Spisy Bohdana Jelínka veršem i prosou/Na čekání

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Na čekání
Autor: Bohdan Jelínek
Zdroj: Spisy Bohdana Jelínka
Online na Internet Archive
Vydáno: Praha: Jan Otto 1880. s. 89 - 96.
Licence: PD old 70

U nás je pěkně! Malé, bílé domky táhnou se jako stromořadí podle silnice. Za městečkem, kousek stranou, zelená se kotlina; býval to rybník, veliký rybník; pamatuji se rád, když plašíval jsem kachny, čejky, racky a sluky v jeho rákosí. Starý Bzůra míval ze mne radost. Již jak táhli špačkové, přišel a řekl: „Hochu, pojď,“ a já šel; když pak hejno jich zahučelo do rákosí a rána padla a my celý mandel jich nasbírali, jako bychom to byli se starým Bzůrou mandel medvědů pobili.

Pod rybníkem je mlýn, starý mlýn, kola spukřelá, vymleto kolem, zvětralé všecko, šediví to jako člověk. Slyšel jsem o něm podivně vypravovat. Jednou, když jsme já a starý Bzůra chozením po lese se unavili, usedli jsme na jeho kraj. Před námi ležela paseka, malá skalka stála na jejím prostředku a kameník tloukl pod ní kámen. Dvě břízy houpaly se lehounce na temeni jejím a hlavy jejich polévalo růžově zapadající slunce. Po vsích zvonili klekání, kameník ustal od práce.

Byli jsme sami.

Zdálo se, jakoby Bzůra dnes na čekání do opravdy nemyslil, pořád se vrtěl, zapaloval; brokovnice ležela mu u nohou, jindy ji choval na klíně, dnes si jí nevšímal.

„Bzůro,“ povídám, chtěje ho příměti křeči, „dnes nic nestřelíme.“

„l střelíme,“ a Bzůra si bafnul, „střelíme,“ usmál se a zas mlčel.

„Tak něco povídejte,“ pravím, „sice půjdu domů.“

„I nepůjdeš, nepůjdeš,“ usmíval se Bzůra; ,je ti dlouhá chvíle, viď? No sedni, povím ti něco.“ A Bzůra přitisknul tabák v dýmce, zatáhnul několikráte a pravil: „Bývalo tu hlasitěji před lety. Hučela smrčina a dole pod rybníkem v to klapal mlýn. Starý mlýn klapal jako spokojeně předoucí kocour. A byla v něm spokojenost. Táta Kropenka, jak mu říkali, bylo-li kolem sucho, míval vždy vodu; nikdy nebylo ho viděti s tváří starostlivou u stavidel; věděl, jeho kola že se nepřestanou točit.

Pán Bůh mu přál, nebylo mu třeba dohlížeti na prsty sešedivělého stárka, lidé byli spokojeni, on také.

Ale co Kropenku nejvíce blažilo, byla jeho schovanka. Jako ta břízka tam, jako veveřice, oči jí svítily a tváře hořely. I starému Kropenkovi se zalíbily.

„Byla to holka!“ při tom si Bzůra mlasknul, „vidíš, hochu,“ a vzal dýmku z úst, „já byl tenkrát mladý, chytlavý jako prach, byl bych Lidku při muzice samou rozkoší umačkal; ale čert ví, nepřála žádnému znáš, a já, vidíš —“ při tom vstrčil opět dýmku do úst, „já nebyl přece špatný chlapík.“

Však co má přijít, přijde. Zdálo se, jakoby ta holka jenom vděčnost k starému „tátovi“ znala, více nic.

Kropenka seděl za stolem a připíjel si se sousedy ; přišla-li k němu, aby jí dal se napit (nebo z chlapců nepřipila žádnému), pohladil jí upocené čelo, políbil ji — „Jen se vyrejdi, holka, vyrejdi se“ — a při tom se usmíval. „Starý blázen!“ říkali, ale více říci nemohli.

Jednou kde se namátl, tu se namátl starému Kropenkovi mládek; přijal ho. Chlapík jako borovice, ale oči jeho se hned z počátku starému mlynáři nelíbily.

Netrvalo dlouho, každé děvče po městečku mluvilo o zlých očích mladíkových.

Na mne se tenkrát rozhněval správec. Hnal jsem mu z roboty na pastvu dobytek. Hnalo nás více, byly s námi holky, my skotačili — ty ještě nevíš, jak to bývá. Kráva správcova zaběhla mi do mladého jetele, nadmula se a zdechla. My ji mačkali jak lehla, ale nic naplat, správec přišel o ni.

Mne proto odvedli. Když jsem přišel po letech domů na dovolenou, staly se ve mlýně za ten čas divné věci. Mládek Lidce udělal. Chodila jako pomatená.

„Holka, co ti je?“ ptával se Kropenka často. „I nic, nic táto,“ a při tom ho chytla okolo krku a líbala ho, že by se byl, chudák stará, samou radostí rozplakal.

„Jaký jsem to bloud!“ myslíval si pak, „to se jen tak domýšlím; starost mi dělá strašáky, holka je zdráva.“

Konečně osud tomu chtěl, měl přece starý Kropenka přijíti na stopu jejího zármutku.

Napadl ji u rybníka, tam pod širokým dubem na hrázi, co je obraz rodičky boží na něm a co do něho dvakráte boží posel uhodil. Měla bílou zástěrku nadzdviženou a pravou rukou ji tiskla na dubový peň. Byla snad ta kůra příliš drsná na tvář, proto sklonila hlavu na tn bílou podušku; oči upřela na nepokojnou vodu a plakala.

Tu se octnul za ní mlynář, až se lekla.

Vzal její hezkou hlavu do obou svých starých dlaní.

„Počkej, kuřátko, teď jsem tě dopadl, však se mi přiznáš!“ A usmíval se starostlivě.— „No pověz, pověz, beruško,“ a hladil ji, „co ti přece schází?!“

Lidka vrtěla hlavou. „Tak ty starému tátovi nepovíš?!“ počal mlynář, ale přestal. Lidka zbledla v tu chvíli možno-li ještě více, hleděla upřeně v jednu stranu, kolena se jí třásla. Musila se Kropenky zachytit, aby nepadla.

„No, no, co pak to?“ zabručel mlynář.-— „Pane otče, přijeli mleči a ptají se po vás.“ Za mlynářem stál mládek a zlé oči jeho upíraly se na Lidku. Kropenka se naň podíval— „jdu již, jdu,“ pravil nevrle a obrátil se.—

„Tatínku, mám jít s vámi?“ ozvala se Lidka a chopila se jeho pravice.— „Jak chceš, dítě,“ — hlas se starému mlynáři chvěl. — „Půjdu.“ a zavěsila se na jeho ruku. Neohledla se cestou, věděla, že ji stihají ty zlé oči."

Tu Bzůra přestal, dohaslo mu; nacpal si znova, vážně zapálil a povídal dále: „Přišel večer, byla hned noc; takovou noc málo kdo z lidí pamatuje! Byl ještě den, vyvstanou ua západě mraky a letí k nám. Srdce tlouklo každému úzkostí, když visely skoro nad samou zemí, těžký, šedivý; jen spadnout, všecko by byly umačkaly. Pod nimi byla noc. Tu to náhle zahučí, kus mračna se hnulo sem k lesu a tu to praskalo, tlouklo o sebe, kácelo se, až kusy země od kořenů do povětří lítaly. Po chvíli křáply řídce velké krůpěje, pak hustě bily do oken, jako když se sype zrní. Slavil to běs veselku tu noc. Pojednou se blýskne, uhodilo právě do rybníka.

Starý mlynář seděl Ve světnici a modlil se při hromnici na starých modlitbách nebožky ženy. Udělal kříž, jak ránu uslyšel, rozžhal svítilnu od vozu a šel se podívat ven. Mlýn bručel svoji starou povídačku; na dvoře vyl pes.

„Zachovej nás pán bůh; to je noc, v níž lidé kteří se hněvu božího nebojí, své řemeslo provádějí — podívám se trochu po mlýně.“ A chtěl jíti. — „Ale jak pak asi Liduška,“ pomyslil si, „půjdu dříve k ní.“ Upnul si šosatý kabát, přitáhl pomoučenou placku a bral se po dřevěných schůdkách nahoru. V polovici cesty však se zarazil. Stará kolena pod ním klesala, zbledl, pot na něm vyvstal, musil se uchopiti dřevěného zábradlí; slyšel zřetelně z komory hlasy, Lidka nespala.

„To mi nenamluvíš, že ten starý jako se svým dítětem s tebou zachází, znám takové lidi: vylíhne-li se jim v plesnivém srdci oheň, buď je spálí, nebo omlazuje. Je toho již plné městečko, o rok až budeš starší, povede si tě ten dědek k oltáři!“ To byl hlas mládkův.

„Antoníne, pro bůh tě prosím,“ a pláč dusil Lidce hlas, „nespílej mému starému, dobrému otci!“

„Otci? zamilovanému pěstounovi; vždyť jsi nalezenkou!“ smál se mládek. „Tvůj otec kdo ví kudy chodí a pán bůh se o tebe postaral, svěřil tě dobrým rukoum!“

„Antoníne, nerouhej se!“ Byl to výkřik bolestný.

Kropenka sevřel rukou zábradlí, byl by je snad utrhl a jím se hříchu dopustil, ale nemohl se hnouti.

Nastalo mlčení; mládek prudce po komůrce přecházel, Lidka štkala. Mládek se zastavil: „Proč jsi odešla dnes od dubu?!“

„U rodičky boží tě prosím, Antoníne, netrap mne; nemohu svému dobrodinci ztrpčovat poslední chvíle života!“

Mládek se drsně zasmál: „Teď mi řekni,“ a hlas jeho zněl přidušeně, „půjdeš se mnou odtud, nebo ne!?“

„Ježíš Maria!“ Bylo slyšet, jako by byla Lidka mocí na kolena stržena. — „Nepůjdeš!?“ — „Ne!“ — „Tedy s bohem, hezká schovanko!“ a kroky se blížily ke dveřím.

„Antoníne!“ — „Podívám se na tvou svatbu s panem otcem,“ ozval se smích.— „Nikdy! Nikdy!“ — „Nikdy? Přisáhej!“ — „Přísahám!“

Slabě to dolítlo k uchu starého mlynáře, jako vyrvané z prsou umírajícího; utřel si studený pot s čela. „To byla moje poslední cesta,“ pomyslil si, shasil svítilnu a usedl. Chtěl se dočkat konce. Zdálo se, jako by se v komoře mládek změnil; byl tam tich, za to Liduščin pláč prorýval se ještě ven — snad ho dusila na prsou Antonínových.

Po chvíli se otevřely dvéře komory, mládek políbil Lidku—„Dobrou noc, pamatuj!“ a kráčel po schůdkách dolů, aniž by byl starého mlynáře spozoroval. Lidka zastrčila závoru a klekla. Kropenka ji slyšel, modlila se „Zdrávas Královno!“

„Jen ještě mě doneste, staré nohy — to je můj poslední úkol!“ Doplížil se, jindy tak čerstvý starec sotva do světnice, jako by byl za tu chvilku o deset let sestárnul.

Ve světnici hořela ještě hromnice. Sedl ke stolu. „Tak, teď se připravím;“ otevřel modlitby na místě, kde stálo: „Modlitba těžce nemocného“ a modlil se dlouho. Pak vstal, vzal papír, péro a psal. —

Vidíš, hochu, tady mám opis,“ při tom vytáhl Bzůra koženou velikou tobolku, v níž „obšid“ choval. Vyňal ho, rozbalil a z něho mi podal kousek papíru. „To psal Kropenka.“

Četl jsem: „Poslední vůle a odkaz Václava Kropenky Antonínu Šeborovi, mládku, a Lidušce Kropenkově, kteráž léta Páně 1815 pod velkým dubem na hrázi u mlýna co nemluvně pohozené nalezena a od Václava Kropenky a ženy jeho Barbory za vlastní přijata jest. — Drahé děti! Neměl jsem daleko k hrobu, ale také jsem naň nepomyslil. Ulehl jsem večer a spal jsem spokojeně až k ránu; nikdo ne proklínal hlavu mou, nikomu jsem nebyl v cestě. Moje dobrá žena, ta tam již hnije, a já měl dávno po ní zatoužiti. Dnes stalo se to poprvé. Opouštím Vás! —

Lidunko! Tys pečovala až dosud o moje šediny, tobě odkazuji vše. Tak jsme to umluvili s nebožkou na smrtelném loži, když tys již vyrůstala, a když ona viděla upřímnou tvou přítulnost k starému jejímu Václavovi. Byla to dobrá žena, těším se, že ji zas uhlídám. Aby však hospodářství v ničem újmu neutrpělo a starý mlýn na své dobré pověsti, radím ti, abys muže si zvolila, který by řemeslu našemu rozumněl a po boku tvém je spravedlivě vedl. Přál bych si, kdyby volba tvoje padla na nynějšího mládka mého, Antonína Šebora, a aby stálému štěstí tvému a k spokojenosti tvé, jest-li to s tvojí vůlí souhlasí, ti sloužila. To jsou poslední slova starého přítele, tvého otce. V dalším životě vypomáhej ti Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch svatý. Amen!“

Tak zněl kšaft mlynáře Kropenky.

Když jsem přečetl, schoval jej Bzůra zase do kožené tobolky a povídal:

„Když starý Kropenka dopsal, složil arch a položil jej do modliteb, právě na tu stránku, z níž se modlil.

‚Tak, teď jsem se o tě postaral a nebudu ti v cestě; ještě poslechnu, jak klape mlýn.‘

Poslouchal, shasl hromničku, vyšel ze světnice, zamknul dvéře na klíč, prošel mlejuicí a ven. — Po chvíli neklapal mlýn. —

Co bych ti dále vypravoval; je již pozdě, povím to krátce.

Ráno vytáhli pod koly rozmačkaného Kropenku, zastavil je. Pochovali ho a Lidka splnila poslední vůli jeho. Ale mlýn se krajem neozýval; nemohla ho slyšet a brzy se pod jeho střechou utrápila na smrt.

Z Antonína nebylo také nic dobrého; pil, říkal, že nemůže střlzliv tu svou smutnou ženu vidět. Když mu umřela, odešel někam do světa. Od těch dob to všecko kolem mlýna stárne. Tak vidíš, kam často vede velká dobrota!“

A Bzůra zvednuv se se země, sebral brokovnici a pravil: „Pojďme, dnes máme po čekání!“