Slezské báje a pověsti národní/Ubrus, kohoutek a manda

Slezské báje a pověsti národní Karel Jaromír Bukovanský
Zdárný synáček	Ubrus, kohoutek a manda	Hrabina v západním Slezsku

Údaje o textu
Titulek:	Ubrus, kohoutek a manda
Podtitulek:	(ze Zárubku u Polské Ostravy)
Autor:	Karel Jaromír Bukovanský
Zdroj:	BUKOVANSKÝ, Karel Jaromír: Slezské báje a pověsti národní. Mor. Ostrava: vlastním nákladem, 1877. s. 46–50. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Obuchu, hýbej se! – pohádka z Erbenových Vybraných bájí a pověstí národních

Byl velmi chudobný otec, a ten měl šest dítek. Neměl, čím by jim hlad zahnal. Práce nemohl dostati docela žádné a proto měli jak otec, tak děti často hlad. I umínil si, že půjde k lidem milosrdným a poprosí jich o nějaký ten krajíček chleba. Vyžebral chleba a ubíral se vesele domů. Přijda na kopeček, potká stařečka; ten mu pravil: „Vím, že máš velikou bídu, pomohu ti z ní. Zde máš ubrousek, ku kterému když řekneš „ubrousku rozprosť se!“ budeš míti mnoho a dobrých jídel.“

Chuďas poděkoval stařečkovi a ještě rychlejším krokem než dříve spěchal k domovu. Ale noc ho překvapila a on zůstati musel v blízkém hostinci na noc. Aby se pak přesvědčil, má-li stařeček pravdu, a poněvadž měl veliký hlad, vyňal ubrousek z kapsy a prostřev ho na stůl, pravil: „Ubrousku, rozprosť se!“ Sotva to vyřekl, bylo hned na stole plno nejlepších jídel. Pozval si k večeři hostinskou, která se těch dobrých jídel ani vynachváliti nemohla. Hostinské zalíbil se ubrousek a přemýšlela, jak by cizince o něj připravila. Když se cizinec odebral na odpočinek a tvrdě byl usnul, podvrhla mu hostinská jiný podobný ubrus a divotvorný si vzala.

Ráno spěchal chuďas domů, by své rodině zvěstoval štěstí, jež ho potkalo. Přijda domů, hned kázal ženě své stůl umyti a když žena po vůli mužově byla učinila, prostřel ubrousek a pravil: „Ubrousku, rozprosť se!“ Ale jaké bylo jeho podivení, když se žádná jídla nevyskytla. „Ubrousku, rozprosť se!“ pravil ošizený otec po druhé. Ubrousek nic. „I totě proklatá věc!“ hněvivě zvolal. „Ubrousku, rozprosť se, nebo tě na kousky roztrhám.“ Ubrousek však žádných jídel nedával. Oklamaný otec uchopil ubrousek a na kusy ho roztrhal.

Druhého dne šel opět na žebrotu. Když byl několik těch krajíčkův vyprosil, šel domů. Na kopci potkal opět stařečka, jemuž si na ubrus stěžoval.

„Pomohu ti ještě jednou z bídy,“ pravil stařeček, když chudého občana vyslechl. „Dám ti kohoutka, kterému když řekneš „kohoutku dej dukáty“ dá ti jich tolik, že jich ani potřebovati nebudeš.“

Opět poděkoval chuďas za kohoutka a ubíral se spokojeně domů. Ale noc ho překvapila a on musel opět v oné hospodě přenocovati. Byl celý vyhladovělý a proto poručil si dobrou večeři, že kohoutek — tak sobě myslil — již zaplatí. Ochotná hostinská přinesla, kde co nejlepšího měla a náš vyhladovělý hosť pořádně si pochutnával.

„Kohoutku, dej dukáty!“ pravil po večeři. A dukáty padaly jako déšť s nebe. Hostinská div se nezbláznila, když tolik zlata na stole spatřila. Cizinec zaplatil večeři a odebral se na odpočinek.

„Toho kohoutka musím dostať,“ pravila hospodská sama k sobě. „Mám právě takového kohouta, toho mu podstrčím a vezmu si jeho.“ Jak myslela, tak také udělala.

Sotva se rozbřesklo, vstal cizinec, vzal kohoutka a šel domů. „Kohoutku, dej dukáty!“ pravil přijda domů a postaviv kohoutka na stůl. Kohout se sice zatřepal, ale o dukátech ani zmínky. „Kohoutku, dej dukáty sice ti hlavu ukroutím.“ a již sáhal po kohoutkovi. Avšak kohout, jakoby si dělal z něho blázna, dukátů v nedával. „I toť aby do toho všichni ďasi uhodili!“ pravil a vzav kohouta, ukroutil mu hlavu a kázal jej ženě upéci, což ona s největší ochotou učinila.

Neměli opět co jísti. Šel po třetí něco vyžebrat. Vraceje se domů, potká opět na kopci stařečka, jemuž celou historii o kohoutkovi vypravoval.

„Ještě jednou ti pomohu z bídy,“ pravil stařeček; „ale věz, že jest to naposled. Dám ti hůl, která má tu vlastnosť, že, když jí někdo řekne: „Bij, mando bij!“ vykoná řádně svou povinnost.“

Opět poděkoval chuďas stařečkovi a šel dále. Jelikož ho ale noc překvapila, zůstal opět v tom samém hostinci jako dříve na noc.

Právě dojídal krajíček chleba, když hostinská přišla, jeho holi se obdivujíc.

„Hůl není sice pěkná, avšak chová v sobě zázračnou moc,“ pravil cizinec, druhý krajíc z mošny vytahuje. Hospodská přála si zvěděti onu zázračnou moc, jež hůl chovala v sobě a protož cizince prosila, by ji řekl, jakou moc hůl v sobě má. „I když to mermomocí chcete věděť, budiž!“ pravil cizinec, položiv krajíc chleba na stůl. „Bij, mando, bij, jenom neubij!“ poroučel nyní. A hůl jakoby žertu neznala, počala bušit, že hospodská pro Boha prosila, by ustal trýzniti, že mu ubrus i kohoutka vrátí.

„Tedy vy jste věci mé vzala?!“ pravil cizinec. „Dříve nepřestane manda bíti, dokud ubrus i kohoutek zde nebude!“ poroučel cizinec hospodské.

Co měla hospodská činiti, vol, nevol, musela věci žádané vydati. Jakmile měl cizinec ubrus i kohoutka, přestala manda bít. Ani nečekaje až se rozední, odebral se náš šťastný chuďas domů.

„Radujte se!“ pravil, přicházeje domů. „Máme nyní všeho hojnosť.“ A aby ženu i dítky přesvědčil, že nelže, prostřel ubrus a poručil: „Ubrousku, rozprosť se!“ hle! nejlepší jídla byla na stole.

Nyní nastaly docela jiné časy. Bída byla tatam. Ubrousek dával jídlo, kohoutek peníze, a manda chránila od nepřátel. Celá rodina žila nyní spokojeně a měla všeho hojnosť.