Ottův slovník naučný/Mythografové: Porovnání verzí

← Porovnání se starší verzí Porovnání s novější verzí →

Smazaný obsah Přidaný obsah

V textu

Verze z 11. 7. 2021, 11:05

Ottův slovník naučný
Mytho	Mythografové	Mythologie

Údaje o textu
Titulek:	Mythografové
Autor:	Vladislav Kalousek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. S. 946–947. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Mythografové řečtí a římští v širším smysle slouti mohou všichni spisovatelé klassičtí, kteříž u značnější míře zasloužili se o zaznamenání mythů. Mezi Řeky jsou to Homér a Hésiod, z lyriků Stésichoros a Pindar, z tragikův Aischylos a Sofoklés. Za doby Alexandra Vel. Nikainetos Samský a Hermesianax Kolofónský přidrželi se co do formy Hésioda, kdežto Antagoras svou Thébaidou, Apollónios ve svých Argonautikách přiklonili se k Homérovi. Zvláštní skupiny mythů obsahovala Aratova Φαινόμενα καὶ Διοσημεὶα, Eratosthenův Hermés, Hegesianaktova Φαινόμενα a Nikandrovy Metamorfosy (v. t.). Ještě v V. stol. po Kr. básnicky vzdělán kruh bájí Dionysových Nonnem. — Mezi prosaickými spisovateli řeckými mythologická tradice jeví se u dějepiscův a zeměpiscův, od logografů počínajíc; z pozdějších mythy horlivě sbírali m. v užším smysle, Asklépiadés z Tragilu, žák Isokratův, Istros z Kyrény a Neanthés z Kyziku, Apollodóros Athénský a j. Bohatý materiál mythologický uložen též v t. zv. hypothesích k básním, jež uvádějíce obsahy jejich podávaly též varianty mythův. Menší sbírky a pojednání podali Parthenios, Konón, Antoninus Liberalis a j. Viz A. Westermann, ΜυΘογράφοι, Brunšv., 1843; nové vyd. od Wagnera 1894. Římské mythy uloženy jednak v básních Naeviových a Enniových, potom v dějepisném díle M. Porcia Catona, v pracích L. Aelia Stilona, obzvláště však v dílech P. Nigidia Figula a M. Terentia Varrona. Za Augusta Verrius Flaccus sepsal dílo o pamětihodnostech své doby a jakýsi reální lexikon, z něhož výtah učinil S. Pompeius Festus, z tohoto pak kněz Paulus za Karla Velikého. Bohatý pramen mythů jsou básně Vergiliovy a Ovidiovy. Z historiků Livius a Dionysios z Halikarnassu obsahují mnohé mythy; za cís. doby pak Valerius Maximus (za Tiberia), potom díla Pliniova, spisy Plutarchovy, Tacitus, Sueton, Dio Cassius, Héródian, A. Gellius, Nonius Marcellus, Censorinus, Macrobius, konečně Joannes Lydos jsou bohatým pramenem pro mythy římské. „Mythographi Latini“ vydáni byli od Munckera (1681, ve 2 sv.) a Staverena (1742, 2 svazky). klk.

@@ Řádek 14: / Řádek 14: @@
 {{Forma|proza}}
-'''Mythografové''' {{Prostrkaně|řečtí a římští}} v širším smysle slouti mohou všichni spisovatelé klassičtí, kteříž u značnější míře zasloužili se o zaznamenání mythů. Mezi {{Prostrkaně|Řeky}} jsou to Homér a Hésiod, z lyriků Stésichoros a Pindar, z tragikův Aischylos a Sofoklés. Za doby Alexandra Vel. Nikainetos Samský a Hermesianax Kolofónský přidrželi se co do formy Hésioda, kdežto Antagoras svou Thébaidou, Apollónios ve svých Argonautikách přiklonili se k Homérovi. Zvláštní skupiny mythů obsahovala Aratova ''{{Cizojazyčně|grc|Φαινόμενα καὶ Διοσημεὶα}}'', Eratosthenův Hermés, Hegesianaktova ''{{Cizojazyčně|grc|Φαινόμενα}}'' a Nikandrovy ''[[../Metamorfósy|Metamorfosy]]'' (v.&nbsp;t.). Ještě v V.&nbsp;stol. po Kr. básnicky vzdělán kruh bájí Dionysových Nonnem. — Mezi prosaickými spisovateli řeckými mythologická tradice jeví se u dějepiscův a zeměpiscův, od logografů počínajíc; z pozdějších mythy horlivě sbírali '''m.''' {{Prostrkaně|v užším smysle}}, Asklépiadés z Tragilu, žák Isokratův, Istros z Kyrény a Neanthés z Kyziku, Apollodóros Athénský a&nbsp;j. Bohatý materiál mythologický uložen též v t.&nbsp;zv. hypothesích k básním, jež uvádějíce obsahy jejich podávaly též varianty mythův. Menší sbírky a pojednání podali Parthenios, Konón, Antoninus Liberalis a&nbsp;j. Viz A.&nbsp;Westermann, ''{{Cizojazyčně|el|ΜυΘоγράφοι}}'', Brunšv., 1843; nové vyd. od Wagnera 1894. {{Prostrkaně|Římské mythy}} uloženy jednak v básních Naeviových a Enniových, potom v dějepisném díle M.&nbsp;Porcia Catona, v pracích L.&nbsp;Aelia Stilona, obzvláště však v dílech P.&nbsp;Nigidia Figula a M.&nbsp;Terentia Varrona. Za Augusta Verrius Flaccus sepsal dílo o pamětihodnostech své doby a jakýsi reální lexikon, z něhož výtah učinil S.&nbsp;Pompeius Festus, z tohoto pak kněz Paulus za Karla Velikého. Bohatý pramen mythů jsou básně Vergiliovy a Ovidiovy. Z historiků Livius a Dionysios z Halikarnassu obsahují mnohé mythy; za cís. doby pak Valerius Maximus (za Tiberia), potom díla Pliniova, spisy Plutarchovy, Tacitus, Sueton, Dio Cassius, Héródian, A.&nbsp;Gellius, Nonius Marcellus, Censorinus, Macrobius, konečně Joannes Lydos jsou bohatým pramenem pro mythy římské. „{{Cizojazyčně|la|Mythographi Latini}}“ vydáni byli od Munckera (1681, ve 2&nbsp;sv.) a Staverena (1742, 2&nbsp;svazky).
+'''Mythografové''' {{Prostrkaně|řečtí a římští}} v širším smysle slouti mohou všichni spisovatelé klassičtí, kteříž u značnější míře zasloužili se o zaznamenání mythů. Mezi {{Prostrkaně|Řeky}} jsou to Homér a Hésiod, z lyriků Stésichoros a Pindar, z tragikův Aischylos a Sofoklés. Za doby Alexandra Vel. Nikainetos Samský a Hermesianax Kolofónský přidrželi se co do formy Hésioda, kdežto Antagoras svou Thébaidou, Apollónios ve svých Argonautikách přiklonili se k Homérovi. Zvláštní skupiny mythů obsahovala Aratova ''{{Cizojazyčně|grc|Φαινόμενα καὶ Διοσημεὶα}}'', Eratosthenův Hermés, Hegesianaktova ''{{Cizojazyčně|grc|Φαινόμενα}}'' a Nikandrovy ''[[../Metamorfósy|Metamorfosy]]'' (v.&nbsp;t.). Ještě v V.&nbsp;stol. po Kr. básnicky vzdělán kruh bájí Dionysových Nonnem. — Mezi prosaickými spisovateli řeckými mythologická tradice jeví se u dějepiscův a zeměpiscův, od logografů počínajíc; z pozdějších mythy horlivě sbírali '''m.''' {{Prostrkaně|v užším smysle}}, Asklépiadés z Tragilu, žák Isokratův, Istros z Kyrény a Neanthés z Kyziku, Apollodóros Athénský a&nbsp;j. Bohatý materiál mythologický uložen též v t.&nbsp;zv. hypothesích k básním, jež uvádějíce obsahy jejich podávaly též varianty mythův. Menší sbírky a pojednání podali Parthenios, Konón, Antoninus Liberalis a&nbsp;j. Viz A.&nbsp;Westermann, ''{{Cizojazyčně|el|ΜυΘογράφοι}}'', Brunšv., 1843; nové vyd. od Wagnera 1894. {{Prostrkaně|Římské mythy}} uloženy jednak v básních Naeviových a Enniových, potom v dějepisném díle M.&nbsp;Porcia Catona, v pracích L.&nbsp;Aelia Stilona, obzvláště však v dílech P.&nbsp;Nigidia Figula a M.&nbsp;Terentia Varrona. Za Augusta Verrius Flaccus sepsal dílo o pamětihodnostech své doby a jakýsi reální lexikon, z něhož výtah učinil S.&nbsp;Pompeius Festus, z tohoto pak kněz Paulus za Karla Velikého. Bohatý pramen mythů jsou básně Vergiliovy a Ovidiovy. Z historiků Livius a Dionysios z Halikarnassu obsahují mnohé mythy; za cís. doby pak Valerius Maximus (za Tiberia), potom díla Pliniova, spisy Plutarchovy, Tacitus, Sueton, Dio Cassius, Héródian, A.&nbsp;Gellius, Nonius Marcellus, Censorinus, Macrobius, konečně Joannes Lydos jsou bohatým pramenem pro mythy římské. „{{Cizojazyčně|la|Mythographi Latini}}“ vydáni byli od Munckera (1681, ve 2&nbsp;sv.) a Staverena (1742, 2&nbsp;svazky).
 ''[[Autor:Vladislav Kalousek|klk.]]''
 {{Konec formy}}