Splav (1922)/Neopatrný

Splav (1922)
Romance	Neopatrný	Dívka a čtyrlístek

Údaje o textu
Titulek:	Neopatrný
Autor:	Fráňa Šrámek
Zdroj:	ŠRÁMEK, Fráňa. Splav. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	V Praze: Fr. Borový, 1922
Licence:	PD old 70

Smiluj se, bože, příliš neopatrně
jarním šel lesem. Kdos dobrý, věř
kosu a podleštkám, srně,
tichounce rozhrnuj keř,
snad uvidíš zázrak, snad —

tu náhle však v kolena pad,
první mu žínka vlasem po očích šlehla,
druhá mu konopím podtrhla nohu,
třetí už ústy na ústa vběhla,
čtvrtá poutala věnečkem z hlohu
a ten měl trny.
Leží tam v lese, hryže mech
neopatrný.

Tu první, zívajíc, zaplétá vlasy:
— Oslepl jistě. Já věru dobře ťala.

— Sestřičko, dobře, ach, a viděla jsi,
jak klesl v kolena, to já jsem udělala.

— Oh, měl ještě duši, byla v ústech na čekání,
tu duši já mu dlouze vypila.

— A cítila jsi, byly kapky krve na ní,
to já ji, sestro, trny zranila.

— Ach, nezastenám, jenom vkoušu v mech
noc krásnou svého oslepení,
do čtyř ran živých vliji čtvero něh,
jsem protržený vinný měch,
vsakuji v zem a hoři tomu jména není,
na ránu země tisknu ránu svou
a co, znuděny už, vaše ruce mnou
bradavky prsní, stehna, planý břich,
mé němé stony kolem po keřích
jak ptáci vypíchaných očí usednou.

Protože ptáci krásně pak pěli,
žínky snad o tom ani nevěděly,
že trhají kvítí a pletou z něho
věneček prostý pro neopatrného,
a každá cos řekla ku jeho chvále :

— Je, myslím, podoben plačící skále,
snad jednou vytryskne tady
ze skály pramen,
až půjdu po druhé okolo,
shlédnu se v tobě, prameni,
to v tobě zůstane, nebudeš
sám.

— Ptám se sama sebe, ptám,
ach, sestry, už vím. Oslíku ze vsi
je podoben. Když jsem jej, oslíka,
viděla po prve,
byl vám tak směšný, snad kráčeje
hovořil s cestou,
každičký kámen pozdravil kývnutím hlavy,
stín uši přidal, by cesta věděla,
že to jde hlupák,
snad také myslil, že cesta je
dívka a prvnička,
tak se jí dotýkal něžně, by neublížil,
každičký pozdravil kámen, ale mne minul,
jako bych nebyla více než kámen,
tak vám byl směšný, tak jsem se smála, až
spodem jsem pustila vodu,
tu na mne pohlédl
a já se styděla,
kdybys ty na mne však pohlédl nyní,
neopatrný,
tu bych se styděla teprve,
byla bych z toho nemocná jistě…

— Sestřičky, vizte,
má duši z borůvek. Potřísnil
mi ústa, už to z nich nesetru.
Snad bych mu mohla běhati v duši, jak
po lese.
Snad by mi řekl též, že mi to sluší,
střísněná ústa.
Že jsem se mu zalíbila proto,
a že mne v lese potkává rád,
rád…

— Spát,
ach, sestřičky, krásně spát. On, on,
kdyby na mne padl jako strom,
celou mne pokryl a drtil,
velkou mi ranou otevřel tělo,
myslím, že bych nekřičela,
řekla bych tiše, jediný strome,
to tedy krásný je konec a dlouhý spánek,
dobrou noc, strome…

Pak zacházely, ještě se ohlédly,
ne, my bychom nekřičely,
ještě se ohlédly,
plačící skálo mezi stromy,
ale to se už ohlédly naposled
a snad už i myslily jinam,
a jedna pak na bobek přisedla,
můj ze vsi oslíčku, smála se,
ale tu byla náhle červeň a plamen,
v nejvyšší zaběhla trávu, aby ji skryla,
však i tam v nejvyšší trávě
tlouklo jí srdce,
a tu se optala ptáků, ptáci,
je to snad nemoc?