Spisy Bohdana Jelínka veršem i prosou/Dědkovi

Spisy Bohdana Jelínka veršem i prosou Bohdan Jelínek
Slovo úvodní	Dědkovi	U lože

Údaje o textu
Titulek:	Dědkovi
Autor:	Bohdan Jelínek
Zdroj:	Spisy Bohdana Jelínka Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha: Jan Otto 1880. s. 11 – 18.
Licence:	PD old 70

I.

Venku je ticho jako v jizbě chudých,
     horizont nebi oporou;
oblaka mrtva, jenom něco rudých
     se taví sluncem nad horou.

Vzduch nepohne se jako mrazem ztuhlý,
     chuďasům leze do hadrů.
„Přidej tam, hochu, přidej trochu uhlí,
     mně srdce ztuhlo ve ňadru.“

Venku je ticho jako v jizbě chudých,
     horizont nebi oporou;
oblaka mrtva, jenom něco rudých
     se taví sluncem nad horou.

Mlčky se dědek na svém místě krčí,
     jakoby nebyl na živě;
závaží hodin časem dolů hrčí
     a tma se loudí tesklivě —
          venku je ticho.

II.

Chodíval smutek jako stařec s holí
     a neptal se, zda poděsí,
jako ta mlha nad lesem a v poli
     se z nenadání rozvěsí.

„Vidíte, děti, život má své stránky,
     na něž i starci vzpomenou,
jež poznamenal svojí do čítánky
     červenou velkou písmenou.

A časem rádi přejdem ještě řádky,
     než položí nás do země;
dnes nemám času, nemám na pohádky,
     dnes, děti, nechte, nechte mě.“

A dědeček se schoulil na pecínce
     a zabalil se do huně:
když zpomínal, byl jako děcko v plínce,
     jak děcko, když se rozstůně.

III.

Jen v nocích, když vše venku odumírá,
     zlé myšlenky se rodí z hluboka,
chvilku se vkrádá v mladé srdce víra,
     pokání chvilku slzou do oka.

Na vlhkém chrastí dříme stádo laní,
     a měsíc bloudí holé po hrázi;
přejedem čelo, myšlenek žár, dlaní,
     mráz projde hruď — to v stáří přechází.

Je člověk jako ve dřímotě polou:
     co přemyslí let v jedné vteřině! —
A hladě si tu hlavu skoro holou,
     tulil se dědek mlčky k peřině.

IV.

Vem, hochu, jídej — schoval jsem je v truhle -
     po jednom denně z ořechů:
až poslední ti zbude v sáčku tuhle,
     zas otcův vejdeš pod střechu.

A s tváře staré dědek stírá slzy
     a vážně k mému otci dí:
„To dítě, synu, příliš, příliš brzy
svět v pravé barvě uvidí.“

I vracel jsem se, viděl vstříc mi v duchu
     jít s dědkem v čele rodinu.
Doléhl zvonek ze vsi k mému uchu,
     dědkovi zvonil hodinu.

V.

Dědek shas. S ním stichly žalmy.
„Podívej se na to slunce —
nejkrásněji,“ řikával mi,
„svítí boží ve korunce.“

Vyšel měsíc; dědek vezdy
ruku zved již sotva moha.
„Vidíš, hochu, tyhle hvězdy
diadém jsou Pána boha.“

Jizba prázdna, večer němý,
v zpomínkách nám mysl vázne.
Měsíc svítí haluzemi
na dědkovo místo prázné.

VI.

Malý hošík, hlava plna
pěkných z bájí obrazů,
kadeře co bujná vlna,
zdravou tvář jak od mrazu…
Na klínu mě dědek choval —
     a sníh poletoval.

Branku máme zasýpánu
sněhem skoro do polou,
a můj dědek už je v Pánu,
a můj dědek mrtvolou - -
Řekli tenkrát: „Jen se schoval“ –
     a sníh poletoval.

Samoten jsem já v cizině
a ti lidé utuhlí,
dědeček jak ve hodině,
když ho dali do truhly —
k hlavě zpomínka se snuje
     a sníh poletuje.

VII.

Upomínky, upomínky,
každý lístek jinaký:
dávno-li to, co mi skřínky
dědek dělal na ptáky!

Na lísce spal snížek bílý;
skřínka klapla na dvorku:
s dědkem jsme se ubrodili
pro ubohou sýkorku.

Poskočila za okénkem,
pustila se do vády:
ráno očka v bělmu tenkém
a ty nožky bez vlády.

Dědek chmuřil divně vrásku,
shoup mě na svém kolenu;
a mně bylo — na svou lásku
jako teď když zpomenu.