Slečna Lichnická (vyd. Slezská Kronika 1896)/VII

Slečna Lichnická Josef Kajetán Tyl
VI	VII

Údaje o textu
Titulek:	Slečna Lichnická
Podtitulek:	VII
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	Pět českých povídek od našich starších povídkářů. Opava: Slezská Kronika, 1896. s. 51–53. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bolestné bylo loučení, když Jetřich Lidmilu opouštěl, přihotoviv se na cestu do Prahy; ale toto loučení bylo pouhý stín onoho trápení, v jakéž Eližběta Lichnická po nešťastné noci upadla, Černí a hnusní obrazové strašili ducha jejího, a dívka jindy hrdá, nyní odlevy nalézti usilujíc, počala se jeviti ukrutnou. Na ní se mstili činové její a veřejný soud. Bez přátel na velikém hradě, obklopena zakoupenými dušemi, nenalézala útěchy. Stěny skvostných komnat opětovaly její naříkání a zlořečení, den i noc plnily se jejím zoufalstvím.

„Vzhůru! zítra budou jízdu míti o Lichnickou slečnu! Připravte kvasy — vítaný přijede ženich!“

A když se osmělila čeleď pochybovati, rozsápala se dívka — čeleď ale z bázně činila dle slov velitelkyně. I připravena byla opět skvostná pavlač na předhradí, jako při jízdě pana Jetřicha, i shromáždili se po zdálečí zástupové lidu, neboť podivná pověsť o nové jízdě brzo se byla roznesla. A Eližběta druhdy kamenného srdce, vyšperkována uprostřed služek svých vyšla druhého dne na pavlač, i vítala kolem rytíře, jakoby tu vskutku stáli, a s jedovatým úsměvem slibovala podati ruku, kdokoli z nich šťastně úkol dokoná. I laskavě kynula šátkem, neboť viděla, jak drahý Vilím na kůň sedá, a v srdci plesala, an se ponejprv a podruhé šťastně otáčí. Najednou ale strhla náramný křik, a v smrtelných úzkostech počala naň volati:

„Braň se, muži srdce mého! Jetřich Kralovický žene se na tebe!“

I viděla, jak již již tento pohrobený ženich na milence šťastného se tiskne, až pod ním kůň klesati počíná a rozvětřená chtěla mu Eližběta k pomoci skočiti, a náhlým skokem vrhla sebou s pavlače, dříve než tomu služky zabrániti mohly.

Zšílenou slečnu odnesli do hradu mrtvou.

* * *

Čtyři neděle na to nesli na krásných nosítkách do téhož hradu Lidmilu Horinovou, kteréž byl král Václav slavnou svatbu vystrojil, hradem Lichnickým jakožto věnem ji obdařil, a co živa bude užívati ho dovolil. Avšak nikoliv povýšení, k němuž ji byla náhoda povznesla, nýbrž radostně se lesknoucí oko Jetřichovo bylo jí sluncem, kteréž nový život v její žilách rozněcovalo. Šťastní manželé nebydlili na nešťastné Lichnici, aniž na hrad hrubě dojížděli; přestali na milosti královské, a po smrti jejich hrad zase na pokrevní rod Eližbětin připadl.

Pověstnou skalinu, ovšem že v jiné podobě, až do dneška je u zřícené Lichnice viděti.