Stránka:Meir Ezofovič.djvu/175

čtení a rozjímání, a každou sobotu konali spolu tak daleké procházky za městečko, pokud je pravému židu dovoleno, aby toho dne se vzdálil ode zdí příbytku svého. Nikdy tedy nikdo neviděl, že by se byli vzdálili od bytů svých více nežli o 2000 krokův, a jen časem, kdy stinný les příliš vábil čela jejich opálená vedrem a poprášená, nachýlili se k zemi, a na tom místě, kde noha jejich stanula po dvoutisícím kroku, zakopávali malé sousto domácího chleba. Místo, jež obsahovalo kousek chleba, představovalo již tím způsobem dům jejich, a mužům bylo volno prodloužiti procházku svou o druhé 2000 kroků. Chodíce takto, obyčejně mlčeli, poněvadž náramně přesně v mysli počítali kroky posud učiněné; prostí lidé však, chudí duchem i tělem, vidouce je tak zvolna jdoucí mlčky a s tvářemi zamyšlenými, podivovali se velmi moudrosti a velebili pravověrnosť svých učencův a boháčů; vstávali z míst svých a neusedali, pokud neztratili s očí postavy vážně se pohybující, neboť stojí psáno: „Uzříš-li mudrce kolemjdoucího, vstaň a nesedej dříve, pokud neznikne s očí tvých!“

Při návratu z procházek rozvazovaly se však jazyky těch tří hodnostářů, kteří již nemusili si bedlivě všímati každého stoupnutí noh vlastních. Rozpřádali tedy důvěrné a živé rozmluvy, jichž ovšem Kamionker se účastnil nejvíce, Kalman však nejméně; onen byl totiž nejhovornější, tento pak nejmlčenlivější ze všech mudrců, na něž kdy slunce svítilo. Kalman se vždy usmíval plnými ústy, a zdál se vzorem lahodnosti, jakož i úplné spokojenosti s celým světem a přede vším se sebou samým; Kamionker naopak skoro nikdy se neusmál, vyhlížel jako člověk věčně něčím zarmoucený, a malé jeho oči blyštěly časem divokou přísností.

Obyvatelé chudobných uliček na pokraji městečka neviděli přece nikdy těch tří vážných a vážených mužův, aby byli kráčeli tak spěšně a tak hlasitě spolu rozmlouvali, jako tohoto večera, kdy po zelené louce a žluté rovině se roz-