Sny o štěstí/Sny

Sny o štěstí Jaroslav Vrchlický
Jak sladko!	Sny	Ty zdraháš se…

Údaje o textu
Titulek:	Sny
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Sny o štěstí. Praha: J. Otto, 1876. S. 21—25. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Sny.

Když zticha v okno otevřené
se plný měsíc přiloudí,
duch v myšlenkách se zapomene
a mysl v dumy zabloudí,
když rozechvělé srdce struny
starými zvučí nápěvy:
tu ve paprscích bledé luny
roj snů se tobě objeví.
Ó pověz, odkud přiletají
v náš údol žalů slzavý,
a proč před námi rozstírají
své věštby závoj mlhavý?
Či snad jsou bratry oněch duchů,
jež strážnými zvem’ anděly,
jenž v srdce mroucí v bouřném ruchu
mír dýchají a veselí?
Anebo snad jsou květným zřídlem,
jímž plyne radost do světa,
anebo jejich hvězdným křídlem
duch do věčnosti zaletá?

Jak v mlze před tebou se staví
těch skřítků zástup milohravý,
hned jeden podává ti číši,
již věnčí bujný, planý mák;
jen jejího se dotkneš kraje,
juž lehce tvoje prsa dýší
a lehká mlha kalí zrak,
ve různé směsi všecko taje
a duše volná jako pták
na vlnách upomínek hraje
a letí, letí do oblak!

A nyní teprv v divém reji,
jako když struna zakvílí,
v paprscích luny přicházejí
a síní tvou se rozptýlí.
Tu jedni nad tvým ložem klenou
řetězy růží plamenných,
až noc tvých spánků zamlženou
rozvlní jejich rej a smích.
Hned v spící duši tvou se sklání
jak tužeb dávných rozchvění,
hned jako mrtvé milování,
hned jako hvězda nadšení.
Co vzdálenost jim a co doby?

Přes hory letí, přes lesy,
oživí kouzlem víry hroby
a zemi spojí s nebesy!

Hle, ve rozmaru jeden klade
své ucho na tvé srdce mladé;
snad poslouchá, jak v tobě buší,
hned zazvoní, hned zavzdychá,
snad někde blízko lásku tuší
a raděj dále pospíchá;
však darmo! — sen tvůj rozpustilý
ve běhu srdce zastavuje,
a luzný obraz tvojí víly
mu v barvách duhy odhaluje,
a nechť se srdce jak chce zmítá,
sen chvátá jemu v zápětí,
milenky obraz až v něm kmitá
a jemu klesne v objetí.

Tak nad tvou hlavou tiše táhnou
jak bílá peruť anděla,
a mnozí upomínkou sáhnou
až na dno srdce docela.
I rychle vedou tebe zpátky,
kde štěstí svit ti v mraku zhas’,

tu slyšíš písně drahé matky,
tu slyšíš druhů známý hlas;
ba v mysli tvojí šeré dumy
i z dvora stará lípa šumí.

A co vzpomínky v srdci plály
bez starosti a bez žalu,
sny všecky juž se vystřídaly
před zrakem duše pomalu.
Ty z lučin rajských v srdce vanou
myšlének nových svěží kvítí,
ty ještě sladkou nebe manou
tvá víčka v letu pokropí;
však rychle ve hvězd zlaté přízi
jak přelud noci náhle mizí,
a než v tvou jizbu slunce svítí,
pryč odletěly bez stopy!

Ó tmavé noci plaché děti,
ó chvíle štěstí blažívá!
váš rej mi posud hlavou letí
a hudba v srdci vyznívá!
Ó rcete, zdali v prudkém letu
jste prchly v stíny pralesa?

zda usínáte v lístkách květu,
než hvězdy kryjí nebesa?
Či bloudíte snad v laškování
kol milenky mé spících skrání?

Ó vdechněte jí v probuzení
na rty mé ranní pozdravení!