Soumračnem věku/Do světlého lesa, jenž zapomenutím se nazývá…

Soumračnem věku Antonín Sova
Sloky (I)	Do světlého lesa, jenž zapomenutím se nazývá…	Čekal jsem…

Údaje o textu
Titulek:	Do světlého lesa, jenž zapomenutím se nazývá…
Autor:	Antonín Sova
Zdroj:	Sova, Antonín, Dílo Antonína Sovy svazek II. - Vybouřené smutky, vydal Dr. Ot. Štorch-Marien, Praha, 1922,
Vydáno:	1898
Licence:	PD old 70

Do světlého lesa, jenž zapomenutím se nazývá, sám jsem šel,
na listí žlutém tkal západ svých růžových osnov dech,
ze vzdálených ostrovů v moři, ze vzdálených samot kdos pěl,
nic nepohnulo se, ticho tak bylo a svítil mech.

Sem k pramenům pít mně poslaly nejprostší duše. Já šel
a po stezkách ztratit se chtěl. Cos nevyřknutého v rtech,
cos nedoplakaného v očích, já neukončeného měl,
cos nedobouřeného v srdci a nedosněného v snech.

Jen jedné mrtvé s krvavým srdcem jsem nemohl zapomnít.
Já cítil v své ruce tu ruku a horké to čelo a slyšel jsem znít
spád melancholických slov, jež s šumem listí šly se mnou.

Že tragický měla skon a nikoho v světě a duši tak jemnou,
hlas její (dnes mrtvé) se zoufalým zvukem v mé duši chvěl.
V les hlubokých zapomenutí já proto nedošel.