Veselý koník

Údaje o textu
Titulek:	Veselý koník
Autor:	František Gellner
Zdroj:	GELLNER, František. Potulný národ
Vydáno:	1912
Licence:	PD old 70
Povídka hlavního hrdiny Konráda Vodrazila z Gellnerovy povídky Potulný národ

Každý pochopí, že se tu nejedná o zvíře, nýbrž o člověka, který měl svrchu uvedenou přezdívku. Hlava malého koníka byla nadprůměrných rozměrů, a v té hlavě zela ústa, že se člověk divil, jak se tam vejdou. Když koník se smál, setkaly se jeho obě uši vzadu na hlavě. Smál se stále – alespoň málokdy se přihodilo, abys byl jinak přistihl jeho rty než roztaženy úsměvem. Usmíval se stejně, ať vyzvídala na něm jeho matka, kde si roztrhal kalhoty, nebo když se ho tázal rozšafný pan učitel, v které botě nosí svoje sešity, šklebil se při pohlavku jako při pochvale. Jedni říkali o něm, že je hloupý, druhý, že je bez srdce.

Schopnosti, které projevoval ve svém mládí, byly toho druhu, že jich na něm nikdo nepozoroval. Tak měl kupříkladu výtečnou paměť. Pamatoval si výjevy z doby, kdy nečítal než tři neb čtyři léta. Nezapomínal a neuměl odpouštět.

Když začal chodit do školy, znal z doslechu již všechny starosti a nebezpečí života: dluhy a nevěru, exekuce, prostopášnost a opilství, zkrátka celou stupnici hrůzy, kolem které se točily hovory velikých. Nikdo nepředpokládal, že malý koník všechno slyší a všemu rozumí.

Dětská a chlapecká léta byla proň dobou nejtrapnějších starostí. Veškeré rozpory, které vyvstávaly kolem něho a dorážely naň, nutily ho zároveň k přemýšlení, jak odstraniti zlo. Nepochopoval, proč lidé jsou zlí, když mohou býti dobrými, a ve svých představách určoval na každý přestupek trest smrti.

O Bohu začal záhy pochybovat. S počátku se choval k němu důvěrně jako italský venkovan k místnímu svatému, a stejně dobromyslným způsobem prosil všemohoucího o pomoc v určitých případech. Čím dál však, tím se mu zdálo spornějším, že by náš svět byl božským dílem. Byla sobota po prvním. „Pane,“ modlil se veselý koník, „učiň, aby tvoje velikost a dobrota nad světlo jasněji zazářily! Všechno víš a všecko můžeš, co ti to udělá, přijde-li dnes oficiál Mikenda střízlivý domů a nechá svou ženu a děti na pokoji?“ Ale Mikenda vrátil se v noci zase opilý, vzbudil celý dům svým křikem a řezal do ženy a dětí jako do žita.

Jinak byl malý koník hodně dětinským. Hrával si ponejvíce s plechovými knoflíky, které sebral své matce ze zásuvky v prádelníku. Knoflíky byly černé a bílé. Koník si je narovnal na kus lepenky, seřazoval je a knoflíky sváděly divoké bitvy. Konec konců rozlítaly se knoflíky v zuřivosti boje do všech koutů světnice. Byli to přece jen nerozumní tvorové. Malý koník rozmrzen zahodil lepenku do kouta, vstal a chodil s rukama založenýma po světnici a promýšlel si jen tak beze všech technických pomůcek pokračování válečného tažení.

Tyto divoké hody obrazotvornosti zůstaly mu až do konce jeho života. Sladké sny, do nichž jiní upadají požíváním opia, zaopatřoval si koník, kdykoliv se mu zachtělo. Ale následky byly stejně zlé jako u morfinismu. Již zakončení snu přinášelo s sebou kruté zklamání. Ať byl koník ve svých myšlenkách slavným válečníkem, šťastným milencem nebo dobrodincem lidstva a národa, konec nikdy neuspokojoval. Dosažený cíl byl vždycky nudný a nezajímavý. Po nádheře, kterou mu poskytovaly hodiny osamocení, jevil se mu skutečný život – koník totiž v mládí rozeznával ještě přísně život skutečný od opojení své obrazotvornosti – čímsi strašně studeným a nudným. K tomu přispívalo ještě, že se styděl za svůj niterný život a přísně střežil, aby nikomu nevyzradil své tajemství.

Koníkovi scházelo docela střízlivé pojímání věcí. Ať již upoutala jeho pozornost na sebe hračka nebo kniha, vybavená představa nebyla nikdy v správném poměru ke skutečnosti. Když cíl byl dosažen, nadešlo zklamání. Avšak příroda si to již tak zařídila, že člověk přes všechny rozpory mezi touhou a splněním, které trpkou zkušeností byly vypozorovány, přece jen se zamiluje. Taky koník kdysi po večeři, kterou zavlažil třemi sklenicemi piva, oslovil na ulici mladou slečnu. Byla proň zázrakem, jediným smyslem jeho života. Třikráte s ní mluvil, vždy asi hodinku. Pak zmizela. Koník nadarmo čekal. Nevěděl ani jak se jmenuje, ani čím je, ani kde bydlí. Chodil ulicemi města v stálé naději, že někde za příštím rohem se s ní střetne. Tyto ztřeštěné pochůzky trvaly několik hodin. Marně. Vzpomněl si tedy, že při posledním setkání kašlala. Jistě onemocněla. A dnes bude již tam, odkud není návratu. Přes svoji nevěreckost chodil koník ke spiritistům a snažil se vstoupiti ve spojení s mrtvou svou milenkou. Výsledek byl ovšem pochybný.

Tak minula dvě léta. O polednách přišel koník do malé kavárny a spatřil u vedlejšího stolku dívku. Byla to ona a nebyla to ona. Koník se svou oplakávanou láskou mluvil pouze večer – a bylo tomu již dávno. Nepoznával ji. Ale byla to ona. Shledání nebylo tak radostným, jak si je představoval. Ptal se jí, proč tehdy nepřišla. Nedovedla se upamatovat.

Procházeli se večer zase spolu. Potkávali je známí. A v noci v hospodě kterýsi přítel se vyskytl, jenž znal slečnu dokonce jménem. Vtipkovalo se a posléze se přítel vsadil, že přinese koníkovi slečninu košili s monogramem. A přinesl. Tehdy se koník smál tak, že ho jeho druhové museli napomínat, aby si nechal na hlavě nějaké místo pro uši. Koník uznal správnost jejich obav a zalepil si koutky úst anglickou náplastí, vtip to, který později k všeobecné veselosti častokráte opakoval.

Hospoda byla veselému koníkovi domovem. Když přišel, zábava se dostala teprve pořádně do proudu. Okna se otřásala smíchem a strážníci nahlíželi zvědavě do dveří místností. A na ulici rozléhaly se písně, zhasínaly se lucerny a přemisťovaly se návěštní tabulky.

Taky do nemocnice, kde si nějaký čas poležel, přinesl koník trochu zábavy. Hovořilo se od postele k posteli, posílalo se sluhu tajně pro cigarety a nešťastník, který měl před operací, dobíral si svého druha, jenž měl smrt na jazyku. Hubený a bledý vypravoval koníkovi o Benevenutovi Cellinim.

Veliký renesanční sochař a ciselér ve svých šedesáti letech, kdy měl již velice pohnutý a dobrodružný život za sebou, onemocněl těžkou vyrážkou. Dlouho marně hledal pomoci u lékařů, až mu kdosi poradil klášter, kde chovali mniši dřevo pravého svatého kříže. Cellini uposlechl, snědl třísku ze zázračného dřeva a uzdravil se. Potom se ještě zamiloval a měl rodinu. „Vidíte,“ posteskl si hubený, bledý hoch, „a jaký to byl znamenitý člověk tenhle Benevenuto! Zato my máme v hlavě směs všeobecných vědomostí, které nám překážejí při každém kroku…“

Veselý koník nezemřel tenkrát, neboť měl koňskou povahu, jako lidé vůbec. Člověka nepřipraví do hrobu ani veselý ani smutný život. Jsou národové, kteří žijí v močálech, kde příroda mnoha a mnoha pokolením neposkytla ani, aby se do syta najedli přežijí věky. Veselý koník sám sebe podváděl, když si říkal: Jak dlouho ještě může tenhle lehkomyslný život trvat?

Koník nechtěl být jako jiní lidé, chtěl býti víc – samo o sobě není to nic zlého, naopak. Pohříchu dnes ve světě nezachovávají pravidla hry, blahodárná omezení, která nejsou na škodu podniku a prospívají člověku. Zvláště u nás o těchto nenapsaných zákonech není ani potuchy. Veselý koník nehrál ani hazard – co dělal, byl skok do tmy.

Ne že by byl nedosáhl nijakého úspěchu. Oč byl na jedné straně hloupějším, o to byl na druhé chytřejším. Ale jako při každé věci, které se zmocnil, i zde očekávalo ho zklamání. Z plna hrdla se rozesmál své ješitnosti, když mu začala lichotit slova lhostejných lidí. A pak si řekl: Nezáleží-li ti nic na úsudku tvých vrstevníků, copak je ti do jejich potomstva? A usnul na vavřínech.

Národové povstávají a hynou, s nimi upadá v zapomenutí jejich vzdělanost a i jejich jméno. A naše země je práškem, létajícím ve vesmíru. Čím je naše bolest, naše radost, naše ctižádost? Byly ovšem chvíle, kdy o této moudrosti veselý koník pochyboval. Všechny věci kolem něho nabývaly tajené tvářnosti, lidi, zvířata, rostliny i neživá hmota. Každé zrnko písku, každý pohyb, každý čin zdál se míti věčný vliv na uspořádání věcí na nebi i na zemi. Osobnost mizela, nebyla ničím, neschopna sama ani štěstí, ani radostí. Veselý koník cítil tíhu božského pouta, které ho pojilo se všemi tvory a věcmi, a na mysl mu přišel staroindický názor o rolníku, který tím, že vzdělává své pole, dobývá půdy dobrému božstvu, ubíraje ji zlému.

Praktických následků úvahy tyto ovšem neměly. Někdy se zdálo, že veselý koník se probere ze svého jepičího křepčení. V rozhodné chvíli vytáhl však zrcátko z kapsy, podíval se do něho a řekl si: „A o tebe, darebo, se mám starat? Nikdy ne!“ A život opět šel svým pravidelným chodem. Jednoho krásného dne našli veselého koníka oběšeného na okenním rámu. Na stole ležel kus papíru a na něm bylo napsáno: „Oběsil jsem se a radím každému, kdo to čte, aby učinil totéž.“ Veselý koník žertoval ve vážných chvílích a v nevčas.