Slovanské národní písně/Moravské a valašské písně

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Moravské a valašské písně
Autor: František Ladislav Čelakovský
Zdroj: citanka.cz
Licence: PD old 70

1.[editovat]

Půjdemy tam k tisovému lesu,
uhlédnem tam, jak děvečku vezú;

jak ju vezú v kovaném vozíku,
a Janíček na vraném koníku.

Pod Janíčkem vraný koník skáče,
a děvečka přežalostně pláče.

„Ja, neplač ty, má milá děvečko,
ať nezbledne tvé červené líčko.“

„Ja, proč by mi mé líčko zbledalo?
ono ješče chlapca nepoznalo.“

„Pohleď, milá, na tu suchou jedlu:
jak se ona rozzeleňá, tož si já tě vezmu!“

„Já sem vzdycky pohlídala, dneska ba i včera;
jedla suchá, nic sa nezeleňá.“

2.[editovat]

U Maríny na dolině,
tam koníčky postavíme.

Má Maríno, nalej vína,
však my ti je zaplatíma.

Dva nalila, tři napsala,
tak synečka oklamala.

3.[editovat]

Hezký Janek z lesa jede,
malované drěvko veze.

Veze on jen nevezúce,
vyvrátil je samochťúce.

Veze on je po rynečku,
vidí pannu v okenečku.

Daj mně, Bože, daj mně ten dar,
abych s tou pannou večeřal.

4.[editovat]

Proč krušinka v struze stojí,
lebo se snad sucha bojí?

„Bojím já sa sucha tého
jak panenka chlapca zlého.“

Kdyby si sa chlapca bála,
veru bys se nevdávala!

5.[editovat]

Letěl sokol, zaletěl,
až na Krakov doletěl.

Nad Krakovem zazpíval,
až se Krakov rozlíhal.

Ty krakovské děvčata
ony nic nedělajú,
sokola poslúchajú.

6.[editovat]

Věru, má milenko, já se chcu ženiti,
keď já si chcu tebe za ženušku vzíti;
keď musíš býti má, věru musíš býti má,
trebas by ty nechcela.

„Já se urobím v bílou holubicu,
poletím do lesů, tobia preč uteču;
prec tvoja nebudu, věru tvoja nebudu,
ani jednu hodinu.“

A já mám doma takovou flinticu,
půjdu do lesů, trelím holubicu;
keď musíš býti má, věru musíš býti má,
trebas by ty nechcela.

„Keď já se urobím ve zlatou rybicu,
skočím do vody, tobia preč uteču;
prec tvoja nebudu, věru tvoja nebudu,
ani jednu hodinu.“

Keď já mám doma takovou udicu,
hodím ju do vody, chytím tu rybicu;
prec musíš býti má, věru musíš býti má,
trebas by ty nechcela.

„A já se urobím v zajoučka rychlého,
vběhnu do pola, do pola šírého;
prec tvoja nebudu, věru tvoja nebudu,
ani jednu hodinu.“

Já mám v mé dědině takového psúčka,
pošlu ho do pola, chytí mi zajúčka;
prec musíš býti má, věru musíš býti má,
trebas by ty nechcela.