Spisy Bohdana Jelínka veršem i prosou/Zimní

Spisy Bohdana Jelínka veršem i prosou Bohdan Jelínek
U lože	Zimní	Písně

Údaje o textu
Titulek:	Zimní
Autor:	Bohdan Jelínek
Zdroj:	Spisy Bohdana Jelínka Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha: Jan Otto 1880. s. 21 – 27.
Licence:	PD old 70

I.[editovat]

Viděl jsem panenku ošacenou
     stříbrem a démanty celou,
přilétla na koni, kouřil pěnou,
     přelétla po polích střelou.

Přelétla po polích zima bílá,
     v ruce to ledové kopí, mávla jím —
ostrý mráz snížek smílá,
     drobounkým květiny kropí.

Hlavo má, sny mé kam dala jsi mi?
     Ku květům pod sníh, má touho!
Cítím z mých myšlenek kopí zimy
     ledové, zkované dlouho.

Často se myšlenky trapné něhy
     odřekly rozvahou prostou;
rozvahy sotva vsak tají sněhy,
     touze mé kořínky rostou.

II.[editovat]

Smutné to podzimní počasí
     mělo být pro mne tou kápi,
která mi bludičky uhasí,
     denně co hlavu mou trápí.

Mlhavo větry už zaženou,
     ledový z dálky mráz kráčí,
cítím tu kápí juž staženou, —
     ale ty bludičky skáčí…

III.[editovat]

Dotěrná zima u dveří
     mroucím se květem živí,
a beránky výš kadeří
     si bíle večer snivý.

Má ňádra s dobou souhlasí,
     jako ta země svadlá:
květ pěkný byl — než na klasy
     před časem zima padla!

V ustydlé půdě dřímají
     semínka touhy živá,
a drobný sníh, to vzpomínka,
     je k stáru pozahřívá.

Co démant v nebes kadeři
     se leskne měsíc bílý …
Dál, babičko, jen do dveří,
     u mne už po všem chvíli.

IV.[editovat]

Večer je; vařím si, v lihu to piští
zjara jak hladových písklátek druž;
v komíně veselo, vítr v strništi z
zapráskal bičem si studený juž. —
Studené klepou se jakoby v strachu
myšlenky, nejsem si jedinou jist. —
I zvedni se, hlavo má, teď u rarachů! –
hlava má — uvadlý list. —

Jaro šlo okolo, i doba leta,
podzimek u mne se pozastavil;
v mlhavých závojích kouzelně vpletá
v nejisté myšlenky vnady sta vil.
Blyští les perlami velkosti hrachu,
panen řad bílý vstal z omšených míst.
Zvedni se, hlavo má, teď u rarachů!
hlava má — uvadlý list. —

V.[editovat]

Je chladný večer. Měsíc haluzemi
na rosu padá do mechu,
a bledé stíny k vlhké tiskne zemi,
jak k hrobu bol nás v trpkém posměchu.

Je chladný večer. Na mdlou trávu snáší
list za listem se ospale;
a jako slova do úst v otčenáši
jdou myšlenky nám v lebky úvale.

Jsme bez vědomí. Slabě někde v dálce
cos připomíná jaro po písni.
Přečtem tu drahé jmeno na obálce —
maně se k ohni ruka blíží s ní…

A bez praskotu dohořívá uhlí;
jen hvězda lesklá tryskne z plamínka,
jak ještě lásce z umrlčí by truhly
vzdech z ňader dral se — zpomínka.

VI.[editovat]

A táhnou myšlenky teskné
     okolo hlavy mi —
Venku kraj mrazem se leskne
a táhnou myšlenky teskné,
     blízko již do zimy.

Ten přijde na tvrdé lůže,
     kdo přijde do země…
Jde měsíc — sněhová růže,
     a svítí dojemně.

Těch plný písní mých světe,
     můj sen tě pochová!
Nad námi ve mrazu zkvěte
     ta růže sněhová.

A táhnou myšlenky teskné
     okolo hlavy mi —
Venku kraj mrazem se leskne
a táhnou myšlenky teskné,
     blízko již do zimy.

VII.[editovat]

Juž podzimní jdou mračna, siví ptáci,
a jelen v boji nedbá na honce.
Já myslil, že to se mnou doburácí;
a život můj tak tichý u konce,
hoj, bujný byl v tom prvních písní vzniku,
teď vadne tiše — co květ ve skleníku.

VIII.[editovat]

Nechám písně, nechám zpěvu -
Modřín pouští jehly k zemi,
aspoň u hlav na úlevu,
abych o nich mohl sníti,
jedno poupě zasaďte mi
z hřbitovního kvítí.