Sny o štěstí/Marii

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Marii
Autor: Jaroslav Vrchlický
Zdroj: VRCHLICKÝ, Jaroslav. Sny o štěstí. Praha: J. Otto, 1876. S. 67—70. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Marii.

Ce que l'homme ici-bas apelle le génie

c'est le besoin d'aimer…

A de Musset.

I.

V mé duše hloubi dřímá melodie
tak jemná, tichá, měsíčná a snivá,
jak labutě zpěv, když se večer stmívá
a žalným stonem vlna v rákos bije.

A když má hlava v ňadra Tvá se skryje,
Tvým okem duch můj na věčnost se dívá,
tu píseň zní a ton za tonem splývá,
a duše má v nich jásá, mře a žije!

To smrti předtucha! — a zní tak jemně,
jak pták by zpíval žloutnoucímu stromu
před odletem svým k jihu v zimní době. —

Ty darmo skláníš krásnou hlavu ke mně;
věř, ani věčnost nemá času k tomu,
co, Marie má, rád bych svěřil Tobě!

II.

Juž velký měsíc nad vodami vstává
a hravé vlny lesklou čechrá dlaní,
s ním kněžna noc se k spící zemi sklání,
jak k prsoum mým Tvá čarokrásná hlava.

Té noci stín — to kadeř Tvoje tmavá,
a retů nach — červánků zlaté plání,
a očí lesk — hvězd nočních usmívání,
ba čelo Tvé i luně bělost dává.

A co tušíme v sladké vůni květů,
co zvučí ve vln šumu lichotivém,
čím k srdci mluví kouzlo hvězdných světů:

Vše v objímání v jeden souzvuk splývá
ve očí Tvojich čarolesku snivém,
když na mém retu Tvůj ret odpočívá.

III.

„Ave Maria!“ – Purpurová zoře
od západu na skráně vrchů klesá,
tu rybník zlatí, tu nad šerem lesa
ohnivé růže hází po obzoře.

„Ave Maria!“ — Slyš, od hory k hoře
zvon modlitbou se chvěje, lká i plesá,
v bor zalehne a letí nad nebesa,
a za ním duch můj z upomínek moře.

„Ave Maria!“ — Ó jestli v té chvíli
kdy modlitbou se chvějí rtové bledí,
vzpomínáš na mne v tichém zadumání:

Tož vzhůru hleď! Můj duch se k Tobě sklání,
květem Ti dýše, vánkem k Tobě kvílí,
a v hvězdách na Tě čeká s odpovědí!

IV.

Z těch květů, které v hloubi duše bují
a láskou Tvou mi na věnce jsou dány,
z těch jisker, které Tebou rozsypány
jak hvězdy temenem žití mého plují;

Z těch čarovných snů, jež mne obletují
ztracených rájů klenouce mi brány,
z těch dozvuků tišících moje rány
poslední píseň Tobě obětuji!

Ó líbej, líbej čelo moje v taji,
vždyť co jen dozní tento nápěv smutný,
se rety naše více neshledají.

Tak v malé písni velké boly plají,
tak zářný lotos vroubí Ganges rmutný,
a kol polibků lásky slzy hrají....

V.

Jen jednou Tebe ještě obejmouti,
by na Tvém srdci, sladká moje vílo,
co myslím, cítím, v jeden ton se slilo,
jen na okamžik ještě Tvojím slouti,

Jen jednou! — A chci všemu odřeknouti,
co z mládí snů v mém srdci modlou žilo,
chci zapříti, proč srdce moje bilo,
chci sám a sám jít drsnou světa poutí!

Bez lásky, přátel, v žalů temném plášti
chci sobě žíti světu umíraje,
v svých myšlenkách prost lásky jsa i zášti.

Tak sám, jak onen pták indické báje,
jenž s oblaků se k zemi nepřiblíží
a svitem luny živ se v moři zhlíží!

Rule Segment - Span - 50px.svg
Rule Segment - Flare Right - 15px.svg
Rule Segment - Diamond open - 7px.svg
Rule Segment - Flare Left - 15px.svg
Rule Segment - Span - 50px.svg