Slezské pohádky a pověsti/Hrad nad Javorníkem

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Hrad nad Javorníkem
Autor: František Sláma podle A. Petra
Zdroj: SLÁMA, František: Slezské pohádky a pověsti. Opava: Slezská Kronika, 1893. s. 105–108.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Javorník (okres Jeseník)

Uprostřed krásných sadů nad Javorníkem městem i dědinou, krásnv zámek v rouše středověku rozkládá se na vrcholku strmé skalnaté hory. Je to zámek na hoře svatojanské (Johannesberg), letní sídlo biskupů vratislavských. Máloť zámků ve Slezsku a na Moravě, jež pyšniti se mohou polohou tak malebnou, vyhlídkou přerozkošnou jako Hora Svatojanská!

K jihovýchodu rozhlíží se ku horám Jesenickým. Na severovýchod do dálky sleduje břeh stříbropěnné Nisy, jež protéká luznými kraji odcizeného nám knížectví nisského, jehož hlavní město Nisa se svými báněmi pyšných chrámů, zvané druhdy slezským Římem, z dálí posýlá nám sem pozdrav! Na sever v slabých obrysech oko naše dostihne posvátnou horu Sobotku (Zopten) v samém středu někdejšího celistvého Slezska čili, jak nazývána byla v listinách nejstarších, horu Slezskou.

Městečko i dědina Javorník, jež leží malebně na úpatí starožitného hradu svatojanského (Johannisberg), byla osada slovanská, jakž zřejmě tomu svědčí jméno Javorník (německy Jauernig). I hrad na strmém vrchu zde vystavěný nazýval se dříve Javorník.

Na straně ku městu Javorníku znáti ještě dnes na zdech zámeckých červené skvrny, o nichž lid vypravuje, že nelze jich smazati. Už několikrát byly vápnem zabíleny, ale znovu se objevily. Vždyť prý to krev lidská, jež zapsala se ďáblu.

Chudý pastýř, který jmenoval se Timling, pásl své stádo a vida ten krásný zámek, z něhož na něho přepych a bohatství pohlíželo, pomyslil si: Ó kdybych byl bohat! A už stál před ním myslivec v zeleném oděvu. Pastýř pozdravil ho: „Pochválen buď Ježíš Kristus!“ Myslivec, při těchto slovech pastýřových zavřel oči, a tázal se pastýře: „Chceš míti bohatství? Dám ti zámek na sedm let a budeš v něm moci panovati jako pán. Chceš?“

Pastýř chudý odvětil, že chce, musil však myslivci zapsati svou duši. Myslivec v zeleném oděvu nebyl nikdo jiný než ďábel sám.

Pastýř Timling byl pánem na krásném zámku, hýřil a hodoval, užíval světa chtěje zapomenouti na ďábla. Nemohl se ubrániti, musil píti a dny v rozkošech utráceti: neboť byl-li střízliv. zněl mu v uších zvuk žalostný zvenku zámeckého: „Tim — ling! Tim — ling!“ Zvuky tyto smutné upomínaly hříšného pastýře, že nedlouho potrvá jeho sláva a že ďábel přijde…

Sedm let brzy uplynulo.

V dědině pod krásným zámkem žil starý kovář. V noci někdo zaklepal na jeho okno: „Otevřít!“ Kovář otevřel. Byl to nějaký cizinec. Kovář mu okoval koně. Cizinec hodil pak kovářovi na zem zlatý peníz, kovář sehnul se, aby peníz zdvihl, ale poznal, že cizinec má koňskou nohu, že to ďábel. Pokřižoval se. Cizinec posadil se na koně a odjížděl. Kovář se ženou pohlíželi za ním a viděli, že spěchá ku zámku.

Ďábel opravdu přiklusal do zámku. Timling, dříve pastýř, nyní veliký pán, seděl na pohovce v zámku a nechtěl tomu porozuměti, že už uplynulo sedm let! Ďábel ale chopil ho mocně za ruce a vyletěl s ním oknem. Tak silně ho držel, že krev pastýřova padla na zeď zámeckou. Proto tu krev nelze smazati, proto nelze ji zabíliti…

(Jméno Timling zachovalo se bezpochyby v ústech lidu z let 1660 až 1676, neboť v těchto letech byl správcem zámeckým muž, jehož jméno Thümling von Löwenberg lid přinesl do této pověsti, poněvadž poddané biskupské velice utiskoval. Roku 1680 rozkázal ku příkladu, aby poddaní, kteří neplatí řádně daně, donucováni byli ku placení „nejvyšší ostrotou kyje a jinými ještě prostředky donucovacími“.)

Dle A. Petra.