Slasti a strasti cestujícího Čecha/Karlovy Vary

Slasti a strasti cestujícího Čecha Josef Kajetán Tyl
Snídaně	Karlovy Vary	Liberec. Psací tobolka. Fridland

Údaje o textu
Titulek:	Karlovy Vary
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 117–124. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byli to plačtiví dnové! — Mrtvo bylo na zemi a deštivo na nebi; sotva že jsem tou rozkošnou, mezi lesnatými vrchy a skalami se kroutící kotlinou proběhnouti mohl, kdež na obou stranách po skromné říčce Teplé dosti úhledné domy stojí, vůbec Karlovy Vary nazvané.

Protivný osud mě stíhal, hned jak jsem v Praze na dostavník sedl. Smutnou cestu — a nyní to smutné přebývání! — Soucestníci moji, nemohouce na mne déle čekati, v ten den mi z Varů odešli, v kterýž mě tam vůz před půlnocí k „A B Cedě“ dovlekl. Nyní jsem se na živém hřbitově baviti mohl, jak se mi líbilo.

Na živém hřbitově? — Všechny tři tisíce přívětivých Karlovařanů mi odpustí, že mě bolestné zastesknutí na tak poetické pojmenování jich „kolébky a hrobu“ přivedlo. Co jsem ale měl v zoufanlivosti počíti? Na ulicích prázdno, mezi stromořadím nelidno a na louce mrtvo! Pod sloupením u kouřícího se „varu“ a v prostranném saloně u „mlýnské lázně“ sotva několik vlekoucích se osob s pověstnými koflíky. V hostincích a po kafírnách jako vymeteno; se čtením zde ubytovaných žurnálů — s Pražskými, Všeobecnými a Pruskými novinami totiž — je člověk i slabikující brzy u konce, patnáctikrejcarovou šťávu z páleného kávového zrní také do sebe napořád líti nemůže a k hraní biliáru sotva kdo se vyskytne. — Kdož by si nezoufal?

Ale snad mě dostavník v nepravé místo zavezl?

Ráčíte se mýliti, pane zoufalče! — Jen o dva nebo tři měsíce pozdě vás na pravé místo dovezl.

Tedy máme v skutku jen jediné Karlovy Vary po Čechách?

Po celém světě jen jediné; anebo chcete-li, také dvoje.

Skřivan jarní píseň zazpíval; stromoví se v květné roucho obláčí. Mlhy rozptylují se na pověstném „Jelením skoku“, pod ním ale shlukují se mráčky, první vítané sbory časných hostů. Avšak vstupme sem, když se letní obloha na krajinu usmívá! — Aj, živé divy! Tisíce přerozdílných postav hemží se před žasnoucím okem. Za ranních hodin ta tíseň okolo varů — ubohé dívky, sotva že do koflíků nalévati postačí! — A jaký to šumot, jaká to směsice rozličných jazyků! Jediná frančina a lahodné zvuky Labického hudebního sboru zdají se býti vše pojícím pásmem. — A pak před polednem, po jídle a po divadle! — V českém, saském a polském sále, na louce, na findlatérských procházkách, horem dolem veselotvárné Franky a žvavé Prusy, síla mluvných Polanů — spanilých dívek, nalíčených fiflenek, ctihodných matron pěšky, ve vozech a na koních — aj, člověk aby se aspoň rozpětil, aby všecko uviděl a všecko poslechnul. — To jsou první Vary Karlovy.

Listí začíná žloutnouti, vlašťovky odtáhly, pět tisíc hostů s odlehčeným měšcem opustilo blahodějná zřídla, kdež buď neduhů pozbyli, aneb veselůstek užili. S toužebnými zraky hledí za nimi lidumilovný měšťan, rtům jeho uklouzne: „Brzo se navraťte!“ — pak uzavírá zelené okenice a řady pokojů, a v utichlém domě začne tolary přepočítávati, jichž mu cizinec natrousil. — Povídá se. stará pověst o těch tolarech. Když prý zima vršiny kolem Karlových Varů stříbrem kadeří svých osýpá, začnou dole v osvětlených sálech a na „městské střelnici“ zvuky zníti k radostnému tanci; a tolárky se rozlítnou!

Já se k té době nenahodil. S uzavřenými, dvou- i trojřadovými okny stály tu domy pod mlhou podzimní, byloť na počátku druhých Varů Karlových.

Jeť Karlovařan přítulný, za příčinou zisku na obsluhu zvyklý; děvčata jsou hezká, hovorná, v mravu společenském zvyklá — krajina vůkol i při skonávání leta plna vnady, plna půvabnosti: a předce jsem se mezi tím vším veseliti nemohl!

Slabý sluneční pablesk prodral se konečně závojem hustošedých mraků. Byloť to jemné usmání v hoři nad osiřelou dcerou pohřížené matky; mně právě vítané — mně, jenžto jsem se veselit nemohl.

Ale chtěl jsem se veseliti! — Ven tedy, pod šíré nebe, tamo snad naleznu, co by mě na domov, na vlast, na Čechy upomínalo; neboť tady, kam se obracím, v cizině se nacházím. V Čechách — a předce v cizině! — Jakž bych se mohl veseliti?

Slavné, zdravodatné údolí — pověstný památníku otce vlasti české! Kdyby nyní povstal tentýž otec pečlivý, radostným obdivem by nad tvou tváří, nad tou velebenou po všech končinách, zaplesal, avšak i slzu si utřel z oka vlídného.

„Jsou to moje vary — české vary?“

A v duchu jsem zaletěl do Teplic, do Františkových a Marianských lázní; ale brzy musilo se oko odvrátiti žalostně — ani tam, ani onde české tváře a českého jazyku!

V myšlénkách na jiný svět zanešen, bral jsem se s pravého břehu na levý, v tichou osamělost, a jen dvě postavy mě z onoho světa zase v tento zemský strhly: známý šedivý houslista, jenž na konci „louky“ u malého stolku Mozartovské a Plejelovské kousky hrává — a na protějším břehu, pod listnatou střechou, u skaliny plné nápisů, soucestník můj z Pražských měst.

O silný javor podepřen, stál tu s rukama založenýma, s hlavou sklopenou, s očima na skalinu opřenýma, kdež byl na památku svého uzdravení čacký Polan veřejné díkučinění a Karlových Varů oslavení vytesati dal. Potom oko jeho na jiné řádky sjelo, jimiž horlivý krajan i v dálce otčinu milovati pobízel, a hluboký povzdech vyvinul se z ňader ušlechtilého mladíka.

Stál jsem vedle něho, aniž mě uviděl.

„Já tě na věky miluji, vlasti má!“ zašeptali rtové jeho.

„I já miluji otčinu — vaši jako svou!“ promluvil jsem tiše ruku k němu vztáhna.

Milostně spočinulo zarosené oko jeho na mně — ruka jeho uchopila ruku mou — jediným stisknutím odhalily se duše naše.

„Já však také dívku miluji!“ zvolal na to hlasitě, a tváře mu zahořely panickým plamenem.

„O tom později promluvíme,“ usmál jsem se; „budu snad moci také o nějaké pověděti! Zatím vlasť i láska zdráva buď!“

„Mośći dobrodziéju — zlatý panáčku!“ ozval se najednou za námi hlas ouzkostně volajícího člověka. „Pospěšte domů — ach, nie moge juž! — na pana strejčka sahá smrt!“

Byl to člověk — mladý ještě — v polském národním šatě, s tváří poněkud sprostou, ale dobrosrdečnou, kterýž k nám těžce oddychuje přibíhal.

„Dla Boga, co sie to dzieje!“ zkřiknul soucestník můj, a jako blesk u člověka volajícího se octnuv, za prsa jej popadl. Smrtelná bledost polila mu líce; na celém těle se třásl. „Mluv, co se stalo? Mluv, Ondruško!“

„Ach, predko, predko — Mośći dobrodziéju,“ odpovídal tento. „Pan strejček po vás touží — oči se mu zatahují.“

A v tom se dal do hořkého, hlasitého pláče. Soucestovník můj ho pustil, a přeletěv po mostě jako šíp, pískem posypanými stezkami, přes louku, brzo mi před očima zmizel. Nešťastný posel běžel s nářkem za ním.

Sotva že jsem to všecko pochopil, tak náhle a na kvap byl se ten kratičký výjev začal i ukončil. Z vroucích pocitů a vysokolétajících myšlének vytržen, vracel jsem se velmi prosaicky do města.

Toho človíčka s nelíbeznou novinou byl jsem již někde viděl! Ale kde?

Teď to vím! — Na kozlíku lehounkého kočáru, před nímž jednou řadou zapraženo jelo čtvero bujných dlouhohřívých polských koníků. — I vidím ho ještě — tu vážnost po celé postavě, tu obehlednost zamodralých očí, tu sílu v levici, v níž držel oprati, a tu mrštnost pravice s dlouhým, praskavým bičem — i seděl tam vousáč pan Ondruška, jakoby celé království vezl; ba dle soudu jeho vezl ještě více než království, totoť neznal — dobrodince měl ale na živu, a ten mu nyní dražším byl než království.

Vážný, stříbrovlasý stařec seděl v kočáře. Vzezření jeho budilo úctu a lásku, jakovými srdce lidské před nešťastným šlechetníkem zahoří. Stařec ten ani oka pozdvihnouti, ani tvář proměniti, ani ústa otevříti nepotřeboval, a přece na něm celému světu patrné byly veškeré příhody života jeho; zápas ušlechtilého, lidumilného a vlastimilovného srdce, v těžkých, všezachvacujících dobách.

A mladík seděl vedle něho — živý, omladlý obraz jeho! — byl to soucestník můj.

Mezi hostmi poznamenán byl stařec na lázeňském listě: „Pan Řešovský z Vídně,“ vůbec ho nazývali panem baronem. Jáť na něm půvabnějších stránek nalezl, a obraz i jméno jeho vepsány jsou v srdce mé písmem nezrušitelným.

Šel jsem do divadla. Ta jediná památka byla tu zbyla po letní rozkotané slávě, a ta jediná byla tu nyní mou útěchou.

Jeť povrchu dosti neúhledné, uvnitř dosti obstaralé stavení, kdežto Thalie Karlovarská sídlení své zvolila. Divil jsem se, že větších péčí na místo neobrací, jež předce veliký díl zdejší společenské zábavy zaujímá. Jakž medle hodí se zašlá, otřená barva po stěnách, chudobný nábytek lóží, a kolem ta půlzlatová, potlučená zrcádka s plechovými svícny, v nichž za slavného osvětlení lojové svíčky blikají; jak se hodí odřené, potrhané a nevkusné dekorace před společnost nejvzácnějších rodin ze všech úhlů světa?

Nejlepší, co se mi v tomto chrámku smíchu a pláče býti vidělo, byl orchestr. Herci za měsíců lázeňských všemožně se vynasnažují, zpěvohry prováděti nebo frašky se zpěvem, na hry vážné hostům, pouze po obveselení bažícím, mezi těsné stěny uzavírati se nechtívá; i musíť tedy žáčkové a mazánkové Melpomenini deklamatorské rejdy, trhání kulis a otloukání podlahy na čas odložiti, až se cizinci pomalu opět do všech úhlů světa roztrousí, a na jeviště pak nic jiného nehledí než oči Karlovařanů. Mne právě to štěstí potkalo, že jsem několik tak nazvaných činoher pozříti musel. Byly to věru hořké pilulky; ale jak si pomůžeš, když ti doktor proti dlouhé chvíli sladších podati nemůže aneb neumí? Mělť jsem veliké potěšení, vida první po Čechách cestující společnost na tak vysokém stupni umělecké dokonalosti!

Dnes tu slavili památný po vlasti naší den — korunovaci zeměpána. Divadlo bylo slavně osvětleno, diváků hojnost. Ředitel divadelní, známý Lutz, měl zvláště zhotovený prolog, v němžto zvučnými slovy mnoho „von der Böhmen Lieb’ und Treu’“ pověděl, a pak se provozovalo „die Belagerung von Solothurn“.

Já mezi davem s libostí poslouchajících a jenom desítník na pozemí platících měšťanů přitlačil se na stěnu, zamhouřil oči a obíral se myšlénkami, kterých se od několika let ani zprostit nemohu. Jsou to bláznovské myšlénky — ale jako vábivé ochechule okolo mne obskakují.

Udržela-li by se po Čechách společnost českých herců? — A jakýž by z ní prospěch vznikl v probuzováni národnosti, jakáž pomoc k zušlechtění chuti a mravů, jakáž cesta k rozkvétání jazyka? — A nebyl-li by to platný, výnosný prostředek k žádoucímu rozmáhání se života literárního?

Ach, kdož by se o tom přesvědčiti, anebo mne na dráhu postaviti mohl, na níž bych cíle těkavých snů dospěv, radostného přesvědčení nabyl?!

Hrčení bubnů a třepetání trubic odpovědělo mi na vzdechnutí moje a probudilo mě z myšlének; hlasité Vivat rozletělo se po divadle. Bylo po hře — bylo po ní jako v letě o šesti hodinách.

Venku se nám jiné podívání strojilo. Končilť se památný den pěknou illuminací. Na radním domě, výškou a délkou celého stavení, hořela ve světle mnohabarevném písmena F. A., na vrchu „tří křížů“ plápolal veliký bengálský oheň, i zdvihla se z něho k výsostem veliká povětrní koule, celá jakoby královská koruna planoucí, dole pak skrze množství sešlého se lidu táhli dlouhou řadou domácí střelci, jich libozvučná hudba a zářící pochodně.

Jesti to neobyčejné podívání — v Karlových Varech hemžení se lidu a hořící světla pozdě u večer na veřejné ulici. Ve svých nejvíce ještě dřevěných, ačkoli zevnitř pěkně ovrhnutých domech mají zdejší obyvatelé velikou příčinu, vážiti si ticha, jakovéž obyčejně po celý rok s večerem nad jich údolím se rozprostírá, a s ohněm co nejopatrněji zacházeti učí se od maličkosti. Běda, kdyby zde jednou zuřící živel rudá ramena svá roztáhl! Zde by nebylo pomoci, aby svět zaplakati nemusil nad hromadou popele a uhlí.

Táhlať řada střelců po celém městě, pak se do střelnice obrátila, kdež se slavil bál. Již jsem řekl, že jsou děvčata Karlovarská — hezounká; avšak jsou i švitorná, vědí o dvorném a způsobném chování, a tancují, jakoby měla křidélka. Napořád se měnící společnost osob urozených i sprostých činí je již od let nejútlejších tak líbezně ohebnými, že se k nim i člověk cizí na první okamžení s radostí přátelsky nakloní.

Labického skočné a houpavé — provozené pilným sborem — v uších mi dosaváde šuměly, an jsem o půlnoci k tichému příbytku pospíchal.

„O Bože mój, o Bože mój!“ úpělo tu najednou vedle mne, když jsem se okolo rohu na most zatáčel. „O já člověk nieszcześlivy!“

Na zemi, na chladné dlažbě, válel se ubohý Ondruška, vlasy sobě rva a jako zoufanlivec rukama okolo sebe hrabaje.

„Příteli, co jest? — Vstávej!“ zvolal jsem lítostně a úzkostně. „Ondruško, milý jonáku, co se ti stalo?“

Avšak mými otázkami zdálo se, jakoby Polanova bolest teprva průlevu byla nalezla. I začal řváti, že mi strašno býti počalo, a s nesrozumitelným rykem na dům okazoval, kdež pán a dobrodziéj jeho bydlel. V zoufalosti byl se od stavení na mnoho kroků po dlažbě odvlekl.

I přiskočím k domu. Dvéře byly otevřeny. Pohnutí jakési panovalo po celém domě. Na schodech lampa ještě hořela. Já rychle nahoru.

Nahoře potkám domácí paní se služkou. Obě si utíraly uplakané oči. Já okolo nich do dveří — nikdo mě v pokoji nespozoroval.

Blízko u prahu stál domácí pán — u lože bíle potaženého vážná postava v rouchu kněžském, ruce majíc k nábožné modlitbě sepjaté. Na stolku hořely dvě veliké voskové svíce. Na loži natažen ležel stříbrovlasý stařec s hlavou na zad skloněnou, s tváří ubledlou. Pravice jeho spočívala ještě jakoby k věčnému požehnání na hlavě mladíka, jenž levici jeho křečovitě ke rtům tiskna, bez vlády a bez duše vedle něho na podlaze klečel.

Ubohý můj soucestník! — V cizím kraji musel pohřeb vystrojiti krvi příbuzné.