Přeskočit na obsah

Ottův slovník naučný/Čechy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Čechy
Autor: Jan Palacký, Jaroslav Zdeněk, Josef Erben,
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 1–572. Dostupné online
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Čechy

Čechy, království říše Rakouské, nazývané lat. Bohemia ze starého Bojohemum a něm. Böhmen, bývaly na starých mapách Evropy (v XVII. stol.) naznačovány jako srdce panny Evropy; tvoříť skutečně jaksi jádro její. Již za doby nejstarší, do níž ovšem paměti naše nesahají, býval v těchto končinách ostrov, z něhož zůstaly Č., jsouce pak střediskem a rozhraním mezi severem a jihem Evropy. Ostrov tento vzdoroval tlaku z jihu, jenž utvořil Alpy a na jihovýchod. Karpaty. Hluboké pukliny, zbylé z podzemního tření se sousedními ostrovy, ukazují se podnes trojím směrem: směr nejstarší, hercynský, jdoucí od sev. záp. k jihových., znamenán jest Šumavou, Krkonošemi atd.; druhý směr jdoucí od jihozáp. k sev.-vých. vyznačen jest Rudohořím, Mezihořím, a třetí, nejmladší, postupující od severu k jihu, stanoven jest puklinou střední Vltavy. Hory a řeky utvořily se arci mnohem později nežli prvotní usazení: Šumava asi po triasu, Rudohoří a Mezihoří v tertiéru, Labe asi po křídě, jako Jizera a Ohře. Za ledové doby vzdoroval ostrov nahoře naznačený návalu ledovému od severu, ze Skandinavie, byl však návalem tím ochlazen stejnou měrou jako jeho okolí a měl pak svou dobu stepní a lesní stejným způsobem asi jako ostatní střední Evropa.

Č. jsou zemí geologicky velmi starou. Od nejstarší doby nebyly asi celé pod mořem, ač poslední mořský záliv u České Třebové vyschl teprve v miocénu. Tichá mořská zátoka středních Čech, jíž země naše děkuje za znamenité zachování svých silurských zkamenělin, chlouby to naší geologie a palaeontologie, měla jedinou větší transgressi v křídě, avšak již v miocénu bujely subtropické lesy po severu, které zůstavily po sobě hlavní poklad v pánvích hnědouhelných.

Za to působila erose mocněji nežli jinde. Jako Francie nezachovaly si Č. větších jezer, a záhy musil člověk pomýšleti na umělou náhradu stavy, jimiž vyznamenala se česká hydraulika od středověku do XVI. stol. Podnebí české tou okolností, že moře na všech stranách se vzdálilo, stalo se kontinentálnějším a sušším, tak že Č. jsou nyní nejsušší krajinou střední Evropy. Poloha Čech stanovila také zvláštní jejich ráz podnební, učinivši je skoro stálým bojištěm záp. mořského (atlantského) a východního (polárního, studeného a suchého) proudu. Č. trpí brzy povodněmi a zátopou, brzy dlouhotrvalým suchem a pozdními mrazy. Jsouť otevřeny hlavně k vých, kde hory pomezné jsou nižší nežli vnitřní, a tím ovšem jsou přístupny chladným větrům východním; nevysoké hory na severozáp. a jihu pak nebrání také přístupu jak bouřím ze Sev. moře, které obyčejně druhý den do Čech zasahují, tak vlnám Fönu zejména na jihu českém. Proto jest výstřednost podnebí českého dle roků veliká; mívámeť zejména zimy někdy anglické, někdy ruské, a měnivost našeho jara, zejména mrazy svatojanskými, zhoubna bývá často bylinstvu.

Obdařila-li nás příroda jako všecky staré země hojným bohatstvím nerostným a staly-li se české tolary (dolar od Joachimsthaler XVI. století) penízem světovým, nutila zase nedostatkem soli, souvisícím se zmíněnou nepřítomností moří, Č. záhy k obchodu; nešloť obyvatelům o šperk a nádheru, nýbrž o nevyhnutelnou potřebu, jež musila kryta býti z ciziny. S druhé strany položila příroda hojným množstvím uhlí základ ku průmyslu, jenž v Čechách od středověku nevyhynul, jsa schopen dalšího ještě vývoje. Spolu tím naznačila napřed dějinný ráz této země; nestala se vlastí okras krajinných jako Švýcarsko, lahodného podnebí jako Italie, ale zemí vážné práce. Sotva na okraji ostalo několik horských malebnějších krajin, a cizinci nenavštěvují Č. leda pro léčivá zřídla, jež souvisí s hlubokými katastrofami půdy naší.

Jako v meteorologii. tak i v dějinách staly se Č. zápasištěm mezi východní a střední Evropou. Majíce položení ve mnohé příčině velmi příhodné, ano znamenité, a jsouce kromě toho zemí úrodnou, a jak praveno, velikým bohatstvím přírodních darů nadanou, staly se v dějinách evropských velmi záhy vítaným útočištěm národů vyhledávajících nová sídla, jakož i předmětem chtivosti národů po kořisti se ohlížejících. Při tom příroda stranila východu, ulehčujíc vstup s této strany a zabraňujíc přírodními hrázemi přístup od západu. Tím se vysvětluje, ač tři velcí národové, Keltové, Němci a Slované, sídlili po sobě v Čechách, že přece převaha v dlouhém sporu ostala nejvýchodnějšímu, a že předvoj jeho v Čechách osazený nesdílel osud severnějších a jižnějších Slovanů. Čechové jsouce ze všech Slovanů nejvíce na západ pošinuti, dokázati měli po věky lidské své povolání v Evropě jak svým vlastním kulturním životem, tak uhájením své posice na rozhraní života západního a východního. Avšak všecky invase do Čech dály se nejsnáze od jihovýchodu a přirozeně objevovala se vždy vojenská souvislost Čech s říší, která vládne Dunajem.

I v osazení bydlišť v Čechách jeví se přirozený zákon, jenž liší lesnaté a hornaté okrají od velkých rovin středu. Od řek a po řekách vyšlo osazení; obchod jak orba měly hlavní střed blíže stoků největších řek a na rozhraní středních rovin, a v kopcovitém jihu bylo přírodou naznačeno působiště k jejich dalšímu šíření. Každý národ zachoval ráz svůj ve způsobu obydlení. Hromadné, okrouhlé vesnice povstalé ze dvoru jediného, původiště to rodu, toť osady slovanské; a roztroušené po kraji, někdy v dlouhé ulici, jednotlivé stavby, toť ráz osad německých. Kde válečné nehody nestěsnaly obyvatelstvo do hrazených měst na neschůdných místech, tam rozeznati lze podnes, kde která národnost vymýtila prales původní, jehož hojné stopy zachovány v názvech místních. Arci že vlasť naše, pradávné jeviště všech sporův od středověku, nezachovala mnoho krajin neporušených, alespoň ne v rovinách. Proto méně památných staveb tu zachováno nežli na př. v Bavořích, ale přece více než na vých., zejména v Uhrách, a není to náhoda, že z uměn zbyla co hlavní těšitelka hudba, která nepotřebuje velikých zevnějších prostředků. Zříceniny četné a staré připomínají nám, že i v dějinách Čech následují po sobě doby klidného rozvoje a zhoubných bouří a že dle přírodních zákonů všecko klesá s hůry; připomínají nám však i starou tradici o Anteu obrovském, jenž v zápase vždy zase nabýval sil, kdykoli se dotknul matky země.

Dějepis srovnavací nás učí, že i národní dualismus, jako každý jiný, jest v zákonech přírodních pohnutkou neunavného postupu, k němuž nutí nasazování všech sil v tisíciletém zápasu. Stojí-li Č. výše jiných zemí ve vzdělání a bohatství, děkují za to starému zápasu jak dvou moří, tak dvou velenárodů, jejichž vlny se v Čechách srážejí.

Vylíčiti přehledně přírodní poměry této země; vypsati její zemědělský, průmyslový a obchodní ruch; nakresliti poučný obraz jejího kulturního života v minulosti a v přítomnosti, toť úkol statí níže položených. Laskavým čtenářům díla našeho má se dostati sice jen stručného a pouze přehledného, nicméně jasného obrazu Čech ve všeliké příčině, aby nabyl poučení, kdo vlasť svou dobře chce znáti. Článek Č. přítomného díla nahraditi má v přesném výběru a jasném přehledu čtenářstvu našemu knihovnu Čech se týkající. Pý.

A) Poměry přírodní.

I. Poloha zeměpisná.

Království České, nejsevernější všech zemí mocnářství Rakousko-Uherského, rozkládá se nepatrně přes 2 ½ stupně ve směru poledníkovém a 4° 45 ¼' ve směru rovnoběžných kruhů. Nejseverněji vybíhají Č. ve výběžku šluknovském, kde vrchol hory Bukové (Buchberg), 504 m zvýší, 6 km severozápadně od kostela hanšpachského na hranicích saských, má 51° 3' 25 severní šířky – kostel v Hanšpachu (Hainsbach) 51° 1'; nejjižnější jest hranice 4 km jižně osady Kaltenbrunn (1 km jižně osady Reifmas v okrese vyšebrodském) 48° 33' 11'. (Chrám kláštera ve Vyšším Brodě 48° 37' 20, kostel v Pucheři 48° 36' 20.) Přesně jest tedy rozdíl nejkrajnějších míst na jihu a severu 2° 30' 14, což činí 278 km. Nejzápadněji zabíhají Č. na hranicích bavorských, 1 ½ km západně osady Mähringu (v okrese ašském) 12° 5' 33' východní délky od Greenwiche (29° 45' 20 od Ferra); v nejvýchodnější končině strmí Králický Sněžník 1424 m, na jehožto vrcholu u kamenného sloupu (triangulačního signálu) se sbíhají hranice Čech, Moravy a Pruského Slezska (16° 51' 2' Gr.); rozdíl obou míst nejkrajnějších jest 4° 45' 29 = 341 km, tedy o 63 km více nežli ve směru poledníkovém.

Praha (hvězdárna) 50° 5' 19' sev. šířky a (14° 25' 19' Gr., 32° 5' 6' F.) vých. délky, vzdálena jest od nejsevernějšího konce 108 km, od nejjižnějšího 171 km, od nejzápadnějšího 167 km a od nejvýchodnějšího 174 km. Praha jest tedy téměř pravý zeměpisný střed země České.

Dle zeměpisné šířky řídí se délka dne nejdelšího; trváť v Hanšpachu 16 hodin 19 minut, v Praze 16 hodin 10 minut, v Pucheři toliko 15 hodin 54 minut, jest tedy na severu o 25 minut delší než na jihu. Dle rozlohy od západu k východu jeví se celkový rozdíl 19 minut; je-li v Praze právě poledne, má Aš (12° 11' 20) teprve 11 hodin 51 min. dopoledne, Cheb (poloha kostela 12° 22' 21') 11 hodin 52 minuty dopoledne; naproti tomu mají na východě v Králíkách (kostel 16° 45' 47' Gr.) již 9 1/3 min. přes poledne.

Země česká jeví se na mapě v podobě nerovnostranného pětiúhelníka, jehožto nejkratší strana leží na jihu. Z obrysu toho vybíhá na západě úzký výběžek ašský mezi Bavory a Sasko, na severu výběžek šluknovský do Saska a fridlandský mezi Sasko a Pruské Slezsko; oba tyto výběžky odděleny jsou klínem žitavským. Na sev.-vých. zabíhá výběžek broumovský do Pruského Slezska, malý pak výběžek králický mezi Pruské Slezsko a Moravu. Na jihovýchodě zabíhá do sousední Moravy výběžek poličský a mezi Moravu a Dolní Rakousy výběžek novo-bystřický za Jindřichův Hradec; na jihu konečně pozorujeme malý výběžek pucheřský, od kterého vybíhá hranice Dolních a Horních Rakous.

Tři země rakouské stýkají se s královstvím Českým, Morava v délce 344 km, Dolní Rakousy 104 km, Horní Rakousy pak 98 km, což celkem činí 546 km hranic zemských; tři království říše německé hraničí s námi, Bavorsko v délce 276 km, Sasko 406 a Prusko 290 km, tak že máme 972 km hranic říšských, celkem pak 1518 km hranic vůbec. Od sousedních království cizích oddělují nás místy i málo schůdná horstva; na bavorské straně Šumava a Český les, na saské Hory Krušné a Lužické, na pruské Jizerské pohoří, Krkonoše a Orlické pohoří. Do sesterské Moravy volný poskytuje přístup vypnulina Českomoravská, kdežto hory Novohradské se vypínají na hranici Dolních Rakous, Šumavské hory na hranici Rakous Horních. Na hranicích saských vypínají se poblíž města Božího Daru, které samo leží 1028 m nad hladinou moře, nejvyšší temena Rudohoří, Fichtelberg 1213 m na půdě saské a Keilberg 1244 m na straně české sev.vých. Jáchymova; za Labem shledáváme poblíž hranic našich v Sasku Velký Winterberg 556 m, v Lužických horách jde hranice právě přes vrchol hory Vysoká Varta (Lausche) 791 m a Hochwald (Hvozd) 748 m. Na desíti místech jde železnice přes hranice zemské, obracejíc se do sousedního Saska. Hranice pruská drží se vysokých hřbetů Jizerských hor, zvláště pak Krkonoš, konečně Orlických hor; nejvyšší vrcholy horstev těch vypínají se právě na hranicích: Jizerská hora »U obrázku« (Tafelfichte) 1122 m, Krkonošské vrcholy Jínínoš (Reifträger) 1359 m, Vysoký hřbet (Hohes Rad) 1506 m, Velký Šišák (Grosse Sturmhaube) 1424 m, Malý Šišák (Kleine Sturmhaube) 1442 m i Sněžka 1603 m a Černá kupa, pak Vrchmezí (Hohe Mense) 1083 m v horách Orlických, konečně v nejvýchodnější končině země Sněžník Králický 1424 m. Na čtyřech místech tvoří řeky rozhraní země: řeka Smědava teče 3 km po nejsevernějších hranicích fridlandského výběžku; řeka Jizera vzniká jihových. od hory »U obrázku« v Čechách a po toku dva kilometry dlouhém přistupuje k hranici, oddělujíc po 15 km Čechy od Pruska; Metuje činí na 1 km hranice Kladska, Orlice Divoká konečně teče v délce 24 km po hranici. Na pěti místech protínají železnice hranice země, přestupujíce do Slezska Pruského.

Hranice Moravy vyznačeny jsou na pěti místech horním tokem řek. 2 km j.-v. Velkého Králického Sněžníka vzniká řeka Morava, tekoucí 12 km po hranicích česko-moravských. Moravská Sázava drží se hranic jen po 2 km; Svitava však objímá výběžek poličský na sev. a vých. straně, zůstávajíc takto 17 km na hranicích. Svratka č. Švarcava vzniká na jižním svahu Žákovy hory (809 m), teče 3 km v Moravě, přistupuje pak k hranicím českým a drží se jich 29 km, objímajíc výběžek poličský na straně jižní. Sázava Česká jest rozhraním pouze na 1 km; za to teče Jihlavka již před Batelovem 3 km, za ním pak až k Jihlavě 20 km, celkem tedy 23 km po hranicích. Železnice protínají hranice také na pěti místech, nehledíc ku trati z Veselí n.L. do Jihlavy, která v části od Horní Cerekvice po 24 km se drží hranic, několikráte z Čech do Moravy přestupujíc. – Hranice Dolních Rakous počínají 3 km vjvých. od Starého Města u »trojmezníka«, při kterém se stýkají tři země Rakouské (Čechy, Morava a Rakousy Dolní), objímají výběžek novo-bystřický, jsou však pořídku vyznačeny větší řekou nebo vrcholem horským. Jen Lužnice činí po 3 km rozhraní a z Novohradských hor jsou na hranicích jen Mandlštejn a na nejjižnějším místě pucheřského výběžku hora na Hradbách (Schanzberg); poslední pak vypíná se v Dolních Rakousích blíže rozhraní tří zemí (Čech a obou Rakous). Ze železnic jedině dráha Císaře Frant. Josefa protíná na dvou místech hranici tuto. Hranice Hor. Rakous vybíhají od hory na Hradbách na záp. Řeka Malše, z Horn. Rakous vytékající, je odděluje v délce 16 km od Čech. Na třech místech protíná hranici stoka Schwarzenberská, spojující Vltavu s dunajskou řekou Mlhou. V záp. části hranic vypíná se vysoký hřbet Šumavský, na kterém jde hranice přes vrcholy Vysoká Smrčina (Hochfichtelber) 1337 m, o 5 km dále Plöckenstein 1378 m a přes 1 km západněji mezní kámen »Trojmezí« (Dreiecksmark) 1320 m, kde stýkají se hranice tří zemí: Čech, Horních Rakous a Bavor. Hranici hornorakouskou křižuje jediná trať železniční, rakouská státní dráha z Budějovic do Lince. Hranice Bavorska vyznačena je na četných místech vysokými vrcholy Šumavy. Přes 2 km západně od Trojmezí strmí na hranicích hora Třístoličná (Dreisesselber) 1311 m; od ní na sev.-záp shledáváme Studenou Vltavu, jejíž tok je rozhraním na 1 1/2 km. Pramen Vltavy, také Černý potok zvaný, jest 3 km západně osady Bučiny (Buchwald), na úpatí Hory Černé (Schwarzberg. jenom čtvrt hodiny od hranic na sever. Na samých hranicích vystupuje Luzný (Lusen) 1372 m, poblíž něho vyvěrá jeden z pramenů Otavy. Dále vypíná se na hranicích hora Laka 1339 m, Malý Kout (Zwergeck) 1330 m, Ostrý (Osser) 1283 m, mladá ještě Úhlavka doprovází na 2 km hranici, pak daleko na sev.-záp. pne se hora Dyleň (Dillenberg) 965 m na rozhraní obou zemí, konečně západně Cheba drží se hranice přes 4 km pořád blíže řeky Ohře. Ačkoliv patero železnic přetíná hranice českobavorské, přece není spojení hojného; neboť na dlouhé hranici mezi Vyšším Brodem a Chebem jsou jenom dva přechody železničné, ježto ostatní tři dráhy vybíhají na severu z Cheba a z Aše. Celkem vyznačili jsme 28 železničních přechodů hranic země České. Zd.

Poměr hraničné čáry k povrchu země jeví se tím způsobem, že na 35,6 km2 povrchu jeden km hranic připadá; má tedy země Česká v poměru k povrchu svému málo hranic, což jest okolnost v nejednom ohledu výhodná, v níž se nižádná země rakouská Čechám rovnati nemůže.

Povaha hranic činí zemi Českou zvláštním celkem, nevylučujíc jí však zároveň od snadnějšího spojení s okolními krajinami. Hranice české jsou sice namnoze vysoké, ano (jako Krkonoše, Hory Orlické, Šumava a částečně i Český Les) pravé horské hřbety, kteréž zvláště za starších dob úmyslnou lesnatostí a pustot u svou vstup do země ztěžovaly, ale i nejvyšší z nich dají se četnými sedly nebo průsmyky snadno překročiti, ano mnohé z nich otvírají širokými průlinami volný přístup do země (jako proslulé prohbí domažlické, údolí nejhořejší Moravy, Svratky a poněkud i dolního Labe, dále dolina Lužnice a j. v.). Rovněž poukazuje sourodnost útvarů vysočin pohraničných, sníženost jejich do zemí sousedních, směry řek, ano veškerá soustava říčná k mnohotvárné pospolitosti se sousedními zeměmi; tím se dá vysvětliti někdejší rozšířenost české národnosti po Mohanu dolů až k Norimberku ano níže, jakož i prohbím domažlickým do Bavor a údolím Nisy a Smědavy do Sas; těmito poměry zeměpisnými dá se vyložiti někdejší český ráz Kladska, kteréž je údolím Stěnavy a prohbím náchodským s Čechami spojeno, jakož i posavadní zbytky českého obyvatelstva tam a v hořejší dolině rakouské Lužnice (v někdejší župě Vitorazské). Nejsnadnější však přechod z Čech otvírá se do Moravy, jejížto západní čásť má tentýž útvar půdy, ano i vodstvo po většině ještě na půdě české vznikající. K této šťastné povaze hranic, chránících a zároveň spojujících, přidružuje se vzácná sestředěnost samé země a zeměpisná poloha její jako prostředku střední Evropy, jak již v úvodě bylo poznamenáno, ve stejné téměř vzdálenosti od kulturních moří evropských, od Paříže a Říma, jakož i od Frankfurtu, Krakova i Pešti; na těchto důležitých zeměpisných poměrech, spojených s jinými, neméně závažnými a prospěšnými činiteli, zakládá se veškeren státní a společenský rozvoj národa Českého.

Povrch země České činí 51.948,18 km2 (dle planimetrického výpočtu prof. dra. Albr. Pencka, vykonaného na základě speciální mapy mocnářství Rakousko-Uherského, 51.967 km2); dle toho jsou Č. po Haliči největší zemí záp. polovice říše Rakousko-Uherské a s Uhrami třetí co do velikosti v celé říši, a činí vůbec 17,32 procent veškeré rozlohy západní polovice a 8,34 procent celé říše Rakousko-uherské (bez Bosny a Hercegoviny). Co do velikosti rovnají se Č. nejvíce rozloze Bosny a Hercegoviny a ze samostatných států evropských Belgii a Nizozemsku dohromady. p En.

Kartografie česká a tudíž i první pokusy o zobrazování země České a bezpečné určení povrchu, polohy a podoby její a jiných momentů astronomických a fysikálních sahají již do počátku XVI. stol., když i humanitní studia u nás nesla první ovoce vědecké.

a) Doba první (1517-1714). První mapu země České vydal v jazyku českém r. 1518 Mikuláš Klaudian, bratr český, knihtiskař mladoboleslavský, dav ji r. 1517 v Norimberce ve dřevě vyryti. Je sice praktická a příruční a na ony časy dosti spořádaná, nemá však vědeckých základů. Vyšla po druhé r. 1545, 1550 i 1556 při lat. vydáních Kosmografie Šebestiána Münstra (s přidáním některých něm. názvů, jakož i stupňového rozdělení či zeměpisné polohy, mezi 48° 30 a 50° 55 s. š.). V též podobě, opatřenou nad to znaky a jinými krajními ozdobami, připojili ji bratří z Puchova k českému překladu Münstrovy Kosmografie z r. 1554. Druhá původní mapa Čech, a to německá a nyní již velmi vzácná, vyšla r. 1558 v Praze prací Jana Krügingra, zahrnujíc spolu i Durynsko a Míšeň, kterouž Abraham Ortelius (Örtel?) ve větších rozměrech vyvedl a r. 1570 i 1592 při svém Theatrum orbis terrarum uveřejnil. Táž mapa, ačkoli méně správná než Klaudianova, objevuje se až do r. 1618 nejméně osmkrát v rozličných zeměpisných dílech téhož času, zvláště v Němcích a Nizozemí. Důkladnější mapu bylo tehdáž očekávati od trigonometrických prací slavného astronoma i lékaře Tadeáše Hájka z Hájku, kterýž v l. 1556-63 započal řádné vyměřování země České okolím pražským, ale pro veliký náklad a nedostatek podpory v tomto za oněch časů téměř neslýchaném podniknutí musil ustati. O provedeném nástinu jeho mapy zmiňuje se Matouš Kolínský k r. 1563; nepřišla však pohříchu nikdy na veřejnost. Za to vydal r. 1619 pražský měšťan a proslulý svého času zeměměřič Pavel Aretin z Ehrenfeldu třetí původní mapu země České v jazyku českém, založenou na cestách i měřických ač neúplných základech, kteráž r. 1632 v novém, jím samým opraveném vydání vyšla a r. 1665 od známého knihtiskaře a ryjce Daniele Vusína potřetí bez proměny vydána byla. Aretin udává obvod Čech (i s Kladskem) toliko na 120, povrch na 659 □ mil českých, v čemž ho souvěký politik a první statistik český Pavel Stránský, Balbín, ano mnohem později Bernardin Erber bez velikých rozdílů následují, čítajíce obvod Čech na 123, 110 a 107, povrch (Erber) na 682 □ mil. Mapa tato je základem všech pozdějších až do r. 1720 a objevuje se v nesčíslných obnovených otiscích. obměnách i opravách v rozličných zeměpisných i kartografických pracích oněch dob a ve všech jazycích. Nejsprávnější a nejpěknější napodobení její zhotovil r. 1630 slovutný Jiljí Sadeler, pak Sandrat a Blanco. Poněkud samostatná je topografická mapa cisterciáka Vogtena z r. 1712.

b) Doba druhá (1714-1781). Nová politická a soudní organisace země České r. 1714 obnovila opět potřebu náležitého vyměření povrchu jejího a zhotovení spolehlivé mapy. Vedlé nálezu sněmu českého z r. 1714 uvázal se v záslužnou tuto práci Jan Krišt. Müller, tehdáž c. k. setník a měřič, a provedl ji v šesti letech. R. 1720 zhotovena v Augšpurku (v mědi od ryjce Käuffera) proslulá mapa země České a hrab. Kladského v jazyku německém, v rozměru 1:230.000 o 25 listech, mapa tehdáž největší na světě. Náklad stavů českých na ni převyšoval 24.000 zl. V mapě Müllerově objevuje se poprvé země Česká v pravé podobě své. O solidnosti a správnosti základů jejích svědčí velikost skutečného povrchu země České 954.87 □ mil, jakž jej setník Brandenstein z ní vypočítal. Mapa Müllerova jest první důkladná práce toho druhu v Čechách a pramen všech pozdějších skoro na 100 let. Roku 1726 vydal poručík Wolfgang Wieland větší mapu Müllerovu ve zmenšené míře s drobnějším písmem a rovněž v 25 listech podruhé. Jesuita a kartograf Bernardin Erber uveřejnil r. 1760 menší mapu Müllerovu znova a zhotovil z mapy Wielandovy 12 map tehda krajů českých v jazyku německém. Na Müllerově a Wielandově mapě zakládají se i německé mapy známých dědiců Homanových v Norimberce (1748, pak mezi r. 1769-76 14 map, a sice: Prahy, okresu ašského a loketského, pak i ostatních 12 krajův českých), francouzské Mortierovy (v Brusselu) a La Rougeovy (v Paříži, mapa onoho v 25, tohoto v 9 listech a z r. 1757) a j. v. v rozličných zemích.

c) Doba třetí (1781-1817). Nová doba kartografii české nastala zavedením nového způsobu berničného za Marie Terezie (1748 a p.) a prvním uvedením katastru za císaře Josefa II. V krátkém čase 4 let ukončeny byly práce katastrální i v Čechách; zároveň s nimi a dílem již něco dříve (hlavně mezi roky 1781-83) dělo se všestranné měření a mapování Čech od vojenských inženýrův a k tomu přidružily se souvěké a pozdější práce učených soukromníkův (jako Schallera, Rieggera, Strnada, Reussa starš., Bienenberga, dvor. rady Majera a Peithnera, Davida, Halašky, Vydry a j.) a společností, zvláště české společnosti nauk. Na těchto a jiných základech vědeckých osnovány jsou generální mapy tuzemcův, jako: Bocka a Poláka (r. 1790 a druhá r. 1808 ve 4 listech), Kindermanna (ve 3 l., 1803), Kipferlinga (1806), Hardta (1807), Schwaba i Stegmayera (1809), Schornera (1808), Schmolla (1809, ve 4 l.), Lichtensterna (1812, ve 4 l., nejlepší ze všech) a j., téměř všecky (kromě Schwabovy) ve Vídni vydané, kdežto cizozemští podnikatelé (kromě Güssefelda r. 1804 ve Výmaru), zvláště pak Homanovci v Norimberku, vždy ještě opravené redakce Müllerových a Wielandových map do světa vysílali. Avšak i josefovský materiál, zvláště katastrální, ukázal se pro ukvapenost a dílem i neumělost základních prací nedosti býti spolehlivým, a proto katastr sám a veškerá berničná úprava na něm založená již r. 1790 opět byly zrušeny.

d) Doba čtvrtá (1817-1848). Teprve nové opětné zavedení stálého katastru cís. patentem ze dne 23 prosince 1817 a počínající s ním zároveň jak nové katastrování, tak důkladnější i jednotnější vyměřování vojenské i trigonometrické, popisování a mapování všech kromuherských zemí Rakouského mocnářství a s tím spojené založení zvláštních úřadův, ale obzvláště vojenského geografického ústavu ve Vídni, způsobilo i v Čechách novou aeru astronomických, fysikálních i kartografických prací a důkladnějších moderních publikací. Dlouhý, více než 30letý mír od r. 1815-48 byl rovněž také vědeckým pracím toho druhu velice přízniv. Z těch dob (zvláště mezi r. 1824 a 1832) pocházejí privátní sice, ale důkladné a pěkné práce kanovníka Kriebicha, zvláště jeho mapy generální, mapa sev. Čech a mapy speciální 16 krajů českých v rozměru 1:246.500, jakož i jeho nové vydání Klaudianovy mapy r. 1819. Téhož roku vydal také astronom A. David mapu Čech. Do této periody připadají též jiné menší (dobré i jarmareční) práce domácích a vídeňských, jakož i cizích znalců, nakladatelův a umělců. Z cizozemských firem stačí toliko jmenovati ústav výmarský, ústav Justa Perthesa v Gothě (atlas Stielerův), Berghausa st. a j. V týchž časích počíná též upotřebení hojného materiálu topografického k účelům zvláštním, jako školství, průmyslu, správy politické a finanční a j., jakož i publikování zvláštních map zeměslovných, národopisných atd. Bastierova finanční, Artariova poštovní, Lichtensternova orohydrografická, Schwarzerova i Schmidtova, obě průmyslové, rozličné plány Prahy a j. měst a míst českých, větší a menší hydrografické mapy v archivech úřadů stavitelských a společností plavebních, Lothova závěsná (1847), Hosrova a Berghausova mapa hor Krkonošských a j. spadají vesměs do této doby. V této periodě vzmohla se konečně i kartografie domácí v jazyku českém, ačkoli nejvíce jen ve skrovnějších rozměrech a ve směrech praktických se pohybovala. Z těchto dob (mezi 1820-48) pocházejí jmenovitě dobré práce Merklasovy (mapa země České z r. 1846 nákladem Matice České), Lothovy (1847, topografická mapa závěsná) a jiné menší topografické mapy. Avšak většina těchto prací, jakkoli dílem velmi záslužných, neměla ještě dokonale správného podkladu; neboť soustavné a stálé práce katastrální v Čechách počaly teprve r. 1836 a prodloužily se dílem až do r. 1844, kteréhož roku přehledná mapa všech obcí katastrálních v Čechách jest uveřejněna. Měřítko její obnáší sice 1'=4000°, avšak původní snímky (mapy jednotlivých obcí katastrálních), které jsou základem oné mapy přehledné, mají měřítko 1'= 40°. Rozsáhlou prací touto utvořen jest konečně pevný a dokonale spolehlivý základ pro kartografii země České ve všelikých směrech, a na ní spoléhá též druhý vědecký základ pro všecky práce pozdější, totiž topografické a speciální mapy generálního štábu rakouského.

e) Doba pátá (1848-1870). Ku pravidelnému mapování Čech inženýry generálního štábu přistoupilo se teprve r. 1840 na základě redukovaných (1' = 400°) map katastrálních a r. 1843 zhotovena první sekce tohoto velikolepého díla, které 950 sekcí počítá. Prvním ovocem tohoto díla, kteréž má název topografické mapy gen. štábu rakouského, pokud totiž veřejnosti přístupným se stalo, byla mistrně vyvedená speciální mapa země České v měřítku 1:144.000, s dokonalým obrazem terrainu a vyznačením kultur od vojenského ústavu zeměpisného z mapy topografické redukovaná a v mědi rytá, která v 39 sekcích (od r. 1849-60), ovšem v německém jazyku, na veřejnost vyšla. Brzo po ukončení tohoto velkého díla vydána jest v měřítku dvojnásob menším (1: 288.000) generální a současně též tak zvaná silniční mapa Čech (1865), kteráž stala se v podobném způsobě základem všech pozdějších menších prací kartografických, od soukromých osob vydaných, jako speciální, po případě i topografická mapa sloužila napořád za základ prací důkladnějších, obzvláště též takových, které zobrazováním terrainu se zanášely. První soukromá práce na tomto základě spoléhající byla Kummersbergova mapa Čech v měřítku 1:288.000 v l. 1844-51 v Praze od Schönfeldra v mědi rytá, která svou úplností, praktičností a dokonalostí provedení všecky starší publikace toho druhu předstihuje, jakkoli vzhledem k nedokončeným topografickým pracím generálního štábu ještě bez terrainu musila se obejíti. Co v ní obmeškáno, nahrazeno jest generální mapou Kořistkovou v měřítku 1:432.000 u Hölzla v Olomouci r. 1862 vyšlou (ryjec Sommer), ve kteréž poprvé objevil se i pro širší obecenstvo správný obraz půdy české a kteráž i pro jiné praktické vlastnosti své množství vydání se dočkala, avšak teprve r. 1875 s českým textem byla vydána. Ještě většího rozšíření zjednala sobě politická a místopisná mapa království Českého od Josefa Erbena r. 1869 nákladem firmy K. Janského v Praze vydaná (měřítko 1:418.000, ryjec Sandtner, bez terrainu), kteráž poskytujíc úplný obraz země ve všelikých směrech správy politické, soudní i církevní, a vyhovujíc též všem potřebám národohospodářským, rozšířila se v 10 vydáních do všech končin země a jsouc té doby největší mapou v jazyku českém, nalézala se takořka ve všech rukou. Dobrou prací v menším měříku jeví se též býti mapa království Českého od Jos. Jirečka, r. 1864 nákladem Matice České vydaná (ryjec Schönfelder), která má však toliko ráz mapy příruční, v kresbě terrainu za Kořistkovou mapou daleko zůstávajíc. Hlavní zásluhou její jsou však hranice národopisné (s objasňujícím textem), které tuto poprvé se objevují. Novou, neméně zdařilou práci, jakou jest mapa Kořistkova, podnikl A. Steinhauser ve Vídni svou tak zvanou Nejnovější mapou Čech v jazyku německém, r. 1867, která také stejného měřítka se přidržuje, a později též co methodická mapa (beze jmen míst ale s vyznačením jich) ve Vídni vícekráte vydána byla. Mezi domácími pracemi z této doby zasluhují též povšimnutí mapy Čech od J. E. Wagnera (v Praze r. 1870, čes. i něm.), jakkoli činnost tohoto umělce hlavně teprve do následujícího období spadá. Z cizozemských firem vydaly v této době lepší topografické mapy Čech výmarský ústav lithografický (Mapa Čech od Streita a Wielanda), pak Perthesův geografický ústav v Gothě (Mapa Čech od Berghausa ml.) ve svých velkých atlantech. Většího rozšíření v Čechách došla též Příruční mapa Gräfova, roku 1862 ve Výmaru vyšlá (měřítko 1:600.000), která již r. 1863 v českém rouše se objevila, a byvši národopisnou hranicí od Jos. Erbena opatřena, jako příloha ke zvláštnímu otisku článku »Čechy« z Kobrova Naučného Slovníka též do četných rukou se dostala. - Vlivem nové politické a soudní organisace, která po r. 1849 v zemích rakouských provedena byla, jakož i při značném zvelebování národního hospodářství v zemi a vzmáhání se středního i národního školství v této době naskytoval se hojný podnět k rozličným kartografickým pracím speciálním. Těmto vlivům děkují zvláště z původu svého rozličné větší i menší plány Prahy a jiných měst českých, zvláště pak též míst lázeňských v Čechách, kterými ovšem vojenský ústav zeměpisný ve Vídni všecku ostatní soukromou produkci předcházel a jimž hlavně katastrální mapy a plány za základ sloužily. Samostatnou a velmi záslužnou prací v tomto ohledu jest hypsometrický plán Prahy na základě vlastních i cizích měření od Kořistky v měřítku 1:14.400 zdělaný a barvotiskem provedený, kterýž při jeho velice cenném díle »Studien über Methoden hypsometrischer Arbeiten« r. 1858 vyšel a celé řadě pozdějších plánů Prahy v podobném měřítku za základ sloužil. Dobrou mapu okolí pražského a první v jazyku českém vydal r. 1864 J. Jireček prací ryjce Schönfeldra v měřítku 1' = 1200°. K té řadí se v jazyku německém mapy okolí rozličných lázeňských míst, mapa okolí budějovického od Poppra (1868) a j. - Nové politické rozdělení Čech zobrazeno bylo poprvé německou mapou Hennigovou (1860), načež následovaly hlavně z podnětu bývalého hejtmana kraje pražského Obentrauta mapy krajů českých, vydané od Krečmara v Praze a Medaua v Litoměřicích, jakož i zdařilejší co do provedení mapy politických i soudních okresů v Čechách, největším dílem ovšem v jazyku německém a prací J. E. Wagnera, které však nikdy k úplné sbírce nedospěly. Mapu silniční hejtmanství českolipského vydal r. 1868 K. Scheiner (něm.), mapu poštovní Čech, Moravy a Slezska Jaromír Rašín (1866, čes.), mapu volebních okresů pro sněm zemský uveřejnil r. 1861 L. Brdička. Za vědeckými a zároveň praktickými účely nesou se z té doby geognostická mapa okolí karlovarského od A. L. Hickmanna (1862), mapa uhelných pánví v sev.-záp. Čechách od A. Reussa a j. Záslužnou a velmi užitečnou prací jest průmyslový atlas známého statistika A. L. Hickmanna, barvotiskem v l. 1862 a 1863 v Praze vydaný, který r. 1869 nového vydání se dočkal. Ku průmyslovým účelům hledí též mapy obvodů průmyslových komor v Čechách, jakož i jiné menší mapy a diagramy k tištěným zprávám jejich připojované. Pro methodické vyučování zeměpisu Čech na středních a obecních školách určeny jsou z této doby závěsné mapy Čech od Kozenna a J. Erbena (v Olomouci, měřítko 1:300.000, v českém i německém vydání r. 1865 a 1866), jakož i starší Wagnerova (1862), kteréž obě provázeny jsou mapami příručními pro žáky. K témuž účelu hledí geognostická a vrstevní mapa Čech od Amerlinga (1868 a 1869, čes. i něm.), kterou však starší vrstevní mapa Čech r. 1865 od Steinhausra a Streffleura ve Vídni vydaná, jakož i geognostická mapa Čech od F. Foetterle r. 1860 u Perthesa v Gothě velikostí měřítka, jakož i přesností a vkusností provedení daleko předstihují. Země koruny České pro potřebu školní vydali r. 1867 učitel Jan Poklop, mnohem dokonalejší však co do koncepce i provedení (za pomoci J. Erbena) r. 1869 Alois Studnička. V malém měřítku vyšla podobná mapa r. 1869 od Em. Hercíka.

f) Doba šestá (1870-1891). Kartografii české otevřelo se v tomto posledním dvacetiletí vůbec široké pole, jednak rozvojem věd, umění a školství, jednak zvelebováním národního hospodářství v říši všelikými směry, kterémuž kartografie často zjednávati musila potřebné podklady. K těmto příznivým okolnostem, jež nové konstituční éře v Rakousku za vznik svůj děkují, přistoupily brzo též rozličné nové nálezy technické a polygrafické, jako fototypie a fotolithografie, barvotisk, zinkografie, chemitypie a j., kteréž ve svém postupu a zvelebování také kartografii země České vzhledem k dokonalosti obsahu i formy, jakož i vzhledem k rychlejší produkci a většímu rozšíření velice byly na prospěch. V takových okolnostech není divu, že kartografie země České, zvláště v tomto období, do té míry se vzmohla, že jednak všem odvětvím veřejné správy, jednak i všelikým zájmům soukromým, společenským a vědeckým mohla sloužiti a ve všech těchto odborech velkou částí důstojnými plody se vykazovati. K tomu všemu přistoupily ještě dvě veliké události, kteréž směřovaly k tomu, aby kartografii země České postavily na nové, ještě dokonalejší základy než byly katastrální práce z let 30tých a 40tých a mapování gen. štábu, v předešlém období provedené. Bylyť to zejména jednak nové evropské měření stupně zeměpisného, jež z velké části do Čech připadlo, jednak nová organisace prací gen. štábu a zeměpisného ústavu vojenského ve Vídni. Co se zejména této věci dotýče, počalo r. 1870 provádění soustavné a jednotné triangulace a mapování pro celou říši Rakousko-Uherskou, kteréž za pomoci všech moderních prostředků kartografických dalo vznik nové topografické mapě celé říše v měřítku 1:25.000 (1 mm = 25 m), jež v l. 1870-90 byla úplně ukončena a jež v první řadě sice účelům vojenským slouží, avšak zároveň základní, neobyčejně bohatý a dokonalý materiál pro všecky ostatní kartografické publikace tvoří. Na základě této ohromné práce povstala v týchž letech především nová speciální mapa Rakousko-Uherské říše v měřítku 1:75.000, za pomoci světlotisku v mědi rytá, která ze 751 listův, a společně s Bosnou a Hercegovinou, ve kterýchž zemích později též mapování prováděno, ze 770 listů se skládá. Č. mají v tomto velkolepém obraze celkem 66 listův a v podobě úplné čtvercové mapy dokonce 107 listů, při čemž zvláště vytknouti třeba, že pojmenování všech míst a poloh, pokud mají též česká jména, děje se v obou jazycích zemských. Mapa tato poskytuje vůbec nejdokonalejší obraz půdy české se všelikým příslušenstvím jejím. Mapa speciální společně s mapami speciálními sousedních států, jakož i samostatné prace inženýrů generálního štábu v Turecku a Řecku daly podnět ku provedení generální mapy střední Evropy v měřítku 1:300.000, kteráž vyšla v druhé polovici sedmdesátých let v prvním a později též ve druhém vydání, držíc 207 listů, z čehož na Rakousko-Uherskou říši připadá 56, na Č. 9, po případě 15 listů zvlášť o sobě prodejných. Nová gener. mapa Rakousko-Uherské říše v měřítku 1:200.000 jest teprve ve svých počátcích. Z prvějšího díla zrodila se opětně světlotiskem přehledná map a stř. Evropy v měřítku 1:750.000, ve 45 listech, z čehož na mapu Rakousko-Uherské říše připadá 25, na Č. 4 listy. Táž mapa vydána byla také, pokud Rakousko-Uherské mocnářství obsahuje, co hypsometrická mapa téhož s barevnými vrstvami, a tato opět zmenšená v měřítku 1:900.000 hlavně pro potřebu školní. Na tak skvostných základech mohla ovšem všeliká produkce soukromá bohatě se rozvíjeti. Vlivem té okolnosti, že topografický obraz země každý snadno a lacino mohl sobě opatřiti koupením dotyčných sekcí map štábních v jakýchkoli rozměrech, stalo se arci, že v celém tomto období bylo jen málo topografických map celé země v příručním formátě od soukromníků vydáno. Tak zejména uveřejnil r. 1886 geografický ústav sám větší topografickou mapu Čech v měřítku 1:250.000 na jméno E. Pechtolda, který ji českým názvoslovím opatřil, načež následujícího roku F. Fried ve Vídni menší mapu topografickou v měřítku 1:650.000 (něm.) vydal. Znamenitou prací domácí z této doby jest však hypsometrická mapa Čech od K. Kořistky, jednak na speciálních mapách generálního štábu, jednak na vlastních měřeních spoléhající, která s obrazem terrainu a barevnými vrstvami Čech jako příloha k Archivu pro přírodovědecký výzkum Čech s čes. i něm. místopisem od r. 1873 vychází a z jichž 10 listů posud 3 listy v měřítku 1: 200.000 do veřejnosti se dostaly. Čilejší byla produkce přehledných map politických, tak zejména vedlé nových vždy doplňovaných vydání mapy Erbenovy dostalo se obecenstvu v l. 1882-84 větší ještě generální mapy Čech od J. E. Wagnera u F. Kytky v Praze vydané, v měřítku 1:220 000, která též ve 4 sekcích svých pod zvláštními nadpisy jest prodejná. Též mapy použito bylo fototypickou cestou k vydání mapek okresních hejtmanství v Čechách s objasňujícím textem. Důkladnější práci v poslednějším směru podnikla r. 1882 firma K. Janský v Táboře, jejímž nákladem počal t. r. J. Erben vydávati dvojjazyčný atlas okresních hejtmanství v Čechách v měřítku 1:100.000, s vyznačením měřených výšek. kultur i hranic obecních a národopisných, kteréžto dílo, jakkoli od vládních orgánů vřele uvítáno a doporučeno, pro nepříznivé okolnosti dospělo však jen k 12 hejtmanstvím. Velice záslužnou prací jest církevní mapa Čech v měřítku 1:200.000 od kněze řádu benediktinského Chr. Plodka v l. 1885-89 vydaná, kteráž vedlé úplného počtu osad též církevní, politické a soudní rozdělení Čech, jakož i nejpřesnější posud hranici národopisnou obsahuje. - Vlivem nového zákona školního a vzmáhajícího se školství národního povstaly též v tomto dvacítiletí ku potřebě správní i vyučovací přečetné mapy okresů školních v nejrozličnějších rozměrech, z nichž nejedna v zeměpisném ústavu vojenském byla provedena, jež však do širšího obecenstva se nedostaly. Mapu zdravotnictví vydal r. 1881 nákladem zemského výboru zemský úředník K. Antony v Praze, mapu obvodů žandarmie v Čechách J. E. Wagner r. 1890 (něm.). K účelům správním vydány byly též rozličné vodní mapy Čech, jako zejména r. 1872 od českého spolku lesnického (něm.), od výboru zemského r. 1879, kterouž v měřítku 1:500.000 spracoval professor A. R. Harlacher. Ke kommunikačním účelům hledí též mapa vodní a silniční, již r. 1872 od zemského výboru vydaná (čes. i něm.), jakož i mapa obchodní a cestovní Čech, Moravy a Slezska od J. Erbena, která společně se seznamem stanic poštovních, železničních a telegrafních v měřítku 1:600.000 nákladem firmy K. Janského v Táboře r. 1873 byla vydána (něm.) a v 6. vydání (1889) též na sousední země rakouské se vztahuje. Ze starších let, zejména z r. 1870 a 1871, pocházejí podobná mapa Procházkova v Těšíně, jakož i generální mapa silniční a poštovní od F. Frieda ve Vídni (1:650.000). Menší ceny jsou železniční mapa Čech od K. Kareisa z r. 1872 (čes.) a Wagnera z r. 1875 (čes. i něm.). Z osmdesátých let pocházejí železniční mapa zemí Českých ve Vídni r. 1883 od Hölzla vydaná (něm.), jakož i podobná mapa Čech od W. Daniela (1890, něm.). - Turistickou pouze pomůckou jest cestovní mapa zemí Českých a Rakouska od J. E. Wagnera (1889, u Hynka v Praze, čes.) a téhož mapka okolí pražského. Záslužněji jeví se činnost jednotlivých spolků turistických u vydávání speciálních map jednotlivých krajin horských, jako na př. mapa sudetského horstva r. 1881 a českého Švýcarska r. 1882 (něm, měř. 1:75 000), mapa Prachovských skal u Jičína od Malocha z r. 1880 a pozdější od Z. Lepaře a j.

Účelům geognostickým a montanistickým slouží geognostická a montanistická mapa Čech od A. Hickmanna z r. 1877 (něm.) a česká od Wagnera z t. r., konečně větší znalecká mapa téhož jména od Schmidta z Bergenholdtu v Praze r. 1879. Na vlastních studiích, v l. 1868-77 konaných, spoléhá geologická mapa okolí pražského (čes. i něm.), s použitím desky mapy Jirečkovy od J. Krejčího a R. Helmhackra r. 1879 s textem a listem profilů v Praze vydaná, podobně Wolfova mapa dolů hnědouhelné pánve v severozápadních Čechách ve Vídni r. 1880 a stejnojmenná práce Reissingrova v Lipsku t. r. v měřítku 1:130.000 vyšlá. Za tou příležitostí třeba připomenouti, že již od let šedesátých jednotlivé sekce speciální mapy Čech s geologickým koloritem, v c. k. geologickém ústavě ve Vídni upraveným, na požádání se dodávají. Starší práce Pecharova o téže pánvi hnědouhelné (1870), která zároveň cirkulaci výroby těchto dolů znázorňuje, je spíše kartogramem než geognostickou mapou a dočkala se častých, na poslední stav doplněných vydání. - Ve statistických mapách, kartogramech a diagramech zaujímají vzhledem k zemi České i v této periodě přední místo opět práce A. Hickmanna v Liberci, zejména jeho tak zv. Grafická statistika (něm.), kteráž ve sbírce 9 map království Českého nejdůležitější poměry přírodní, národohospodářské, národopisné, poměry státní i autonomní správy atd. přehledně znázorňuje a mezi l. 1879-87 v Praze na veřejnost vyšla. Též některé obchodní komory v Čechách, zvláště plzeňská a chebská, vydaly jednak při úředních zprávách svých, jednak také o sobě větší neb menší statistické mapy nebo kartogramy svého obvodu (Štěpánek v Plzni a Daniel v Chebu), neméně též statistická kancelář zemědělské rady pro král. České o výsledcích žní, rozšíření lesů, pivovarství a j. odvětvích zemědělských (prací Kořistky a Bernata). O rozšíření cukrovarství v zemích Českých vydal r. 1870 přehlednou mapu O. Čech. O rozšíření rybářství v Čechách vyšla v Praze r. 1888 něm. mapa od prof. A Friče, o toto odvětví národního hospodářství u nás vysoce zasloužilého. - K historii české za rozličných dob hledí 3 historické mapy Jos. Kalouska r. 1885 v Praze vydané, k nimž ostatně již v letech padesátých od Frant. Palackého byl podnět dán a deska ryta, avšak neuveřejněna. Velmi četné a částečně též velmi záslužné jsou práce kartografické k účelům škol středních i obecních, z nichž však, jak výše vzpomenuto, jen skrovná čásť do širší veřejnosti vnikla. Sem náležejí především kromě map jednotlivých okresů školních rozličné nové visuté mapy království Českého, jako zejména Erbenova, r. 1875 ve Výmaru v měřítku 1:300.000 česky vydaná (s terrainem z vlastního reliefu od tamního fotografa Karla Bamberga cestou fotografickou sňatým), dále Melicharova v Praze r. 1876 vyšlá (čes. a něm.), dle návrhů Zdenkova a Kořistkova methodicky upravená mapa od K. Baura ve Vídni r. 1876 (horopisná, vrstevní, vodopisná atd., čes. i něm.), pak mapa Schobrova, ve vojenském zeměpisném ústavě v měřítku 1:200.000 rytá, jakožto osobitá čásť velkého atlantu závěsných map školních, konečně pro jednotlivé země od téhož ústavu vydávaných, ku kterýmž patří pro potřebu žákův obdobné příruční mapy v měřítku 1:1,000.000. Na všecky země České vztahuje se visutá mapa Křížkova v Táboře (1876) vydaná. Malých příručních mapek pro potřebu žáků na obecných školách buď o sobě, buď v rozličných původních nebo na český text upravených německých atlantech školních jest veliké množství od rozličných skladatelův, ale také rozličné ceny. Vypouklou mapu Čech jakož i okolí pražského a libereckého vydal společně s J.Erbenem (čes. a něm.) neunavný A. Hickmann, kterýž rozličné sádrové reliefy horstva českého a jiných krajin českých posud nevydané chová. Zvláště pak objevila jubilejní zemská výstava r. 1891 netušené množství zdařilých větším dílem plodův úsilné práce našeho národního učitelstva v tomto odboru, jakož i ve všech skoro odvětvích kartografie české jak vzhledem k celé zemi, tak vzhledem k jednotlivým školním okresům, k okolí jednotlivých školních míst a jednotlivým krajinám českým. Stačí zde v příčině plastických map vytknouti jména takových znalcův a umělců, jako: A. Marka v Pardubicích, P. A. Gardašovského v Praze, J. Kalisty ve Vrutici, M. Karlíkové na Král. Vinohradech. J. Kulhánka v Hořicích, F. Mořatky ve Staré Vsi, J. Mlynárského v N. Hradech, F. Racka v Kučeři, S. Šotka v Hlinsku; v příčině horo-a vodopisných map: V. Trejbala v Petrovicích; v příčině geognostických map: A. Horáčka v Hoře Kutné, J. Hroníka a J. Libického v Žižkově, J. Nešpora v Klatovech; v příčině historických a statistických map: J. Krejčího v Ml. Boleslavi, F. Palečka v Liberci, E. Schiffnera v Žamberce a j. Neméně ukázalo se při této výstavě, že naše velkostatky zásobeny jsou velkým dílem mapami všeho druhu, jež hledí k polnímu i lesnímu hospodářství, ano vynikají i geognostickými a orografickými reliefy, plány atd. Vůbec pak nebylo tu ústavu, úřadu nebo společnosti, kteréž by v tomto oboru staršími i novějšími (nikoliv vždy schválně sdělanými) kartografickými pracemi nebyly se prokázaly. Připomeneme-li konečně, že není většího města ano i větší obce v Čechách, která by neměla svých polohopisných a j. menších plánův a map okolí, větším dílem též tiskem vyšlých (v čele všech obcí českých stojí v tomto ohledu ovšem Praha se stavebním úřadem svým), naznačili jsme aspoň příbližně neobsáhlé vskutku bohatství děl kartografických v Českém království za doby nynější. p En.

2. Horopis.

Horstvo české rozdělil Krejčí na 4 díly, které lze se změnami podržeti: I. Prahorní jih a pokrají (Šumava, Rudohoří a Krkonoše), vše v širším smyslu. II. Střední kopčinu palaeozoickou (Brdy a severnější kopčinu uhelnou). III. Roviny křídové od severu až do středu, s tertiérní pánví mezi Rudohořím a Středohořím. IV. Čedičové Středohoří a sousední krajiny na západě a severovýchodě, ba i dále v zemi osamělé vyvýšeniny, jako na př. na východě až Kunětická hora u Pardubic a na západě Wolfsberg u Černošína v okr. stříbrském. S věže svatovítské v Praze lze všechny ty útvary najednou viděti; první a druhý díl k jihu, třetí a čtvrtý k severu. Souvisí to s povlovným zanášením se pánve české, podoby někdy lasturovité.

I. Prahorní kruh okolo Čech dělí se s přestávkami (geologickými nebo horopisnými) na severu, severozápadu a severovýchodu ve 4 skupení: A) Českomoravskou planinu (nebo vysočinu), B) Šumavu (s Českým lesem), C) Rudohoří (se Smrčinami), D) Sudetskou soustavu. V každém takovém skupení lze opět stanoviti několik dílů.

A) Českomoravská planina oddělená na záp. od Šumavy údolím Vltavy, dále úžinou, která se od Budějovic táhne až k Horažďovicům; na jihu a vých. sahá přes hranice do Rakous a Moravy; k sev. lze hranice rozličně stanoviti, tak že na př. roviny sev. sahají na jih přes Labe (i geologicky), křídový pak útvar do Poličky a pod Skuteč; obyčejně však béře se údolí labské za hranici (i Krejčí). Hranice naproti střední planině palaeozoické jsou čistě geologické; vystupuje tu kopčina čistě žulová od Brodu Českého ke Klatovům, 152 km dlouhá a 15-23 km široká (v níž některé transgresse od sev.). Děliti lze ji na: 1. roviny ve středu, kteréž kryje povrch tertiérní nebo rašelinatý a to: budějovickou, třeboňskou, jindřichohradeckou a blatenskou; 2. na rulovou kopčinu jihozáp. a rulové planiny sev.-vých.; 3. na žulovou kopčinu sev., a 4. na žulové kopčiny jihu. To jsou asi mimo první krajinu approximativní rozdíly; neboť všude se nalézají jednotlivé malé roviny, nebo žulové kry v rule a naopak. Nicméně lze ve velkém přece pozorovati rozdíl mezi hrbolatější kopčinou žulovou s malými údolími a ostřejšími vrchy a mezi jednotvárnými planinami rulovými; zejména je viděti sev.-vých. ruly od Železných hor k jihu (na př. od Rušinova asi 600 m) jako zkamenělé moře. V celku je však to pohoří jednotvárné, nemalebné, neúrodné s málo vrchy, které mají zvláštní jména (Blaník 636 m, Svídník 738 m); jsou to více hřbety dlouhotáhlé a nesčíslná údolíčka. Tato druhdy mívala množství jezírek, která nyní jsou s části vypuštěna. Pravidelných delších údolí právě jako hor osamělých je málo; jen několika velkých puklin užily řeky, aby se jimi prodraly, jako Vltava, která tu má plno prahů, Lužnice, Sázava, Blanice a j. Nehodláme proto nuditi čtenáře podrobným výpočtem výšek a obmezíme se na hlavní rysy.

I. Vrcholová výše nepřestupuje často 700 m. Jest jen 29 bodů triangulačních II. tř. 700 m nebo výše dosahujících a jen 5 vystupuje přes 800 m. Vesnice začínají skoro ve stejné výši, města nalézají se obyčejně o něco níže v údolí (na př. Brod Něm. 422 m, Habry 467 m, Chlumec 491 m, Ledeč 354 m, Milevsko 458 m, Jílové 380 m, Blatná 439 m, Budějovice České 384 m, Písek 374 m; avšak Chotěboř 519 m, Hrady Nové 540 m, Krucemburk 591 m, Polička 555 m, Humpolec 530 m). Velmi řídká jsou vyšší místa vyjímajíc osamělé pohoří u Hradů Nov., snad kusu Šumavy, které již malebnější podobou ukazuje výši svou Vysoká (Hochwald 1050 m). Kromě toho pohoří není již místa v Českomoravské planině, které by se rovnalo Toku (857 m), Třemšínu (825 m) v Brdech, nebo Milešovce (834 m), tak že tu vnitřek Čech jeví se vyšší nežli pokraj mezi Hrady Novými a Sudety (mimo Moravu). Nejvyšší místo celé Českomoravské planiny v Čechách je Kamenný vrch (u Lhotky) v okolí rychmburském 801 m a Šindelní vrch tamtéž má 802 m (Pechold udává omylem 892); na Moravě Devětskal 837 m, Javořice 835 m. Ostatní výšky jsou vesměs jen 700metrové a netvoří jediné čáry, nýbrž osamělé kupy: u Lipnice Melechov 709, Karlštein 774 a Sklep 759 u Rychmburku, Křemešník u Pelhřimova 767, Stražiště 744 m u Velké Chýšky atd. Ani na hranici českomoravské není rozvodní výše, obyčejně je Morava nižší a Čechy tvoří záhyby do ní. Pukliny středoevropské trojí jsou zde patrny, hlavně na údolích: a) Směr hercynský (jihových.-severo-záp.): Šumava, Český les, Krkonoše, hoření Labe, hoření Vltava, Sázava, střední Labe, Doubravka, Železné hory, hoř. Otava. b) Směr rudohorský (jiho-záp. sev. vých.): Rudohoří, Brdy, Mezihoří, Berounka, Ohře, Jizera, dolní Lužnice. c) Směr sev.-již.: rovina Lužnice hoř., puklina střed. Vltavy, Úhlavy, Úslavy, pak dolní Otava a Kamenice. Interference směrů těch jest příčinou malebnosti našich krajin, jak již Krejčí vylíčil.

První nejstarší směr vryl se nejhlouběji. Známost naše geotektonická není dosud taková, bychom mohli říci, zdali vyšší vrcholy jsou zbytky staré planiny, nebo jednotlivě vyšinuté vrstvy. Platí to zejména o tom, že nejvyšší vrcholy jsou ve středu v čáře jižně od Prčic, sev. od Milčína, pak u Chýnova, Černovic až k Počátkám, kdežto jih i sever jsou značně nižší. Od uvedené čáry svahuje se půda k sev. i k jihu, mimo hranici moravskou, kde vystupuje nejvyšší zmíněný osamělý vrch a jediné větší pohoří (u Svratky).

Ze všech planin jest nejdelší planina u horní Lužnice, která z Rakous (od Gmundu) táhne se až k Soběslavi (arci v nestejné šířce), klesajíc přitom od 491 (Gmund) do 403 m. Na místě, kde vstupuje do Čech, má asi 450 m: Halanky (Witschkoberg) 452, Podblatky 455, Blato a Schwarzbach 457, Suchdol 452, vedle řeky 442, močály u Černoviště 453, rybník Purkrabský u Hamru 449 m. V pravo od řeky jsou nepatrné kopce v bažinatých lesích do 495 Písčitá hora (Sandberg), Brentaberg až 510 m (Maršovina), teprve sev. nastupují rybníky pod Chlumcem (472-491 m) a Staňkovem (Smolárny 472 m). Sev. od Chlumce je zase kopčina bažinatá i lesnatá s rybníky (438 m u rybníka Starý Hospodář a 441 u Starého Jezera). Nejvyšší hory jsou k hranici rakouské Dubí hora (Eichberg) 511, vých. Čapí vrch jen 492. U řeky Lužnice má Tykalský 436, u Kazdy 431 m. V levo od Lužnice nastupují velké lesy třeboňské (450 až 490 m) s kopci nepatrnými (Smotek 494 m, sv. Barbora 466, nejvýše záp. v Jakubském revíru 509, Obelisk 506), ke dráze nížeji až do Borovan (u stanice novohradské 469 m, borovanské 475), kde nastupuje zase krajina plná rybníkův a lesů. Sev. jsou lesy třeboňské vždy nižší (450-430 m). V prostředku mají (vesnice) Cep 469 m, Šalmanovice 470. Sev.-záp. mají rybníky Opatovický 434, Svět 430 (oba u Třeboně), Ruda 447 (jako ves Branná), hrobka knížecí v Třeboni 442, Třeboň 433 (u kostela), pod Třeboní má louka městská 424, Rožmberský rybník 423, Tisý 428, Lomnice u Třeboně 430, rybníky Dvořiště 438, Záblatský 425, Bošilecký 421, Horušický 414, Veselí n. Luž. 429 (most záp. 410, řeka severněji 403). Pochopitelno, proč jsou tu povodně tak zhoubné: velká jezera i řeky skoro beze spádu se scházejí. Sev.-záp. táhne se rovina pomalu stoupající až k Ševětínu (486), Žimuticím (444), Bukovsku Dolnímu (446). Severně rozprostírají se velká blata (močálovité lesy), z dráhy Františka Josefa viditelná, daleko až k Zálší (418). V celé té nížině jsou jen nepatrné kopce, až v lese velechvínském jihozáp. (535). Malebnější kopčina dělí ji od hlubokého údolí Vltavy, jak na dráze ševětínsko-budějovické znáti jest; jižně vystupuje Baba 563, Hora 549, na Krajinách 558, sev. nižší pahorky (Březí jen 500 m). Údolí strouhy Poněšické bujností vzrůstu metrových kapradin (Osmunda regalis) upamatovalo někdy Hochstettera na lesy novozealandské. Prorva Vltavy je tu hluboká (Opatovice 374, Týn nad Vltavou 356, stok Vltavy s Lužnicí proti Nezdašovu 349).

Nejznámější, ač z nejmenších, je nížina okolo Budějovic Českých (384 m). Zdvihá se pomalu k jihu (Roudné 398, Plavy teprv 403, Boršov 409), o něco příkřeji k východu (Voda Dobrá 448, Rudolfov 481, Libnič 467 m), kde ji nízké rulové rudonosné kopce (do 578 m) dělí od východní nižší kopčiny, táhnoucí se až do Třeboňska (Lišov 517). Tato jest nejnižší v rybníku Spolském (446) a stoupá pomalu od severu k jihu (Vlkovice 487, Mladošovice 479, Ledenice 495, Borovany 513, Jilovice 499), kde přechází v kraj II. Snad Řečice Kardašova (439) někdy s ní souvisela, nyní oddělena kopci 10-20 m relat. v. (Stráž 454). Též k záp. vystupují předhoří Šumavy velmi povolně, nejvýše hora Vráž 474, Dubné 409, Lípí 435, Homolský les 456, ves Homoly 424. Jen k severu děkuje krajina malebnost svou prudkému stoupání, zejména u Hluboké (zámek 432, hora Račice 506, u Hosína 489). V sev.-záp. táhne se nížina rovná, po níž vedena železnice Frant. Josefa, daleko, ač užším vždy pruhem (Opatovice 374, Podhrad 392, rybníky Munický 377, Bezdrev 385, Voleček 391, Nakří 406, Klus 407, Vodňany 400, Protivín 385, stanice Ražická 376, Putim 385, Štěkeň 416, Strakonice 392-396, Katovice 419, Střelohoštice 421, Horažďovice 430), kde přechází v kraj (z a).

Ač někteří, jako Krejčí, jen ty dvě pánve, třeboňskou a budějovickou, o sobě uvádějí, dotkneme se alespoň ještě dvou menších pánví: jindřichohradecké a blatenské. Pánev jindřichohradecká není vlastně rovinou, ale spíše nížinou, odevšad obklopenou horami nevysokými a plnou nízkých kopců. Rybník Vajgar má 464 m, město Hradec Jindř. 478, Jarošov 482, Radouň Německá 494 atd. Jižní kopce mají přes 500 (nejvýše u Políkna 537), údolí Nežárky pod Lasenicemi však 445, ba Mirochov 478, západně u Polstě 511, Roseče (Šimanův kopec) 519, sv. Barbory 534, Reid 552 na silnici do Řečice Kardašovy, až nejseverněji u Klenovského lesa Hofbusch 606. Blatenská pánev, ze všech nejmenší, od západu k východu klesající, je podélná, přes 11 km dlouhá a dosti úzká (nejširší asi 3 km od Tořovic do Buzic), nejvíce krytá rašelinami, teď dílem vysušenými, a rybníky. Výška kolísá mezi 463 na záp. (mlýn u Luhu) a 425 (u Zbuzí), Blatná 439. Menší takové rovinky pomineme.

2. Rulová kopčina jihozápadní nejsnadněji se roztřiďuje dle hlubokých poříčí, která ji rozdělují, poněvadž nějaký směr v chaosu kopečkův, údolíček a potůčků najíti nám nelze. Tím způsobem rozeznáváme: a) Kraj záp. od Vltavy, a) záp. roh mezi Úhlavou a Otavou, b) sev. kraj mezi Brdy a Otavou, g) jihových. kraj mezi Otavou a Vltavou. a) Roh mezi Úhlavou a Otavou srůstá záp. tak se Šumavou a krajinou severní žulovou, že není tu přirozené hranice. Nesmíme zapomenouti, že Šumava byla někdy tím, čím je teď Českomoravská planina a že jen záp. kraj její stal se později horstvem. Nejlepším důkazem toho jsou ložiska tuhy s obou stran Šumavy jižní (Pasov Bav., a Krumlov Čes.), která zde pokračují až k Volyni atd. a která ukazují na někdejší močály silurní, později stlačené a rozházené. Sev. a záp. od Horažďovic (430 leží veliké planiny pomalu stoupající: Hradešice 493, Bor Velký 451, Komšín 473. Pak následuje nízká krabatina: Hory Nalžovské 532, Kolínec 543, hora Rendlíky 648, Vidhošť 759, Planice 576, která náleží již žulovému kraji. Železnice do Plzně mívá 504-509 m, západně Slavník 625. Stříbrné doly někdejší v Horách Nalžovských dokazují mocnosť ruly. b) V trojhranu mezi Brdy a Otavou leží střední rovina blatenská, takže tím se dělí na sever a jih. I zde krásná žula blatenská, která se vyváží až do Vídně, není osamělou výjimkou, nebo všude se rula i žula střídají, a naše rozdělení platí jen o většině, která dává ráz krajinný. Tak je zde pověstná kývací žula u Kádova (511). Ve velkém však není kopčina mezi Otavou a Blatenskou nížinou nikterak pohořím, nýbrž planinou s rybníky střídajícími se s jednotlivými kupami. Sev.-záp. je nejvyšší Ostrý vrch (u Chanovic 561) 610, vrchy u Lažan Desfoursových 604, nejvyšší sv. Markéta 662 (u Oselce 627), hora Buková tamže 611. Východněji není již výšky 600 m, nýbrž jen přes 500 m: Záboř 561 a Volešná 585, Bratronice 541, Lažany Enisovy 521, hora Hradec 577, Sedlec (Sedlice) 515 a jihových. konec je ještě nižší (Radomyšl 458. Drhovle 468); až u Čížové (417) jsou značnější hory: hora Křešická 569, Kameník 537, jižně Nepodřická hora 530 a nad Otavou planina Písecká (okolo 400 m), Smrkovice 372. Planina ta spojena je k jihu s nížinou putimskou, tak že Otava začíná sobě rýti k severu vždy hlubší koryto, kdežto severní planina postupuje, ač nezcela rovná, s malými kopečky až za Mirovice (438) a Březnici (460). Máme tu Vráž (rybník Novovrážský 418), stanici Vráž 417, Mirotice 414, Varvažov 425, Čimelice 421 atd. Není to rovina naprostá, jsou to kopečky a prorvy potoků (Lomnický 20-60 m), dále rybníky, ale v celku rozdíly výšek jsou nepatrné, jak každý vidí na železnici, jakmile překročí Vrážské lesy (Čertova hora 539, Kostelík 523), které tvoří pokračování Čížovských vrchů. g) V trojhranném území mezi Otavou, nížinou budějovicko-protivínskou a Vltavou máme dvojí pohoří (žulové), západně nad Pískem a východně u Vltavy mezi Hlubokou a Týnem nad Vltavou, která lze rozeznati, a kopčinu nevýznamnou mezi oběma, pak jihozáp. hory. Nad Pískem zdvihá se malebnější (žulové) pohoří sev. u Kostelíka 506 a Sýkorky 523 a táhne se přes Jahrník 587, Kraví horu 606, k Mehelníku Velkému 624, pak se šíří, ale klesá (Němec 577, až Bytina má 605); dále jižně Hůrka 443. Severní čásť planiny mezi prorvami Otavy a Vltavy klesá s 334 m (Lipovský mlýn) na 305 v Podhradí (pod Zvíkovem stěny skalní až 100 m vysoké) a vzrůstá až na 400 m (Červený les 411 na poloostrově zvíkovském). Otava má u Putimě (na Baráku) 365, u Smetipracha 349, u Sochy (Jistec) 342. Jižně mají v té planině Oslav 418, Horní Záhoří 484, Křešťovice (sv. Anna 418), Albrechtice 429, Svatonice 515. Východně nad Vltavou je v sev. na Skalce (proti Pašovicím) 526, nejvyšší hora Zdoba 571 m. Jižněji je lesnatá nižší kopčina až k lesům hlubockým (Červený vrch proti Týnu n. Vlt. 475), teprve v oboře Stražiště (nad Purkarcem) je 518, již. Vrkoč 539, nejvýše Velký kámen (Steinberg) 572; pak krajina klesá pomalu do Hluboké (432). Záp. jest nižší kopčina, až na Pokuslov 527 (Zahaj 412). Jihozápadní konec nad Protivínem ukazuje nížinu rybničnatou (382 m u rybníka Selibovského), Žďár 384, až vých. nastupuje kopčina: Kamýk Velký 624, Kometa 577, Chocholouš 519, která klesá k jihu a vých. b) Území velké mezi Lužnicí a Sázavou, které nemá jednotného horstva, ale nesčíslné množství kopců a údolíček, lze si dle úvodí rozděliti na: a) jih (úvodí Lužnice), b) sev.-záp. až k Blanici, c) střed až k Želivce, d) východ až k Sázavě a Jihlavě (hranici). V jižním úvodí tom mají potoky směr od sev-vých. k jiho-záp. (Rudohorský směr, jen Kamenice má směr více severojižní a dolní Nežárka (Stráž-Veselí) směr šumavský. Je viděti, že se směry puklin interferovaly nebo křížily. Kopčina ta nemá rozhodného a většího pohoří. Jihozápadně u Řečice Kard podobá se více sousední rovině s velikými jezery. V trojhranu mezi Nežárkou a Lužnicí jsou lesy, rybníky a nízké kopce (nejvýše hora Biska 453, severně u Novosedel 460 až 465), teprv jižně od Stráže má Čoutkův vrch 500 m. Nežárka klesá ze 422 na 409 m. Podobně je v severu: Řečice Kardašova má 439, Žďár Pluhův 483, Dirná 477, rybníky 457 (ostrov Naxos v rybníku Holenském 453, Velký rybník u Řečice Kardašovy 454; z kopců nejvyšší Pustý 521 (sev.-záp. od Žďáru Pluhova). Podobná krajina je zároveň až k Táboru k vrchům Chýnovským, jen že západně jsou větší planiny nad hlubším vždy údolím Lužnice (420-470 m): Tábor 450, u Měšic nejvýše sv. Anna 476-cesta z Tábora do Chýnova (486) nepřevyšuje 450-u Brandlína 479, Tučap 454, rybníky 439, 415 až 403 (Koberný rybník), vrchy nejvyšší nad Brandlínem u Kratošic 532, ve Vrších 559 (pod Krtovem). Východně je rychlejší stoupání, až nastupuje pak údolí potoka Černovického: Černovice 593 (pod Svídníkem 738 a Steklým 714, nejvyššími vrchy a spolu rozvodími k sev.), Mlýn 512, Budislav 456, sev. Hroby 499, Radenín 562, Blaník 638 (Koř. 659), Choustník 555 (Choustník Starý, zřícenina 672). Podobné poměry jsou v území mezi potokem Černovickým a Kamenicí (561): Deštná 511, Mnich 518 (hory přes 600 Javor), v oboře nad Hojavou (712), vrchy Kamiru a Huntov po 693, Vrčelnice 671, Veyrova 689 již., sev. Krunwald 698, v jihu Brčík 639, Čertův kámen 629 až 644, Kubalov 593 atd., ale Etink Nový 504, Radouň Kostelní 521 m. Severozáp-jest Chýnovské pohoří (severně od města t. jm. 486) mezi vyššími, má nad Chočinami nejvýše 716 m, záp 689-669, Homola vých. od Blaničky 705, Palkov 701. Není však souvislosti mezi ním a vých. pohořími vyššími ani záp. u Milčína a Prčic, ač nápadno, že dosahují skoro téže výše (712-719). Severo-západně od zmíněných nejvyšších hor (Dubských) a sev. od Chýnova leží kopčina nižší u Hor Ratibořských; město (slavné pro někdejší stříbrné doly) 501 m, dále Puchárna 490, Hůrka 526, nejvýše Malenín (hora) 563; záp. krajina klesá k jihu na 450-460 (Lhota Jeníčkova 483). Podobné poměry jsou v posledním úhlu východním až po pohraničné žulové (moravské) hory, tedy zejména v krajině mezi Kamenicí n. L. a Počátkami (615). Jsou tu z větších měst Žirovnice 567, Častrov 607 m. Nejvyšší hory na severu táhnoucí se od západu k jiho-vých. jsou: Zbibovka 709 (sev. nad Pelcem 718), Troják 701. Nádavek 700, Hajek 712, Suchý vrch 701 (až v Moravě Lisek 758, Javořice 835), Kopec Strážní 749 (u sv. Kateřiny 710), vých. Ješčenice 701 (v Moravě Pánů kopec 708). Jižně od řady té jsou rozvodní kopce jen 600 m (Hliboká 636). Podotknuli jsme již, že rozvodí mezi Lužnicí a Sázavou netvoří pohoří souvislého, nýbrž vysoké některé vrchy (u Chýnova, Černovic a nad Počátkami); mezi Chýnovem a Černovicemi jest nízká krajina (údolí Josafat 507, u dvoru Lejčka 541 atd.). Severně od Tábora vystupuje planina vždy výše, až končí na západě a severu horami rozvodními. Planiny ty prorvaly potoky Košinský v hloubi 30 m, jehož zadržená voda tvoří rybník Jordán, pokračování pukliny Lužnické, souběžný Chotovinský, Vlasenický, Voltynský, Smutná, Bilinský, vesměs se směrem severojižním. Čekanice leží tu ve výši 563, Chotoviny nahoře 559, stanice 511, Dražice 482, u Opořan 455, dole v údolí Rataje 404, Bechyně 404-7 Lužnice teče v údolí tak hlubokém, že má u Červeného mlýna pod Bechyní jen 350, Koloděje samy také jen 350 m. Jednotlivé hory v planině té mají: u Kašovic 517, Hora Velká 511, severozápadně Chlum 534, ale teprv mezi Smutnou a Bilinským potokem je řada hor nižších. nejvýše 495 až 465 m (Babina). Ještě za potokem Borovským táhne se podobná nerovná planina od Kolodějů (Hostí 450) přes Chrašťany 458, Dražice 466, Bernardice 469, Veselíčko 467, do Sepekova (447) až k Milevsku 458 (Milevsko Malé 441). Mnohem rovnější planina trojhranná, vysoká 450-500 m je mezi Lužnicí od východu k západu: Zelč 454 (rybník), Malšice 497, Čenkov 492, Sudoměřice 440; kopce nejvyšší u Třebelic 530, severových. Milačka 525, jihovýchodně Hrastina 512. c) Ouvodí Sázavy je větší na jižní straně, nepatrné na severní a mnohem nižší nežli líčené rozvodí. Od Sázavy území pomalu stoupá k jihu. Sázava má 290 m, Rataje 344, Kácov 332, Šternberk 374 (řeka 301). Severně od Soutic (389) má řeka 318 m; Kralovice Dol. 365, Ledeč 354 a zase Zahrádka 382, Vojslavice 428, Senožaty 461, Řečice Červená 451, Hořepník 459, Křivsoudov 445, Čechtice 482, Křešín 513, Lukavec 581, Štěpánov 416, Vlašim 365, Louňovice 399, Načeradec 526, Hory Smilovy 641. Kopce v sev. středu nedosahují 500 m (mimo Jivinu 532 západně a Gloriet nad Domašínem 513, Křivá 519) až pověstný Blaník zdvihá se do výše 638, Malý Blaník 564, Křisnice 688, Hůrka (u Hor Smilových) 686, Kopaniny (u Týna mezi lesy) 685, Stražiště (jižně od Viklantic 598) má 744. Pak následuje nižší střed mezi Čechticemi, Hořepníkem a Zahrádkou, ale východně od Zahrádky má Melechov zase 709, Rapotice 631. Postupování to děje se až k rozvodí. Tak má Zhoř 551, Pacov 558-574, Cetoraz 588, Kámen 604, Pošná 568, Nová Cerekvice 565, Cerekvice Horní 584. V celém kraji tom je málo kopců nad 600 m, Vodice 605, Varta 622 (nad Pelhřimovem). Nejvýše vystupuje Božejov 602, v jihu Orlov 674, Krunvaldský kopec 698, u Samsona 650, Zelený 636, Kučera 673, na východě pak Vítkův Kopec 716, Prachatický les 739 a Křemešník 767 m. Pukliny řek jsou dle hlavních směrů: Sázava dle šumavského směru jako Želivka, hoření a dolní Trnávka i střední Želivka; hoř. Jihlava dle rudohorského, Blanice dle severojižního (vltavského). Při nynějším stavu geotektoniky české nelze více pověděti o stáří a původu těch puklin. Podobná planina nastupuje v severu až k Německému Brodu: Štěpánov 453, Štoky 540, Přibyslav 483, Polná 486, Pohled (v údolí) 432, Ousobí 558, Humpolec 530, Heralec 583, jen Lipnice 611 (hrad), Holý vrch 620; dále Světlá n. S. 390 (údolí), Ledeč 354, Zruč (ovčín) 367 m. V nevysoké kopčině nejvýše vystupují u Humpolce vrchy: Orlík 676 (zříceniny 673), Stráž 651, východ je však rovnější jako jih. d) Území mezi Sázavou a Doubravkou jest mnohem nižší a jednotvárnější planinou rulovou skoro bez značnějších kopců (mimo kraj hraniční k Moravě); je nižší v severozápadu (ostrovy u Kutné Hory: Malešov 334, Kaňk 352) u Čáslavi 263 m, Žleby 263, Golč. Jeníkov 372, Vilímov 343. Červené Janovice 466, Habry 467, Příbram Uhelná 495 až k Chotěboři (517), Čestín 482, Zbraslavice 502 (Poupil hora 541), Kamenná Lhota 550, na Kobyle 535. Teprve východně od Bělé 529 a Borové 637 m začíná krajina stoupati: Slavětín 623, Babylon 672, Henslička 690. Planiny ty jsou ve středu svém bez vyššího kopce, teprve severozápadně od Světlé zdvihá se Žebrákov do výše 601; kraj v těch končinách má 400 až 500 m. Na hranicích moravských rozprostírá se kopčina vyšší: od jihu Rosička 643, Beberek 669, Steinhübel 687. Naproti tomu je zde Morava nižší (Žďár 572), a není proto správné mluviti o severových. horstvu jako o horstvu Žďárském. Neboť mezi Žďáry a horami těmi, které jsou pokračováním Železných Hor, leží krajina rybničná, pokračování to starého křídového fjordu Doubravky (dle Krejčího). Tu dosahují: Krucemburk 591, Městec Vojnův 585, velký Žďárský rybník 616, rybník Železný 610, velké rašeliny Novoranské mají 650 m. Zde vrchy vyšší jsou na Moravě a mezi Žďáry a Poličkou jest nejvyšší spousta hor a nejvyšší vrchol celé Českomoravské vysočiny: Devětskal 837. Pohoří toto souvisí jen se Železnými horami, ty však byly již za křídové doby odloučeny úplně od ostatní planiny Českomoravské (srvn. článek Krejčího v Osvětě roč. IX.). e) Železné hory líčeny byly od prof. Krejčího (Přírodní výzkum Čech a Osvěta), tak podrobně, že můžeme se k popisu odvolati a tuto jenom stručný přehled podati. Pohoří to je jednostranné, trojhranné, podélné, na západ se prudce zdvihá od údolí Doubravky a klesá pomalu k severu a východu rovněž pod křídu. V severu překračuje Labe u Labského Týnce (239 m), ale jest velmi úzké, v jihu se šíří a stoupá záp. u Litošic 323 m; Krkanka u Zbislavce 566, Bučina u Podola Vápenného 602, nejvýše Spálová 662, až přejde v nejvyšší vrchy českého východu (záp. Srní 631) za planinou, v níž běží dráha z Chotěboře do Hlinska, jihovýchodně od Městce Vojnova na hranicích moravských. Tu zdvihají se Šindelní vrch 802 a Kamenný vrch 801, Otrok 714, Špinberk 712, Kasovka 720, v massivu mezi Městcem Vojnovým (585) a Heralcem (659), sev. Paseky 709 u Kamenice Pusté. Na Moravě je pohoří to ještě vyšší (Žákova hora 809, u Křivého Javoru 814). Spád jihozáp. jest prudký (Starý Kolín 204, Podol Bílý 222, Ronov u Čáslavě 259, Žleby 263, Bestvina 353, pod Malčí jižně 389 až do Krucemburku 591). Spád na druhou stranu k východu jest počnouc od severu prudký, ale k jihu povlovný: Přelouč 218, Choltice (cukrovar) 238. Městec Heřmanův 275, Chrudim 270, ale Bučina u Podola Váp. 602, Seč 556, Bojanov 441, Nasavrky 500, Žumberk 357, Skuteč 416, Rychmburk 437, Ranná 504, Hlinsko 569, Krouná 543, Proseč 524, Pešova hora 615 m. f) Poslední a největší polouostrov český v Moravě až k řece Svitavce sahající a sem povlovně klesající náleží vlastně již k horopisu moravskému geologicky i horopisně. Severní díl tvoří velké planiny 550 až 600 m, Polička 555, Květná 566, Radiměř Mor. 462, Banín 444, Jedlová 599 a zase Bystré 610, Svojanov (v údolí hlubokém) 464 m. Kopce dosahují výšky až 700 m; v údolí Svitavky má Mor. Březová 376, údolí Křetínky jako Svitavky mají stěny až přes 100 m příkrosti (150 u Padělky). Jižní díl však je nejvyšší skoro z celé Českomoravské planiny, co se týče střední výše; neboť zde jest východně od Svratky (652) do Pusté Rybné celé velké pohoří výše vrcholové nad 700 m a nejvýše do 778, čehož jinde již není; Karlštein 774, Kellerberg 759, Pernická Skála u Pusté Rybné 751, Koudelka 732; ještě východ. u Landrátu 740, u Bukoviny 748, Luty nad Betlemem 737 a dále na východ od Jimramova Kralovec 709, Librů Kopec 722, nad Nedvězím již 729. V Moravě je tu Devětskal 837, nejvyšší dosud místo Českomoravské vysočiny, pak Křovina 829, Vysoký kopec 805, daleko jižně Kaiserštein 812, tak že krajina rulová mezi Heralcem, Svratkou a Jimramovem jest nejvyšší celé planiny Českomoravské. Údolí však jsou hluboká. 3. Severní žulová kopčina je jako pásmo předhorní nižší. Vystupuje v části sev.vých., je ve středu širší (v Táborsku), na záp. zase užší. Ráz její vlnitý nejlépe značí severní Táborsko; je to labyrint kopečků a údolíček bez určitého směru. Jedině Vltava i Sázava mají své hluboké prorvy; planin větších není, leda údolí z Bystřice do Votic (asi severojižní pokračování Lužnice střední). Křída kryje sev.východ a v rozličných údolích (po Vlašim) je znáti ještě pokryvku starší. Nejvyšší čásť je v jižním středu na hranici k rule (u Chýšky hora Kozlov 708, u Prčic Čertovo Břemeno 715) a vých. od Milčína (Mezivraty 712), mezi posledními však rozvodní temeno je o 100 m nižší. Dráha Františka Josefa proniknuvši úvozem stupčickým, přechází z kraje kopců žulových na severu do kraje planin rulových na jihu. Žulovou tuto kopčinu lze rozděliti na tři díly: a) mezi severem a Sázavou, b) mezi Sázavou a Vltavou (největší) a c) mezi Vltavou a Úhlavou č. Brdlavkou (dlouhý ale úzký pás). a) Na západě zdvihá se tento díl od hluboké prorvy Vltavy (Zbraslav 190, Vrané 202) příkře, ale je na sev. straně kryt planinami křídovými (Dol. Břežany 330) a jen na jižním příkrém svahu k Sázavě má podobu horskou (Jílové 380, hory: Ďábel 395, Palečník 488, Vlková 519). Východně se toto pásmo horské šíří, ale nestoupá (Pyšely 362, Loreta 419, u Radimovic 504), až za prorvou Mnichovického potoka (Mnichovice 357 m), má Ondřejov 474, hora Pecná 546, Čihadlo 533, Kobyla 505. Sázava působí tu hlubokou prorvu (u Černejše 318, sklárny nad Kocerady 284, Komorní Hrádek 367), železniční stanice čerčanská 277, most u Poříčí 263, Dnespeky 265, Přívoz Kamenný 250, Píkovovice 198. Stěny Vltavy strmí do výše 100-200 m (Medník jižně 417, Chlum 445 nad ř. 200 m). Severovýchodní cíp tohoto dílu jest nižší: za železniční stanicí mnichovickou 461, sev.-záp. Klokočná 498, Těhov 445, Výžlovka 433, na Norce 440, Kostelec nad Černými lesy 400, jižně Konojedy 409, Skalice (klášter) 337, hora Hudečka 480, Kachní lože 463, Zásmuky jen 341, Církvice 413, Janovice Uhlíř. 427, Kouřim sev.-vých. již jen 265. Sever. je u Lipan 364, u Olešky 375; poslední hory kryje již křída polabská. Nejznámější Pražanům strmý Hradešinský kopec 399 m, Škvorec 309, hora Klepec vých. 356; pak klesá krajina též pod křídu. b) Mezi Sázavou a Vltavou jest severní táborská kopčina, nevysoká, ale nejvíce hrbolatá, k jihu stoupající (300-500 m); sev.-vých. průměrně 400, Divišov 469, Libež 324, Kludek 522 nejvýše; dále Přestavlky 421, hora Kačí 526, Mezihoří 530, Pařínek 532. Nižší střed vykazuje: Benešov 373 v planině, Neveklov 415, Netvořice 358, Maršovice 415, Janovice 405, jediná hora Holej u Vys. Újezda 516, Chlum 503, Nestětická 535, jižněji Bystřice 367, Olbramovice 426, Votice 486, Prčice 417, Sedlec 411. Jihových. planina stoupá: Postupice 421, Jankov 512, Neustupov 571, Ml. Vožice 505. Východně o d údolí votického vypínají se nejvýše: Žebrák 589, Žandovka 669, Žbány (Čbány) 687, k Milčínu Kalvarie 695, Mezivraty 712, Babí hora 695. Rovněž jižně od Prčic zmíněné horstvo dosahuje výše 719 m, na opačné straně klesá: Borotín 523, Jistebnice 521, Milevsko 458, nejvýše hora Smrčí 641. Nápodobně není již v severozápadu od hory Kozlova (708) podobné výše do 600: Chlumec Vysoký má 532, Sedlčany jen 348, Hora Kosová 381. Hluboký les 569, Dvoráček 583, na Altáně 544, Lampýr 559; na severu nejvýše: Drbákov 490 jako Třebovník, jen Ryšovka (u Zádolí) má výši 532 m. c) Prorva řeky Vltavy dělí tuto čásť od západu, kde začíná podobná kopčina. Zdvihá se nad Zbraslaví Špimberkem (360 m) a Kopaninou (409), a táhne se jižně přes Trnovou (340), okolo Štěchovic (294) k Červené Hoře (486), nad Slapy (403) k Mníšku (392) a dále podobnou kopčinou přes Bezednou 495, Nový Knín 351 (Besídka tam. 514), dále přes Radec (nad Boroticemi) 516, Smolotely 459, Bukovec 561, Babu 522, Krahulík 523; západně přes Dobříš 370, Milín 578, Červený vrch u Milína 606. Vyšší hory záp. náležejí zde Brdům. Prorva Vltavy samé má u Zbraslavi 190, pod Svatojanskými proudy 202, nad nimi 216, u Živohouště 230, Kamýk 287, Těchnice a výše mlýn u Podskalí 289, Veselý 488, na Altánku 515. dvůr u Orlíka 408, Staré Sedlo 428. Od Milína (stanice 547 m) na západě klesá planina k jihu: Tochovice 485, Březnice 460 a Mirovice 438. Nejmalebnější údolí v horách středních Čech vykazuje Rožmitál (524 m), nad nímž severně zdvihá se hora Tok (Brdy 842 m). Jihozáp. je Štěrbina 751, od kteréhož vrcholu kopčina klesá k jihových.; Hraniční hřeben 711 do 701, Spolková hora 618, Drahenická hora 604. Jižněji následuje nižší kopčina o 500 m, v níž uvádíme: Bělčice 529, horu Křemenec 557, jihozápadně Lnáře 465 (klášter 498), Kasejovice 536. Kopčina vykazující vyšší vrchy Čihadlo 628, Stírku 704 a Buzrakov 639 táhne se až ke hřbetu záp. od Planice 576; k severu je tu Duřinec 604, Boulín 601, Ježek 651, jižně od Habartic (625) Barák 706, u Zdebořic (719) Drkolna 729, sev. od Mlázova (577), nad Chlistovem (518) hora sev. Gotthard 714, záp. Boudovka 727, kde splývá s výběžky Šumavy. Západní nižší kopčina klatovská má Měčín 476, Předslav 421, Měcholupy 408, Němčice 458. nejvýše Chlumec 613, osamělý Ptín 573 atd. Údolí Úhlavy jest hluboké (Švihov 373, Klatovy 409); vedlé po kraji jsou kopčiny, které se táhnou až k Plzni (311), kde končí imposantní Radinou 565 m. Údolí Úslavy má u Starého Plzence 346 a 375, u Blovic 402, Nepomuky 439; ale východně od údolí Buková hora 647 m. 4. Jižní žulové pohoří na hranici rakouské nemá přesné hranice, kde by přestávala jihovýchodní Šumava, k níž snad náležejí hory Novohradské, a kde by ono samo počínalo. Vezme-li se za toto rozhraní, kde se Vltava za Vyš. Brodem obrací na východ, je v tom více hydrografický důvod než horopisný; nebo nelze stanoviti, kdy se stal průlom ten stejnoměrný s Čertovou Stěnou (dole 560). Tady mají Vyšší Brod (klášter) 568, Kirchhübel 622; jižně od něho jde údolí do Rakous u Kaltenbrunnu rybník 621), kde nad Weigeschlagem je vyvýšenina teprve v Rakousích 832 m. Východ má hory nižší: Gerbetschläger 755, Schwarzberg 702, Vltava nad Rožmberkem jen 540 až u železnice linecko-budějovické, která se vine po planině, nastupují vyšší hory: na hranici 822, u Tábora 813, Dorfberg v Rakousích 791, Dvořiště Horní (Ober-Haid) 653, záp. u Bamberga 814 m. Sever je nižší: Dvořiště Dolní 628, stanice Omlenice 611, Kaplice nejvýše 531. Na pr. břehu Vltavy hory vyšší: Hörnlinger 869, Schauplatz 853, Kuttauerberg a Oppach 842, Herrenholz 875. Jihových. od silnice z Kaplice do Rakous a zase východně k Čes. Benešovu (666) zdvihá se krajina vždy výše až do malebných hor za Novými Hrady, nejvyšším vrcholům vých. Čech (v Čechách Vysoká 1050 a Granitz u Hojné Vody 1080). Nejdále na sev.-záp. má Kupač jen 704, Gemeindeberg u Bukovska 787, hora Zirtzi 848 a Dopplerberg 953. Pak mají od severu k jihu Steinberg 958, Schreiberberg 926, Breiterschlag 947, Langesteinwand 923 a Bärensteinwand 939 (v Rak.), Bärenstein 1001 a Nebelstein 1015, Jägerhütte 1041 (v Rakousích), Tischberg 1073; konečně Hohlenstein 1004, Hranice (na rozhraní) 1080, Waš 1024 a Viehberg 1111 (v Rakousích) To je jediná poloalpská partie východních Čech, jejíž malebnost dosud není dosti oceněna. Skládá se jen z krátkých temen ve směru šumavském, mezi nimiž jsou údolí až 200 m hluboká. K severu vysílá to pohoří jediný výběžek: Hohenštein 860, Kohout 869. Velký Kámen již jen 750. Pak nastupuje nižší bezvýznamná kopčina až k Budějovicům a Borovanům (záp. Poluška 918 m z okolí nejvýše); na severu Velešín 549, Zlatá Koruna u Vltavy 472, Římov Dolní 491, Střížov 515 a Doudleby 438. Sviny Trhové 452, Nové Hrady 540. Údolí Vltavy a Malše jsou tu hluboko prorvána směrem jihosev. Z vrchů převyšuje 500 m jen hora Todeňská 606, u Selce 645, Slabošovka 623. Není značného spojení svrchního s horami Rudolfovskými, ani s vých. horami žulovými u Ličova (v Dol. Rak.), nebo mezi poslední horou záp. Höllegrundem (681) a mezi nimi leží nížina gmundská 489 a kopčina u Pürbachu, jako: Buchberg 560, Teichberg 586, jenž nemá s nimi spojení. Podobná kopčina táhne se až za Ličov 530, nejvýše Eulenberg 619, Schandachen 648. Teprve za pánví novobystřickou (Hůrky již 672, Klášter 650, jihových. Staré Město 543) zdvihá se severní horstvo severně u Žerotina 723, Kunovská Hora 683, Markštein 731 m. sev.vých. Šibeník (na hranicích moravských) 730, Skalka 703. Jižní čásť pánve novobystřické též je nízká (Hohensteinberg 680, Brandteich 603), jako sousední Rakousy. Teprve na Moravě zdvihá se horstvo rychle: Kohlberg 700, Buchberg 719, Hollabrunn 721 až sev. Hradisko 768 m. Zde pohoří to všude na východ brzy končí. Jinak je na severu u Kunžaku (575) a Strymilova 558 m. Tu v Čechách vrchy jsou nižší (mimo Suchdol, 715, na hranicích Moravy), pod 600 m, na Moravě však vystupují hory vyšší, zejména dále od hranic: Pivnický kopec 758, Babí Hora 708. Nízká taková kopčina (600 m kol 540-650) táhne se daleko na sever, kdežto východně v Moravě daleko od hranic za Studenou (620) je Velký Skalní vrch 786, Křemení 759, sev. Rovina 762, Glasberg 786, Kozí hřbet 751, záp. Pánův kopec 708, Teprve prorva Jihlavky vede nižším krajem: Batelov 601, Cerekvice Dolní 536, Rychnov Nový 601, avšak mezi Rychnovem Novým na východě, Cerekvicí Dolní na západě, Kostelcem na jihových. a Mirešovem na sev.-vých. strmí horní vysoké pohoří Česmínek 757. Měšná 755, Přední Skála 713, Čertův Hrádek 712 a sev.-záp. od Rychnova Nového je u Spetáků 742. Pak je severozápadně nižší kopčina až k Jihlavě (516) a Jeníkovu Větrnému (663), jediný Strážník má 712; ostatně je to kopčina nižší: Peklo 699. Steinberg 655, ba Polná má jen 486, Ždirec 519 a nejvýchodněji hora Blaškov na hranicích 693. Planiny jihlavské táhnou se tu z Moravy do Čech a spíše najde se tu v sev.-záp. jednotlivý vyšší kopec: Kosovská hora 683, na Skále u Jeníkova Větrného 701, v lese Temník 663, Bojanov 664, Borový 694 (u Opatova) atd. B) Šumavu dlužno zde připojiti, neboť východní čásť její nelze ani přísně děliti od vysočiny východnější, tak mezi Klatovy a Horažďovicemi anebo v jihu u Vltavy blíž Vyššího Brodu, kde je též rozhraní libovolné. Především dlužno rozeznávati sever-Český Lesod vlastní Šumavy; oboje dělí na 20 km nížina domažlická a novokdyňská. Nejvyšší hora na Šumavě Velký Javor (1458 m) leží v Bavořích; pro obmezenost místa nelze zde pojednati o důležité této záp. polovici vlastní-Šumavy, zvané obyčejně Bavorským Lesem. Krejčí rozeznává tu východní předhoří a pohraniční planinu (na 100 km dl), která zase je dělena na tré: střed, jih a sever. Střed vysočiny Šumavy jsou rulové planiny okolo Kvildy a Modrého (Mader). Jak obyčejně v prahorách, není toto jádro nejvyšší (jako na př. sv. Gotthard v Alpách), dosahujeť jen 1372 m horou Luzným na hranicích bavor. ských. Nejvyšší vrcholy jsou v sev.-záp. části: Rokle (Rachel) 1450 m leží rovněž v Bavořích. Jest tu množství rašelin (Filz) mezi kopčinami nepromokavé ruly, a tomu, jakož i výši zdejší děkují za svůj původ prameny na vše strany odtékající; pramen Vltavy temení se v bažině Lichte Heide zvané (1172 m), z níž k jihu k Dunaji teče i Reschwasser, dále západně k severu Vydra (k Otavě), k jihu Ohe (v Bavořích). Na této planině jest na hranicích větší počet vrcholů nad 1300 m vysokých než jinde v Šumavě, kromě Rokle: Plattenhausenberg 1368, Spitzberg 1350 záp. od Luzného, sev.vých. Moosberg 1369, Moorkopf 1328, Schwarzberg 1314 (mezi nim a Postbergem 1307 je pramen Černé Vltavy); v Bavořích ještě Steinflech 1340 m. Na obě strany krajina klesá; severovýchodně jsou hory 1000-1200 n vys., nejvyšší vesnice Pürstling 1133, Bučina s vyhlídkou na Alpy 1127, Kvilda 1058, osaměle západně od ní Hanif 1259, severně od ní hora Stickau 1216, Lecker 1217, ves Pláně jen 1060, velká Královská rašelina (Gr. Königsfilz) 905. Severozápadně jest nižší kopčina 1000-1100 m nad Modrým (980), až dále zase nastupuje východně hora Antigel 1253, uprostřed Steining 1227 a západně u hranic Poledník 1314 (zde jsou Bavory nižší). Nejprudčí sráz k Otavě má Srní (Rehberg) 855, kde povstává tato stokem Vydry s Křemelnou 641 m. Tu mají Renštýn Dolní 568, Hory Kašperské v pravo 739 a dále Ždanovská hora 1063, Javorník 1065, Stachovská hora 1085, nad Velkým Zdikovem západně 746 (Hoherberg 1115, Buckelstein 1073). V puklině té jsou křemeny zlatonosné, které ve středověku dávaly bohatý výtěžek zlata. V severozápadě jsou Prášily (Stubenbach) v údolí 883, a teprve na bavorské hranici jest Scheuereckschacht 996. Jihových. má Heindlberg 1073, pak nastupuje rychlý spád k Vimperku (696). Jih Šumavy vlastní dělí údolí stř. Vltavy, tekoucí od severozápadu k jihovýchodu, na temeno západní a východní. Východní temeno je s počátku vyšší osamělým Boubínem, jedním ze vzácných, malebných, osamělých hor Šumavy, kde jsou také krásné vyhlídky až na Alpy; pak krajina klesá. Západní temeno naopak je s počátku nižší, ale zdvihá se na rozhraní Bavor, Rakous a Čech v Třístoličné hoře a Plöckensteinu 1378 m nejvýše. Údolí střední Vltavy má u Ferchenhaidu 887, Horní Vltavice 830, Šatavy 805, Lenora 760, Velký močál (Filzau) 733, stranou Volary 757, Zelnava záp. 812, a po dlouhém, rašelinatém údolí Štifta Přední 722, Planá 781, most východní u Zadní Štifty 719, Dolní Vltavice 723, Frimburk 730 (řeka 710), nad sv. Prokopem a Čertovou Stěnou (žulové prahy) 674, pod touto 560, Vyšší Brod 568, řeka u Rožmberka 527 m. Západní stranu jižní Šumavy skládají přirozeně tři části: 1. severní pánev kušvardská rozkládající se až ke Studené Vltavě; 2. žulové pohoří Třístoličné až ku průplavu Švarcenberskému; 3. jih Svatotomášské hory a Greinerwald (více již v Rakousku položený). Tato západní strana jižní Šumavy jest nejnižší nejvýchodněji u Zwarmetschlagu 643, kde zdvihá se pohoří to teprve v Horním Rakousku. 1. Pánev kušvardská začíná na severu u Knížecí Hutě 1021, Kušvarda sama leží ve výši 834 m (mlýn u Slatinné Vltavy 802, tato pod Pumperlem 760). Severně od Kušvardy jsou hory až 1100 m (Röhrenberg 1130), ale na bavorských hranicích je celnice 854 a Bavory jsou tu vyšší (Alpenberg 1141). Jižnější hory v Čechách jsou o něco vyšší: Schüllerberg 1037, České Trouby 932, Zassauer 1079, Tussetská hora 1065, ale Tussety samy 779 a Studená Vltava překračuje hranice bavorské ve výši 799 m. 2. Třístoličné pohoří vystupuje v Bavořích Hohensteinem 1330, Třístoličná hora sama má jen 1311, ale temeno vrcholové stoupá z 1332 na 1362 m. Vlastní rozhraní Čech, Bavor a Rakous, Trojmezí, jest vysoké jen 1320, ale vých. znamenáme 1376, a Plökenstein (zvaný od balvanů žulových, tvořících jako zeď) má 1378; dále má pomník Stifterův 1311, jezero pod ním 1090 m (snad nejmalebnější místo celé Šumavy). Odtud padá výška rychle na jih: Greinerberg 1089 (Rak.), Reischelberg, hraniční hora jihovýchodně 1283, pohoří za potokem Seebach 1049 (Lebzelten) a Hochwald 1044; jihozápadní svah je nižší: hora Ochsenberg 883, konec temena vysokého je tu Hochfichtel 1337 na hranici rakouské. Jižně jde silnice z Glökelbergu (824) ve výši 860 m přes hranici rak., jakož i průplav Švarcenberský. V Rakousích zdvihá se vysoká hora Pernstein (Schindlauer) 1077, Sulzberg 1046. Česká hranice se tu snižuje u Červeného mlýna 745 a 730 (jižně od Dolní Vltavice na silnici do Bavor). 3. Jihovýchodně je však ještě jedna žulová. hora Brandlwald 941; jižně trůní Vítkův Kámen (zřícenina 1032) a ves Sv. Tomáš, vých. Lindnerova Hora (Lindnerberg) 1028 m. Vyhlídka s hradu překrásná na Bavory, Rakousy a Alpy. Vých. klesá výška v Čechách na 935 Kienberg, 950 Kapellen, 1025 nad Abdankem 938 Oedhäusel a 980 Jaglberg. V Rakousích jest vyšší Sternstein 1125, Hirschenstein 1026, Hinzing 922 až k Vyššímu Brodu. Jihovýchodní čásť Šumavy (s předhořím) dělíme na čtyři díly dle údolí (zde směrem rudohorským, od jihozápadu k severovýchodu běžících): a) mezi Otavou a Volynkou; b) mezi Volynkou a Blanicí; c) mezi Blanicí a Vltavou v jihu; d) severněji Blanský les a západně osamělou skupinu granulitovou. a) Mezi Otavou a Volynkou. Podotknuto již, kterak jen hluboká prorva Vltavy dělí severní Šumavu od střední, kterážto prorva od Dlouhé Vsi (528) do Sušice (469) je širší a kryta starými zlatoryžemi. Území to jest planina kopčitá, rulová, od západu k východu klesající, již lze přehlédnouti od sv. Anny (u Krasilova) 623. V jihu mají nejvýše: Helfenstein 902, Hutta 844, hory v okolí 700 (Kalov 728, Maleč 865, Vácovická 822), vesnice nemnohem méně: Dobrš 710, Vimperk 696, dále sev.-vých. Čkyně 524, Češtice 573, Vojnice 539, Nezamyslice 516, Kalenice 530, Stěchovice 452, Mačice 536; kopce mají k 600 m (Skudra 645, Kozník 636) a končí v 500 (Divoš 537, Baba 555). Otava má blíže Rábí 453, u Horažďovic 419, u Hoštic 409; Volynka u Lštovic 509, u Malenic 488, Volyně 459, u Račovic 404 m. Jeví se tu souvislost s hlavní planinou, již jsme líčili napřed. Zde se připojuje žula středočeského pásma (Krejčí, Šumava, str. 36.) a grafitové pánve Šumavy zde přestávají (u Kladrub, Malenic, Katovic). b) Oddíl tento začíná nejvýše horou Boubínem, který má na jihovýchodě blíže sebe malebný Schreiner 1263 a klesá jižně přes Stögerberg 1081, Prixberg 811 a sev. Hochwiese 942 k Volarům 757. Blanice hoření vzniká v jihovýchodních horách christianberských pod Lysou horou (1229 m), ale již pod Zbitinami (794) má mlýn 761, Záblatí jen 590, Husinec 506 (hora 573), Strunkovice 452, Bavorov 449 (řeka 419), Vodňany 397-400, nad Protivínem 385. Uzemí to západně vyšší padá rychleji na sev.-vých.: hora Včelná 972, Březí Vlachovo 551, Dub 479. Severovýchod nemá mnoho přes 400 m. Krejčí (dle Hochstettera) a jiní rozeznávají tři příčné vlny, ač nikoli nepřetržené: a) jižně hory Mejkov 912, sv. Máří 906, jinak pak údolí asi 600 m; b) hory (ve směru šumavském) Kalný vrch (u Hoštic 632), Stříteř 648, Helfenburg (hrad) 687; g) roviny 450-500 nejseverněji, les Srbsko 562, hora Radějovická 634, Hrad 666. Tertiérní uhlí leží až u Cehnic 494 m. Rybničnatý severovýchod nepřevyšuje mnoho 400 m. Rula směru šumavského střídá se zde s rulou směru středočeského, dle něhož tekou některé potoky: jako Cehnický (Krejčí). c) Nejjižnější čásť jihových. Šumavy skládá se geologicky a horopisně ze 4 částí spolu dle výšek: ze žulových Zelnavských hor (vedlé Vltavy), granulitových kopčin mezi Prachaticemi a Blanským lesem (incl.), dále z jižních rulových kopčin až ke Krumlovu a konečně ze sev.-vých. nížin u Netolic. Zelnavské hory, táhnoucí se více od záp. k východu zdvihají se v sev. hned v hoře Heinschicht na 1084 m a splývají zde horopisně s granulitovou kupou Christianberskou (Fuchswiese 1235, Lysá Hora 1229); nejvyšší jest dále v jihu Steinberg 1182, Spitzwald 1216. Jinak má celý massiv výši 1000-1100 m (záp. nad Vltavou Hausberg 939 a klesá východně k potoku Olšímu: Jablonec 801, rybník u Dlouhých Mostů 732. Granulitových pecek je tré: christianberská již uvedená nejvyšší až k Chlumu (Chum 1188, nad Andreasbergem 1004), pak jižně od Prachatic 569 (Prachatické hory Krejčího) a trojí vlna od hory Libína (1091 rula), která východně dělena údolími potoků Zlatého a Jámy; běží všecky směrem severojižním, což je liší od Šumavy vlastní. Mají ve středu 804-844, vých. Stráž 740, nad Lhenicemi 556, Vrata 854 a Matzelsbühel 909; nejvýchodněji Chrášťanský les 778, Hohe Liesel 795, Buglata 829 m. (O jejich přepamátném složení viz Krejčí, Geologie a Šumava.) Ukazuje to spolu způsob, jak Šumava sama povstala shrnutím, tlakem postranním. d) Jihovýchodně vystupuje granulitový massiv, nejmalebnější Blánský les do výše 1084 m v hoře Klet (Schöninger), s jejíž věže lze viděti ku Praze, na Třístoličnou, na Alpy, přes Dachstein až k Watzmannu. Temeno mívá 800 až 900: Bulový 947, Albertstein 928, Rosenberg 837, Weissenstein 923 m atd. Severně teče (vždy směrem šumavským jako Blánský les sám) Brložský potok od Brloh (hora 628) přes Křemži 523 k Vltavě a jižně stejným směrem potok od Chvalšin (573) ke Krumlovu. Nízká je kopčina jižní rulová, od sev. jsou hory velký Plešivec (Pleschen) 1069. Schieferberg 962, Tussetschlager 894, pak Mokrá (Mugru), kde jsou doly na tuhu, 812, až v jihu u Vltavy Golič 984, Kienberg 930 m. Prorva Vltavy, hluboká aspoň 100 m, má nad Krumlovem 489, pod Zlatou Korunou 472, severně 444, u Dívčího Kamene 424, u Březí 409. Severní kopčina jest ještě nižší, nejvýše sev.-východně od Křemže Kluk (granulit) 737, Skalka 721, ale u Vltavy jen 500 m. Z hor k severu se táhnoucích jsou nejvyšší Svobodné Hory (Freigebirge 639 mezi Vodňany a Bavorovem; ale jižně u Netolic (427) mají vrchy 500 m a nížina pak až k Budějovicům Libějice, zámek, 465, Rabín 435, Dudny 406 atd.. Severní Šumava jest, díky zejména železnici Eisensteinské, nejznámější a teď nejnavštěvovanější. Eisensteinský průsmyk (952, železničný tunnel 831 m) dělí ji na severní a jižní čásť. Jižní čásť mezi potokem Modrým a Eisensteinem dělí prorva přítoků potoka Křemelné na vyšší západ a nižší severovýchod. Západ zdvihá se v jihu Steindlbergem na hranici bavorské do výše 1307 m z údolí prášilského-Stubenbach- (883, jezero má 1079 m). Severně je hranicí potok Křemelná, jenž spadá jihovýchodně v prorvě o 200 m, nežli se spojí s Modrým potokem v Otavu a jehož severní ramena stoupají ještě o 100 m. Severozápadně jest na bavorské hranici hora Laka 1339 (nad jezerem stejnojmenným 1069) jaksi střechou, jíž Šumava klesá na vše strany, nejméně západně do Bavor (Falkenstein Velký ještě 1315), severozápadně rychle k Eisensteinu (774), méně rychle k severu, severní výběžek Fallbaum 1241, Pampfer 1190, rychleji k východu, Hůrka (Hurkenthal) 1011. Za průsmykem (952), kudy vede silnice z Eisensteinu do Seewiesen (u Sv. Anny), zdvihá se trochu západně pohoří vyšší přímo se směrem jihoseverním (Pancéř 1152, Hochgefild 1202, Brückl 1234), které tvoří východní kraj malebného údolí eisenstrasského (924, Zelená, Grün 570), kudy železnice z Klatov pracně vystupuje, a sklání se pak na severovýchod (Brentenberk 1070). Východně toto pohoří rychle klesá: Onen Svět má 754, Seewiesen (u Sv. Anny) 842 a jediná vyšší hora je Ahornberg 1089 m. Nejvýchodnější částka za Křemelnou zdvihá se v Hochrucku 1077 a za Glaserwaldem 877: hora sv. Vintíře 1006, Dobrá Voda má ještě 887 m. Pak je spád velmi rychlý: hora Osek (Wassecken) 950, Hartmanice 712, Petrovice jen 580, Hlavňovice 688, až nad Otavou Auf der Wart 803, Stráž 782 a Svatobor nad Sušicí 839 m. V severozápadě mají: Čachrov 714, Strážov jen 485, Běšiny 480, Týnec 526, Hůrka (západně od Klatov) 497, Klenové (hrad) 549; nejvyšší hora Ouliště 685, vých. Jalový vrch 613. Jižně od Velhartic (615) jediný malebný vrch Borek 859. Jinak kopčina v severo-vých. nevýznamná: Hory Matky Boží 673, hora Rovina 720 atd. až do Kolínce. Severozápadní cíp Šumavy vlastní je úzké, svorové brdo k severozápadu běžící, obyčejná pouť turistů. Zdvihá se nad Eisensteinem v 831 (tunnel), a stoupá nejvýše v Jezerní stěně 1343. Pod ní jihovýchodně leží Čertovo jezero 1030 a severovýchodně Černé jezero 1008, severně vodopád 947, hlavní to okrasy velkého lesa, zvaného dosud u Němců Královský hvozd (Künischer Wald) po svobodnících, jež tu čeští králové usazovávali na stráži. Les tento navštěvují turisté ze Spitzberku (vých. hora 1199). Temeno postupuje dále vykazujíc Zwergeck 1270, Amknöchel 1168, Sesselplatz 1126 až k velké hoře Ostrému (Osser) 1283 a severně (Jägerhübel 1098, Helmwalde 1097) klesá do nížiny: Rantscherberg 830, u Helmhofu 704, u Nýrska severovýchodně 465, sv. Kateřina 635 m. Ačkoli vlastní Šumava tu se končí, počítá se k ní obyčejně také kopčina chuděnická, která má však ráz opačný. Zde na bavorské hranici jest nížina: Maxenmühle na samé hranici (pod Všeruby 452) 422. hranice u Plassendorfu 420, pod Volmanovou horou (485) Steffelmühle 423. Kopčina tato jest nejvyšší ve středu: Branžovský les (u Korábu) 773, Čertova hora 738, Černá Skála 729, Nová Kdyně 490 a Slavíkov 459. V jihu nejvýše se vypíná: Jivina 736 nad Plössem (494), Vorlovice 720, v severu Bilov 711 a Doubrava 724, mezi nimi Tětětice (575), Polení 453 sev. západně. V severu mají Chuděnice jen 485, Koloveč 448 m. Sev.-západně má Ouličkovská hora 707, Ryzmburk 660, nad Koutem 423; jihozáp. Brentenberk 667 m. Železnice z Domažlic (428) do Brodu nad Lesy (410) stoupá do 520 m u Čes. Kubice. V krajině té vzniká řeka Kouba ve výši asi 530 m a teče do Bavor, kdežto jinde v Šumavě jeví se opak toho. Tu právě je nejnižší hranice českobavorská. C) Čechy severozápadní skládaly se až do tertiéru asi z takové souvislé vysočiny, jaká je na jihovýchodě mezi Moravou a Čechami. Sahala daleko do Bavor a Durynska, jako do Sas, a utvořil se v ní tak silur Hofský, jako středočeský mezi ní a jihovýchodní českou planinou a roviny ostaly v Čechách v ní. Utvoření se Šumavy nezůstalo v jihu bez následků, zejména běží puklina kvarcitová (křemenná) na vých. strany Českého lesa z Vollmavy do Aše (Laube), asi soudobná s bavorským Pfahlem na západě Šumavy (trias). Ale jen v jihu utvořilo se jakési pohoří skutečné. Údolí, kudy dráha z Chebu vede do Plané, může se též pokládati za rovnoběžné s údolím východně od Šumavy a Horažďovic do Budějovic běžícím. Avšak delší pohoří s temenem a směrem jako severní vlastní Šumava se v Českém lese dále neutvořilo a sever jeho zůstal bezladnou kopčinou, která častěji v Bavořích je vyšší. Údolí uvedené dělí Český les od jihových. rulové planiny, kterou jsme v jihu již líčili s permským útvarem v ní uloženým. Severovýchod pohořím žulovým krytý sluje Karlovarské pohoří severně, Tepelské pohoří jižně a Císařský les (Kaiserwald) západně. Podobně jako budějovická i třeboňská pánev byla i zde trojí pánev: chebská, falknovská a žatecko-duchcovská, jež nyní kry í tertiérní hnědouhelné sloje. Pánve ty ostaly i po zdvižení se Rudohoří, které jako tabule rulová kleslo k severu a zdvihlo se v jihu. První a druhé spojila Ohře provrtáním závory Chlumské; druhé a třetí však provrtáním čedičů Doupovských, které tu utvořily pohoří podobné Auvergni, Dekkánu nebo Latiu. Severových. roh Rudohoří klesl a vyskytuje se dnes jen u Labe mezi Niedergrundem (u Děčína) pod křídou, která sama pozdvižena tu až do saského Švýcarska. V jihu proražena čedičovým Středohořím (Mittelgebirge), jež vysílá zase četné výběžky do kopčiny severovýchodní jak do planin jižnější křídy. V severozápadě ostal u Aše kus planiny, Smrčin, který horopisně nyní u Schönbachu s Rudohořím splynul, avšak v západu za Chebem kryt jest tertiérem. Musíme tedy horopisně rozeznávati: 1. Český les, 2. Císařský les, 3. Rudohoří (se Smrčinami) nehledě k horám Doupovským, k oněm třem pánvím a Mezihoří. Kopčinu žulovou okolo Rumburka počítáme ke Krkonošům, ale kopčinu křídovou sev.-záp. (u Děčína) k Rudohoří a k vůli krátkosti a jasnosti kopčinu vých. u České Lípy ku křídovým planinám. 1. Český les (rulový) vystupuje v jihu nejvyšší horou svou, jednou ze tří, které mají jakési jméno (druhé jsou Dyleň a Přimda) Čerchovem (1039), jenž má ještě směr šumavský jako obě Bystřice na severu vznikající. Severně za silnicí z Klenče (493) do Bavor (Mnichov nad lesy 514) je ještě patrně stejného směru; zde mají: Zadek 850, Schauerberg (Kniebrecher) 886, zřícenina Hirschstein 876, až Lysá hora 869. Západně rychle klesá: Grafenried 651 a údolí Schwarzbachu jest už směru sev.-jižního, jak často v Českém lese (Neid 612, Nemanice 543), vých. Pivoň jen 589. Bavory mají tu vyšší hory: Dachsenbau 892. V sev. běží údolí hoř. Radbuzy rovněž od jihu k sev.: Vaier 535, Šmolava 463, a dělí Český les ve dvé: vých. nižší: Mušna 717, Fuschsberg 706, než sev. záp. Platterberg 859, Glöklberg 844, Plösserberg 789. Východně dole má Ronšperk 431, Mutěnín 492, Hostouň 448, Újezd sv. Kříže 452, Bělá 439. Severně za obratem Radbuzy mění se kraj, jediné pohoří sev.-jižní jde ve středu, kde má Mikulov (Niklasber) 736, Malkovská hora (Molgauerb.) 742-760, Galgenberg 755, až k Přimdě, Zámecká hora 837 a klesá pak k severozápadu (Plessberg 764). Východ je nízký: Stráž 451, Bor 489, (h. Čala 544) a rovněž západ (Eisendorf 524, Dianaberg 550, Waidhaus v Bavorsku 525). Potok hoř. Pfreimt (u sv. Kateřiny 515) teče sev.-jižně. Tu pak nastupuje severozáp. vyšší kopčina Tachovská i Waldheimská (přes 700 m průměrně), přes Waldheim 608, Nový Losimthal 680, nejvýše na severozáp. GrossRabenberg 878 (dále je Entenbühl 867), která klesá k sev. (Bärnau v Bavorsku 575) Paulusbrunn 748, Schmukner 781, Klíč sev. od Schönwaldu 754 až k Tachovu (478). Velká planina asi 500-550 m šíří se v severovýchodu, přerušena jsouc jenom na jihu prorvou řeky Mže, až po mariansko-tepelské hory (Planá 510, Chodová Planá 531, stanice Marianské Lázně 562, Hals 577). Nepatrná rovněž kopčina (600 až 700 m) táhne se na hranici až k Dyleni (Dillenberg); Langeberg sev. 783, záp. v Bavořích má Mähring jen 653, ale Poppenreutherberg 817. Konečně poslední svorový roh a nejvyšší místo severní Českého lesa Dyleň směru jihozáp.-sev.-vých. (939) táhne se v Bavořích dále k západu (Birkenberg 726), ale východně a severně přímo spadá (Stará Voda 627, Dolní Žandov 538, až má Starý Kinsberg 495, Cheb 448 m). 2. Císařský les (Kaiserwald) v širším smyslu s Karlovarským a Tepelským pohořím, má-podobu trojhranu, jehož basis nad Ohří jest zpodek žulový vyšší v sev. a rulový nižší konec na jihu. Avšak nejvyšší horstvo je na konci sev. záp. nad Kynžvartem (676): Judenhau 987, Glatzberg 978, Vlčí Jáma (Wolffang) 917. Odtud krajina padá, nad Ohří má 500-600 m: Hocker 521, Karpil 601. Uvnitř obyčejná výše vrcholů největších přesahuje 700 m: Steinknock 737, Buchen 782; ve středu stoupají nejvýše hory Knock 856, Krudum 835, Wolfstein 880 a města Lauterbach 791, Sangerberg 723, Mnichuv (Einsiedel) 736, Schönfeld 693, Slavkov jen 588. Hluboká prorva řeky Teplé (až 200 m u Karlových Varů, Aberg 609 a pod ním řeka 417, Karlovy Vary 379) dělí jej od východních planin. Tady mají: Hurec 814 m, ale nad Bečovem (599) 706, Traubenberg 762 m. K jihu rychle klesá (okolo Marianských Lázní 628), hory 753 až 776, vých. Bodrý vrch (Podhorn) 846, Klad. ruby Habrové 727, Michalovice 535, Teplá 683 (klášter 657), Leškov 610, Stenzkerberg 747, a Černošín 501, kde zdvihá se poslední čedičová hora Wolfsberg do výše 701 m. Odtud nastupují roviny rulové ke Stříbru (395) se táhnoucí. Pánev chebská je nízká, na severu rašelinatá: Františkovy Lázně 441, Vildštein jen 464, východně Kinšperk 435, a sahá západně hluboko do Bavor (Waldsasy 482, Schirnding 457, ještě Wunsiedl 535) pod polokružnými nejvyššími Smrčinami (záp. Schneeberg 1053, Steinwald 981 m). Pánev přerušena jest jen úzkými kopci břidlice (Kunreuth 641, Rödlhöhe 518), které na straně severových. stoupají. Podobně je krajina ašská (díl Smrčin u Laubeho, u jiných Rudohoří) planinou pomalu od jihu k severu stoupající, jež vykazuje na jihu žulu (Haslov 547, Aš 633. vých. Kapellenberg 757, Hainberg 752, ale v nižším severu rulu: Rossbach 579). Ještě uvésti dlužno na vých. Fleissen 517, až u Schönbachu nastupuje hranice Rudohoří (Laube). Nejzajímavější je jediná (jiní mají dvě vyhaslé) česká sopka Kammerbühl jižně od Frant. Lázní, sev.-záp. od Chebu 500 m, proslavená i Göthem. 3. Rudohoří jest pohoří jednostranné, k sev. pomalu klesá a na jižní straně ukazuje zdvižené zpodní vrstvy (zejména rudé ruly). Zbytky jižní polovice staré planiny prahorní leží hluboko a daleko pod křídou a Mezihořím (u Žernosek, Bíliny, Milešovky; Krejčí v »Arch. pro přírodovědecké prozkoumání Čech« I. 2., str. 12.-13. vypočetl 10 míst). Připočtli jsme k Rudohoří orograficky (s Laubem) i čásť křídového pohoří (kvadrového) až k Labi, prorvě to asi pozdní, neboť scházejí nám zvířata ledové doby (na př. coregony) Trhlina, v níž zapadlo Rudohoří, nazývá se obyčejně trhlinou thermální českou, nebo v ní jsou Teplice, Karlovy Vary, Kysibel (Laube, Geol. českého Rudohoří). Laube dělí Rudohoří na západ a východ, oboje pak na menší díly. Temenu dává výše asi 820 m a směr jjzáp. a ssvých. Rudohoří nepovstalo asi najednou celou výší, ale před miocénem musilo býti již ve své nynější podobě soudíc dle uložení tertiérních vrstev, ač bylo ještě na mnohých místech čedičem až na vrchu svém prorváno. Střed jest nejvyšší (Sonnenwirbel 1244 m), odtud padá k západu a východu pomalu, jako k severu, ale prudce k jihu. Směr údolí většinou severojižní. Značnějších jednotlivých vrcholů málo. Turisté navštěvují jen Sonnenwirbel, známější jménem Keilberg (u Božího Daru) a Sněžku děčínskou, jelikož krás krajinných je tu málo. Na samém temeni střídají se rašelinaté planiny s nízkými lesnatými kopci, avšak hornictví vyhubilo za dávna více lesů nežli žádoucno. Souvisí to se složením zeměslovným: od západu k východu nacházíme nejdříve rulu až ke Kraslicím, pak žulu, od Jáchymova po Horní Litvínov zase rulu (s čedičem a svorem), pak žulu s rulou a porfyr, konečně pískovec. Zde není hraniční čára ani rozvodím, ani největší výškou, nýbrž je to stěna 300-490 m vysoká, většinou příkrá. Počneme-li, jdouce od západu k východu (vlastní západní Rudohoří), od západu dle Ohře, potoka Libičského, pak potoka Schönbašského, tedy nehledíc k pánvi falknovské, máme první horu vyšší Vogelherd 667 m. Schönbach má ještě 539, na hranici saské Fuchsberg 650, Hummelberg 661, ale teprve vých. od Schönbachu Abtsrotherberg 635 m. První pohraniční hora Hohenstein má 771, Reiterknock 704 východně, Ursprung na sev. hranici 805, Schönauer 734, Falkenberk 743 m. Ostatní kopce jsou nižší (Sponigl 673) až do hluboké prorvy kraslické (stanice kraslická 502, Kupferhammermühle 521, Klingenthal na hranici 544 m). Železnice táhne se na levo do Cvody nízkým údolím (stanice Cvoda 663) a teprve v Sasích jsou vyšší hory (Keilberg 941), v Čechách jen Eibenberg 802, Silberbach v údolí 578-615 m. Východněji vyšší pohoří dělí údolí Kraslice od Příbuz 887, Schönlindy 631, Jindřichovic 649 m Dostupujeť ve Spitzbergu (nad Nancy) 993, Mukenbühl 949 a rozvodní výše východní Hartelsberg 989, Steinzech 938, Mittelwald 945 m, až pohoří to zase klesá s 900 m do údolí nýdeckého 559, ale Hirschenstand 862, a hranice saská vždy 911 až 976 m (Scheffelsberg). K jihu spadá to pohoří pomalu (Oloví, Bleistadt 621, hora Lauberin 605, Kaceřov 607, Horní Chodov 428 m) do pánve falknovské: Marianský Chlum 541, Haberspirk 446, Falknov 401, Sedlo Staré 426, Loket (řeka Ohře 383, hora Galgenberg 506), Doubí u řeky Ohře 368, Fischern 395, Karlovy Vary naproti 379, hora nad tím Ewiges Leben ale 636 m, severně Ostrov 400, Hroznětín 447, Schönwald 536 m. Následuje nejvyšší uzel a střed rudohorský mezi Nýdkem a Mědencem. Vyšší již je východní strana nad údolím Rohlavy, severně Ramelsberg 996, Schupfenberg 988, Plattenberg 1004, Pernická hora 984, Trausnice 949 m. Má pak na horní planině Blatno 890, Perniky 831, Abertany 880. Z hor však Velký Plattenberg (1040) převyšuje 1000 m, až za Hengstererben 1035-1049, sev. Wagnerberg 1055, Plessberg 1027 m, a tu planina přes 1000 m jde do Božího Daru 1025 (Spitzberg 1111) a za městem tímto zdvihá se ve středu celého Rudohoří Sonnenwirbel 1244 m (jižně Schwarzfels 1129, severně Přední Fichtelberg 1213 v Sasku), hospoda, nejvyšší obývané místo na Sonnenwirblu 1173 m. Odtud pohoří klesá na všechny strany; sev.-vých. Čes. Wiesenthal 944, vých. Wirbelstein 1094, Hoherhau 1003. jihozáp. v údolí pod Jáchymovem 648 m. Prudký je spád k Ohři: bystřice nad Moříčovem 329, kopce 400-430, Pürstein 351, řeka Ohře nad Kláštercem 287 m. Ráz celého pohoří pak se mění; rulové planiny jsou na vrchu, po němž jezdí železnice z Vejprt (726) okolo Schmiedeberku (pod 828), Mědence (839), hory Kupferhübel (908) a Přísečnice (727), Suniperku (746) do Křímova 727 n. Vrcholová výška klesá s 800 m (Reischberg 873, Hundskoppe 725, Schweiger 816, Klinger 754) pomalu na východ: severně má Steinberg ještě 937, Spitzberg 963, Hassberg 990 m, tak že tu sever je vyšší; dále Bastianperk 841 a Bärenalleeberg 861 m. Tu pak nastává zase jednotvárná planina východně až do Mikulova 743, Zadního Cinvaldu 816, Bornhau 911 a Muldy (asi 800 m) přes Horu sv. Kateřiny 696 m; vrcholy mají zřídka přes 900 m (Beerhübel 914, Hübladung 920, Bernstein 921, Wieselstein nejvýše 956 m). Východ klesá maje sráz všude prudký, na jih až do 300 m (Hroby 356). Nižší ještě čásť rozkládá se vých. (nad Krupkou 340): Mückenthurm 806, dále Zechberg a Schauplatz po 792, v údolí Nakléřov 679, hora stejného jména 701. Ještě níže klesá severovýchodní cíp Rudohoří u Schönwaldu 590 a Petrovic 542: nejvyšší hora Keibler 722-729, Tisá 530-544, Libouchec 338 m, až v údolí potoka Tis hora stejného jména 594, na hranici Raitza 511 m. Tu nastupují jiné geologické a horopisné poměry, pískovcová (kvadrová) planina, na jihu na kraji nejvyšší: Aufderwand 614 až 627, Sněžka děčínská 717-721, která padá k jihu prudce, Jílové 276, Horní Jílové 251, k severu pomaleji: hranice 500-550 a též k východu kopce 400 až 500 m až k saské hranici (Jägerkreuz 535, Scheibekoppe 488-492 m) a Labi; Podmokly 131, nad tím Schäferwand 270, hranice za Niedergrundem 127 m. Stran větších podrobností viz Laube, Geologie Rudohoří, čl. Rudohoří a Sasko. D) Sudetská soustava v Čechách obsahuje všechny hory na severní hranici mezi Labem a Moravou. Představujíť tektonickou a horopisnou, byť i ne geologickou jednotu ve smyslu obyčejném. Neboť severozápad je žula, křída i čedič, Ještěd asi silur, Krkonoše prahory a dále střídají se perm, křída s prahorami (Orlické hory až po hranice moravské), u Třebové nastupuje i miocén mořský. Všechny ty hory mají směr šumavský, souvisí mezi sebou, třeba žitavská pánev tvoří v nich takovou kotlinu jako na př. Kladsko, a mají stejný původ ve staré celině sudetské, která sahala ze Slezska a Moravy do Lužice, třebas byla později divně přetržena, vráskována a přetvořena. Nelze nám proto dáti úplný geologický a tektonický přehled a musíme se obmeziti na stručné líčení českých částí. Za takové částky naznačujeme od severozápadu k jihovýchodu: 1. Kopčinu prahorní rumburskou. 2. Křídové a čedičové hory, »Lužické« zvané, mezi Labem a Čes. Kamnicí a Ještědem. 3. Ještěd. 4. Krkonoše s Jizerským pohořím. 5. Křídová pohoří mezi Krkonošemi a Orlickými horami. 6. Orlické Hory a Sudety vlastní (Sněžník králický). Nepopíráme, že by se k částce pod 2. dalo též vřaditi západní území mezi Ploučnicí a Kamenickým potokem (zde položené mezi IV. pokračování Středohoří), ale béřeme rozdělení to více s plastického stanoviska nežli se stanoviska geotektonického, dosud velmi nejasného. 1. Kopčina rumburská, polouostrov Čech v Sasích, tvoří široká nízká údolí: Starý Georgswalde 365, Rumburg 381, Seifhennersdorf 350, Warnsdorf 333, Šenov jihozáp. od Šluknova 362, Lobendava 349, Hanšpach 372, Šluknov 343. Hory jsou obyčejně 400-500 m, nejvyšší pak v jihu Pirkenberg 605 (Falkenberg v Sasku 606), Plissenberg 591, Wolfsberg 588. K severovýchodu se krajina rychle sklání: Ochranov 339, Schirgiswalde (někdy česká) 279, Zhořelec 171, Žitava 227 m. 2. Jen k jihu vystupuje kopčina (Zeidler 408, Mikulášovice 422) v divoké, ale nevysoké horstvo: u Lípy Krásné 498, St. Georgenthal 455, ale Chřibská jen 346 až k České Kamenici (dole 279). Vrcholová výše stoupá nad prorvou Kamenice: Kaltenberg 731, V. Ahrenberg 705, V. Eibenberg 686, Tannenberg 770, až vých Finkenköppe 789, nejvýše čedičová Louže (Lausche) 791, Hochwald 748. Zde jsou vrcholy čedičové na pískových kvadrech. Záp. táhne se až do Sas nižší křídové pohoří české, pak saské Švýcarsko, jež u Hřenska (112 m nejnižší místo Čech) padá do Labe s 300 m. Proslulé jest pro divoké pískovcové balvany u Jetřichovic 232 m. (Srv. obrazy od Kořistky, I. díl výzkumu Čech.) Teprve v Sasku stoupá Velký Zimní Vrch (Winterberg) 555. V Čechách má Prebišská brána (Prebischthor) 475, Hoheschichte 474, Rauschenberg 447, Goliště 440, východně Rudolfstein a Suppgeberg 480, Kichtberg 534 m. 3. Ještěd je palaeozoické podlouhlé (od sev.-záp. k jihových.) pohoří mezi Saskem a řekou Mohelkou (u Hodkovic), neboť východnější nižší hory stejnoběžné (až ke Kozákovu) náležejí k předhoří krkonošskému. V Lužici zdvihá se nízkým pohořím (Pfaffengebirge asi 500 m) a má na hranici nemnohem více (Pfaffenstein 569, Welsberg 545), ba počátek samého temene ještědského Trögelsberg 507-537 m, cesta do Jítravy z Weisskirchen jen 391. Avšak pak roste výše v Kalkbergu do 789, Langeberg vých. 707, Spitzberg 686, Moiselskuppe 750, sev.-vých. temeno samostatné Dreiklafterberg 762, Schwarzberg 816, kde se obě ramena spojují (nad silnicí Auerhahnbalz); pak vyniká vlastní Ještěd 1010 m, za nímž pohoří rychle klesá: Schwarzberg 954, nad Padouchovem 838, Javorlík (Jaberlik) 688, vých. za Mohelkou jen nejvýše 612. Ještěd loučí od Krkonošův údolí Nisy, pokračování to nížiny žitavské. Tady mají: Hrádek 266 m, Chrastava 306, Liberec 375, Jablonec ještě jen 495. K této nížině se východně (ale již v Sasích) druží nížina fridlandská 290 m, Raspenava 320, Nové Město (Neustadtl)480, Liebwerda 488, Hennersdorfský les až 562. Zajímavo je, že náplav z ledové doby dosahuje na jihu zde 403 m (dle Slavíka), stejně jako na hoře Sobota (Zobten) ve Slezsku, čímž dokázáno, že Čechy-zůstaly od té doby v rovnováze a že za ledové doby neměly odtoku, nebo otvoru k moři, jež by je jinak bylo zatopilo. 4. Krkonoše. Jizerské pohoří, sev.-záp. jejich čásť, sklání se mnohem příkřeji na záp. k Nise, kde je žulová kopčina až po Ještěd: Einsiedel 383, Katharinberg 614, Johannesberg 731, Albrechtsdorf 507, Smržovka (u kostela) 648, Tannwald 493, Jablonec 495, Dlouhé Mosty 498; hory tu dosahují 500-600 m, nejvýše Kaiserstein 634, Hradšín 629, Klötzerberg 636. Co se týče podrobného vylíčení Jizerských hor, jako Krkonošů samých, jest nám poukázati ke spisu Kořistkově (Arch. II. I. 200 str., s obrazy a mapou). Obmezíme se na stručný náčrtek. Jizerskými horami nazýváme planinu žulovou, krytou rašelinatým lesem, v němž Jizera dvěma rameny vzniká asi ve výši 900 m. Výška planiny průměrně 900 m, největší je na severu a klesá pomalu k jihu a vých. Nejvyšší místo je u Vyhlídky (Siegbühel, Sterneck a Kořistka r. 1884 1125 m, dříve méně: mapa r. 1881 1120 m), vrch to ve středu planiny. Dříve pokládána za nejvyšší horu pohraniční vých. rulová kupa u Obrázku (Tafelfichte) 1120 (dříve 1122), na níž vzniká Velká Jizera. Stejně s touto běží k jihovýchodu, pak k jihu řada potůčků nechávajících mezi sebou vyšší hřbety za středním hřbetem jizerským: Quarresteig 940 a Böhmischerhübel 933, konečně Zimmerlehne 1007, pak za Jizerou za tak zvaným Vlašským hřbetem Poledník (Mittagsstein) 1006, Wittigberg 1058 a Schwarzeberg 1054, pak Schlössersteine 1004, černá Desna, blízko k západu bílá Desna, pak za těmi třetí poslední řada vyšších hor Vogelkoppen 1017, Holubník 1069, Schwarzberg 1084, dále řada menších potůčků (Tannwasser, Bergwasser, obě Kamenice). Kraj planiny té je všude vysoký, sev. od »Obrázku« Rapická hora 710, západně Brennelberg 871, Ořech 799, Mittagsberg 857 m; cíp jihozápadní zvláště vysoký: Langefarbe 877, Pilzeberg 827. Malinový vrch 822, Vysoký hřeben 808. nad Maxdorfem severně 819, Steinkoppe (Marienberg) 873, již. Buková (Buchberg) 825-850, Spitzberg 809 m atd. (Bližší u Kořistky, Archiv II., 1.) Východně sráží se pohoří to prudce ku prorvě Jizery na hranicích Slezska: u Wurzelsdorfu 778, pak Wanzenburg 528, Ernstthal (kde se Jizera obrací na záp.) 384 m, kdežto jihových. nastupuje pohoří vyšší mezi Jizerou a Kamenicí, tekoucími zde od sev. k jihu. Zde nejvýše vystupují Stefanshöhe 958, Haidstein 966, nad Příchovicemi 842, Farmberg 903, Vysoké n. J. 695, až Semily jižně již jen 332 m. Západně od Kamenice je pohoří nižší: Smržovka 648, Rychnov u Jablonce 450, hory 500-600 m, nejvyšší Černá studnice 873, sedlo k Ještědu 58 1 (u Filky) a hluboká prorva Jizery má pod Říkem 288 (spojení dráhy do Tannwaldu a Semil), pod Želez. Brodem 280. Záp. nejvýše Kopaniny 655, snad pokračování Ještědu. Krajina ta permská nenáleží již k soustavě krkonošské, právě tak jako za Jizerou nejvyšší hora eruptivní Kozákov (743), melafyr a čedič. Mezi Jizerou a Mumlavou náleží Krkonoše (Tisový vrch, Teisenhübel, 870, Prokšovy Boudy 830-848 m) ke Slezsku, jako i sev. předhory Jizerského pohoří (Hochstein 963), které od Petrovic (403) vystřídáno kotlinou, v níž jsou Teplice (Warmbrunn) 346, Hirschberg 330 a Schmiedeberg 424. Krkonoše vlastní, vždy bez Slezské strany, tvoří dlouhý (záp.-vých.), ale poněkud klikatý hřbet, který k jihu vysílá dvě mohutná ramena: západně Krakonoš, vých. Studničnou, mezi nimiž leží hořejší údolí Labe; k východu před ním leží geologicky mladší a horopisně a směrem sev.jižním rozdílné horstvo za údolím Úpy. Tyto čtyři díly lze plasticky lépe rozeznati, nežli obyčejné rozdělení dvojího hřbetu sev. žulového a již. svorového, ve středu prolomeného, které ani tektonicky zcela jisto není. Neboť celé Krkonoše jsou z jihu pozdviženy tlakem, o kterém Laube tvrdí, že byl radiální z Alp (jako snad všecky sev.-již. pukliny v Čechách) a že následkem jeho ještě na př. zemětřesení u Trutnova 31. ledna 1883 šlo v směru údolí Úpy. Nápadné je vždy, že Jizera, Labe a Úpa sledují ve velkém tento směr (sev.-již.) a že čediče dostoupily na západě na Špičáku výše 817 m. Orograficky musíme nejdříve ukázati, co vskutku jest, a pak teprve co bylo, přivolati k vysvětlení, jen když je toho nutná potřeba. Protož ani zbytky prahorní (dle Krejčího) v jižní nížině (na př. rulový Zvičín 671 u Král. Dvora) nepřipočteme ke Krkonošům. Co se týče bližšího popisu, poukazujeme z četné literatury zejména na práci Kořistkovu (Archiv II., 1, str. 25.), obmezujíce se na stručný přehled. a) Hlavní hřeben Krkonošů vlastních má délku 28 km, směr od zszáp. k vjvýchodu (vých. čásť od zjzáp. k vsvých.), střední výši 1200 m a nahoře šířku 200-400 m, rychlý spád k severu, povolnější k jihu a tvoří obyčejně zemskou hranici (Kořistka). Granulitové vrcholy na něm jsou nízké, mimo Sněžku, ale ukazují rozsedáním kamene rozličné podoby (Svinské, Syrové, Dívčí, Mládenčí. ba i Fialové kameny, Veigelsteine, dle řasy vonné, Byssus iolithus atd.). Kleč kryje většinu tohoto horstva, pak tráva (Nardus stricta) nebo lišejník (Lecidea atrovirens); smrkový les vyhuben v minulém stol. nad 11-1200 m. Kořistka dělí tento hlavní hřeben na 5 dílů: Jinonoše, Vysoké Kolo, Lány, Sněžku a Schmiedeberg. Začíná na záp. nad Mumlavou Todtenwürgbergem 1123, pak jsou východně Multenberg 1219, Lubochová planina (sev.-vých. od Jakše), Steindlberg 1296, Kranichwiese 1250; Jinonoš nebo Jiňák dosahuje 1359 m, ale s něho jest vyhlídka jenom na sever do Slezska. b) Překročíme-li jihovýchodně přes Sýrový kámen (1332) na Plattenstein (1403), vidíme v pravo sedlo krakonošského dolu do 1258 m, jež se jižně táhne ke Kotlu (1434) a na němž vzniká Labe (Labská louka 1350). Východněji je Fialový kámen, Mešný kopec (Koř.) 1470 a Vysoké Kolo 1506 (80 rel.), kde jedna z nejdalších vyhlídek krkonošských: na západ do Louže, Winterberka (saského Švýcarska), Zhořelce až k Sobotce (Zobten) ve Slezsku, méně na jih po Ještěd a k vých. Sněžku. Severně jsou ve Slezsku Sněžné jámy (kotel 320 m hluboký), na jichž dno sluneční světlo nedochází, a tůně skalní (Krakonošova kazatelna 1483). Na samém temeně dosahují vých. Velký Šišák 1424 a Dívčí Kameny 1411 m výše. c) Lány jmenuje Kořistka nižší díl vých. od Petrovy boudy 1288 m; zde jsou výšky: Daftebaude 1175, Vogelstein 1221, Mädelkamm východně 1198, Malý Šišák 1442, Spindlerova bouda jen 1227, zejména Polední Kámen 1485, Stříbrná Hora (Lahnberg) 1520 (Kořistka), pod níž severně ve Slezsku Velký Stav 1249 a Malý 1189 m. d) Skupení Sněžky nastupuje vých. po Čertově louce 1466 a pramenech Úpy (1423), a sice ze záp. temene žulového 1395 m strmí kupa svoru do 1603 (Sněžka), na její vrcholu kaple sv. Vavřince od r. 1668; vých. obě boudy, Česká a Pruská, nejvyšší to obydlená místa nejen v Krkonoších, ale i střední Evropy vůbec mezi Alpami, Karpaty a Skandinavií. Vyhlídka odtud je velkolepá, zejména z večera; lze viděti nejen věže zhořelecké a vratislavské k severu, ale i k jihozápadu Bílou Horu u Prahy, východně Hejšovinu, Sněžník králický, Vysokou Mez, na jih Král. Hradec, Kunětickou horu a Českomoravskou planinu od Nasavrk až ke Kostelci nad Černými lesy, na západ Krušné hory u Cinvaldu atd. Severně ve Slezsku zvedá se Malá Sněžka (1333). Na konci sev.-vých. hřebene Krkonošů je poslední výše Černá Skála 1411. pak snižuje se Smrčí stráň (Fichtiglehne), 2,5 km dlouhá a Mordhöhe 1285, a východně za sedlem skála 1168, Teufelstein 1278 a ještě sev.-záp. Býčí Skála 1031 m; jihových. za Pomezní Boudou 1052 nastupují už rulové hory směru severojižního, jež počítáme k předhorám. e) Co se týče jižního spádu, počneme západním Krakonošem a tu, kde jsme přestali, Kotlem. Podotýkáme jen, že pata Krkonošů tu lépe naznačena městy v nízkých údolích: Jilemnice 464, Vrchlabí 484. Nelze nám tu hleděti pouze ku geologickým hranicím, jelikož ne vždy souhlasí s hranicemi orografickými a jsou čtenáři českému úplně neznámy. S Kotlu je překrásná vyhlídka na sev. Čechy; vrch ten je viděti až z Ladví (Ďablické hory) u Prahy. Západně pohračuje v Lysé Hoře (1343). Větev tato sklání se ve Vogelsteinu (940) a dělí údolí Mumlavy (východozápadní, Harrachov 704) od nižšího hřebene, za nímž (nejvýše Teufelstein) leží rozlehlé budovy Roketnice. K jihu vysílá Kotel krátký Vlčí Hřbet (1115) a východně Koschelkamm (Kužel Hoř.), Vogelberg 1200, Jägerbaude 1122. Nejvyšší a nejdelší však výběžek jihových. Krakonoš (1419) přímo k Labi se sráží (dole Mädelsteg jen 768, Spindelmühle, most 709), kterážto větev, vykazující Goldhöhe 1330 a Bärhübel 1241, klesá k jihu na Preiselberg 1079, Dreistein 1046. pramen Malé Jizery 1040, dále Černou Skálu 1052, Finsterstein u Vítkovic 1033, Žalý 1036, lemujíc hluboké údolí labské. K jihu klesá rychle; Susánek (644) je tu nejvyšší hora, jinak má 400 až 500 m, ale západně Kobyla 895, Vichová 676 m. Hoření Labské údolí je malebný přímý spád, zvaný Sedmidolí, s osamělými boudami, kde Labe (1350 první spád) klesá na 797 nad spojením s Bílou Vodou od východu tekoucí, načež se obě k jihu obracejí a v prorvě do Vrchlabí více než 300 m klesají (Spindelmühle tu nejvyšší ves, ale stranou východoseverní u Sv. Petra 797, záp. Benecko 789 m a j.). Druhý (vých.) výběžek Krkonošů jest nade vše silný, vysoký a rozvětvený. Padá jižně až k Labi a je delší všech ostatních v podobě keře rozvětveného. Kořen jeho je Bílá louka (bouda 1388), která k jihu zdvihá se v druhý vrchol Krkonošů Studničnou horou (Hochwiesen 1555, Steinboden 1560). Tento spadá příkře vých. do Obřího dolu (Zahrádka Krakonošova 1523 Koř.), západně vysílá dlouhé, úzké rameno Kozí hřbet 1408. Za sedlem Geiergucke 1363 vystupuje již Plattenberg 1426, jenž vysílá 4 ramena: záp. Hejšovku (Heuschober 1317 a Planinu 1190, jihozáp. Friesberg 1249, Rennerovu boudu 1207, jihových. Liščí horu 1383 a sev.-vých. Schauerhütte 1129. Za Liščí horou klesá toto rameno Hrnčířskou boudou na 1059, pak zdvihá se ve Schwarzenbergu na 1299 a Lichtehöhe na 1244, načež pak klesá rychle: Janské Lázně 552, Sejfy Heřmanovy 564 m atd. Celá jižní strana až k Labi je pak nízká (400 až 500) až k Hostinnému (351) a Pilníkovu (362), ne tak východně k údolí Úpy (»Na Šibenici« 809, ještě Bergerstein 588). Údolí Úpy (sev.. jižní) jest alpinské v hořejším dílu, kde mezi Studničním vrchem západně a Rosenbergem (1388) východně má Obří Důl 923 m. Osada Úpa, nejrozlehlejší v těch končinách, rozdělena na tři díly, majíc domy ve výši 1362 (Bergschmiede) a zase 658 m; Maršovice mají 563, Vrajt (Freiheit) 504. Východně od hořejší Úpy pokračuje od Rosenbergu 1388 m pohoří až k Finkenbergu 1103 m; východně od Černé Kupy vypíná se Lví hora 1 168. Mezi oběma leží údolí Lvího potoka (Wassabaude 1040), údolí Malé Úpy 671, Žacléřské boudy do 871; východně odděluje poslední předhoří Krkonošů severojižně Kolbenberg 1189, jižně Kühberg 1070, jižně Langenberg 1019 m. 5. Východně od Úpy až do Orlických Hor nastupuje pánev permskouhelná a křídová, jen pohoří Rehhornské (Rýčhorné) severojižní pohraniční k Slezsku lze snad ještě připočísti ke Krkonošům, ač směr a složení je jiné (sev. Valbeřická hora 932, Domsenbusch 1003, Quetschenstein 1001, nejvýše Kofelbusch 1033, nad Žacléřem 604, ještě Oberbusch 801 m). Nízká pánev ona má na severu ještě jedno horstvo směru podobného, které však geologicky a horopisně již nesouvisí nijak s Krkonošemi-porfyrové Hory Vraní (Rabengebirge), z nichž jen západní strana náleží do Čech, východní ke Slezsku. Neboť zde nížina (uhelná) slezská vstupuje do Čech ke Königshanu 515. Hory začínají vrchem Kočnou 849 (Kutschenberg, Šatal 839), dosahují největší výše své ve Špičáku 879 m a klesají k jihu na 645 m (Geisterberg). Od Vraních hor vycházejí jako tři prsty troje pohoří na východ: a) Jihovýchodní Svatoňovické čili Žaltmanské, b) východní Teplicko-abršpašské, c) severovýchodně hory Heidlovy (Kořistka, str. 98.). a) Svatoňovický hřbet za úvalem poříčsko-valbeřickým (Poříčí 406, Valbeřice 466) souvisí geologicky s Vraními horami (perm). Hřbet ten běží směrem šumavským od sev.záp. k jihových. (17 km dl.) až k Metuji, a to v podobě strání záp. 50-100 m vysokých (400 m absol.), nad nimiž je stupeň druhý 600-650 m vysoký. K sev.-východu je niveau údolí starkovského (431) o 100 m vyšší než západní (Úpice 359). Vrcholní výše stoupá z 627 (Kozí hřbet) a 710 u Slatiny do Žaltmana (721 Koř.) a Hexensteinu na 738, načež na jihu zase klesá (Kolčarka 688, Schwedenberg 659). O pokračování jeho, Rybnickén pohoří, bude dole pojednáno. Žaltmanské hory slynou v obchodě pro uhlí své, ve vědě zejména pro zkamenělý les Araucaritů (schrollianus), jejž Göppert popsal, mezi Radvanicemi a Pasekou ležící. b) Slavnější jsou pískovcové (kvadrové) stěny Abršpašské, Teplické a Polické (křídové), sahající jihových. k prahorám kladským. Ellipsa ta je 23 km dlouhá a 10 km široká. Kořistka rozděluje skupení to na 5 vysočin: Chvalečský hřbet, Bukový hřbet, Čáp (se stěnami Abršpašskými), Ostaš a Hejšovinu (již více v Prusku). Nejzápadnější, Chvalečský hřbet zdvihá se severně v Slezsku u Šumberku (500 m), má na hranici Zelenou horu (Grünberg) 700 m, (704 Koř.), běží sev.-již. k hoře Krupné 704 a Rači 705 a v Ratschenkoppe 670 m nad Radvanicemi se končí. Bukový hřbet běží od tohoto východně, pak jihovýchodně až k silnici z Police do Broumova i mívá přes 600 m výše vrcholové: Braunsche Lehne 623, Kirchberg 690, Buche u Koř. 732 (mapa gen. štábu 637), ale železničná stanice Bohdašín v průřezu má 499, Lhotky (Hutberg) 532 m. Stěny Abršpašské i Teplické slynou pro romantické podoby skal pískovcových, které ročně vábí tisíce turistů z ciziny. Jest to elliptická horní planina asi 20 km2 vodou vymytá, která se k severu sklání (Buchberg 611, nad Skalným vrchem 671, Raubschloss 644, na jihu ale Cáp 785, osamělá Kočičí skála 706, Teplice 474, Police 449, Abršpach Dolní 504 m (Koř.). Ostaš osamělý k jihových. má 700 m. Východní pohoří křídové mezi Policí a Kotlem Broumovským nazývá se na mapě generálního štábu Faltengebirge, u Kořistky Polické stěny, u Krejčího Broumovské stěny, které náležejí jen částí k Čechám, ostatkem ke Kladsku. Zdvihají se co strmá stěna východní od hřbetu Bukového v Schindellehne 601, Hutberg 682, Alžbětina Hůra (Geierskorb) 604, Ringelkoppe 772, Spitzberg 783. Největší výši má (a spolu celý křídový útvar český) jižně v planině (100 m rel.) Hejšovina v Kladsku, 910-930 větší, menší 866 m. Stěny řečené klesají rychle sev.-vých. o 200 m do pánve broumovské (permské): Broumov 405, sev. Halbstadt 491, Verneřovice 462, Heřmánkovice 457, Šonov 480, sev. Fridland (Slezsko) 439 m mezi nepatrnými kopci. c) Severovýchodní hranici ke Slezsku tvoří porfyrové pohoří Heidlovo (Heidlgebirge) nebo Broumovské (Koř.), konec to kopčiny waldenburské (uhelné). Tady je 500 m stř. výše, ale vrcholový hřbet táhne se ve výši 700-780 m v polooblouku od sev.-záp. k jihovýchodu; nejvyšší vrchol Špičák má 879, Breitenberg 846, Šolcův vrch 752, Hainberg 747, na sev. konci je vyšší Hegwald 782 nežli na již. Kubakoppe 646 m. 6. Orlickými horami (dle Divoké Orlice je protékající) nazýváme nejseverových. prahorní (nejvíce rulové) horstvo české na pomezí kladském. Nížina náchodská (celnice 347 m), která v Čechách nastupuje jižně od Hejšoviny, přerušuje v Čechách na severu spojení horopisné, které v Kladsku jest jen s ostatními Sudetami. V dějích r. 1866 a již v dávnověkosti proslavená Branka má jen 447 m a stanice Václavice 392 m, rovněž nízká kopčina okolo průlomu Metuje do Nového Města n. M. 324, nejvýše Kašparka 639, Nový Hrádek 565 m. Teprve na vých. zdvihá se hora Škutina nad Sněžným 736, Stěnka 752, u Sedloňova 723, nad Šedivinami 716, na Špicberku 839, Panské nad Olešnicí 779 m. Vystupuje tu hned Vrchmezí 1083, sev. Kratzbeerstein 974, již. Sedloňovský kopec 1047, Deštná Velká (hora) 1144, Deštná 649, Lotzen 1082. K jihu pohoří to ještě vystupuje směrem k jihových. (nad Friedrichswaldem 1046, Johnův kužel 1042 m), až co Český hřeben začíná klesati na straně kladské: Reitrova kupa 981, Mückenberg 995, Sv. Anna 994, a nad Ottendorfem rychle klesá, Vrchnoorlický hřeben 762, Bartošovice jen 579, Žamberecké lesy do 669 (Vordernberg), prorva Orlice ve 498 až 465 m nad a pod Kláštercem. Spád k východu jest náhlý do pohraničního údolí Orlice, mírnější do Čech: Liberk 454, Rokytnice 580, Kunwald 487. Žamberk 468 m. Východněji jest nízká kopčina do Moravy sahající: Steinfels 671, Kirchenberg 685 u Mladkova, Adamsberg 762, Jablonné nad Orlicí jen 448 v křídové pánvi Králíky 570, Klášter 465, Červený Potok 583, ale v rulovém jihu Haselberg 776, Hoherstein 845, Schwarzerberg 994 (hranice Moravy) a nejvých. Ebereschberg 999, Buchberg 958 m. Po dlouhém údolí hořením řeky Moravy stojí na kladské straně Klapperstein 1138, Flammerpappel 1185, Malý Sněžník 1323 (hraniční), až Velký Sněžník 1423 m uzavírá údolí.