Smrt kmotra

Údaje o textu
Titulek:	Smrt kmotra
Autor:	Václav Tille (jako Václav Říha)
Zdroj:	ŘÍHA, Václav. Knížka pohádek Václava Říhy. Praha : Albatros, 1987. s. 62–67. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V chaloupce pod lesem žil podruh Škvára, měl dvanáct dětí, nikdo ze vsi už mu ani nechtěl jít za kmotra. Chaloupka byla stará, nahrbená, došky oprchalé, švestky v zahrádce plné mechu, už ani nerodily, jen na políčku měl trochu brambor, těmi se živili.

Když žena porodila třinácté dítě, řekl si podruh: už dál nemohu, půjdu hledat zámožného kmotra, co by mi pomohl spravedlivě. Poprosil chalupnici, aby počkala u ženy, poslal děti paběrkovat, zabalil děťátko do ženina vlňáku a dal se na cestu.

Jde polem, naříká si, koho by požádal, tu se na nebi rozlije záře, živý blesk sjede k zemi, země se třese, a před kmotrem stane v plamenném šatu anděl, volá hlasem jako zvony: „Škváro, tvůj nářek proniká nebesa, Bůh sám bude tvému děťátku kmotrem.“

Ale Škvára přitiskl chlapečka k prsům, máchl rukou a bránil se: „Ne, ne, kam by se nedělo, jaký by to byl spravedlivý kmotr, chudé nechává v bídě a bohatým ještě přidává!“

Anděl se zalekl a zmizel, podruh šel dál do lesa, až přišel do skal, najednou pocítil zápach po síře, div neomdlel, bouře hřmí, země se třese, puká, z díry vylétne chlupatý čert a řehtá: „Škváro, je nám tebe v pekle líto, sám Luciper bude tvému dítěti kmotrem.“

Ale Škvára zmáčknul v ruce hůl a křikl: „Jedeš, potvoro pekelná, svádíš lidi k hříchu, kupuješ za peníze duše, a ty chceš být spravedlivý kmotr?“

Čert zapáchl a zmizel, podruh šel dál těmi skalami, až došel na zelená luka, kde se táhly šedé mlhy, na těch lukách potkal stařenku s plachetkou na hlavě, šourala se o berličce. Dal jí pozdravení, děkovala, ptala se, kam jde tak časně po ránu. Škvára jí vypověděl svoji bídu a stařenka pravila: „Já jsem Smrt, a chceš-li, posloužím ti spravedlivě.“ Škvára se zaradoval:

„Kmotřičko milá, pěkně vám děkuju, vy jste kmotra spravedlivá, všem měříte rovným dílem, chudákovi jako bohatému.“

Šli spolu na faru, kmotra podržela děcko na rukou, když bylo po křtu, zaplatila všem, co se patřilo, vyšla ven, dala děcko podruhovi a povídá: „Kmotře, dát vám nemám nic, ale přijďte ke mně, snad vám mohu pomoci. Cestu najdete snadno, jděte jen, kam vás nohy ponesou, každý člověk ke mně trefí, jeden dřív, druhý později.“

S tím se kmotra podruhovi ztratila, a on šel domů, dítě plakalo, chtělo pít. Žena už čekala, jakého kmotra najde, co dobrého domů přinese, ale když přišel s prázdnem, div neplakala: „Co budeme, nebožáci, zítra jíst?“

Škvára ji těšil, že jim snad kmotra přece něco zchystá, položil dítě k ženě do postele a dal se na cestu. Šel ke kapličce na rozcestí, pak přes starý hřbitov k Vrážskému lesu. Znal tam každý strom, nevěděl, co si počít, jak tu neznámou cestu najít. Ale za hodnou chvíli se mu zdálo, že v tu stranu v lese nikdy nebyl, i stromy, skály byly tak podivné, neznámé a mezi skalami se vine stezička stále níž a níž. Už se smrákalo, konce cesty neviděl, a mezi kameny jako by se míhaly plaché stíny, z temna vyhlédaly bledé tváře. Škvára hledí, zdá se mu, vždyť tamhle za pařezem sedí kmotr Fiala, co zemřel v pátek týden na horkou nemoc. Chtěl ho pozdravit, ale když došel, viděl jen stín pařezu v měsíčním světle. V houští zas nebožka Drožková se shýbá, jako by hledala houby, u potoka kulhá starý Kotýs, co loni spadl ze střechy, a tak čím dál tím víc se rojí těch tichých stínů, všichni, co už dávno odešli, jak je pamatoval ještě z dětských let, míhají se mezi stromy, chrastí v borůvčí, dívají se po něm nehybnýma očima a mizí v noční mlze.

Tak došel až na zelenou loučku, na loučce stála chaloupka, v okně hořelo světélko. Vešel do stavení, a v světnici seděla stařenka Smrt, hladila na klíně černého kocoura, pěkně jej vítala: „Dobře že jsi přišel včas, pojď se mnou rozsvítit děťátku světlo života.“

Otevřela v předsíni padací dvířka jako do sklepa a vedla ho po schůdkách hluboko, kde ze tmy zářila světla jako v kostele. Byly tam nesmírné klenby, dlouhé, nekonečné, a všudy po zdích, na stojánkách hořely tisíce a tisíce svící, tenkých i tlustých, krátkých i dlouhých, jedny se teprve rozhořívaly, druhé už pukaly a uhasínaly.

Kmotra vzala velikou voskovici, postavila ji na svícen, kde hořelo dvanáct svící velikých, jedna zpola uhořelá a ta poslední už blikala, jen jen uhasnout.

„Tady jsme v Limbu,“ povídá, „kde hoří svíce života každého člověka; jak dohoří, člověk umírá.“

Podruh se díval, jak kmotra zapaluje tu velkou svíci, a ptal se: „A čí je tady ten oharek, co dohořívá?“

„Ten je tvůj,“ řekla kmotra a obrátila se ke schodům. Podruh nebyl hloupý, chytil tu novou voskovici, přimáčknul ji na ten svůj oharek. Kmotra se lekla a křikla: „Cos to učinil, jeden život jsi druhým zaměnil; ale budiž, však to je vůle boží, ne tvoje.“

Vyšli po schodech do chaloupky, stařenka doprovodila kmotra až ke kapličce a tam mu povídá: „Víš, že nemám, co bych ti dala, Smrt vše bere, ale nic nedává, jen jedno ti povím: boží vůli nezměníš, kdo má umřít, ten umře. Ale lidé jsou slepí, neznají svou smrtelnou hodinu, ty ji však poznáš. Komu stojím u hlav, když stůně, ten je můj, kde stojím u nohou, tam je pomoc možná. Nikdo mne nevidí, ty mě však uvidíš; choď po lidech a oznamuj, kdo ozdraví, kdo umře — bude ti to k dobrému.“

Škvára se chtěl kmotře poděkovat, ale ztratila se mu ve tmě. Když došel domů, už se šeřilo, ale z chalupy slyšel ženin pláč — děťátko v noci umřelo. Že mu vzal svíci, nasadil ji na svůj oharek, zhasl život dítěte. Bylo mu to líto, ale utěšil se, když kmotra řekla, že to byla vůle boží a ne jeho.

Po ránu šel na faru, poprosit pana faráře o pohřeb, ale pan farář nebyl doma, šel ke Kudrnům, bohatý Kudrna umíral. Šel za ním do statku, v světnici všichni klečeli, selka, děti plakaly, loučili se s hospodářem, pan farář mu chystal poslední pomazání. Škvára se rozhlédl po světnici, a tu vidí v nohou lože kmotru, jak se na něj usmívá, kývá hlavou. Rozběhl se k loži, vzal sedláka za ruku a pravil: „Copak pláčete, vždyť Kudrna neumře, doneste mu raději sklenici vína.“ Všichni reptali, co se do toho plete, ruší kněze, ale selka odběhla pro víno. Škvára přidržel Kudrnovi sklenici k ústům, a sedlák, když se napil, otevřel oči, posadil se a povídá: „Tak mi odlehlo, jako bych se probudil z těžkého sna.“

Hned lezl z postele, nedal se držet, že si vyjde na sluníčko. Všichni se nahrnuli kolem Škváry, pan farář ho pochválil, kdo by si byl pomyslil, že je takový trefný, nad všecky doktory, selka div jej neobjímala, děti mu líbaly ruce, a Kudrna sháněl zedníky, aby šli opravit Škvárovu chaloupku, poručil selce, poslat jeho ženě vařenou slepici. Celá ves jim počala nosit, co kdo měl dobrého, každý se hleděl zavděčit zázračnému doktorovi, aby na něj pamatoval v smrtelné hodině.

Zakrátko jezdil Škvára po vsích daleko široko a vždycky se stalo, jak pověděl: koho slíbil uzdravit, ozdravěl, a nad kým se vzdal, tomu nebylo pomoci. Lepšího doktora nad něj nebylo, nastěhoval se do města, koupil si dům, kočár, koně, žena chodila v hedvábí a sametu, všecky děti byly na školách, žili jako páni.

Až jednou se panu králi rozstonala malá princezna. Hned poslali kočár pro zázračného doktora. Král se těšil, že mu dcerušku uzdraví. Škvára přijel, dívčí ruka ležela na hedvábném loži pod zlatými nebesy, líbezná jako kvíteček, plavé vlásky rozprostřené po bílých polštářích, ale její modré oči byly kalné a hladké čílko se rozpalovalo zimničním žárem. Sotva Škvára vstoupil do pokoje, uviděl, jak u hlav lože stojí kmotra, kývá mu smutně hlavou. Prohlásil, že se nedá nic dělat, princezna umírá. Král zalomil rukama, pravil: „Co chceš, všecko ti dám, a když ji uzdravíš, tvůj nejstarší synek ji dostane za ženu, budeš po mně prvním v říši.“

Škvároví se až zatajil dech, když si pomyslil na tu čest, prosil kmotru o smilování, ale kmotra stála nehybně jako stín v hlavách lože, jen vrtěla hlavou. Tu Škvára se sklonil nad lože, princezna už sotva dýchala, vzal ji do náručí, obrátil ji na rukách a položil ji obráceně, hlavou do noh. Dívka si oddychla, jako by se probouzela ze zlého sna, objala otce kolem krku, usmála se a pravila: „Ach, jak krásný sen jsem snila, je mi, jak bych se uzdravila.“

Celý dvůr se rozjásal radostí, po městě vyzváněli všemi zvony, stříleli, troubili a vyhrávali, král zahrnul doktora dary a prosil ho, aby zas přijel na druhý den. Doktor se ohlížel se strachem po pokoji, ale kmotry už tam nebylo. Oddychl si a sešel do kočáru, jen zářil, když pomyslil, jaké štěstí na něj čeká. Ale sotva se kočár rozjel, seděla v něm vedle něho kmotra a kývala starou hlavou: „Pomohl jsi, kde pomoci není, víš, že jsem spravedlivá, a osudem nepohneš ani o vlásek. Cos princezně přidal, sobě jsi ubral — ale že jsem tvoje kmotra, máš mít do zítřka čas, aby ses rozloučil s rodinou.“

Doktor dojel smuten, poznal, že pochybil, když se boží vůli protivil, šel se rozloučit se ženou, pověděl jí, že už je jeho života namále, zítra si pro něj přijde kmotra Smrt. Ale žena mu poradila: „Co je ti platné, kdyby ses i králem stal, když máš umřít; líp zůstat naživu, třeba jen jako žebrák. Obleč si staré šaty, sedni si pod schody jako žebrák, a když kmotra přijde, já jí povím, že jsi před ní ujel, nikdo neví kam.“ Doktor se potěšil, vzal na sebe své staré hadry, pomazal si tvář a časně ráno sedl si pod schody u dveří, žebral Po chvíli přijela Smrt v kočáře, vyšla na schody, žena ji přivítala, že muž v noci ujel. Smrt se usmála, obrátila se a pravila: „Nechť si tedy žije, ale on ví, že jsem spravedlivá, života neuberu, ani nepřidám. Má-li žít, musí jiný umřít, vezmu si tedy toho starého žebráka pod schody.“

A než se žena nadála, octl se žebrák v kočáře, zmizel s kmotrou navěky.