Slezské báje a pověsti národní/Místo zlata — listí

Slezské báje a pověsti národní Karel Jaromír Bukovanský
Potrestaná děvečka	Místo zlata — listí	Čarodějnice

Údaje o textu
Titulek:	Místo zlata — listí
Autor:	Karel Jaromír Bukovanský
Zdroj:	BUKOVANSKÝ, Karel Jaromír: Slezské báje a pověsti národní. Mor. Ostrava: vlastním nákladem, 1877. s. 32–35. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Za dědinou stála na skalnatém, několika bory porostlém kopci stará již kaple, kteroužto zbožný lid památce sv. Antonína zasvětil. V sousedních osadách mnoho si vypravovali lidé o této kapličce. Jedni pravili, že pod velikou borovicí nedaleko kaple zakopán jest hluboko pod zemí poklad; opět jiní tvrdili a to s určitostí, že poklad nachází se pod kapličkou.

Ať jest tomu tak neb jinak, jisto jest, že poklad v zemi byl. Tak mne alespoň ujišťovala jistá stařenka z oné vesnice. Vypravovala:

„Za dávných časů žil nedaleko kapličky sv. Antonína v malé dřevěné chaloupce panský hajný. Slyše o pokladu mluviti, předevzal si, poklad ten v kopci nalézti. Vícekráte pokusil se o to, avšak bez výsledku. Tu mu napadlo, ze podzemní poklady bývají na Veliký pátek otevřeny. I nemohl se tohoto dne ani dočkati.

Jest Veliký pátek. Již před svítáním chodil hajný okolo kapličky, přehlídaje zvědavě každý otvor u kapličky a zvláště u veliké borovice. Nenašel ale ničeho. Tu — jako by z nebe byla spadla — uzří před sebou lišku a tato shlednouc hajného, utíkala do svého doupěte. Hajný uháněl za ní a byl jí v patách, an do doupěte vběhla.

Otvor, jímž liška zmizela, byl dosti veliký, tak že jím mohl člověk lehce prolézti. Náš hajný dlouho se nerozmýšleje, pustil se chutě za liškou do díry. Sotva hlavu do otvoru vstrčil, pozoruje, že jest as dva kroky hlouběji jakési sklepení.

„Tu jest jistě hledaný poklad uložen!“ myslí si šťastný hajný. A nemýlil se. — Skutečně přišel do podzemní světničky, která ač nevysoká, přec dosti prostranná byla. Ve dvou řadách stály zde penězi a drahokamy naplněné kádě, z kterých vycházela nesmírně veliká záře. U prostřed stála veliká nádoba naplněná samými diamanty. V koutě nacházel se dubový stůl, u něhož seděl černě oděný pán. Ten když spatřil cizího člověka do podzemní světnice přicházeti, pravil k němu: „Člověče, jak jsi sem přišel?“ Načež hajný: „Odpusť, pane, jest-li že tě vytrhuji. Hnal jsem se za liškou, která u otvoru, jenž sem vede, zmizela beze stopy.“ Pán pravil dále: „Když již jsi zde, tedy si naber peněz a pokladů tolik, co uneseš, ale chraň se komu co říci, kde a jak jsi k tomu přišel.“

Hajný nedal se dvakráte pobízet. Vzal z každé nádoby něco peněz, z prostřední ale vzal nejvíce. Chtěl se pak neznámému pánovi poděkovat, ale nebylo ho tu více; zmizelť v podzemní skrýši.

Hajný kráčel všecek blažen opět k otvoru a přijda pod slunce Boží, ubíral se čerstvým krokem k domovu. Manželka, nemohouc ho dlouho dočkati, hledala ho již. Spatříc ho však s kopce kráčeti, spěchala mu naproti. Z daleka již tázala se: „Nu našel si poklad?“

Hajný, samou radostí na napomenutí pánovo docela zapomenuv, pravil: „Toť se rozumí! Tam ve skále jest peněz, že bychom je ani v naší dřevěné chaloupce uložiti nemohli. Pojď jen a podívej se.“ Avšak o penězích a diamantech nebylo ani památky. Vše proměnilo se v listí břízové. Nyní teprv vzpoměl si hajný, že neměl žádnému vyjeviti, kde a jak k penězům přišel. Bylo však již pozdě.

I vrátil se, aby opět peněz si nabral, ale otvor nebyl více k nalezení. Peníze a poklady zůstaly v zemi a jsou tam až dosud.