Slečna Perla/Skály Potápkové

Slečna Perla
Křest	Skály Potápkové	Archanděl a ďábel

Údaje o textu
Titulek:	Skály Potápkové
Autor:	Guy de Maupassant
Původní titulek:	La Roche aux Guillemots
Zdroj:	MAUPASSANT, Guy de. Slečna Perla. Novely. Praha : Jos. R. Vilímek, okolo 1900. s. 233–241. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel Projsa
Licence překlad:	PD old 70

français

Nadešla doba lovu vodních ptáků.

Koncem dubna neb začátkem máje, dříve než přibývali pařížští lázeňští hosté, objevovalo se náhle na malém břehu étretatském několik starých pánů ve vysokých botách a upjatých zelených kabátcích. Prodlelo čtyři či pět dní v hotelu „Hauville“, opět zmizelo, za tři neděle se zase vracelo, načež po stejně dlouhém pobytu ztrácívalo se nadobro. A následujícím jarem se dostavovalo znova.

Byli to poslední lovci potápek, kteří zbývali ještě z dávných, neboť původně před třiceti až čtyřiceti roky as dvacet bylo horlivců těch, z nichž během let několik jen již pozůstalo náruživých střelců.

Potápka je pták stěhovavý, velmi vzácný a pozoruhodný neobyčejnými vlastnostmi. Téměř po celý rok obývá na výspách Nového Foundlandu a ostrovech Svatého Petra a Miquelonu, ale v době páření hejny táhne pokaždé přes Atlantický ocean a každoročně hnízdit přilétá na tatáž místa, skaliny zvané Skalami Potápkovými nedaleko Étretatu. Jinde ptáků těch nebývá naprosto. Ode dávna a nepaměti dostavovali se, odevždy bývaly na ně honby a vracejí se dosud a vracet se budou stále. Jakmile mláďata dorostou, vydávají se na odlet, mizí a napřesrok se objevují opět.

Proč nikdy nezbloudí jinam a jiný si nevyberou cíp dlouhého onoho bílého pobřeží, všade stejně příkrého a slunného od Calaisu až k Havru?

Jaká nepřekonatelná moc, jaký nevystihlý pud a jaký odvěký zvyk nutkají ptáky ty vždy zpět na totéž místo? Kdy které tažné hejno předků jaká příhoda či nehoda snad byla druhdy poprvé zahnala na srázná ona skaliska? A proč děti, vnuci a všichni potomci prvých ustavičně se k nim vracívají?

Nebývá jich mnoho, nejvýš sto, jako by tradicí byla výroční ona pouť přešla na jediný toliko rod.

A každé podletí, jedva že malý ptačí stěhovavý kmen se byl rozsadil po svých skalinách, rovněž titíž lovci se objevovali ve vsi: bývali někdy mladí, pak ustarali již, ale věrnými zůstávali pravidelnému sjezdu svému, jenž po třicet neb čtyřicet let je sváděl dohromady.

Dostavovali se do jednoho a nikdy se neobmeškávali ni dnem.

* * *

Byl dubnový večer před několika málo lety. Tři staří střelci potápek právě přibyli do Étretatu. Čtvrtý posavad scházel: pan d’Arnelles.

Nepsal předtím nikomu a nijaké také nedal o sobě zvěsti. Leč mrtev nebyl jak tolik ostatních. To by bývali zvěděli v čas.

Konečně, rozmrzeni čekáním, prvně přibylí zasedli ke stolu, ale nebyli s obědem ještě hotovi, když do nádvoří hostinského zahrčel vůz a opozdělec v zápětí vešel do síně.

Usedl s tváří veselou, zamnul rukama, pojedl s velkou chutí a když kterýs ze soudruhů jeho se podivil, že se objevil v černém kabátě, odvětil klidně:

„Ano, nezbylo mi času, abych se byl převlékl!“

Od stolu se odebrali přímo na lůžka, neboť mají-li se ptáci zastihnout, dlužno si záhy přivstat před úsvitem.

Nic příjemnějšího nad takovouto honbu a ranní plavbu!

O třetí hodině jitřní námořníci vzbudili lovce pískem, jenž hlasně byl zachřestil na okenních tabulích jejich pokojů: v několika minutách byli oblečeni a sešli dolů na pobřežní hráz.

Jakkoli se na východě nejevilo dosud nijakého zábřesku, hvězdy již poněkud byly pobledly. Moře šumně šplouchalo o vyzděný násep. Větřík byl tak zimavý, že prochládalo skorem i v silném šatě.

Posunuty svahem, potroušeným hladkými oblázky, mžikem drnčivě obě lodice sjely na vodu a rozkolébaly se na mírně sčeřené hladině. Hnědá plachta pomalu se vznesla k vrcholku stěžně, trochu se nadula, zatřepala sebou, přehnula se a znova se vzedmuvši v ovál, jala se unášet vydehtované čluny k vysokým odlivovým stavidlům, jež neurčitě bylo rozeznat v temné dálce.

Obloha se znenáhla jasnila, tma se zdála rozplývat do moře, ale rozlehlý bílý břeh, strmý jak zeď, stále se jevil zastřeným matným stínem.

Lodice se prosmýkly Manne-Portem, obrovskou klenbou, kudy by proplul celý koráb, minuly lesnatý výběh Courteline, zabočily k mysu Antifer, za nímž se prostíralo stejnojmenné údolí a náhle se octly před strmými skalisky, na nichž se hemžilo nesčetné množství racků.

Byly to Skály Potápkové, prostě široké kamenité pobřežní jespy, z jejichž každé těsné rozsedliny zvědavé se vstříc vykláněla lodicím ptačí hlava.

Potápky sebou nehýbaly a vyčkávaly, neodvažujíce se odtamtud pustit do šera.

Na krajních hranách se zobanem obráceným do výše, což jim dodávalo podoby trčící láhve, vesměs jakoby usazeny byly na ocasech, neboť mají nožky tak krátké, že se zdá, jakoby se při kroku obdobně loutkám šinuly na kolečkách. A ježto si k odletu nejsou s to dodat náležitého odrazu, jako kamení přímo zapadávají do vody téměř k nohám lidí, kteří je stihají lovem. Znají bezmocnost svoji a nebezpečí, jemuž jsou podrobeny, a nikdy se nemívají zrychla k prchnutí.

Leč plavci se dali v pokřik a v buchot dřevěnými vesly do plechového půboje boků a strachem jatí ptáci jeden po druhém sypali se v zející prohlubeň k samému okraji lodice a chvatně křídloma pěníce vodu, bystře tíhli na širou hladinu, ač li toho neb onoho štipka broků nepřekotila bělavým bříškem a žlutavýma nožkama vzhůru.

Celou hodinu trvala takto střelba, až poslední potápka vyhnána byla ze své skrýše a mnohá samička, jež vypudit se nedala z bezpečí, neohroženě trvajíc ve svém hnízdě, ráz na ráz potřísnila bílou skálu krůpějemi červené své krve a skonala na holých svých písklatech.

* * *

Prvý tento den lovil pan d’Arnelles s dávno obvyklým úchvatem, ale když k desáté hodině za skvěle zářícího slunce, jež plným jasem sálalo v bílé pobřežní strže, společnost se měla k návratu, proti obyčeji svému chvílemi poněkud zasmušoval čelo.

Jakmile se lovci octli na břehu, bezodkladně přikročil k němu kýs černě oděný sluha a tiše s ním promluvil několik slov.

Zdálo se, jakoby okamžik přemítal a váhal, načež odvětil:

„Ne, až zítra!“

A druhého dne počala honba znova. Tenkráte pan d’Arnelles často chyboval, ač mu skákali ptáci skorem před samou hlavní pušky. A přátelé jeho se smáli a žertovali a ptali se ho, je-li zamilován, že nemá jisté rány, či jaký že tajný nepokoj a zmatek ruší mu srdce a ducha.

Nakonec potakal a odpověděl:

„Ano, co nejdříve musím odejet a to, věru, velice mi proti mysli.“

„Jak že?… Chcete odejet?… Proč?“

„Oh, nutká mne nevyhnutelné jakés řízení a déle zůstat nemohu.“

A hovor přešel k jinému.

Jakmile bylo po snídani, černý sluha se objevil znova.

Pan d’Arnelles rozkázal zapřáhnout.

S úklonou se chystal muž k odchodu.

Ostatní tři lovci namítali, naléhali, prosili a žebronili, aby udrželi svého přítele a přiměli jej ke změně jeho úmyslu.

Jeden z nich posléz zvolal:

„Ale, pro Bůh, vždyť řízení vaše tak nespěchá a sečkalo-li dva dny, může se zdržet i třetí a čtvrtý den!“

Pan d’Arnelles všecek se zarazil, zamyslel se a zřejmo hluboce a trudně rozrušen, v duchu bojoval zápas mezi lákavým potěšením a jakous povinností.

Po dlouhé úvaze zamumlal rozpačitě:

„Ovšem… ovšem… ale nejsem zde samoten… mám s sebou svého zetě…“

Staří přátelé hlučně opáčili jeden přes druhého:

„Svého zetě?… Kde je?“

Pan d’Arnelles přicházel z nesnáze do nesnáze, bledl a rděl se střídavě, načež váhavě dal v odpověď:

„Což to nevíte?… Vždyť… vždyť je pod kolnou… v rakvi… mrtev!“

Na okamžik zavládla pomlčka úžasu.

Pan d’Arnelles pokračoval v zasmušilém rozčilení:

„Potkalo mne neštěstí, že jsem ho ztratil náhlým úmrtím. Vezl jsem mrtvolu k sobě do Brisevillu a učinil malou zajíždku, abych nescházel při obvyklé naší schůzce. Nyní pochopujete, že se déle nemohu pozdržet?“

Smělejší kterýs ze starých pánů podotkl důrazně:

„Nu… je-li mrtev… zdá se mi… že by dobře mohl ještě den počkat…“

Oba druzí se přidali v zápětí:

„Nedá se upřít, pravda!“

Panu d’Arnelles zřejmě se odlehčilo, jakoby mu bývala s beder sňata velká tíž, poněkud se ještě rozpakoval a posléz se tázal důtklivě:

„Nu… upřímně řečeno… co myslíte?“

Ostatní všickni tři odpověděli jako jedněmi ústy:

„Eh, u všech všudy, příteli, dva dny dříve či později bude mu věru jedno!“

A zúplna uspokojen, tchán se obrátil ke sluhovi a doložil:

„Pozítří tedy!… Slysel’s?… Pozítří!“