Moderní básníci angličtí/Slavík

Moderní básníci angličtí
Hrob rytířův	Slavík	Při pozorování květu v prvních dnech února 1796

Údaje o textu
Titulek:	Slavík
Autor:	Samuel Taylor Coleridge
Původní titulek:	The Nightingale
Zdroj:	Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 106–109. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Ni mráčku ani stopy dne, jenž zhas,
ni proužek červánkový na západě,
ni pochmurné a hravé chvění barev.
Pojď, spočinem zde u starého mostu!
Zříš ovšem odsud v hloubi proudu třpyt,
leč šumu neslyšíš, tak teče tiše
v svém loži zeleně. Kol všecko ztichlo,
noc balsamická! Hvězdný když zhas lesk,
na jarní pršky rádi vzpomínáme,
jež s vůní snášejí se k svěží zemi
nám i ta rouška hvězd jest vítána!
Slyš! Slavík teď svou píseň započal.
„Tak zvučný to a tak truchlivý pták!“
Že truchlivý? — Ó bludná myšlénko!
Nic ve přírodě není truchlivého.
Snad člověk, jejž kdys zhnětlo bezpráví
či dlouhá nemoc, láska zhrzená,
štván se zdrásaným srdcem do noci,
jenž chuďas vše jen podle sebe měřil
a jemuž nejkrasší ton vždy se stal
jen písní hoře vlastního, on s druhy
svých běd moh smutné zváti písně tyto.
To mnohý básník po něm opakoval,
jenž rád se vhrouží v stavbu zvučných rýmů,
než aby raděj natáhl své údy
na kraji zřídla v mechu, v údolí
a zde by v luny svitu, záři slunce
všem zvukům, tvarům, silám živlů všech
své srdce otevřel, se nestaraje
o zpěv a slávu, která s přírody
by nesmrtelností se dělila,
věc převzácná! Zpěv jeho luznější
by udělal kol přírodu i sebe,
víc dražší lidem jako přírodu.
To nemělo však být a mladí hoši
a poetické naše dívky mladé,
jež tratí hlubé vše záchvěvy jara
buď v divadlech neb vedru tančírny,
teď musí něžně, sympaticky vzdychat
nad filomely sténající písní.
Ty druhu i ty sestro druha, líp
to známe, nechcem nikdy znesvětit
hlas přírody, jenž lásky, plesu pln
jest vždycky, všade. Slavík veselý
své slastné tony stěsná v nejrychlejší
vír hudby, stlačí je a vyvrcholí,
jak bál by se, že jarní noc je krátká,
by mohla pojmout celou jeho píseň
a ulehčit mu duši, hudbou těžkou!
Znám starý zámek ve hlubokém lese,
pán nebydlí v něm, proto hustý podrost
kol divočí, aleje zdobné zašly
a tráva s pryskýřníky roste v cestách.
Však nikde, nikde tolik slavíků,
že doma, uevěděl bych, z blízka, z dáli,
v kři, v houštině a kolem v celém hvozdě,
to hlasným tlukem láká, odpovídá
tu zpěvných potýček, pasáží jasných,
zvučného švitoru a rychlých tluků
a tiché, táhlé tóny nejkrásnější
vzduch takovými plní souzvuky,
že, oči kdybys zavřel, zapomeneš,
že není den.

Tam dívka spanilá
má příbytek, i krb též hostinný,
hned u zámku, jak pozdní večer skane,
(jak dívka, která cítí, tuší víc
a jiného než lesní přírodu)
se vydá v hvozd. Ta milá dívka zná
vše ptačí nápěvy. Na chvilku leckdy,
když měsíc v mraku skryl se, všecko ztichlo,
když vystoup zas, zem zbudil s nebesy
na jeden ráz, a tito čilí ptáci
v sbor jeden vypukli tu jásavý,
jak náhlý větrů van by udeřil
v sta harf eolských! Často pěla též,
co rozmarně se mnohý slavík houpal
ve větru na rozkvetlé haluzi
a v pohybu tom bujnou píseň pěl,
jak zpitá rozkoš takt si dával hlavou.

Do zítřka večer až, buď, pěvče, s bohem!
Též druzí s bohem! Je to krátké s bohem!
Dost prodleli jsme v blahé rozkoši,
teď k družným krbům! — Ne, tu ještě píseň!
Mne skoro nechce pustit. Miláček můj,
jenž správně ještě slovo nevyřekne
a komolí vše, když to opakuje,
jak ručku svou by k uchu přiklonil
a nataženým prstíkem by kynul
nám, naslouchat. Já schvaluji to zcela,
že soudruhem her jeho příroda.
On večernici zná, kdys po snu jednou,
(jenž zřídka bývá dětských spánků host,)
v němž bolelo jej cos, on vzbudil se,
já zděšeného odnes do zahrady
a rychle měsíc jemu ukázal.
On rázem ztich’ a nechal vzlykání,
jen tiše usmíval se, krásné oči
se leskly v slzách, kterých nevyplakal
při měsíci! Však dosti — Otec žvaní.
Však nebe jestli dopřeje mi žití,
ty písně mají zníti jeho mládím,
by doved též se těšit z půvabů,
kterými dýše noc! Nuž s bohem, s bohem,
ty sladký slavíku i druzi, s bohem!