Přeskočit na obsah

Slovanské národní písně/Zpěv dolnolužický

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Zpěv dolnolužický
Autor: František Ladislav Čelakovský
Zdroj: citanka.cz
Licence: PD old 70

1. Slavičí buzení

[editovat]

Chodil jonák s děvčetem,
oba krev a mléko;
lesíček jsou prošli,
do zahrady došli.

Na zahradě jabloňka,
jsou na ní jablíčka
z jedné strany zelené,
z druhé strany červené.

Pod jabloň si sednuli,
až jsou oba usnuli:
„Kdo nás bude buditi,
až se bude dníti?“

„Sedí slavík nad náma,
ten maličký ptáček;
ten nás bude buditi,
až se bude dníti.“

Slavík zpívá vesele
po háječku zeleném,
všecek háj se rozlehá,
zelená tráva polehá.

Svitá, svitá, bude den,
červená zoře pudí sen;
kdo podlé své milé spal,
čas má, aby honem vstal.

Čas má od své milé jít,
také ona od něho;
od hezké je velký čas,
od ošklivé dávno čas.

2. Vyřídivý holoubek

[editovat]

Bělonohý můj holoubek
zrána do pole lítával,
v okně zlatníka se ptával,
zdali je hotov prstének.
„Dávnotě hotov prstének,
třeba ho jen zaplatiti,
tolar za něj položiti.“
„Tolar zaň já rád chci dát,
mé milé ho darovat:
na její malou ručičku,
a na prst její bělounký.“

3. Vychytralá milá

[editovat]

Šlapaná je stezička, —
a kdo je ji vyšlapal?
Vyšlapal ji švarný hoch
chodívaje na hru k nám.
Večer na hru přicházíval,
zjitra ze hry odcházívai.

Chystali se naň, chystali,
všickni mládenci bukovští,
chtěli jsou ho polapiti,
a chtěli ho zahladiti.

Slyšela to jeho milá
ve své nové komůrce,
ve své nové komůrce
na své bílé postýlce.

„Och ty moje milá, milá!
jak mně odtud domů jíti?“
Chci ti dobrou radu dáti,
chceš-li jen mne poslouchati.
„Poslechnu radu podanu,
jen když domů se dostanu.“

Obláčela ho, oblácela
v zelenou sukničku;
vázala mu, přivázala
svou bílou zástěrka;
pásala ho, opásala
svým páskem hedbávným;
hlavu pokrývala, pokryla
bělounkým čepením.

I poslala ho, poslala
pro čerstvou pro vodičku:
„Ty vrátný, milý vrátný můj,
propusť mi tu holčičku.
Pusť s mostu mi tu panenku,
ať mi dojde pro vodu,
ať mi vody přinese
čerstvé od studánky.“

„Divnátě to dívčina
v zelené té sukni,
po jednom boku ostrý meč,
po druhém dva nože!“

Milý s mostu dolů jde,
vesele si vejská,
a líbezně zpívá:
Děkuju ti, má panenko,
žes mi ochránila
moje mladá léta,
za to musíš mojí býti.

4. Zkušená

[editovat]

Stojí tam lípa v oudolí,
ona se pěkně zelená,
ona se chvěje semo tam,
jak na ni větřík zaduje.

Milý odjíždí do vojny,
milá si těžce vzdychala.
„Kdy v letní zkvetou růže čas,
k tobě, milá, se vrátím zas.“
Na léto růže zkvetaly,
z vojny milý se nevrátil.

Dívčina ryla v zahradě,
milý domů se vracoval,
jeda po lesu zeleném
a po tom poli veselém
v černý se plášť zaobalil,
by ho milá nepoznala.

„Bůh pomáhej ti, děvčátko!
Což ty tady sama ryješ,
čemuže ty tak smutná jsi?
Hněvá se otec, matička,
či ti milý odpověděl?“

„Otec, matka se nehněvá,
aniž milý odpověděl.
Včera sedm let minulo,
co můj milý do vojny jel,
ještě posud se nevrací,
ach, a snad nikdy nevrátí.“

„Nevěř mu, nevěř, dívčino,
on se tam s jinou zasnoubil.“

„Až se tam vrátíš někdy zas,
vyřiď mu mnoho dobrého,
by si vzpomenul na slova,
která jsme někdy mluvili,
co jsme si někdy mluvili,
vše jsme upřímně mínili.“

„Nevěřiž, nevěř, dívčino,
což, kdybych já ten samý byl?
Já chtěl tebe jen zkoumati,
jiného-li posud nemáš.“

„Jakž bych mohla jiného mít,
když stále srdce toužilo,
a oči stále plakaly,
by se navrátil můj milý.“

5. Podarky

[editovat]

Po dvoře děvče hezoučké
chodilo v sukni tenoučké;

hlavičku sobě hladilo,
na ni věneček stavilo.

Hoch milý jede ke dvoru
na bílém koni nahoru.

Jezdec si myslí, zdvořile
jak by promluvil k své milé.

Promluví slovo nebo dvě:
kde má stavit svého koně.

Veď ty ho, milý, po dvoru,
v mého tatínka zahradu;

tam jemu ovsa nasypej,
tam také vody mu nalej.

Milá vodičku vážila,
ručka její se blyštěla

těmi prsténky zlatými,
které na trhu dostala,

které jí milý daroval,
těm druhým na vzdor kupoval.

6. Holoubkové

[editovat]

Matka dceru zaplétala
každý boží svátek,
a kdykoli zaplétala,
po každé dcerku kárala.

Matka se rozhněvala,
dceru zavříti kázala
do nové komůrky:
Seď tu, nezdárná, rok a den,
až ti hoch vyjde z mysli ven.

Z mysli milého nespustím,
dokud ducha nevypustím;
má mne můj milý, má mě rád,
musím i já jej milovat.

Přiletěli jsou, přiletěli
dva mladí holoubkové,
z vysoka jsou přiletěli,
na nízce jsou usednuli,
na panenčinu komůrku.

Co ty nám, milé děvče, dáš,
když ti okénko otevřeme,
když ty milého uhlídáš?

Ach, což mi platno uhlídání,
když mi není s ním rozmlouvání!

Když ti neplatno uhlídání,
bude ti milý k rozmlouvání.

Pojali jsou se za ručku,
vedli se spolu na lúčku,
tam na palouček zelený,
kvítečky jsou si trhali,
věnečky si uvíjeli,
zlehoučka se ovíjeli,
laskavě se objímali
tam na paloučku zeleném.

7. Svatební

[editovat]

Přede Hezkejch novým dvorem
stojí lípa zelená,
pod ní sedí švarné děvče,
dva věnečky uvilo:
jeden bude samo míti,
druhý hodlá hochům dáti,
samo míti,… jíti,… býti,
k zasnoubení v jednom jíti,
zasnoubenou ženkou býti.

Do vsi jedouce svatové
na zelené hůrce stáli,
ptali jsou se lidí, ptali,
kde ten Hezkejch nový dvůr.
„Když byste ho rádi viděli,
my chceme vám o něm pověděti,
a také vám ho ukázati.“

Svatové jedou ke dvoru,
děvče běží v novou komoru:
„Matičko, milá matko má,
braňte vy svatům do dvora!“
Jakže mám já jim brániti,
když jsi jim sama slíbila,
bílou ruku jsi navdala,
svůj zlatý prsten zavdala.

Svatové ke dvoru přijeli,
před Hezkejch dvorem se stavili:
„Matko, vrata nám otvírej!“
Matka vrata otvírala,
dceruška svaty vítala:
„Vítám vás, mládenci, pospolu,
jen toho mého o sobě.“

Svati do světnice vkročili,
všickni se za stůl posadili.
Anička otvírá okeničky,
za oknem utrhši dvě růžičky,
mládencům je na stůl položí:
Tu máte, mládenci, růže dvě,
ty já vám dávám k posledu,
víc vám je dávati nebudu;
budou jiné holky dávati,
vy musíte s nimi tancovati.

Vedli ze světnice nevěstu,
ona tak žalostně plakala,
bílé svoje ruce lomila:

Dobrou noc, matičko má milá,
díky vám, že jste mne šetřila.

Dobrou noc, otče můj milý,
díky vám, že jste mne šatili.

A dobrou noc, mladší sestro má,
díky ti, že jsi mne milovala,
žes mi ten věneček se ctí dala.

Dobrou noc, hezká děvčata,
všechněm vám dávám dobrou noc;
více vy mne neuzříte
v routovém vínku zeleném,
v bílé mne roušce uvidíte.

8. Doma a tady

[editovat]

Co jsem já ubohá dělala,
že jsem se mladičká provdala,
ach ty můj Bože, ó já nebože!

Doma jsem mívala jáhly s mlékem,
tady bych přijala chleba s vděkem,
ach ty můj Bože, ó já nebože!

Doma jsem mívala husté krupky,
tady mi dávají jedva slupky,
ach ty můj Bože, ó já nebože!

Doma střevíčky s pentličkami,
tady jedva nosím s řeménkami,
ach ty můj Bože, ó já nebože!

Doma jsem chodila jak jeptiška,
tady budu chodit jako dížka,
ach ty můj Bože, ó já nebože!

Doma jsem chodila huj, huj, huj,
tady budu chodit pfuj, pfuj, pfuj,
ach ty můj Bože, ó já nebože!

„Přece jsi říkala: Peníze mám!
Kde je, ženuško, máš? teď se té ptám,
ach ty můj Bože, ó já nebože!“

9. Hříšnice

[editovat]

Přišla švarná děva
pro vodu ke studni,
přišel k ní jakýs starý muž,
jakýs starý, všecek šedý:
„Děvče švarné, dej se mi napíti.“
Strejče starý, voda ta není čistá,
plnátě dubového listí.
Švarné děvče, voda ta je ovšem čistá,
ale ty jsi nečistá.
Vím, že můj Bůh je nade mnou,
on mi mé těžké hříchy odpustí.
Švarné děvče! jdi v neděli ráno na mši,
budou ti tvé hříchy odpuštěny.
Děva ta na mši šla,
za ní tráva schla,
proti ní se kamení pukalo.
Děva ta šla na hřbitov,
devět se hrobů otevřelo;
děva ta šla do kostela,
devět duší za ní kráčelo,
starší jí na šíji skočila,
vaz nešťastnici zlomila:
To máš, matko naše,
tys nás devět usmrtila,
a přec posud ve věnci chodíš,
a hříšnému světu sloužíš,
tomu zlému a nedobrému!

10. Pohnútka k pláči

[editovat]

Hoši koníky sedlali,
děvče žalostně plakalo.
„Čemu ty pláčeš, děvčátko?“
Jakže já nemám plakati,
tatíka mám, ten z Polska je,
a matku mám, z Uherska je.
Děti jsou všecky maloučké,
do pasu velké, hezoučké:
maloučké jako malinky,
hezoučké jako kalinky.

11. Odbytí

[editovat]

Ach ty moje milá milenko,
kdeže jsi ty byla?
Ať jsem byla, kde jsem chtěla,
v zahradě jsem byla.

A co jsi tam dělala?
Věnečky jsem vila,
jeden tobě, druhý sobě,
třetí mému milému.