Sny o štěstí/Sloky (Irmě)

Sny o štěstí Jaroslav Vrchlický
Na saních	Sloky (Irmě)	Tichá láska

Údaje o textu
Titulek:	Sloky (Irmě)
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Sny o štěstí. Praha: J. Otto, 1876. S. 46—47. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Sloky.

(Irmě.)

V Tvé bledé tváři divné sny se chvějí,
až pod jich tíží sklání se Tvá hlava;
Ty mlčíš, rdíš se — však tím kouzelněji
síť úsměvů Tvých srdce obetkává,
tím víc rozlívá očí záře smavá
měsíčné světlo po Tvém obličeji.

Čím jest mi retů nach a ramen oval
i studu závoj, v němž Tvá duše dřímá?
Já plnější juž rety líbal svýma,
já krásnější juž hlavu v klíně choval!
Jen perlový lesk tahů Tvých mne jímá,
jak byl bych posud srdcem nemiloval!

Tvůj duch jak labuť k svému hrobu slétá
a s tichou písní do vln snů se noří,
Tvé srdce chrám, jenž víc a víc se boří,

jen lampa jeho posud jiskry metá,
v mystickou růži plamen její zkvetá,
až jeho žárem strop i stěny shoří.

Teď jenom duše z očí Tvých se dívá,
hled její smutný jest a dojímavý,
jak slunce v západu, když kraj se stmívá;
a když má tvář se ve Tvých ňadrech skrývá,
já cítím plamen, jak zdi chrámu tráví,
a slyším labuť, jak si k smrti zpívá.

Co anděl smutku přišel k prahu Tvému
a Tobě řek’: „Buď ženou v utrpení!“
co juž v Tvém srdci ani místa není,
by jenom bůh a hroby zbyly jemu:
pojď, já chci býti paprskem v Tvé snění,
pojď, já též umím odříkati všemu.

Pojď, i mé vzdechy o samotě hynou,
pojď, hlavu k hlavě, srdce k srdci úže,
když osudem ne, buďmež šťastni vinou!
Nám zbude noc, sny Manfreda a růže,
a moře, hory, odkud duch náš může
i nad svých rájů kroužit rozvalinou!