velkou svítilnou, tak vysoko, že nemohl jí ani Jan dosáhnouti, a též nezapálila tato svítilna ty hezké tmavomodré čalouny, proseté zlatými hvězdami. Mohlť tedy Jan bez bázně spáti, a také tak učinil. Spal tak dlouho, až ho zpěv ptáčků probudil. Sotva zaslechl ranní modlitbu ptáků — již sám se modlil, a pak umyv se v čistém potůčku, uchopil hůl a kráčel statně dále.

Bylať neděle, i přišel do vesnice, v které se sezvánělo do kostela. Jan nemohl odolati a vkročil do chrámu Páně. Setrval zde po celou mši, modle se a zpívaje žalmy s ostatními.

Vyšel též na hřbitov, kde bylo mnoho zanedbaných hrobů. Rychle natrhal trávu, postavil kříže opět přímě, pověsil spadlé věnce na ně, přeje si, by též doma neznámí tak činili na hrobě rodičů jeho.

Venku a branky stál starý žebrák, podpíraje se o berli; tomuto daroval několik krejcarů a cestoval opět statně a vesele dále.

K večeru nastalo špatné počasí. Jan hleděl se dostati do některého domu, přišel ale jenom k malému kostelíčku, stojícímu na vršku. Otevřel přivřené dvéře a chtěl zde setrvati, až by se skončila bouře.

Posadiv se do kouta, pomodlil se a usnul, aniž by byl venku burácející bouří probuzen. Probudiv se, spozoroval, že se bouře utišila a měsíc malovanými okny jasně do kostelíčka svítil. U prostřed kostela stála rakev, v níž ležela mužská mrtvola. Jan byl bez bázně, neb měl dobré svědomí, věda, že mrtví nikomu neublíží, pouze živí zlí lidé páchají zlé. Takoví dva zlí lidé stáli blízko rakve, nechtějíce mrtvolu nechati ležet v rakvi, aby nebyla počestně pohřbena, nébrž chtěli ji vyhoditi na hřbitov.

„Proč chcete toho ubohého mrtvého muže vyhoditi z rakve?“ tázal se Jan.

„Aj — třesky plesky,“ odpověděli šerední mužští, „on nás podvedl, jest nám dlužen a protože nám řádně nezaplatil, a nyní zemřel, chceme se tím pomstíti, že ho jako psa necháme na hřbitově ležeti, ať ho tam krkavci sežerou.“

„Nemám více než sto zlatých, to celé jmění moje,“ pravil Jan, „zaplatím vám tím dluh zemřelého. Já se již protluku světem, mám silné zdravé údy a s pomocí Boží půjde vše.“

„Ba, zaplatíš-li nám jeho dluh, necháme ho zde,“ pravili zlí mužové, a vzavše peníze, odešli, smějíce se na cestě dobrosrdečnosti Janově. Jan ale položil vyndanou mrtvolu opět do rakve a sepnuv její ruce, poklekl, pomodlil se a šel s prázdnou arci kapsou, s dobrým ale a spokojeným srdcem dále dlouhým lesem.

V lese, kam zář bledé luny skrze stromy prokmitala, tančily hezké a málo vily, hrajíce si spolu a nedadouce se ani příchodem Janovým rušiti. Věděly, že jest dobrý, bohabojný hoch, a před dobrými lidmi se neskrývaly. Mnohé byly jen tak veliké jako prst, jiné seděly na kapkách rosích, pak si hrály v trávě na schovávanou, jsouce tak vesely, že se sám Jan tomu těšil. M2ly modré průsvítavé šaty, na hlavách zlaté koruny, z kterých zlaté vlasy vyčnívaly. Zpívaly takové písně, jakých mnoho zpívával Jan na kůru; mezi tím pletli velicí pavouci sítě a visuté mosty, přes které přicházeli trpaslíci, hrající si pak s vilami. Tu tančili v kole, tvořili skupiny, všechno to též Jan dělal, ale doma na louce v neděli. Zábava vil a trpaslíků trvala až do bílého rána. Tu se schovaly vily do poupat květin, trpaslíci zalezli do kmenů jedlí, a pavouci zatáhli své sítě.

Jan vyšed z lesa, uslyšel za sebou silný mužský hlas volající: „Kam vede cesta tvá — bratře?“

„Do dalekého světa,“ odvětil Jan, „nemámť ni rodičů, ni příbuzných a jsem chudý hoch, ale Bůh mi pomůže, v něj skládám veškeru naději svou!“

„Vidíš, toť právě dobře!“ pravil neznámý, „půjdu též do světa, a chceš-li půjdeme spolu, ujde nám aspoň dříve čas a budeme se dobře baviti.“

„Nuže dobrá!“ pravil Jan a brzo byli oba dobrými přátely, ač neznámý již byl při letech a Jan mladý hošík. Jan brzo poznal, že neznámý jest bohabojný a zkušený člověk, proto rád u něho zůstal a vyptával se na vše.

Když slunce na nebi vysoko stálo, posadili se pod lípu a počali snídat. Tu přikulhala se stařena, nesoucí na zádech velký košík s dřívím, v zástěře měla rozličné koření a byliny, a podpírala se o hůl. Pojednou klouzla na hladké půdě a padši vykřikla; ubohá zlomila si nohu, a Jan chtěl hned, aby ji oba domů donesli. Přítel jeho ale otevřev ranec, vyndal mastičku, řka: „Dám tobě, stařeno, tuto masť, a namažeš-li si ní nohu, odejdeš zdráva, a noha nebude ani trochu více zlomena, za to mi ale dej ony tři byliny, které máš v zástěře!“

„Aj, toť by bylo draze zaplaceno,“ smála se stařena, a Jan z toho poznal, že ty tři byliny jsou jistě důležity.

Stařeně se ale předce nelíbilo ležeti zde se zlomenými údy, a proto darovavši neznámému ty tři byliny, vzala masť, a namazavši se ní, vstala a odešla.

Bylať to zvláštní mastička.

„Co chceš s těmi bylinami dělati?“ tázal se Jan druha svého.

„Toť jsou hezké metličky, ty rád vidím!“ smál se neznámý, schovav byliny.

Kráčeje dále, zvolal brzy Jan: „Hle, jak tam vystupujou oblaka, bude to strašná bouře!“

„Nikoliv!“ vece neznámý jeho přítel, „toť jsou vrchy. Věř mi, zítra přejdeme přes ty vrchy a to se ti zalíbí, jest z nich hezká podívaná na velkou krásnou krajinu!“

V skutku dorazili druhého dne k večeru k horám, tam stály ohromné tmavé lesy, skály byly velké jako domy, a proto nejdříve šel Jan s přítelem svým do hostince, ležícího u paty hor, aby se zde posilnili na obtížnou cestu.

Dole v hostinci byl velký shon, hrál tam jakýs muž divadlo s panáky. Okolo seděli lidé, napřed na prvé lavici rychtář, pan učitel, tlustý řezník, pod nímž ležel divoký jeho pes, pak hostinský, dvě místa byla prázdna; Jan a druh jeho se na ně posadili.

Divadlo počalo. Byl to dojímavý kus. Král a královna se milovali a dvorné panny a páni jim ušili šaty.

Král měl hezkou korunu ze zlatého papíru, královna měla samé démanty na sobě, to vše ale bylo ze skla.

Vojáci měli skutečné vousy, dvě živé myši, zapražené do vozu, vezly krále a královnu, tu přišel panák, maje vousy až na zemi a v pásu dlouhý nůž, bažilť králi po životu; tento měl ale ustavičně vojáky kol sebe, a těch se ten panák bál. Chtěl ho ale otráviti masem jedovatým. To maso bylo ale dobrý, nejedovatý kus pečeně. Již se zlý panák blížil, a král již natahoval ruku, aby si nevědomky na život sáhl — tu vyskočil pes řezníkův, řezník totiž ho nedržel, a skočiv na jeviště, spolknul kus pečeně, prokousnuv též hlavu zlému panákovi.

Majetník divadla byl velmi zarmoucen, nemaje žádného tak hezky udělaného, zlého panáka, a poslední jeho zde ležel bez hlavy.

Když se lidé ze síně vzdálili, pravil druh Janův: „Spravil bych toho tak zlého panáka, že by nikdo nepoznal, že měl kdy hlavu pryč.“ Pak vyndav mastičku, kterou si ona stařena nohu namazala, namazal tím hlava, přitlačil na trup zlého panáka — a hle — nejenom že nikde nebylo lze poznati, kde byla hlava ukousnuta, nébrž panák se i sám pohyboval, jako by byl živ, jen že mu scházela řeč. Majetník divadla se tomu velmi těšil, neboť nemusel více toho panáka na drátech tahati.

Když nastala noc a lidé v hostinci spali, probudili se pojednou, zaslechnuvše silné ustavičné vzdychání. Majetník divadla poznal, že je to v jeho divadle — ach, bylo to tam spousty: všichni panáci a panny dýchali a naříkali si, chtějíce, aby byli také takovou mastí namazáni. Zlý panák uviděv druha Janova, padl na kolena, prose, by všechny tak namazal, a majetník divadla též o to žádaje, připojil slib, že mu za to dá všechny peníze, jež utrží, až po prvé bude hráti se živými panáky. Druh Janův to ale odmítnul, vyžádaje si pouze šavli, visící po boku onoho. Pak namazav všechny panáky a panny, vzal šavli. Nyní ale počal strašný tanec, neb vše oživlo, král tančil s královnou, komorník s komornou, kuchař si vzal kuchařku, zlý panák tento nenalezl nikoho, tančil tedy sám. Vše tančilo, skákalo a válelo se až z toho povstal nesmírný křik.

Druhého dne odešel Jan s druhem svým, ubíraje se přes hory a tmavé lesy. Bylo jim lézti tak vysoko, že nejvyšší věže docela malými býti se zdály; měliť ale odtud překrásnou výhlídku v hezkou, dalekou krajinu. Něco tak hezkého Jan ještě nikdy neviděl: dole rozprostřenou krajinu, kol sebe husté lesy rozmanitých barev, z nichž zaslech hlahol trub lovčích, nad sebou jasné modré nebe se zlatoskvoucím sluncem; není se tedy čemu diviti, když radostí zvolal: „O Bože, jak všemohoucí, nejvýš moudrý jsi a jak velkolepě jsi stvořil tento svět!“

Též druh jeho stoje se sepnutýma rukama vedle něho, obdivoval krajinu tu. Pojednou zaslechl zpěv ptačí, a hle — velká labuť, nad nimi se vznášející, padala vždy níže a níže, až u jejich nohou mrtva se octnula.

„Dvé tak krásných perutí, jak živ jsem neviděl, tak velké a hezké, ty stojí mnoho peněz, hle Jene, jak bylo dobře, že jsem vzal šavli!“ Při tom useknuv obě křídla, schoval je a ubírali se dále.

Konečně po dlouhé cestě přišli k jakémus městu s mnohými věžmi, třpytícími se v slunci jako stříbro, v prostřed města byl velký mramorový zámek, pokrytý čistým zlatem. Zde sídlil král. Jan a druh jeho nechtíce hned do města, zůstali v hostinci na předměstí, kde od hostinského slyšeli, že král zde panující jest velmi hodný k svým poddaným, princezna ale že jest zlá. Hezká byla sice a daleko široko nebylo jí krásnější, ale byla čarodějnice a lpěla na ní vina, že tolik knížat ztratilo život svůj pro ni. Každý byl připuštěn ať princ, ať žebrák, mladík neb starec. Kdyby jen jeden to dovedl, chtěla býti jeho chotí, a otec by byl nad zemí svobodně panoval, nedovedl-li to, musel každý, kdo se o to marně pokoušel, zemříti. Otec její, král, velmi truchlil, než dal jednou slovo své, že v lásce nechce poroučeti dceři, a mělať tedy volnou hru. Pokaždé když přišel nějaký princ a nedovedl to, byla mu hlava sťata. Pořád byly v zámku modlitby, aby jen někdo přišel, který by se stal chotěm zlé kněžny, všude čteny mše, leč nic nepomohlo.

„Ošklivá princezna!“ zvolal Jan, „kdybych byl já jejím otcem, musela by mě poslouchati!“

Tu venku volal lid „sláva!“ Princezna šla okolo, a lid zapomínaje na její zlosť, volal jí „sláva!“ Dvanácte hezkých panen, oblečených v bílé šaty, jelo na černých koních, princezna jediná měla bělouše, okrášleného zlatem, stříbrem a drahokamy, bičík byl vyložen zlatem, na hlavě měla zlatou korunu, plášť byl ze samých pestrých křídel motýlových, ale sama byla mnohem hezčí než vše to.

Sotva ji Jan zočil, zbledl, neb ta hezká, zlatem, stříbrem a drahokamy ozdobená princezna byla ona, kterou viděl u mrtvoly otce svého ve snách. Vědělť, že je hezká i miloval ji. Nyní nevěřil, žeby byla zlá čarodějnice, jež nechá lidi stínati, a umínil si, že se odebéře též na zámek, vždyť každý měl přístupu. Každý mu v tom zrazoval, druh jeho též, ale Jan umyv a očistiv se, odešel sám do města na zámek.

„Vejděte!“ pravil král, uslyšev klepati Jana. Tento vstoupiv, spatřil starého krále v střevících a v županu; král měl zlatou korunu na hlavě, žezlo v pravé, jablko říšské v levé ruce. „Počkej!“ pravil král, a dav jablko pod páží, podával mu ruku. Jakmile se ale dověděl, že se chce též Jan pokusiti o hádání, plakal, až mu vypadlo žezlo i jablko, pak si utíral oči cípem županu.

„Nech toho, sice se ti povede jako všem ostatním — podívej se na ně“ — těmito slovy vedl král Jana do zahrady, v které na každém stromě viselo několik knížat; tito žádali o ruku princezninu, neuhádnuvše ale ony tři věci, byli životů zbaveni. Když větérek zavál, tloukly mrtvoly o sebe; bylať to hrůzná hudba, květiny měly místo hůlek — lidské kosti a místo květinových hrncův byly zde jen — lebky lidské.

„Zde vidíš vše, proto zanech zápasu,“ napomínal ho král, „nebo budeš zítra též zde viseti. Ty sis získal lásku moji, proto tě varuju v čas.“

Jan políbiv mu ruku, pravil, že se nebojí, jsa krásou princezninou okouzlen. —

Tu přijela princezna, jsouc vítána celým dvorem — i podala Janovi ruky k políbení — i myslel si Jan: Nikoliv, tato nemůže býti čarodějnice! — Pak požívala samých sladkých věcí, jichž král nejedl, jsa zarmoucen nad Janem.

Drahého dne měl se Jan dostaviti a v přítomnosti nejvyšších a nejmoudřejších soudců hádati. Provedl-li by to poprvé, měl ještě dvakráte přijíti, nebo nikdo nebyl po prvé uhodl.

Jan ale netruchlil, nébrž modlil se k Bohu, důvěřuje se v Něj, a kvapil vesele domů, kde ho druh jeho očekával.

Jan mu vše vypravoval, líče mu princeznu co nejhezčí, nejpříjemnější dívku a řka, že se těší na budoucí dny, v kterých dosáhne pouhým hádáním největšího štěstí. —

Druh jeho ale vrtěl hlavou, zrazoval mu to, řka: „Hle, mohli jsme ještě tak dlouho býti spolu, a nyní musíme se na vždy loučiti, zítra, když budeš v zámku, vyplaku se!“

Jakmile se roznesla v městě zpráva, že nový ženich přišel, zavřeny jsou všechny krámy, lid chodil ve smutku, a všude čteny mše za nového ženicha. Každý se domníval, že Jan taktéž umře, jako všichni předešlí. K večeru uvařil přítel jeho silný punč a pil s Janem na zdraví princeznino. Jan sotva dvě sklenice vypiv, usnul.

Druh vzav ho volně, položil ho do postele, uvázal si perutě na ramena, vzal nejvěčší bylinu oné stařeny, totiž prut, otevřel okno a přiletěv do zámku, skryl se v koutě ložnice princezniny.

V městě panovalo šíroširé ticho — tu odbily tři čtvrtě na dvanáctou, a princezna vyletěla s černýma křídloma a bílým pláštěm přes město na vrch. Druh stav se neviditelným, mlátil prutem princeznu až krvácela. Bylť to ale přepodivný let princezny v černé noci v bílém dlouhém plášti, zvláště byla-li bičována až s ní krev tekla; princezna však myslila, že padají kroupy. Přišedši konečně k onomu vršku, zaklepala a vešla do něj, sledována jsouc neviditelným druhem Janovým. Prošli dlouhou chodbu, v které se stěny leskly jako zrcadlo, po nichž ohniví pavouci semotamo běhali. Vstoupil do velké síně, vystavené ze zlata a stříbra, všude stály květiny hezké a veliké, ale nikdo nemohl je utrhnouti, neboť pálily a lodyhy jejich byly jedovatými hady, kterým oheň z tlam vyšlehoval. Celý strop zářil svatojanskými muškami a ohnivými netopýry, uprostřed podlahy byl trůn z koster lidských a zvířecích, okolo něhož se vinul obrovský had, kousající se do ocasu. Na trůnu seděl starý čarodějník, mělť místo koruny hlavu supí, místo jablka lebku člověčí a místo žezla ruku bez masa. Okolo tančily sovy, divoké kočky, byla to strašná podívaná. Mezi tím byl čarodějník princeznu políbil, načež se tato k němu posadila.

Když se kočky a sovy dosti vytančily a umdlené na zemi klesly, vypravovala princezna čarodějníku, že přišel nový ženich k ní, a že ona jej, totiž čarodějníka prosí, by jí řekl, nač se má druhého dne ženicha tázati.

„Poslyš,“ pravil čarodějník, „mysli si na střevíc, to neuhodne; něco lehčího nemůžeš si zvoliti, a on přijde o hlavu; ale nezapomeň mě zítra v noci navštíviti a přinésti mně jeho oči, já je sním.“

Princezna hluboce se uklonivši, přislíbila mu to a odešla. Čarodějník otevřel opět vrch a neviditelný druh Janův vyletěl za princeznou a tloukl ji týmž prutem až krvácela. Ona ale celá umdlena vrátila se do zámku, domnívajíc se, že padaly tak silně kroupy. Druh Janův ale doletěv nazpět do hostince a odvázav i křídla, položil se do postele, aby se aspoň prospal, vždyť byl letem unaven.

Když se rozednívalo, probudil se Jan a viděl u sebe druha svého, vypravujícího mu, že měl té noci podivný sen. Bylo mu, jakoby se mu bylo zdálo o princezně a jejím střevíci, a prosil tedy Jana, aby, až by se ho ona tázala, nač si myslí, odpověděl, že na střevíc. To ale věděl druh proto, že byl v onom vrchu u čarodějníka.

„Ona se mne může na to nebo na něco jiného tázati, ale buď si,“ pravil Jan, „a neuhodnu-li, neuvidíme se více. S pomocí Boží zvítězíme!“

Pak políbiv druha svého, odebral se městem do zámku. Celá síň byla lidem přeplněna, soudcové seděli na měkkých židlích, majíce před sebou chladící limonádu, vždyť jim bylo mnoho přemýšleti. Starý král povstav, utíral si šátkem oči. Pak povstala princezna, nyní jsouc ještě hezčí než včera, a pozdravivši všechny, podala Janovi ruku, řkouc: „Dobré jitro!“

Nyní bylo Janovi hádati, nač myslí, při tom princezna tak krásně naň pohlížela, že by Jan byl málem řekl, že na něj, vzpomenuv si ale na slova druha svého, odpověděl, že si myslí na střevíc.

Tu zblednula princezna, nebo bylo se přiznati jí, že na to skutečně myslila, ale lid volal: „hurá!“ soudcové vypili limonádu, nebo jim bylo horko, král se válel radostí na zemi, a Jan se z celé duše radoval, že uposlechl slov druha svého.

Tento byl ale také náramně vesel, uslyšev, že Jan zvítězil; Jan ale sepiav ruce, modlil se k Bohu, děkuje mu, a žádaje ho, aby mu příště též pomocí svou přispěl. Druhého dne měl opět hádati.

Druhé noci se totéž stalo, co minulé. Jan spal, druh letěl za princeznou, bil ji dvěma pruty a uslyšel více. Princezna měla mysleti na rukavice; to opět řekl druh Janovi, jakoby se mu to bylo zdálo, a Jan tedy opět uhodl. Lid shromážděný jásal, a král skákal o jedné noze, bylo vše veselo, princezna ale se již neradovala, neb nemohla pochopiti, jak vše Jan ví. Po třetí měl Jan hádati. Jestli se mu to nyní podaří, pak stane se chotěm princezniným a po úmrtí krále bude panovati nad celou zemí; kdyby ale neuhodl, měly hezké jeho modré oči sloužiti čarodějníkovi za pochoutku.

Jan opět se pomodliv, ulehl si.

Druh jeho ale vzal si ostrou onu šavli, všechny tři pruty a letěl k zámku. Byla strašná tmavá noc, vítr burácel, stromy se lámaly, střechy lítaly s domů; tu se otevřelo okno v ložnici princezny, a tato bledá co smrť vyletěla; myslela si, že bouře jest ještě malá, ale brzo ucítila bití oněch tří prutův. Konečně dorazila k vršku.

„Nikdy jsem ještě v takové bouři neletěla,“ pravila k čarodějníkovi.

„Arci, venku bouří, už dávno nebyla taká bouře,“ přisvědčil čarodějník. Tu mu vvpravovala princezna, že Jan opět uhodl, a uhodne-li zítra, musí se státi jeho chotí a nebude moci nikdy více lítati a čarovati.

„Nesmí to uhodnouti!“ pravil čarodějník, „nyní ale budeme veseli. Já si už na něco myslím a dokážu, že jsem nejvěčší čarodějník;“ při tom uchopiv princeznu za ruce, tančil s ní a okolo tančily sovy, divoké kočky, ještěrky a hadi. Ostatní zvířata k tomu provozovala hudbu. Když se dosti vytančili, pravila princezna, že musí domů, sice by poznali, že není doma; a proto ji čarodějník doprovodil.

Druh letě za oběma, bil je až krváceli, a čarodějník louče se s princeznou, šeptal jí do ucha, aby myslela na jeho hlavu. To ale uslyšel druh Janův, a jakmile princezna zmizela v okně a čarodějník chtěl odletěti, popadl ho druh za vousy a useknuv mu hlavu, schoval ji, tělo ale padlo do rybníka a ryby ho sežraly.

Druhého dne dal Janovi hlavu tu, v šátek zaobalenou, a pravil, by dříve nerozbalil šátek, až se ho bude princezna tázati.

Tu bylo ještě více lidí v zámku, a soudcové měli dvě sklenice limonády před sebou, král opět si utíral oči, princezna neměla jako vždy bílý, nébrž černý šat, jakoby šla na pohřeb.

„Nač myslím?“ tázala se; soudcové se napili, král si utřel pot, lid mlčel. Tu odhrnul Jan šátek a ukázal hlavu čarodějníkovu. Všickni se zarazili, sám Jan; princezna byla jako z kamene, pak ale přistoupivši k Janovi, podala mu ruku, nebo uhodnul hádanku, pak ale pravila hlasitě: „Tys můj pán, dnes večer slavíme svatbu!“

„To se mi líbí!“ zvolal král; lid jásal, krámy se otevřely, cukrářky a pernikářky namalovaly na každé srdce slovo: Jan; tři ohromní voli byli veřejně pečeni a maso rozdáváno chudým, ve vodostrojích teklo víno, večer bylo velké osvětlení, vojáci stříleli z děl, hudebníci hráli, chodíce ulicemi, lid zpíval, všude dávány plesy.

Princezna ale předce ještě byla čarodějnice, nechtíc Jana milovati; to dal druh Janovi tři péra z perutí labutě, malou láhev s několika kapkami, řka: „Dnes večer dáš velký sud, vodou naplněný, postaviti před postel princezninu, a když poleze do postele, strč ji a až padne do sudu, potop ji třikráte, pak ztratí čarodějstvi a bude tě milovati, dříve ale dej do toho suda tato tři péra a tyto kapky!“

Jan tak učinil, důvěřuje nyní zcela v druha svého. Poprvé když potopil princeznu, proměnila se v černou labuť a křičela strašně, po druhé již byla bílou labutí s černým pruhem kol krku a když ji Jan, modle se k Bohu, po třetí potopil, změnila se labuť opět v princeznu mnohem krásší než byla dříve, děkujíc Janovi, že ji vysvobodil.

Druhého dne přišel král, soudcové, dvůr a lid, aby přáli . novomanželům, a na posledy přišel druh Janův, s holí a ranečkem. Jan políbiv ho, pravil, by u něho zůstal a štěstí s ním sdílel. Druh ale podivně krásně se usmál, řka: „Nyní jest mi s Tebou loučiti se, oplatil jsem ti, cos byl pro mne učinil. Já jsem onen mrtvý muž, za kterého jsi dal všechno své jmění, já jsem ti nyní vše splatil a odcházím!“

V témž okamžiku zmizel, anižby někdo byl viděl — kam.

Svatba trvající celý měsíc, slavena vesele a nádherně, a Jan miloval velmi princeznu a tato jeho. Starý král panoval s radostí nad zemí a když sestárnul, dal Janovi korunu, žezlo a jablko, přenechav mu vládu nad zemí a nechal jeho děti na svém koleně jezdit. Jana ale lid miloval; a Jan modlil se za sebe, za známé a druha svého na cestách.