Spisovatelský týden

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Spisovatelský týden[red 1]
Autor: Rudolf Medek
Zdroj: Národní listy, roč. 74, č. 345. str. 1 a 2
Vydáno: 16. 12. 1934
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Insigniáda


Po neděli.[editovat]

„Milí přátelé, v politice je nutno mít dobré nervy a nesmíte se zhroutit a v rozčilení dělat hlouposti (to vše podtrháváme my), ani když z vás někdo udělal předmět svého vytrvalého lhaní.“

Totoť jsou slova F. Peroutky v pondělním čísle „Lidových novin“ z 10. XII. t. r.

Tak tedy se už už kdosi kdesi hroutí. Nesmí se hroutit, Bůh uchovej! Ale přes to napsal den před tím v článku „Nad dvěma projevy“ Eduard Bass (jeho článek je celkem velmi smířlivý) v týchž „Lidových novinách“ památná slova: „Jeden z nich (levý) vyrazil bojovně a naléhavě přímo do rozbouřených události a nese v sobě stopy té rychlé improvisace (neříkal jsem, že je negramotný? p. aut.) hlavně v tom, že šturmuje k obraně a k protestu (neříkal jsem, že jsou to bolševické fráze? div ne projevy „bojůvek“ a komsomolců?). Neměl prý kdy vyzvednouti vedle toho kladné a tvořivé složky společného úsilí spisovatelského.“

Společné úsilí! Nuž, tedy kdo se ozval proti tomu, aby „úsilí společné“ o vytvoření vyššího a kulturnějšího typu československého nebylo stranicky, sektářsky a namnoze jen osobně děleno na levici a pravici?

„Levá, levá…“[editovat]

Píše v „Lid. novinách“ Eduard Bass, že „nelze děliti literaturu na pravou a levou podle politiky“. Kamaráde, to je má řeč. „Literaturu lze dělit jen na umění a neumění.“ Item kamaráde! Ale jak to přijde, řeknu-li to já — a řekneš-li to ty, že to některým lidem připadá jiné? Myslím, že to bude asi tak: Kdybych já tutéž věc napsal v „Lidovkách“, pak — all right! Napíši-li ji do „Národních Listů“, opakuji, listů kdysi Nerudových, — a to spílejte si mně, zrádcujte atd.… pak to není ovšem totéž.

Tady jste se prozradili, „kulturotvorci“! Neběží tedy o věc, ale o stranické zájmy a o tiskové orgány? Věc musí zůstat věcí — i kdyby byla otištěna v Pečírkově kalendáři.

Ostatně charamantní Marie Majerová píše v „Činu“, který vydávají nejstatečnější bojovníci legií:

„Levá! Levá!“

To jest — když literatura, tedy jen „levá“. Skanduje tato slova Marie Majerová, jako by komandovala před mausoleem Leninovým [v?] Kremlu šiky rudé armády a ne nějakou kulturní frontu. Jsem starý voják, a řeknu vám, že mi imponuje, jdou-li ozbrojenci v pořádku za sebou. Kdož ví, nepůjdeme-li jednou s nimi — na… Ale vy to píšete v literárně-kulturním týdeníčku — a tu vidím, že proti všemu pořádku a disciplině tu v poslední chvíli leckdo mění krok. Vy jako atamanka neměla byste to trpět. Neboť — kam takto domašírujete?

Lhaní.[editovat]

Řekl jsem, že slovo, jehož užil Ferdinand Peroutka, je tvrdé, ba těžké slovo. Lhaní! „Národ nás nepotřebuje.“ „Tak to napsal generál nebo spisovatel Rudolf Medek.“ A tak nazval svůj článek v „Lid. Novinách“ Karel Čapek. Nuže, prominu docela přátelsky maličkou perfidnost, která se tají v tom „generál nebo spisovatel“ — a hned nato o pár řádek níže „spisovatel nebo generál“. Cítím z toho jen snahu, aby tu ten generál ať tak, či onak byl. Je to velmi jemný smysl pro určité nuance, ale také pro určité sugesce.

Vidíte, Peroutka mluví o tom lhaní. Ty víš, že já jsem nenapsal „národ vás nepotřebuje“. Vy víte všichni, že ta formulace byla jiná. Vy dále víte, že jsem tam vyslovil spíše obavu, aby národ vás všecky jednou nečinil vinnými za to, že rozbíjíte kulturní českou veřejnost na dva tábory, jež se mají lipansky potírat. A dodal jsem, abyste se nedivili, nebude-li vás národ chtít znát, rušíte-li jeho jednotu, zejména kulturní. A hle, co píše Karel Čapek: „Když prý spisovatelé budou takoví a nebudou-li souhlasit s tím, co je dnes v „Národních Listech“ vydáváno za vůli národa, ať prý si sami přičtou vinu, když jich národ nebude potřebovat.“

Karle Čapku, takto věc napsána nebyla — ani slovně, ani skrytě. Račte mi, pánové, vydati svědectví o tom, kdy jsem já někde tvrdil, že každý český spisovatel musí souhlasit s tím, co je dnes v „Nár. Listech“? atd. Pospěšte, junáci, rychle, a doneste důkazy! Jinak nemá povídáni vaše ani za grejcar (starý rakouský!) ceny, neřku-li, že je to lhaní.

Ale byl týden, kdy si každý „levičák“ chutě zalhal.

„Přijde nějaký generál nebo spisovatel.“[editovat]

Ano, také toto (věřte si tomu nebo ne, ale je to on) napsal Karel Čapek, který o sobě níže píše: „Doufám, že jsem českému jménu ve světě ostudu neudělal.“

Nu, ve světě jistě ne. Už v prvním svém projevu jsem ke konci řekl, že si Karla Čapka a tedy i jeho díla, vážím. Nemohu si však pomoci, nezdá-li se mi, že pro zemi českou, moravskoslezskou, Slovensko a Podkarpatskou Rus i s Hordubalem se docela dobře hodí leccos od stolu světových geniů, že ty kraje jsou pak povinny ztrávit vše bez odezvy.

Nemám nic proti tomu, nazývá-li mne autor, který ve světě neudělal dosud ostudu, „nějakým generálem nebo spisovatelem.“ Nebyl jsem dávno ještě generálem, kdy mně redaktor „Národních Listů“, t. j. Karel Čapek tenkrát, psal téměř denně o příspěvky. Nebyl jsem ani „řádným“ spisovatelem — ale „nějaký“ pisálek tu byl, že stálo samému Karlu Čapkovi, by získal jeho spolupráci. Nu, ovšem, „nějaký generál“ také vedle spisovatele, Karle Čapku! — Poslyšte, lidé, mluvíte-li už o „manifestu“ levých a o mojí odezvě jako o politicu — prosím, ač mi to není nijak příjemné — měřte stejným loktem. Neboť — jsou ještě soudci — i soudci kulturního a mravního svědomí — v ČSR? „Manifest“, který byl prohlášen za politický projev kulturní levice, podepsal plukovník dr. František Langer. Já jsem ovšem nesměl podepsat — odezvu, ježto jsem čirým řízením božím generálem! Do jaké pusté zběsilosti denunciací vrháte, mládenci, náš kulturní život? Odvolal-li jsem se ve svém článku k Lermontovi, ke Kuprinovi a Tolstému, aktivním důstojníkům carské armády, napsal kterýsi nepodepsaný idiot, že prý se k nim opovážlivě přirovnávám.

Překrucování, chytačky za slova, obracení každé rukavičky na ruby, těžkopádné, mamutí lhaní, jasné denunciace, obracení smyslu každé věty, vtip prohlášený za jakousi svatokrádež, věru, nevěděl jsem, hoši (slovo Čapkovo), že je vám opravdu tak úzko.

Česká literatura.[editovat]

„Ale pokud dýchám, nepřipustím, aby někdo vyhazoval z národa, dejme tomu St. K. Neumanna…[“] (prominu Čapkovi další levity o tom komunismu Neumannově — ostatně, je mi milejší, než čtverylka mezi „demokraty“ a „bolševiky“ v „Lid. novinách“!), vím, že je Neumann básník jako je básník Šrámek, Toman, ba i Nezval, ač „je komunista, ale který udělal z našeho jazyka nebe plné huosliček [sic] a melodie“. Bojím se sice, že proletářské kolonie kolem Prahy i kolem Moskvy se dokonale vykašlávají i na takové artistní nebe i na takové rimbaudovské housličky, starého kozla jim rozumějíce, ale neváhám říci upřímně, že tam ta jakási kouzla a různá prestidigitateurství jsou, jež jímají rozkochanou dušku. „Který idiot bude brát národní řeči hudbu Nezvalovu?“ ptá se dále Karel Čapek. Ani jeden, pravím. Všichni idioti budou jí naslouchat jako své mateřštině.

Teď si ovšem bude Karel Čapek myslet: „No jo, ten Medek je holt člověk nevzdělaný, retrogradní a poesie se mu zužuje pouze na sonet, či co.“ Znám od Nezvala sonety, které miluji, ať už on si o mně myslí, co chce. Vím, že je básník. Ale kdyby se takovýto básník vyskytl v mé rodině „co by můj syn“, byl by denně bit jako žito, neboť je to mrhání talentem, flámování s talentem, šeredění (odpusťte, ta substantiva! ale snad to v češtině jinak nejde! aspoň v tomto případě!) s talentem, oplzlé šuškání si s talentem a dokonce v určitých lukrativních podnicích i zrazování talentu.

Nejsem puritán. Snad Karel Čapek tuší „lokál“, v němž prý se mi „duch národa zjevil a uložil mi ono poselství“. Čapku, nebudu, říkám, že nebudu ti nic zapírat — aspoň z toho, co je pravda. Inu, každý spisovatel nemá svou milou, prostou a eugenickou zahrádečku jako dlaň, nebo terásku, před níž si uličnicky hrají koťata i štěňata, neřku-li Dášenka. I když jsem ten zatracený generál, nezapomněl jsem být starým literátem a občas přijdu do „lokálu“. Věř, že se mi tam dosud nijaký „duch nezjevil“! Potkávám tam někdy 80% těch, kdož podepsali „manifest“. Sedím s nimi zpravidla ve svých civilních šatech a povídáme, ba, i hádáme se. A často si myslím, čtu-li v novinách, jaká je to vlastně žabomyší vojna! Jenže — kdo ji začal? Proč všecky ty „manifesty“?

Generál.[editovat]

Kdesi, nevím už přesně kde, v tyto dny mne poučoval kterýsi „odborník“ ve vojenských předpisech, co může nebo nesmí generál. Projevil znalosti ohromující.Že prý každý aktivní voják, napíše-li cosi, musí to k censuře předložit TNO [sic]. Ano, je to v pořádku. MNO musí vědět, píší-li jeho vojáci do novin články, jež se týkají armádních problémů či otázek brannosti — a píší-li je v duchu, který jim samozřejmě ukládá loyalita k MNO. Na příklad otázka dvouleté služby, otázka inteligence v armádě, nové problémy letectví a pod.

Ale zde vydal „manifest“ spisovatelský kroužek, který ovšem ani nezavadil o jednu z těchto otázek. Kdybych chtěl být zlomyslným, řekl bych ve slohu své poznámky o strašlivých koncentračních táborech, jež na české spisovatele může třeba chystat kdokoliv, jen ne český spisovatel, ani čsl. stát, opět posměšně: „Máte-li rádi demokracii, k níž se opět nyní hlásíte, Víte Nezvale a továryši, cvičte ty „klencáky“, už proto, abyste se ubránili hakenkrajclerskému nebezpečí. Říkám, že se proti němu budeme bránit společné s Francií a třeba i se sovětskou armádou. Ale není nad cvik, je-li vám váš teřich drahý. Nic nepomůže, obrací-li soudruh učitel bratr Jáša má někdejší slova na ruby. On ví právě tak dobře jako vy všichni, že bych ve smyslu svých slov se nechtěl dožít toho, abyste je museli cvičit v hakenkrajclerských táborech. Nic tu nepomůže divošské převracení mých slov, ani sebedůmyslnější karikatury Ady Hof[f]meistra. Tam sice čtyři spisovatelé vrhli mi pod nohy čtyři, slovy: čtyři, už bohužel vypité lahvice, patrně na znamení opovržení, ale starý generál, věřte mi, stále to s vámi myslí dobře. I když vy o tom soudíte zvráceně.

Jedno mi ovsem nejde na mysl. Karel Čapek, že Karel Čapek s tím „generálem“ i s tím „spisovatelem“ takto balancuje… Karel Čapek! Zdá se, že mu není pomoci.

Psychosa.[editovat]

Možná, že se urazí Vladimír Vančura, o němž pravil neprozřetelné Karel Čapek, že prý „svůj jazyk váží až ze středověku“. Inu, nic proti tomu nemám, až na pomněnkovou poznámku o tom, že kdysi v dobách Čapkova mládí byl Arnošt Procházka zle trestán za své archaismy ve věcech původních i přeložených. Mladá, tvořící, „nové hodnoty budující i tvořící nový jazyk“ generace — jen se ty uchyluj do středověku. Jen se ty uchyluj, generace, do věží z kostí slonových, ne-li do kostí mastodontů! A tu se říká, že je na čase, aby český spisovatel psal, jak mu zobák narost. Nechci viděti ten zobák (aspoň duševní), který narostl Vančurovi! Nechci ho vidět! Nechci! (Viz věty o koncentračních táborech.) Nehrozím jimi Vančurovi, nikterak, ale bojím se, že kdyby je někdy i z dálky spatřil, řekl by: „Hoj, podpeklitá sběř tu kási podkopy hnojně obžralství svém — a co dím! — v smilném svém chlipnictví pannu — to Markétu — zprznila, a nás sudy prachu v čiré povětří vysršila — a nás, objevitele jazyka českého, rajcenkrecht zasula.“

Manifest.[editovat]

A teď upřímné slovo o manifestech. Bude-li mi zazlíváno — na levici? Bah, to už znám. Ale na pravici?

Byl jsem vyzván k podpisu na projevu československých spisovatelů, vyjadřujících, řekněme to běžně, konservativní názor československých spisovatelů, jenž by odpovídal „manifestu“ t. zv. „Obce čs. spisovatelů“. Nepodepsal jsem jej — přes všecky urgence. Nikoli proto, že bych v zásadě nesouhlasil s jeho textem, ale z důvodů náramně zásadních. Byl jsem totiž proti všemu spisovatelskému manifestování, běželo-li o zákon čs. republiky. Poslyšte, bratři, k tomu, aby konečně — ať už je to včera, dnes nebo zítra — byl vyplněn zákon, potřebují se scházet spisovatelé k manifestům? Vždyť vy musíte vidět, jakou, při nejmenším, nešikovnost, vyvedli t. zv. spisovatelé levice.

Slyšte: manifesty spisovatelů — a tu mám na mysli veškerou vážnou obec spisovatelskou, se vydávají jen tenkrát, je-li život národa opravdu osudně otřesen. Buď jste měli vy, národní spisovatelé, přijíti dříve a předejíti „manifest“, který sice odsuzuje násilnosti (kdo jich neodsuzuje?), ale slovem jasně neříká, že to byli vlastně němečtí hakenkrajclerští studenti a s nimi celá universita — hakenkrajclerská —, kteří zavinili pouliční srocení — anebo jste měli jasně říci, že s mladou generací sympatisujete — i když se k ní (v Praze chodí tolik všelijakých rozlajdaných lidí, kteří se dnes přidají sem, zítra tam!) připojily potom živly, za něž studentstvo neodpovídá a odpovídat nemůže, jako za ně není k odpovědnosti potahován nikdo, o němž se tato věc ví.

„Stala se chyba.“[editovat]

To neříkám já, to říká „Večerní České Slovo“ v tomto týdnu v článku o obou projevech. Ovšem, že stala se chyba. Byl vydán negramotný, docela zbytečný „spisovatelský manifest“, proti němuž jsem se ozval jako spisovatel. Ale kdyby se stala jen chyba! Stala se — ostuda!

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Text je součástí polemiky Rudolfa Medka s Karlem Čapkem vyvolané insigniádou a následně se zabývající obecně tématem vztahu spisovatelů k národu. Události byly zhruba následující: Roku 1934 se vyostřilo vnitropolitické napětí; tisk krajní pravice mj. agresivně napadl řadu moderních spisovatelů. Na podzim začalo několik různých okruhů chystat společné spisovatelské prohlášení; v polovině listopadu k tomu vyšlo několik výzev v komunistickém tisku. Vypuknutí insigniády (24.–26. listopadu) vývoj urychlilo:
    1. 27. listopadu podepsalo 67 autorů – převážně levicových, ovšem i bratři Čapkové, F. Peroutka, Karel Poláček aj. – jakožto „členové Obce československých spisovatelů“ (dříve neexistující; i následně začala vyvíjet organizovanou formální aktivitu až r. 1937) krátké prohlášení odsuzující „události, k nimž došlo v […] ulicích“ a vybízející „demokratickou a protifašistickou veřejnost, všecky pracující vrstvy“ a „pokrokovou […] mládež“ k „obraně proti organisovanému útoku fašistů na svobodu“. Vyšlo 28. 11., např. v Lidových novinách jako „Projev spisovatelů“ (roč. 42, č. 599 , str. 5, 2. sloupec nahoře), v jiných denících jako „Manifest československých spisovatelů“, v Rudém právu s podtitulem „Vyzýváme k obraně proti útoku fašistů“. Na závěrečnou výzvu (v LN neotištěnou) se přidávali další „spisovatelé, umělci a intelektuálové“, až jich bylo přes 200 a přess 50 organizací.
    2. Den nato, 29. 11. v Národních listech vyšel otevřený dopis Karlu Čapkovi s redakčním titulkem Rudolf Medek k projevu Obce čs. spisovatelů. Medek se s nemalým patosem postavil proti „německým studentským hakenkrajclerům“, kritizoval některá tvrzení ve spisovatelském „žvastu“ a zvláště „fraseologii, převzatou z Rudého Práva“; největší kontroverzi vyvolal větou „nechtěl bych vidět ten obraz, kdy [pět jmen umělců] cvičí „klencáky“ v nějakém koncentračním táboře“ (jako součást varování „Jestli budete takto mluvit, […] budete naprosto smeteni nejbližší přicházející generací“).
    3. Čapek obratem 30. 11. vydal v Lidových novinách odměřenou Odpověď Rudolfu Medkovi, požadující zejména „ten výrok o koncentračních táborech bude nutno vysvětlit blíž a hodně jasně.“
      Z prvosignatářů výzvy dále týž den ve „svých“ listech reagovali A. M. Píša: Československý generál o koncentračních táborech. Právo lidu, s. 1; Josef Hora: Rudolf Medek věští koncentrační tábory. České slovo s. 4; Karel Nový: Dopis Národních listů od Rudolfa Medka pro Karla Čapka. Národní osvobození s. 4.
    4. Medek se obhajoval v nedělním vydání Nár. listů 2. 12.: „Československý generál o koncentračních táborech“.
    5. Čapek odpověděl za týden, 9. 12.: Národ nás nepotřebuje. Proslul rozvedeným obrazem „my spisovatelé se z národa vyhazovat nedáme.“
    6. Medek shrnul své reakce na zveřejněné výtky 16. 12.: Spisovatelský týden. Zmínil i, proč nepodepsal protivný manifest konzervativních spisovatelů starší generace Slovo k československému národu, vydaný v Nár. listech 8. 12.
    Polemik se účastnili i jiní autoři; jejich příspěvky ale buď dosud nejsou volné, nebo nebyly zveřejněny na internetu. Víte-li o takových textech, přidejte je. (Např. Národní listy 5. 12., str. 4 přinesly parodickou kritiku jazyka výzvy Historický projev Obce čsl. spisovatelů: Rozbor profesora Šumpláta a jeho posluchačů v semináři na universitě v Chlupochrastech.) Výběrovou bibliografii obsahuje např. Tomáš Pavlíček: Spisovatelské instituce v období krize demokracie (1934–1939), Soudobé dějiny 4/2010, nebo Lexikon české literatury (heslo Obec čs. spisovatelů). Věta „Právo Lidu“, jak viděti, zase „hledá generála“ je zjevnou narážkou na článku z roku 1926 "Hledá se generál", kterým Právo lidu odstartovalo kampaň proti generálu Gajdovi.