Slezské pohádky a pověsti/Krajánek a čert

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Krajánek a čert
Autor: J. Pater z Lukavce v Praskově „Podání lidu“
Zdroj: SLÁMA, František: Slezské pohádky a pověsti. Opava: Slezská Kronika, 1893. s. 55–56.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 100

Jeden krajánek (mlynářský pomocník) chodil světem a nemaje právě práce, doprošoval se u dobrých lidí stravy i noclehu.

Jednou k večeru docházel do jednoho velikého mlýna, v němž byl poněkud znám a umínil si, že tam přenocuje. Mlynáře znal, byl to muž velice dobrý a přívětivý, proto krajánek věděl, že tam bude přijat a pohoštěn.

V tom se přidružil k němu čert v osobě jiného vandrovného a tázal se ho, kam že se ubírá?

„I tamhle do mlýna!“ povídal krajánek. „Jsou tam velice dobří lidé, zůstanu tam na noc; dále bych se sotva dovlekl.“

Po chvíli ptal se ho čert, zda-li by mohl s ním jíti, že též má do toho mlýna namířeno.

Krajánek ho vybídl, jen aby šel. že jim čas spíše ujde. když budou dva, i tázal se druha, co že on tam dělati bude.

„Já tam mám zase jinou správu,“ vece čert. „Mají tam ve mlýně novorozené dítě i jsem pro ně poslán.“ Pak povídal dále: „To dítě, bude dnes v noci ležeti v kolébce a o půlnoci kýchne a, jestli mu na to žáden neřekne „Pozdrav Pán Bůh“, tedy bude moje.“

Krajánek poslouchal beze slova a ubírali se dále, až večerem do mlýna dorazili.

Byli vlídně přijati a, když povečeřeli, ulehli každý na jednu lavici.

Vandrovný čert nespal a krajánek tím méně, umíniv si, že stůj co stůj to dítě vysvobodí.

Když bylo půlnoci a všichni byli v nejtvrdším spánku, dítě sebou hnulo a — jak čert předpověděl — kýchlo po chvíli.

Krajánek nadzdvihl na lavici hlavu a hlasitě povídal: „Pozdrav Pán Bůh!“

Čert v největším hněvu vstal; obrátiv se ku krajánkovi zahřměl na něj, až se stavení otřásalo: „Kdybych to byl věděl, jinak bych byl s tebou zatočil!“ a v tom zmizel.

Když potom krajánek ustrašeným rodičům a domácím vyprávěl, jakého hostě měli a jak dítě jejich vysvobodil, nemohli se mu dosti naděkovati a velmi jej obdarovali.

V Praskově „Podání Lidu“ J. Pater z Lukavce.