Smrť kmotřička

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Smrť kmotřička
Autor: přepsal Jan Mádr
Zdroj: CHYBA: {{Textinfo}} — Chybí hodnota parametru „ZDROJ“ (zdroj této kopie díla)
Vydáno: BARTOŠ, František: Dialektologie moravská. Druhý díl: Nářečí hanácké a české. Brno: Matice moravská, 1895. S. 84–86. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Bêl jednó jeden člověk tôze chôdobné na sfětě. Narodil se mô chlapeček, ale nigdo (nihdo) nechtěl mô jiť za kmotra, že bêl tôze chôdobné. Otec si povidá: „Milé Bože, tak sô chôdobné, že mně nihdo nechce poslóžeť v té věce; veznô (vemô) si chlapca, pudô, a keho potkám, teho naptám za kmotra, a nepotkám-lê žádnyho, kostelnik mně přece snaď poslóži.“ Šil a potkal smrť, ale nevěděl, co to je za osobô; bêla pěkná ženská, jako iná ženská. Ptal jô za kmotřêčkô. Ona se nevêmlóvala a hneď ho přêvitala kmôcháčkem, vzala chlapca na rôkê a nesla ho do kostela. Chasnička pokřtilê jak se patři.

Jak šlê z kostela, kmotr vzalê kmotrô do hospodê a chtělê jô trochô octiť jakožto kmotřêčkô. Ale ona im povidala: „Kmocháčkô, nechte teho, ale poďte rač se mnó do myho stánkô.“

Vzala ho do své izbê a tam bêlô tôze pěkně. Potom ho vedla do velêkéch sklepu a tema sklepama šlê až pod zem v temnosti limbô. Tam hořelê sfičkê: maly, hrôby, prostředni — trojiho brakô; a kery ešče nehořelê, tê bêlê tôze velêky.

Kmotra povidá kmotrovi: „Hleďte, kmôcháčkô, tô mám každyho člověka věk.“ Kmotr se na to divá, nande tam tôze maličkó sfičkô ô samé zemně a ptá se ji: „Ale kmotřêčko, prosim vás, či je ta malá sfička ô té zemně?“ Ona mô povidá: „To je vaša! Jak ta sfička kerákolê zhoři, já mosim pro teho člověka iť.“ On ji povidá: „Kmotřenko, prosim vás, ešče mně přêdéte!“ Ona mô povidá: „Kmôcháčkô, to já ôdělat nemožô!“ Potom šla a temô chlapcovi, co ho okřtilê, rožala novó sficô velêkó.

Zatim co kmotra neviděla, kmotr vzalê si taky novó velêkó sficô, rožalê jô a přêložêlê tam, hde ta jejich maličká sfica dohořivala.

Kmotra se na něho (na ňé) ohlidla a povidala: „Kmotřéčkô, to ste mně nemoselê dělať! Ale dež ste si jôž přêdalê, tedê máte. Poďme tô odtuď ven a pudeme ke kmotřence.“

Vzala jakésê dar a šla s kmotrem ê s ditětem ke kmotře. Přêšla a položela kmotře chasnička na lužko a vêptávala se, jak ji je a hde jô co boli. Kmotřêčka si ji stěžovala, a kmotr poslal pro pivo a chtěl jô jako kmotrô octiť ve sfé chalôpě, abê se ji mohl zavděčit. Pilê a hodovalê. Potom povidá kmotra ke kmotrovi: „Kmôcháčkô, tak ste chôdobni, že vám nihdo nechtěl f té věce poslóžeť, až já, ale nic si z teho neděléte, bôdete mnět po mně památkô! Já bôdô chodiť po hodnéch lêdech a bôdô jich mořeť a vê bôdete hójiť a ozdraovať. Já vím tê likê fšeckê povim, já ich fšeckê mám, a vám každé rád dobře zaplati.“ Stalo se. Kmotr chodilê po nemocnéch, hde kmotřenka mořela a každymô pomohlê. Tož bêl najednó slavné dochtor z něho. Ômiral jeden kniže, ale ê skonával. Přece ešče poslalê pro teho dochtora. On přêšil, začal ho masťó mazať a sfy práškê mô dávať — a pomohl. Dêž ho ôzdravil, dobře mô zaplatilê, ani se neptalê, co só dlôžni. Potom smrť řekla kmotrovi: „Kmôcháčkô, podrôhy déte pozor. Kemô já bôdô stáť v nohách, temô každymô pomožete; ale kemô bôdô stáť v hlavách, temô jôž nepomáhéte!“

Ômiral zas jeden hrabě. Zas poslalê pro teho dochtora. Dochtor přênde a smrť stoji v hlavách za lužkem. Dochtor křêčijó: „Jôž je zle, ale zkôsime to!“ Zavolal slôhê a kázal lužko zatočeť nohama ke smrti a začal nemocnyho masťó mazať a práškê mô podávať do hôbê a pomohl mô. Hrábě mô zaplatil, co mohl ônysť, ani se neptal, co je dlôžné. Bêl rád, že ho ôzdravil.

Smrť, jak se s nim zešla, povidala mô: „Kmôcháčkô, až se vám to zas tak stane, vic mně to neděléte. Třeba ste mô pomohlê, ale enom na chfilkô; já ho přeci mosim odevzdať, hde patři.“

Kmôcháčkovi to tak trvalo nekolêk roku, — jôž bêlê tôze staré. Ale k posledkô jôž se zlobilê a sami po smrti žádalê, abê ich vzala. Smrť ich nemohla vziť, protože si sami přêdalê sficô dlóhó, moselê čekať, až jim dohoři.

Jednó jelê ešče k jednemô nemocnymô, abê ho ôzdravilê. Pomohlê mô. Potom se jim smrť zjevila a vezla se s něma f kočáře. Začala ho lechtať a šóstla ho zelenó halózkó pod krk, a on se ji svalel do kléna a ôsnôl na věčnosť. Smrť ho ôložela f kočáře a ôtekla pryč. Tô nandó dochtora mrtfyho f kočáře ležeť a zavezlê ho dom. Cely město a fšeckê dědinê ho oplakávalê. „Škoda takovyho dochtora, jaké to bêlê rozômné dochtor! Dobře pomáhalê, takovyho dochtora jôž nebôde!“

Sên jednó šil do kostela, a kmotřêčka ho potkala. Ptala se ho: „Milé sênkô, jak se máš?“ — On i na to povidá: „Jôž tak ledajak; dokuď mám, co mně tatiček nahospodařêlê, dobře je se mnó; ale potom Pámbu vi, jak se mnó bôde.“ — Kmotřêčka povidá: „Ênô, sênkô, nebuj se nic; já sô tfá křestná matka: co tatiček tfoji mělê, k temo já sem im pomohla, a ê tobě véžêvó zaopatřim. Pudeš g’ednemô dochtorovi do ôčeni a tê bôdeš chêtřéši než on, enom se pjekně chové.“ Potom ho pomastila masťó po ôšich a zavedla ho k dochtorovi.

Dochtor nevědělê, co je to za pani a jakyho sênka mô do ôčeni vede. Pani přêkázala sênkovi, abê se pěkně choval, a dochtora žádala, abê ho dobře ôčel a k dobrymô stavô přêvedl. Potom se s nim rozlóčela a odešla.

Dochtor a chasnik šlê spolem zbirať zelênê, a temô ôčňovi každá ta zelênka křêčela, jaké lik nese, a ôčeň zbiral. Dochtór taky zbiralê, ale nevědělê žádné zelênê, jaké lik kerá nese. Ôčňovê zelênê pomohlê v každé nemoce. Tô dochtor povidajó ôčňovi: „Tês chêtřéši než já; lebo hdo přêcházi ke mně, já žádnymô nevêstihnô, a tê od každé nemoce znáš zelênê, jak tê to viš? Tê slêšiš zelênê, každá zelêna tobě křêči, jaké lik nese, a já neslêšim žádné zelênê. Viš co, bôďme spolem; já tobě složim sfuj dochtorské lêst a bôdô ô tebe némenšim pomocnikem a chcô s tebó bêť až do smrti.“

Chasnik pomáhal od nemocé a sčasně ôzdraoval, až mô v nebó sfička dohořela.