Spisy Bohdana Jelínka veršem i prosou/Z ledu

Spisy Bohdana Jelínka veršem i prosou Bohdan Jelínek
Lakomá	Z ledu

Údaje o textu
Titulek:	Z ledu
Autor:	Bohdan Jelínek
Zdroj:	Spisy Bohdana Jelínka Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha: Jan Otto 1880. s. 117 - 121
Licence:	PD old 70

Pěkná je ta zima; přijde stařenka, přijde a usedne na tu tvrdou, zmrzlou hrudu, aby si u nás trochu oddechla, trochu odpočinula. Položí bílou, pohádek plnou hlavu na tu chladnou zemi a usne pomaličku, usne se všemi svými upomínkami. Ba, má je také, ty pěkné sny z dávna, má je od věků, ale stará ústa nemluví o nich, bůh ví, proč jsou tak mlčelivá, jenom čelo její, ta stará, bílá hlava je chová, z té vycházejí k nám tak tajemně, tak tiše, že rádi večer při ohni se zadumáme a hledíme oknem ven, ven na tu dalekou, sněhovou prostoru a cítíme cos bolestného, touživého a milého zároveň, že s nelibostí vítáme toho, kdo nás v pocitu tom ruší.

To čerstvé jaro, to mužné léto rozkypělo tolik, tolik životů jako mladost vášní, a stařenka přišla, přišla a věděla, kde všechno se nejšťastnějším cítí, sáhla po tom všem suchou, zmrzlou rukou a životy usnuly, usnuly pod ní, aby v svých dítkách zase oživly. Tak je to na tom božím světě.

Měsíc stál v úplňku; byl světlý večer zimní, za jakéhož i tím mrtvým, tichým světlem ledový krystal oživuje, za jakéhož po sněhové hladině, jako sen, sáně uhánějí, že kdyby nebylo rolniček, zachvěl bysi se jako plavec, jenž za mlhavé noci probudí se na oceáně a v polosnu pověrčivý veslovati vidí podle korábu svého „Holanďana“.

Na vodách za večerů letních blýskával měsíc světlem jako oko dívky v šťastných chvílích, teď — dřímal tu mdle na to koře ledové, dřímal jako lesk denní, když odráží se na mrtvém, studeném zraku, a cítili jsme cos, jako když se zadíváme do uhaslých očí dívky drahé, do toho netřesoucího se, matného světla smrti, co tisíce sladkých upomínek v nás se rojí, aby tím bolestněji nitro naše rozechvěly; my se jich chápeme, ssajeme je dychtivě jako děcko mléko mateřské, abychom v paměti zašlou, krásnou dobu živili dlouho — dlouho.

Led byl hladký, průhledný. Navlekl jsem si brusle. Četná společnost se tu dnes shromáždila. Byl to pěkný večer. Tu a tam s břehu lehce svátý sníh, na něm svítící se křišťálky, to hluboko, v němž zamrzlé trávy vodní bujněti, svěžest dýchati se zdály, to všecko bylo, jako bychom naslouchali pohádce v zámku křišťálovém, jejž neviditelné víly kouzlily z hlubin.

Zajel jsem si stranou. Mívám tak rád své myšlenky někdy a lidé i tu obmezují, že bývají mi protivní.

Úzký pruh rákosí vystupoval zmrzlý z ledu a stál tu, suché, zkřehlé listí svěšené a mrazivými jehličkami posypané, bez hnutí, jako pruh paprsků měsícových.

Zajel jsem si do něho a stíral jsem v myšlenkách drobný snížek se zmrzlého rákosí.

Někdo se blížil; slyšel jsem sykot bruslí. Páreček, zabraný v rozmluvu.

„Pomalu, pane Krasyňski, pomalu,“ zaslechl jsem, „sotva dýchám.“

,Aj, slečno, vy, kteráž jste každého předstihla, dnes pozadu?! Ostatně myslím, že zde můžete pána vynechat, Leonoro,“ dodal jaksi podrážděn, „jsme daleko společnosti, jste věru velmi divnou dnes, nevím, čím bych si toho zasloužil,“ a chopil ji za ruku.

„Nesmím vám to déle tajiti,“ pravila Leonora, a ohlížela se bázlivě, „nemohu vám dnes postačiti, protože — protože jsem matkou,“ a sklonila malou, hezkou hlavičku na jeho prsa.

Krasyňski se zachvěl: viděl jsem, jak mu to trhlo náhle zbledlou tváří. Nastalo dlouhé mlčení. Bylo mi úzko v mám úkrytu, znal jsem dobře, velmi dobře Leonoru.

„Krasyňski!“ ozvala se po chvíli dušeným hlasem, a pozvedla k němu velké oči své.

„Co chcete, Leonoro?— Co?“ A Krasyňski si přejel čelo, jako by se chtěl vzpamatovati.

„Jsem matkou!“ A vzlyk trhl pěkným, červeným rtíkem jejím — pláč ji přemohl.

Krasyňski hleděl na ni dlouho, slova nemluvě, pak — vzal její hlavičku do obou svých rukou a líbal ji. Zdálo se mi, že vidím i v jeho očích slzy.

„Nechte mne, Krasyňski, nechte mne,“ bránila se Leonora, „měsíc svítí jasně, mohou nás spozorovat. neurychlujte příchod hanby: vaše paní — ó bože, bože!“ a bez odporu dala se celovati.

„Tys mou paní, ty, Leonoro,“ mluvil vášnivě Krasyňski. „Myslí o mně, že jsem slaboch, řeknou, že jsem bídník, zneuznají to, co nás nad předsudky jejich povzneslo, jsou již takoví, klnou tomu, k čemu nemohou se vyšinouti, budou tě tupiti, tupiti tě budou, Leonoro, ó, já jsem přece bídník, hrozný bídník.“ A objal ji křečovitě.

„Tak, tak, Krasyňski, takový bude asi život na věčnosti,“ šeptala Leonora.

„Život na věčnosti,“ opakoval Krasyňski, a tiskl dlouhé, dlouhé políbení na její rty.

„Někdo přichází, pryč — pryč odtud!“ Leonora vytrhla se mu z náručí.

Sykot bruslí se blížil. Druhý párek.

„Neujíždí tam váš pan manžel, milostivá paní? Zdá se, že slečna Leonora umí bavit, ujíždějí rychle a divím se věru, že se o pána svého nestrachujete, tak prudká jízda bývá škodliva, milostivá paní!“

„Nechte úštipků, Leonarde,“ odvětila mladá paní a zastavila se; „víte nejlépe, čím mně manžel je. Já jsem paní a kdyby kdo mým pánem býti mohl, byl byste to vy, Leonarde, proč mne tak trpce urážíte?“ A s bolestným úsměvem podala mu ruku.

„Odpusťte, drahá, pani, odpusťte,“ prosil Leonard, a líbal podanou ruku. „Vy víte, že to láska, žárlivost, bolest, vše, vše, co mne k podobným řečem pohnulo, — ó, je to těžké, těžké, rozloučiti se.“

„Kdy odjedete, Leonarde?“

„Za týden, paní má, za týden musím býti ve Věličce.“

„Za týden již?“ A zamyslila se. „Za týden? Buďsi, za týden se tam shledáme.“

„A váš manžel?“

„Pojede se mnou; vy víte, lidé jsou zlí a já musím míti někoho — k obsloužení.“ Usmála se.

Leonard políbil zase malou její ručku a ujížděli dále.

V daleku zmizela Leonora s Krasyňskim, v šeru měsícovém ztráceli se touž cestou Leonard a mladá paní. Jeli pomalu, viděl jsem dlouho, dlouho tmavé ty postavy, jako smuteční vlečku.

* * *

Musil jsem také odejíti na týden.

Vracel jsem se zpět. Nad jedlemi stál měsíc, spouštěl pomalu osypanými větvemi třesavé paprsky své na půdu, sněhem pokrytou, z níž, jako hnát kostry umrzlého, trčel místy černý kořen. Ani vršíček se nehnul, ani prášek se nesesypal, nebe prošívali andělé zlatými nitkami hvězd a svatým poklidem. Bůh básnil jednu ze svých věčných idyl.

Uprostřed lesa dohonil mne vůz.

„Kam pak, mladý pane, kam?!“

„Ach, vy to, Jene, to se svezu.“ Vyskočil jsem na vůz. „Kde pak jste byl?“

„Vozil jsem pastora, pane — bylo to smutná u nás dnes, smutné, pochovali jsme slečinku.“

„Leonoru?!“ A bolestný úžas sevřel mi srdce.

„Ano, pane, ano, slečna Leonora již je tam.“ A starý vozka utřel si slzu. „Kdo by si to byl pomyslil, dítě jako malina, ještě předevčírem jezdila na bruslích a prolomila se, dostala se pod led, pod led i s tím cizím pánem.“

„S Krasyňskim?!“

„Ano, ano tak, tak se jmenoval, Krasyňski, ano, chtěl ji zachrániti, ubohý pán, ale pozdě, pozdě. ‚Na věčnosti‘ bylo poslední jeho slovo, ‚na věčnosti‘, a prolomil se také.“

„A jeho paní?“

„Ujela dnes, aby bolest zapomněla; povídá se leccos, ale řeči se lehce nadělají, lehce.“

A vozka práskl do koní.

Praštělo to pod ujíždějícím vozem, na zad utíkaly kmeny stromů, nazpět, nazpět, jako mé myšlenky, jenom bledý, zádumčivý měsíc mne neopouštěl, Leonoro, neopouštěl po celou cestu, jako obraz tvůj.

Bůh ví, bude-li jinak, zdá se mi, že posud cestuji.