Slečna Lichnická (vyd. Slezská Kronika 1896)/V

Slečna Lichnická Josef Kajetán Tyl
IV	V	VI

Údaje o textu
Titulek:	Slečna Lichnická
Podtitulek:	V
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	Pět českých povídek od našich starších povídkářů. Opava: Slezská Kronika, 1896. s. 36–47. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Musejí se veseliti, musejí tancovati — já tomu chci — já to poroučím!“

Tak zvolala Eližběta Lichnická, druhdy kamenného srdce zvaná. Nyní ji tak nenazýval nikdo, leda by si byl chtěl žerty tropiti. Zmizelať vážnosť, jakou k ní druhdy chovalo veškeré okolí.

Jako nakažlivá rána byla se roznesla kletba zpěváků svatováclavských a tížila celou krajinu. Lid z nejbližších dědin nedůvěřoval si zraků pozdvihnouti k baštám bohaté Lichnice, a jestliže cizí poutník kroky k hradu zaměřil, varovala jej desaterá ústa:

„Nechodiž, poutníče, na Lichnici; spočívá na ní kletba zpěváků.“

I neušla proměna taková slečně, a srdce její zahořelo jednak žalostí — až i touha po mstě sídlo své v něm zvolila. Byla se s Vilímem v té naději rozloučila, že jej očistěna před soudem královským brzy opět obejme, ačkoli se ani hrdost její ubránit nemohla bázlivému tušení, když jí na mysl připadla přísnost krále Václava.

Dnové prchali a milenec se nevracel, aniž zpráva došla o jeho dalším osudu.

„Ať je veselo na hradě!“ kázala sluhům, a hudci byli přivedeni, a lid okolní takořka přinucen dostaviti se k hodům. I přišli; avšak místo veselých hodovníků stály tu němé sbory s hlavou k zemi svěšenou.

„Musejí se veseliti, musejí tancovati, já tomu chci, já to poroučím!“

Takto se rozhorlila ubohá slečna; avšak nohám se předce nechtělo do tance, jelikož ve všech uších znělo zpěváků: „Běda!“ a po zdích tu se jim zdálo, že tekou proudy Jetřichovy krve. Kdo byl pána Kralovického znal, miloval jej — a památku jeho slavili, i kteří jej byli neznali.

I slečna Lichnická měla po něm památku spíše, a sice zlé svědomí. Jakoby obluda z vnitřnosti pekel poslaná škádlila ji podoba jeho; zaháněla ji od stolu a vytrhovala ze spaní. Nevěděla hrdá dívka o jiné pomoci a netoužila po jiné úlevě, leda po náručí Vilímové a horoucích jeho ústech.

Černá byla noc, černá a tesklivá. Temno a ticho bylo v celém okolí; jenom okna slečny Lichnické ozářena skvěla se jako dvě veliké oči nočního přízraku, sedícího na vysoké hoře a hladově hledícího v tichou a zbožnou krajinu. Ležela sice Eližběta již na měkkém lůžku, ale právě dnes jí bylo, jakoby noc nejdelší a nejtraplivější měla přečkati. Myslilať na Vilíma, a bujná její krev hořela. I hořelo zahřáté pod ní lůžko. Sen se byl nad ní ještě nesmiloval; bez útěchy, bez pokoje překládala se z místa na místo.

Potutelně pohlížely dvě dívky na sebe a na ubohou velitelkyni, kteráž jim byla kázala, ponocovati v komnatě její. Tu najednou se všechněm zdálo, jakoby hlas nějaký se ozýval venku pod šírým tmavým nebem, před hradní bránou, a jakoby hlas ten volal:

„Otevři, Eližběto Lichnická!“

Volání to opakovalo se, a úzkostné tušení vstoupilo v srdce slečnino.

„Ať se podívá hradní, kdo v tak neobyčejné době hostinského práva u mne hledá, a noční poklid ruší!“ poroučela dívkám.

„Cizí rolník táže se po vaší milosti,“ přinesly pak zprávu dívky. „Toliko vám prý svěřiti má poselství svoje. A že prý uvěříte slovům jeho, když se podíváte na tento prsten.“

A Eližběta kvapně sáhla po drahém kroužku, a všecka její krev rázem se srazila leknutím k srdci a opět rázem se jí rozlila po tváři a celém těle, neboť poznala, že to prsten Vilíma.

„Ať přijde — ať přijde!“ zvolala a hned na to vkročil do ložnice muž, jehož chatrný oděv i zarostlá tvář prostého jevila rolníka.

„Poselství moje toliko slečny Lichnické se týká,“ začal hlasem hřmotným, „a protož bych rád, abych s vámi o samotě mohl promluviti.“ Na to dodal:

„Pozdravení — a ještě snad něco více — přináším od Vilíma z Liebenthalu.“

„To jsem po prsteně poznala. Kde jest? Proč tak dlouhý čas nedává o sobě slyšeti?“

„Proto že by byl pomalu mluviti zapomněl. Škaredě se zasmušila jeho hvězda. Dovezen byl za české pomezí od zbrojnošů sboru václavského — jehož aby Bůh v potřebách zatra —„

Takto se najednou posel rozkřiknul, opět ale jakoby se vzpamatoval, mírněji pokračoval dále:

„Přikazovali mu,“ pravil, „aby se neosměloval přecházeti mezník české koruny. Smálť se v duchu jejich výhrůžkám, neboť duše prahla po prameně, z něhož v Čechách nový jeho život se byl vyproudil; ale silou a množstvím překonán musel se přísahou zavázati, že jednati bude podle vyřknutého soudu.“

„A Vilím přísahal?“

„Co záleží na slovech!“ usmál se posel. „Třetí den již opět stál na pomezí se sborem věrných pacholků. Noc mu sloužila za zástěru, za nížto se přibrati chtěl opět k Lichnici.“

„A proč se nepřibral?“

„Zrakové prokletých i temnostmi pronikají. Obklopili jej náhle opět sluhové zpěváků — a jenom nočním tmám měl děkovati, že samojediný prchl Vilím, an byl věrné svoje pod vražedné meče uvedl. Bloudil jako samou pustinou, neboť hvězda, která mu svítiti měla dráhou pozemskou, na vzdálené stála obloze, a nadarmo po ní ramena rozpínal.“

„A kdež nyní se zdržuje?“ táže se Eližběta se srdcem klopotným, a celá její duše soucitem a touhou hořela.

„Nedbal na výhrůžky šílenců,“ mluví posel dále, a slova jeho vždy většího rázu a ohně nabývají. „Nedbal na dýku a jed, jimiž mu třeštěnci hrozili — neboť jaký měl tráviti život bez ní, kteráž jest duší jeho bytnosti? Sám a sám, an poslové vyslaní se nevraceli, k nepoznání přestrojen, ve tmách nočních, po lesích se přikradl k Lichnici, a ptá se nyní Eližběty, co jej očekává a co může doufati?“

A při těch slovech strhnul nalíčené obočí a vousy, shodil nevlastní vlasy, a v chatrném oděvu poznala Eližběta — Vilíma Liebenthalského. Bolesť byla v tvářích jeho, a touha mu z očí svítila. Stál tu s rozpjatýma rukama, i klesla dívka překvapená v jeho objetí.

„Eližběto! vykupitelko z trápení!“ zvolal Vilím, prudce dívku k srdci přivinuv. „Pověz, čeho se smí nadíti duše má?“

„Všeho se naděj, čeho slíbiti může láska má!“ odpověděla Eližběta a divou touhou k dávno čekanému muži přilnula.

„Nuže, tedy pojď se mnou! Prchni se mnou do Rakous.“

„Nezapomínej, že s Eližbětou Lichnickou mluvíš!“

„S dívkou mluvím, kteráž se mi celou duší zadati slíbila, a na nížto jedině záleží, abych s ní ušel nátiskům šílenců jako — s manželkou.“

S podivením vytrhla se mu Eližběta z náručí a zkoumavě naň zraky upřela, když milenec horoucími slovy počal prositi a domlouvati, aby zastřeni sedmou svátostí, vysmáli se výhrůžkám neprávě soudícího světa. I počala dívka kloniti se k prosbám milencovým; láska a hrdost v ní sváděly krutý boj, jednak ji k oltáři pudíce, jednak od něho odhánějíce.

„Neotálej, Eližběto, dokavad dnešní noc neskončí se. Přejeť nám černé její roucho i zakryje kroky naše; a nežli nad horami kolem Lichnice první sluneční zábřesk zahoří, státi budeme pevně vedle sebe!“

A nečekaje na další svolení, polozmatenou dívku za ruku pojal, a vzav lampu se stolu, s omámenou nevěstou spěchal z komnaty. Dobře povědom hradu brzo vstoupil s Eližbětou do komnaty, kteráž byla příbytkem velebného otce. I seděl vážný Hostivít, sedmdesátiletý šedivec, u veliké knihy, na kteréž byl druhdy mezi klášterními zděmi po deset podletí psával, a potápěl ducha svého v doby minulé.

„Odlož knihu, otče velebný!“ vece k němu Vilím, „a pospěš vyplniti žádosť velitelky své, abys nad ní a nade mnou vyřknul požehnání, nad novými manžely.“

„Kdyby vybranější byl šat váš, pane rytíři Liebenthalský,“ odpověděl vážně stařec, „soudil bych, že od veselého kvasu přicházíte a vínem na smyslech pomaten, že sobě posměch tropíte ze starého muže.“

„Nech marných slov, velebníče! a rychle vykonej povinnosť svou!“

„Tu vykonám!“ vztyčil se šedivec, „a protož vás — opouštím!“

I obrátil se, jakoby chtěl odejíti, ale rozvětřený rytíř náhle k němu přiskočiv a dýku vytrhnuv, zahřměl:

„Zůstaň, šedivce! aneb hněvu mého se obávej!“

Avšak Hostivít neohroženě, celou tváří se k němu obrátiv, jej odbýval: „Hříchu se obávám a zatracení tvého, zaslepenče! Nevíš, v jaký proud se u vrhuješ a zároveň zachvacuješ dívku. Upusť ode mne a nech mne odejíti v pokoji!“

„Tedy odejdi!“ zařval Liebenthalský, a rukou křečovitou slabého šedivce za prsa uchvátiv, dýku po něm napřáhnul. Avšak pozadu jej pochytila Eližběta.

„Já nesmím přivoliti k žádosti vaší!“ dokládal se stařec. „Ruku i ústa moje víže vyšší moc: zákaz Sedleckého opata a krále Václava!“

Vilím se strašlivě zasmál. Byloť lítostno, podívati se na zbouřeného muže. Se smrtelnou bledostí a opět planoucím zarděním střídaly se zoufalství a bolest ve tváři jeho. Žíly jeho byly naběhlé. Hnul pravicí, a dýka se mu zableskla nad hlavou. I zdálo se, jakoby bod její na cestě zpáteční hledal srdce za cíl svůj, v tom v náramném leknutí vrhla se mu Eližběta na prsa, ruce její zápasily s rukama jeho. Ostrá ocel projela jí leporostlé rámě, a červený proud vystříknul na bílý noční oděv. Dýku vypustiti, s hlasitým pláčem zařvati — klesající děvu v lokte zachytnouti a třesoucíma se rtoma krev zastavovati — vše se udalo jedním okamžikem.

Eližběta, více leknutím nežli bolestí, sklesla na dubovou židli a nechala sebou volně vládnouti, an jí Vilím, šátek si s krku strhnuv, ránu zavazoval, co zatím uleknutý Hostivít ve skříni po léčivém balzámu se sháněl. Nebyla však rána, jakž nyní stařec shledal, nic než protrhnutí povrchní kůže a malé proříznutí masa nad loktem, bez všeho nebezpečenství. Bez starosti jí ruku zavázal, a ona se zatím úplně zpamatovala. Jediný Vilím, ve svém rozjitření dosaváde před ní klečel, nohy jí objímaje a běduje. Děcko bylo se stalo ze statného muže, nemohl se v hořekování svém utišiti. Podobal se hříšníkovi kajícímu se za zlolající přestupky.

„Odpusť mi, útěcho moje!“ bědoval rytíř, „nemohu bez poblesku tvé milosti žíti! Neodvracuj tváře své ode mne!“

Eližběta neodvrátila ani tváře, ani srdce od muže, pro jehož náramnou bolest se v ní rozněcovala novým dechem láska a útrpnost. Rychle se vzchopila a uchopivši Vilíma za ruku, zároveň s ním postavila se před Hostivíta. Stála tu v úplné své hrdosti, ne jakoby prosebnice před dobrodějem, alebrž co velitelka před sluhou. A předce slova její zněla vlídně a dojemně.

Bylať se v okamžení tom s celou ženskou důstojností odhodlala, náležeti zúplna muži, v jehož prsou byla rozňala tak zhoubný a blahodárný plamen, a předsevzetí to dodávalo jí důrazu i líbeznosti.

Avšak Hostivít pokrčil ramenoma — nemohl býti slečně po vůli.

Mlčky odvrátila se dívka od něho, a uchopíc se lampy, již Vilím na stůl postavil, drahou rukou milence za sebou táhla, řkouc: „Pojď se mnou, manželi — i bez požehnání úzkostlivého starce! Nikdy více neopustím tebe! — Tuto před obličejem Ukřižovaného zavazuji se tobě věrnou býti v žalostech i radostech, polož ruku zároveň se mnou na znamení kříže — a takž ať mě ruka věčného mstitele zachvátí, nesplním-li tobě slib tento!“

Oba stáli, ruku v ruce, před hrubým křížem na stěně visícím, a v raněný bok Spasitelův kladli ruce. Žhavý blesk a silné hromu zarachocení byly svědkem jejich smělé přísahy.

Uprchla hodina. Pod ochranou noční temnosti a shlukující se bouře brali se z bohatého hradu Eližběta, milenec její, s dvěma nejvěrnějšíma z domácí čeledi a s nejzmužilejší dívkou služebnou. Cíl této noční cesty byly rakouské hranice. Tam v nejprvnějším chrámě milencové slib svůj opětovati chtěli, a nejbližší rytířský statek chtěli koupiti. Příhodnější doby k útěku a vyváznutí z tenat pěvců svatováclavských nemohli se dočkati, jako dnešní noci. Jakoby veškerá krajina byla veliký, tmavý hrob, nebylo v ní o životě ani památky. Vlažným dechem jediný vítr se jim cestou opíral, a jednotlivé, těžké kapky je pozdravovaly. Za horami z hluboká hřímalo.

Žádný ani slova nemluvil; ba i koně, jakoby věděli, že kolem ostrooká zráda číhá, potichu se pohybovali noční temností. Jeli takto ad hodinu. Dlouhý les před nimi rozprostíral hustou svoji síť.

„Až nás jenom větvovité jedle zastíní,“ začal nyní Vilím hovor s patrnou radostí, „odloučí se od nás všecky starosti. Ať si pak slídí rytíři svatováclavští po zaběhlých jelenech a srnkách.“

Eližběta však neodpovídala. Byla v ní ochladla rozpěněná krev a jakési tušení se v ní ozývalo, že nedojde s milencem k oltáři. A sotva že chtěla starost svou Vilímovi projeviti, zazněla kolem nich i nad nimi, když jeli hlubokou křovinatou roklí, píseň svatováclavská. I projali zvukové tohoto zpěvu duši Vilímovu, jako slova soudcova, hlásajícího smrt zločinci. Znalť je, an mu byli pokaždé zazněli, kdykoliv se mu nepřátelsky byl vstříc postavil sbor pěvců.

„Ztraceni jsme!“ zvolal ztrnulý rytíř, a další slova umřela mu na rtech. Shuknul se okolo něho sbor jezdců, oddělujících jednotlivé noční poutníky od sebe. Ženské bědovaly, mužští klnouce po meči sahali — avšak s Vilímem uchváceným uháněli dva jezdcové ku předu, ruce mu na zad svázavše.

„Račte koně svého obrátiti k Lichnici,“ pravil jeden z cizích jezdců k Eližbětě, sám však koně jejího za uzdu uchvátiv, v nadřečenou stranu jej otočil.

Ale nyní se k dívce přirozená hrdost a neohroženosť vrátila.

„Kdo smí zastavovati kroků mých?“ zvolala skoro s mužskou odhodlaností, na sedle se hněvivě vztýčivši. „Kdo smí odlučovati Eližbětu Lichnickou od muže, jemuž se zaslíbila srdcem?“

„Nemařte slov, vzácná Eližběto Lichnická,“ odvece jezdec lhostejně. „My vám na to odpovědít neumíme, vykonávajíce toliko, co nám poručeno bývá. Co se vašeho muže dotýče, jakž jste ho sama pojmenovala — buďte, slečno, bez starosti; budete-li ještě zítra míti k němu chuti — s pánem Bohem! — my vám zbraňovati nebudeme!“

Dříve ještě, nežli před nimi hradby Lichnické z temností vystoupily, hučel již déšť hustými potoky z těžkých oblaků. S polomrtvými ženskými dojeli svatováclavští rytíři k Lichnici, a ulekané čeledi velitelku i služku k dalšímu ošetření odevzdali. Je pak déšť dále zanesl.

Byltě to dávno čekaný, blahodějný déšť. Jakoby po občerstvující lázni probudilo se příští jitro. Nový život pohyboval se, kdežto včera jen zemdlenost se povalovala. Jediná smrt šklebila se na utěšenou, obživlou krajinu. I byla to smrt hrozná!

Podle toho samého sloupu, na němžto byl hlásník na bohaté Lichnici kletbu svatováclavského soudu nad Vilímem nalezl, právě podle toho sloupu nalezl na druhý den po nešťastném ujetí z hradu tentýž hlásník pana Vilíma, opět nový list. I bylať na něm psána slova: „Mocí královskou vyplnil sbor sv. Václava rozsudek nad Vilímem Liebenthalským.“

A pan Liebenthalský ležel bez hlavy podle sloupu a hlava v potoku krve podle trupu.