Soumračnem věku/Utrpení touhy

Soumračnem věku Antonín Sova
Odcizení milenci	Utrpení touhy	S koncem XIX. věku

Údaje o textu
Titulek:	Utrpení touhy
Autor:	Antonín Sova
Zdroj:	Sova, Antonín, Dílo Antonína Sovy svazek II. - Vybouřené smutky, vydal Dr. Ot. Štorch-Marien, Praha, 1922,
Vydáno:	1898
Licence:	PD old 70

Jak mne dojímá utrpení tvé touhy, Marto!
Ve tvých očích stárnoucích, delikátních, vzpomínky mé budících!
Ve tvých očích! Tam zimní den jasný hoří s vysokou oblohou,
když havrani v sněhové pláni usedli.
Vše zvichřeno, zjiskřeno, jako v slunečných rodných lesích,
kde rampouchy zvoní o cesty utichlé,
krb hřeje v chatách a zpívají přeslice
a hlasy stále zvoní, hlasy zvoní tence stříbrné!

Jaký smutek zimní krásy vane z tvé bytosti!
Sensitivita čistá a mlčenlivá
dlouho snila o jiskrách v krbu, jenž hřál by uchladlé nohy,
po lásce muže horoucně vzpínala drobné ruce!
Však jarní přívaly! Kde jsou? Ty hluboké prorvy v duši!
O čem chtí mluvit ještě tyto oči?
V nich stále zimní dny, jasné, s vysokou oblohou!

*

Nebo ta tragika touhy básníků, kteří nedoletí!
Ti bez síly, pyšní však, jež zrodila dnešní doba,
oživení obrazy vzdálených světel,
ti s vyrudlými barvami pávi,
kteří u moří na terasách ochočení, krotcí,
poslouchají o sebe zvonit poháry cizinců,
mazlivé hlasy žen a kroky stále odcházející,
poslouchají chřestit řetězi v přístavech, pískat odjíždějící lodi,
tuší tisíce řečí o nových zemích,
ale nemohou, nemohou vyletět bouřlivě,
nemohou vyletět do kouřů vzdálených - bez orlích křídel!
Bez orlích křídel!

*

Nebo tragika touhy věřících, kteří se zachytli roucha Kristova,
s biblí v ruce procházejí hučící Sodomou dneška
se sladkým úsměvem upírají zraky v mystické hloubky!
Běda, běda! Co k povalení rozvrácené pilíře států
podpírá kolos církví, však bez geniálních kacířů,
a opatrnými ústy špatně pochopeného křesťanství
slabé dál těší a nemocné mocnějšími činí:
jdou stále trpěliví, věřící a stále doufající,
kříže své oddaně nesou a volají dosud po člověku
velkými visiony lásky a sebezapření i odevzdáním se ponížených,
své velké pláče svěřují věkům.

*

Nebo utrpení touhy těch, kdo srostli se svou zemí,
kořeny hluboko v ní. Již tisíckrát viděli ráno nad svým polem
prosívat zlaté zrní, a zpívající, dlouhá poledne žhavá
bez hnutí klímat a sešeřené večery důvěrně se rozpovídat,
otroci těšící se hroudou!
A hrdí na vše, čím rod jich se udržel staletí,
ať výpady neb vítězstvím duše, či slepou náhodou,
stále znásilňovaní a stejnou odplatou hořící,
zahořklí, zatrpklí, odhodláni do krve hájit svých krbů:
vypověděli důvěru svým synům, skepticky chladným,
synům, kteří nevidouce nikde silných duchů
netouží po samostatném žití oklamaného lidu,
synům, kteří zhnusivše si zpupné dobrodruhy vlastní krve
pociťují jen bídu neplodných dob a lítost palčivou,
synům, kteří otevřevše pro všecko oči,
vidí chátrání všeho,
a za vpád bídy, která v triumfu táhne krajinou,
děkují ironicky hatardním svým otcům.