Slečna Perla/Věno

Slečna Perla
Strach	Věno	Po půlnoční

Údaje o textu
Titulek:	Věno
Autor:	Guy de Maupassant
Původní titulek:	La Dot
Zdroj:	MAUPASSANT, Guy de. Slečna Perla. Novely. Praha : Jos. R. Vilímek, okolo 1900. s. 199–209. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel Projsa
Licence překlad:	PD old 70

français

Sňatek pana Simona Lebrumenta se slečnou Jeannou Cordierovou nikomu nebyl s podivením: bylť pan Lebrument právě koupil notářskou kancelář páně Papillonovu, k zaplacení bylo nevyhnutelně třeba peněz a slečna Jeanna Cordierova měla třikrát stotisíc franků na hotovosti v bankovkách, cenných papírech a směnkách.

Pan Lebrument byl švarný muž, jenž vyznačoval se i bystrostí — notářskou a venkovskou bystrostí sice, ale na Boutigny-le-Rebours s dostatek přece vzácnou.

Slečna Cordierova honosila se půvabem a svěžestí — půvabem poněkud strojeným a svěžestí poněkud líčenou sice, ale celkem to byla mladá dívka vnadná a hodná milování.

Svatební obřad uvedl v rozruch celý Boutigny a snoubenci obklíčeni byli všeobecným obdivem.

Novomanželé se štěstím svým uchýlili se v útulnou svoji domácnost, usnesše se, že prostě podniknou jen malou cestu do Paříže po několika dnech ztrávených v přísném soukromí.

Soukromí to plno bylo vděků, ježto pan Lebrument v prvých stycích svých se svojí ženou uměl na jevo dát a osvědčit obratnost, jemnost a pozorlivost znamenitou. Bylť si obral heslem: vhodný čas a prostředek zajišťuje výsledek. Dovedl být zároveň trpělivým i rázným. A úspěch jeho byl rychlý a úplný.

Po čtyřech dnech paní Lebrumentová manžela svého zbožňovala: nemohla se již bez něho obejít a třeba jí bylo, aby jej celý den měla u sebe, objímala a hladila jej a tiskla mu ruce a čechrala mu vlasy.

Sedala mu na kolena, brala ho za uši a říkala:

„Otevři ústa a zavři oči!“

Důvěřivě otevíral ústa a napolo zavíral oči a odhodlaně přijímal upřímný, něžný a dlouhý polibek, při němž pokaždé se zachvěl až v nejvnitrnější útrobu. A ani on s dostatek nenacházel celování a s dostatek neměl rtů, s dostatek rukou a s dostatek celé své osoby, aby průkazy své lásky zahrnoval svoji ženu od rána do večera a od večera do rána.

* * *

Posléz minul prvý týden a pravil své ženě:

„Libo-li ti, příštího úterý odjedeme do Paříže. Budeme si počínat jako milenci, kteří nejsou dosud svoji. Podíváme se do restaurantů, divadel, koncertů a všade a všade.“

Poskočila radostí a opáčila:

„Oh, ano, oh, ano, odjeďme co nejdříve!“

Pokračoval: „A pak, ježto neradno opomenout ničeho, oznam svému otci, aby měl pohotově celé tvé věno; vezmu je s sebou a u příležitosti té zaplatím panu Papillonovi.“

Odvětila:

„Promluvím s ním zítra ráno.“

A uchvátil ji, aby ji nově zasypal něžnými lichotkami, v jakých si byla po osm dní tolik zalíbila.

Na to v úterý tchán a tchyně na nádraží doprovodili svého zetě a svoji dceru, kteří odjížděli do hlavního města.

Tchán pravil:

„Ujišťuju vás, že to neprozřetelno u sebe v tobolce mít tolik peněz!“

Mladý notář odvětil s úsměvem:

„Nemějte starostí, pane tcháne, věcem podobným jsem zvyklý. Však si můžete pomyslet, kterak při povolání mém nejednou se mi stává, že u sebe mám skorem milion. Na spůsob ten vyhneme se alespoň všelikým formalitám a hromadně průtahů. Nemějte nejmenších starostí!“

Železniční zřízenec zvolal:

„Cestující k Paříži vsedat!“

Chvatně vstoupili do nejbližšího vozu, kde se nacházely dvě staré dámy.

Lebrument našeptl ženě své do ucha:

„Mrzuté, nebudu moci kouřit!“

Odpověděla tiše:

„Mně rovněž nepříjemno, ale nikoli k vůli tvému doutníku.“

Vlak hvizdl a hnul se vpřed.

Jízda trvala hodinu: po celý tento čas nevalně co hovořili, neboť obě staré paní nikterak se neměly k dřímotě.

Jakmile se octli v nádražním nádvoří saintlazarském, pan Lebrument pravil své ženě:

„Libo-li, drahoušku, nejprve na boulevardě posnídáme, načež se klidně vrátíme pro svá zavazadla, abychom je dali dopravit do hotelu?“

Svolila bez otálení:

„Oh, ano, pojďme posnídat do restaurantu. Je to daleko?“

Pokračoval:

„Ano, poněkud daleko, ale pojedeme omnibusem.“

Podivila se:

„Proč si nevezmeme fiakr?“ Namítl s úsměvem:

„Tak umíš tedy spořit? Fiakr na pětiminutovou cestu? Šest sous za minutu? Což se nemůžeme obejít bez této útratnosti?“

„Pravda!“ odvětila zmateně.

Mimo klusem zahrčel veliký omnibus o třech koních.

Lebrument zvolal:

„Konduktore, he, konduktore!“

Těžký povoz stanul.

A mladý notář, zlehka kupředu šina svojí ženu, doporučoval dutklivě:

„Rychle vsedni dovnitř, já se odeberu nahoru, abych před snídaní vykouřil aspoň cigaretu!“

K odpovědi nezbylo jí času: konduktor, jenž ji byl chopil za rámě, aby jí pomohl vylézt na stupátko, vstrčil ji do vozu a sděšeně sklesla na lavici, zjeveně zadním oknem dívajíc se na nohy svého manžela, vzhůru stoupajícího po stupních.

Nehybně zůstala mezi tlustým jakýms pánem, jenž čpěl dýmem, a starou jakous pannou, jež páchla psinou.

Všickni ostatní cestující, němo sedící v řadách — kupecký učeň, dělnice, seržant od pěchoty, pán se zlatými brejlemi a v hedvábném klobouce s nesmírným jak okap ohrnutým okrajem, dvě dámy nevrle vážného vzhledu, jenž zdál se tlumočit: zde sice jsme, ale stojíme za víc, dvě jeptišky, prostovlasá dívčice a hrobník — měli vzezření sbírky karikatur z obrazového musea a série typů lidských tváří, podobných šikům komických loutek, jež na výročních trzích v plátěné střelnici za terč sloužívají střelám z větrovky.

Drkot vozu pokyvoval poněkud jejich hlavami, nadhazoval a nadtřásal mdlou kůží jejich tváří a rachot kol je omamoval, že se zdáli ospale stupělými.

Mladá žena stále trvala nehybně.

„Proč nešel se mnou?“ uvažovala u sebe. „Cigarety té, věru, mohl se zdržet také!“

A ňadra stísnila jí neurčitá úzkost.

Jeptišky kynuly k zastavení, načež vystoupily jedna za druhou, kolkolem šíříce nelibý výpach starých sukní.

Vůz po té hnul se dále, načež stanul znova.

A zarděla a udyšena dovnitř vstoupila jakás kuchařka: usedla a na klín si postavila svůj košík s potravním nákupem.

Omnibusem zavanul silný přídech pomejí.

„Dále nežli jsem se nadála!“ mínila pro sebe Jeanna.

Hrobník se vzdálil a nahrazen byl kýms kočím, jenž čpěl po stáji, a prostovlasá dívčice vystřídána byla jakýms posluhou, jehož nohy vydávaly zápach potový.

Paní notářova pocítila náhle nevolnou malátnost a aniž věděla proč, bylo jí do pláče.

Jiné osoby sestupovaly a jiné přisedaly a omnibus stále hrčel nekonečnými ulicemi, zastavoval se na stanicích a znova vždy cestou se dával dále.

„Jak to je daleko!“ posteskla si u sebe Jeanna. „Jenom aby se z roztržitosti nezapomněl a dokonce snad neusnul! Byl už několik dní velice unaven.“

Znenáhla opustili omnibus všickni cestující a osaměla zúplna.

Konduktor zvolal:

„Vaugirard!“

Ježto se nehýbala, opakoval:

„Vaugirard!“

Zadívala se naň, chápajíc, že slovo to platí jí, ježto nikoho již ve voze nebylo krom ní.

Konduktor zvolal potřetí:

„Vaugirard!“

Tázala se:

„Kde jsme?“

Odpověděl nevrle:

„Jsme ve Vaugirardu, k ďasu, vždyť to volám už podvacáté!“

Opáčila:

„Je daleko ještě na boulevard?“

„Na jaký boulevard?“

„Nu, na boulevard des Italiens!“

„Ten jsme už přejeli dávno!“

„Ah, upozornil byste laskavě mého manžela?“

„Vašeho manžela?“ podivil se konduktor. „Kde je?“

„Nu, na imperiálu.'

„Na imperialu!“ zněla nové užaslá odpověď. „Tam už dávno nikoho není!“

Sděšeně sebou trhla a vykoktala:

„Jakže? Není možná! Vždyť přisedl zároveň se mnou! Podívejte se dobře, musí tam být!“

Konduktor se stal hrubým:

„Nu, kočičko, dosti řeči! Za jednoho deset! Nefňukejte, je po všem! Na ulici ulovíte si jiného!“

Slzy jí vstoupily do očí a zvolala:

„Mýlíte se, pane, ubezpečuju vás, že se mýlíte! Pod pažím měl velkou tobolku!“

Konduktor se dal do smíchu:

„Velkou tobolku? Ah, ano, vystoupil na Madeleině. Ostatně, nezáleží na tom! Pěkně vás napálil, hahaha!“

Omnibus se zastavil.

Vystoupila a bezděky sběžně se ohledla na střechu povozu: byla zcela prázdna.

Propukla v pláč a hlasitě, aniž pomněla, že slyšena a viděna, zasténala:

„Co mám dělat, co mám dělat!?“

Kancelářský inspektor přikročil blíže a tázal se:

„Co se stalo?“

Konduktor odpověděl úsměšně:

„Nějaká paní, které na cestě upláchl muž.“

Onen pokračoval:

„Dobrá! Co na tom! Jděte po své práci!“

A vzdálil se.

Pak se zvolna dala s místa, příliš sděšena a zmatena, aby chápala, co se s ní bylo událo.

Kam se poděje? Co si počne? Co se stalo s ním? Kterak jen možno, co se přihodilo? Takový omyl, taková zapomětlivost, taková nehoda a tak neuvěřitelná roztržitost!

V kapse své měla pouze dva franky.

Na koho se obrátit?

A pojednou kmitla se jí vzpomínka na bratrance její Barrala, kancelářského podchefa v ministerstvě námořnictva.

Právě měla tolik, aby si zaplatila jízdu fiakrem, a dala se dovézt k jeho obydlí.

A potkala jej v okamžiku, kdy odejet hodlal do ministerstva: pod paží nesl jako Lebrument velkou tobolku.

Chvatně přiskočila k jeho povozu a zvolala:

„Henry!“

Úžasem zůstal ohromen a opáčil:

„Jeanna!… Zde?… Samotna?… Co to znamená?… Odkud přicházíte?“

Zakoktala se zraky sklopenými:

„Manžel můj se mi ztratil…“

„Ztratil?“ opakoval zjeveně. „Kde?“

„Na omnibuse.“

„Na omnibuse, oh!“

A plačky vypověděla mu svoji příhodu.

Vyslechl ji a zamyslel se, načež se tázal:

„Byl dnes ráno střízliv?“

„Ano.“

„Dobrá!“ pokračoval. „Měl u sebe mnoho peněz?“

„Ano, mé věno.“

„Vaše věno?… Celé vaše věno?“

„Celé, aby zde zaplatil svoji kancelář.“

„Nu, drahá sestřenko, manžel váš té chvíle na cestě do Belgie.“

Nechápala a vypravila ze sebe:

„Můj manžel?… Co pravíte?“

„Pravím, že prchl s vaším… vaším jměním… Pochybnost vyloučena!“

Sděšeně sebou trhla a zamumlala zajikle:

„Pak… je… je to… bídák!“

A rozčilením omdlévajíc, s usedavým vzlykem sklesla na prsa svého bratrance.

Ježto se stavěli lidé a zvědavě přihlíželi k výjevu, zlehka před sebou vtlačil ji do domovních vrat a podpíraje ji v pasu, vzhůru ji vyvedl po schodech a když zaražená hospodyně otevřela dvéře, rozkázal:

„Sophie, rychle do restaurantu! Snídaní pro dvě osoby! Dnes do ministerstva nepůjdu!“