Slezské pohádky a pověsti/Spící vojsko

Slezské pohádky a pověsti František Sláma
Mezi třemi hruškami	Spící vojsko	Černé jezero v Lysé Hoře

Údaje o textu
Titulek:	Spící vojsko
Autor:	František Sláma
Zdroj:	SLÁMA, František: Slezské pohádky a pověsti. Opava: Slezská Kronika, 1893. s. 58–61. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Velká Čantoryje

O hoře Čantoriji blíže Ustráně i o Lysé Hoře vypravuje se, že v nich spí vojsko, sedíc na koních, připraveno k výpravě válečné. Tajemné nitro těchto hor opustí rytířové, až s vlastí naší bude zle. Co rok na svatého Jana udeří bubeník v buben a žoldnéř, který stojí na stráži, vejde do vnitra hory a otáže se: „Půjdeme už?“ Vojevůdce odpovídá obyčejně: „Ještě není čas,“ načež rytíři padají zas do dřímoty a potrvají v ní až zas do svatého Jana. Jednou však, až vlasti naší bude hroziti nebezpečí největší, přijde strážník do vnitra hory a když otáže se: „Půjdeme už?“ — rytíři vyburcováni ze sna, vyskočí a vojevůdce jejich zvolá: „Za mnou do boje!“ a rytíři vytáhnou na svých koních ze skrýše skalní na svět, aby ochránili vlasť sklíčenou, aby rozhodli strašnou bitvu, nejposlednější to na světě.

* * *

Když jednou ubožáček pastucha na Čantoriji svině pásl, ztratil se mu jeden vepř. Pastucha naříkaje pro vepře a hledaje ho na hoře na všech stranách, našel po vyvráceném dubu velkou díru. I vlezl do této díry a ocitl se v ohromné hlubině a zatřásl se až, co tam uviděl. Na koních sedící vojáci spali. Koně krmili se ovsem, který před nimi ležel. A div divoucí! U koní spatřil pastucha též svého vepře, kterého právě hledal a který si tu též na ovse pochutnával. Pastucha chtěl už radostně k vepři svému přiskočiti, zalekl se však, když uslyší za sebou hlas lidský. Obrátil se a viděl, jak jeden voják, který se probudil, se hýbe. I tázal se tento voják pastýře:

„Létají ještě havrani nad horou?“

„Létají,“ odvětil pastýř.

„Ještě není čas,“ vece na to voják, který bezpochyby stál na stráži. Pastýř čekal chvilku, a když zpozoroval, že voják zase spí, sebral svého vepře a trochu ovsa, a utíkal, odkud přišel.

Vyjda ven z díry, radostně si vyskočil. Nemělť jen svého vepře i mnoho zlata, neboť oves, který byl z hory přinesl, bylo samé zlato.

I běžel do dědiny pro otce i bratry, vypravoval jim, co se stalo a co viděl, a ponoukal je, aby s ním hned do hory šli, a aby pomohli mu vynášet odtamtud oves, neboť tři prý více unesou než jeden. Celá chudá rodina tedy uposlechla nejmladšího syna. Když však přišli k místu, kde byla dříve ona díra, našli tam ohromné skalisko, a když vrátili se domů, shledali, že zlata nemají. Proměnilo se zas v oves. Bezpochyby za trest, že nebyli spokojeni s málem zlata, které pastýř domů byl přinesl a že toužili bez práce a namáhání nabyti pokladů.

* * *

Jednou přišel jeden pán ku kováři, i kázal si zrobit tři sta podkov pro koně. Jak budou hotovy, že musí potom kovář s ním jíti a koně okovati.

Za několik dní na to, když už byly podkovy hotovy, přišel onen pán opět do kovárny a zvolal: „Kováři, pojď!“ Kovář sebral tedy svoje podkovy a šel za pánem, který ho vedl na horu Čantoriji. Sotva tam přišli, země se otevřela a oba octli se v rozsáhlé skrýši, která vyhlížela jako konírna, neboť tam stálo plno koní. A na koních seděli spící vojáci. „Okuj koně!“ rozkázal pán a odešel kamsi.

Kovář dal se do roboty a sotva podkul všechny koně, znovu přišel onen pán a tázal se: „Kováři, co žádáš za svou práci?“

„Co dostanu, vděčně přijmu,“ odvětil kovář.

Na to pán nasypal mu do pytle koňského hnoje. Byla to podivná odměna! Kovář nic nepravil, ale vysypal hnůj z pytle a odešel se svým pytlem čili měchem nespokojen. Za tolik podkov a za takovou práci obdržel — hnůj!

Přijda zas na vrch Čantorije, všiml si kovář, že mu trochu hnoje v pytli zůstalo. Chtěl tedy zbytky hnoje ze svého pytle vysypat; jak se však podivil! Nebyl v pytli hnůj, ale ryzí zlato. Radosť jeho nelze popsati. Litoval, že v oné konírně nerozumně hnůj vysypal — co by měl nyní zlata! Umínil si tedy, že onoho pána vyhledá a ho poprosí, aby se nehněval, že tak nezdvořile hnůj vysypal. Snad ten pán, který byl zajisté člověk neb duch dobrý, dá se obměkčit a znova mu nasype znamenitého hnoje do pytle. Pytlař proto chodil po Čantoriji, dokud ho hlad nesehnal dolů domů, ale pána už nenašel.