Skleněný zámek

Údaje o textu
Titulek:	Skleněný zámek
Autor:	František Hrnčíř
Zdroj:	Malý čtenář, ročník XL. čísla 1-4
Vydáno:	1920
Licence:	PD old 70
ilustroval Věnceslav Černý

Byl jeden král a ten měl syna Zlatosna, prince tuze krásného, ale též velmi snivého a zádumčivého. Král by byl rád viděl, kdyby se princ oženil, aby mu mohl odevzdati odznaky své královské moci: stříbrný meč, zlaté žezlo a démantové jablko a sám jíti na výměnek. K tomu cíli postavil si již malý, ale útulný zámek uprostřed rozsáhlého hvozdu, v němž žilo mnoho vysoké zvěře. Neboť král ten tuze rád střílel po jelenech a po lidech, a největší jeho pýchou bylo, když na lesní pasece leželo hojně zabitých jelenův a na bojišti houfy mrtvol jeho vojáků; červená krev jelenův a lidí hodila se velmi dobře k purpurové barvěj;eho královského pláště. To nazýval král buď zdárným lovem nebo krásným vítězstvím. Čím více zabitých jelenů, tím byl lov zdárnější; čím více padlých vojáků, tím skvělejší byla vítězství. Střelné rány, drnkot mečů, rzaní koní, nářek raněných — to byla nejmilejší hudba pro uši starého krále.

Za to mladý princ byl pravým opakem svého otce. Nemohl viděti krve, nesměl slyšeti střelné rány. Nenáviděl hluku lovu a lomoz bitvy; protivily se mu zvuky lesního rohu i válečné polnice. Celé dni proseděl buď u knih, anebo probíral se ve strunách lyry nebo harfy, nebo poslouchával pískot kosí a tlukot slavičí. Nejraději měl potulné pěvce, kteří od zámku k zámku, od hradu k hradu, od města k městu putovali, něžné písně, zajímavé novinky a podivuhodné příběhy při zvucích loutny a harfy zpívali a přednášeli. Snivý princ poslouchal po celé hodiny jásavé i dumavé zpěvy a ještě potom nakonec pozval si potulného pěvce do své komnaty, aby mu zazpíval i jiné písničky, kterých dosud neslyšel.

Stalo se jednou, že na královský zámek přijel potulný pěvec, který prý procestoval nejvzdálenější končiny a octl se dokonce až na samém pokraji země. Král, dvořané, dámy a lokajové ani nedutali, když pěvec přejel jemnou rukou stříbrné a zlaté struny své loutny a jal se líčiti své cesty po západě i po východě. Hlas jeho byl zurčivý jako lesní pramen; octl-li se ve výši, zdálo se posluchačům, že jim narůstají křídla, a chtělo se jim vzletěti do krajů nadoblačných; klesal-li jeho hlas, běžel jim mráz po zádech a drželi se křečovitě sedadel, aby nespadli do hloubky. Hlasu jeho odpovídaly i krásné povídky, něžné a dojemné, rozpustilé i veselé písničky, které dlouho posluchačům zněly v uších a jež se jim několikráte denně vracely na rty.

Princ Zlatosen byl pěvcem unesen, a když bylo po slavnostní hostině, uspořádané k poctě básníka-tuláka, pozval si ho k sobě do své komnaty. Dal pečlivě uzavříti dveře a okenice, rozsvítiti všecka světla, usedl do lenošky, pokynul zpěvákovi, aby se posadil proti němu, a řekl: „Pěvče, kterému bohové pozlatili prsty, jemuž bohyně vdechly svůj vlastní božský hlas, jemuž všecky víly mořské i jezerní, lesní i polní uvily věnce ze svých písní a ozdobily jimi jeho ušlechtilé srdce — ó, pěvče, vyprávěj mi příběh, který jsi dosud nikdy nikomu ne vypravoval; příběh, který by k činům povzbudil malátného mého ducha; příběh, který by potěšil mé zkormoucené srdce…“

Potulný pěvec usmívaje se řekl: „Rád tak učiním, ó princi. Vylovím ze dna srdce svého perlu, které dosud nikdo neviděl, které dosud nikdo neslyšel.“ A rozmýšleje se maličko, zabořil prsty do strun a jemným hlasem, jako když babička vnoučeti pohádku vypravuje, jal se pěti:

Na skleněném vrchu
strmí pyšný hrad,
ze skla jeho věže
i kvetoucí sad.

Skleněný zámek nemá hradeb, a přece dosud živá duše do brány jeho nevkročila. Mnozí smělci pokoušeli se o to, ale každý z nich, sotva octl se v polou skleněného vrchu, sklouzl a převrátil se i s koněm do nesmírné propasti, která pod vrchem svůj černý jícen šklebila.

Poradila jakás čarodějka kněžici jednomu, aby koně svého dal okovati stříbrnými podkovami, koni vložit zlaté udidlo a otěže perlové, tak že vyjede po příkrém skleněném vrchu do brány skleněného zámku. Kněžec tak učinil; dostal se sice pomocí očarovaných podkov až nahoru na vrch; ale, ó běda — i on sřítil se s ještě větší výše než jiní i s koněm do propasti. Již půli nedohledné propasti vyplnili bláhoví zvědavci; ale nikomu z nich nepodařilo se dostati se do skleněného zámku. — Toliko básník na svém okřídleném oři mohl nahlédnouti do jeho tajův…

A proč obětovali tito odvážlivci své životy? Proč nedali se odstrašiti záhubou svých předchůdců? Ve skleněném zámku sídlí princezna, dívka takové krásy, jaké svět dosud nikdy neviděl. Je to nádherný dívčí květ, jaký dosud ze žádné dětské kolébky nevykvetl. Jest věčně mladá jako rajský sad, v němž vládne stálé jaro. Zdaleka jest viděti skleněnými zdmi její nádherný, oslňující zjev uprostřed sličných, ale skleněných panen. Jen když ráno vstává nebo večer jde spat, přižene se s oblohy tmavý mrak jako drak, který zahalí skleněný zámek jako velikým pláštěm. Stůl, na kterém princezna obědvá, židle, na které sedá, jsou z křišťálového skla. Lože její je ze skla modrého, panny, které jí posluhují, jsou ze skla růžového. Je-li večer zámek osvětlen, vypadá jako nesmírná skleněná lampa, vznášející se ve vzduchu. Vše, všecko, všecičko je tam ze skla, ze skla všech barev; toliko princezna je rozkošný lidský tvor.

Našli se i zlostníci, kteří princezny a skleněného jejího zámku násilím a mocí chtěli dobýti. Dopravili proti skleněnému vrchu děla a jali se na zámek stříleti. Ale běda! Dělové koule odrážely se od skleněných zdí jako míče a odlétaly zpět v řady útočníků, jež valem kosily a porážely. Meč se odrazil od skleněného vrchu a rozletěl se v tisíce kousků, jež se jako komáři zakusovaly do těla zlostně do vrchu sekajícího rytíře, marně snažícího se vyšplhati se na skleněný vrch. Mnozí snažili se sekyrami vytesati schody po kluzkém, skleněném vrchu, aby se po nich dostali nahoru do zámku; ale sekery se jim v ruce rozlamovaly, jako by marcipánové byly. — Jen píseň potulného pěvce, dole pod zámkem pějícího, doletěla nahoru bez překážky a dostala se až k růžovým ouškám princezniným. Rozradostněna nachýlila se z okna a bílým šátečkem vlídně kynula zpěvákovi bez domova, bez peněz, bez přátel.

Na koho asi čeká krásná princezna ze skleněného zámku? — Mnozí králové, sliční králevici, bohatá knížata, udatní rytířové marně vzdychali pod skleněným vrchem, marně toužebné své zraky zvedali ke skleněnému zámku, marně nabízeli svá srdce nejkrásnější panně na světě. Zamítavě ukazovala jim prstíčkem cestu tam, odkud přišli. Nestačilo-li to dotěravějším, černá propast naučila je věčnému odříkám. Princezna netouží po moci; sama je mocna tak, že ani nesčíslná vojska nemohou dobýti jejího zámku. Nezáleží jí na bohatství, neboť v jejích sklepích jsou hromady zlata, stříbra a drahých kamenův, a to nikoli skleněných, ale pravých a berných. Neláká jí bojovnost a smělost; dovede sama ochrániti své osoby a svého zámku proti každému vetřelci.

Ale touží po muži čestném, srdce čistého, silném jako muž, ale milém jako dítě, z dobrého rodu, který by dokázal, že nikoli její bohatství a její skleněný zámek, ale ona sama je předmětem jeho touhy a lásky. Mysl jeho musí býti jemná a na výsost ušlechtilá. Musí býti odhodlán opustiti slávu, moc a bohatství a přinésti jí nejsvětější lásku, nejvyšší vznět, nejvznešenější horování…

— — Dozněl poslední verš písně, struny loutny vydaly poslední sten. Básník-tulák umlkl a čekal, aby jej princ Zlatosen propustil. Ale ten bez pohnutí seděl na svém místě, hluboce zadumán, s očima do prázdna či spíše do nesmírné dáli hledícího. Ruce jeho byly sepiaty, rty jeho jako šeptem se pohybovaly. Když již hodina, dvě ušly, a princ dosud sebou nehnul, vstal pěvec a hluboce se kloně řekl: „Královský princi! Píseň moje jest dozpívána, noc pokročila, a já za časného jitra musím dále na svou bludnou pouť. Prosím, propusť mne!“

Princ sebou trhl jakoby probuzen z těžkého snu a po chvíli pravil: „Promiň, ó pěvče! To tvá krásná, podivná píseň ukolébala mne ve sladké snění.“ A přiskočiv těsně k pěvci, řekl tlumeně, ale vášnivě: „Než odejdeš, na svou pěveckou čest rci mi, ale svátou pravdu: Je skutečně skleněný vrch? Strmí na něm skleněný zámek? Bydlí v něm nejkrásnější dívka na světě? Kudy tam vede cesta? Viděl jsi zázračnou princeznu?“ A oči princovy pevně ulpěly na rtech pěvcových.

„Tuze mnoho se mne ptáš najednou, ó princi. Zdali jsem viděl onu krásu světa? Ach, kolikrát zkormoucená duše moje, kolikrát unavená mysl moje, kolikrát zamžený zrak můj spatřil ten div, aby se duše má rozradostnila, aby se mysl moje zotavila, aby se zrak můj rozjasnil. Ne jednou, ale tisíckrát! Ale cestu k ní — ó princi — tu si musí nalézti každý sám!“

Domluviv pěvec odešel, aniž to princ pozoroval. „Ano, pěvec má pravdu; cestu k princezně ze skleněného zámku si musí nalézti každý sám. A já ji najdu, musím nalézt, kdybych měl při tom i zahynout!“

Veliký poplach strhl se druhého dne v zámku, když za jitra princovy komnaty nalezli prázdné. Zmizel jako stín, nevzal s sebou nic než — loutnu… Ani meče, ani peněz, ani šperkův… I jeho zamilovaný vraník smutně rzal ve stáji opuštěn. Zprvu domnívali se, že princ odešel s potulným pěvcem. I honili pěvce; ale když její chytili, viděli, že nemá společníka. Pěvec ovšem tušil, kam se princ vydal, ale mlčel a nepověděl. Starý král — ač poněkud zarmoucen — opásal se opět stříbrným mečem, zlaté žezlo vzal do pravé, démantové jablko do levé ruky a vládl dále tak, jak uměl a jak byl zvyklý: krví, železem, ohněm. Poddaní mu pěli nadšené hymny, pochlebníci jej chválili, a kronikáři do tlustých knih psali o jeho panování jako o zlatém věku a krále nazvali otcem starcův, ochráncem vdov a záštitou sirotků.

Princ Zlatosen zatím ubíral se tmavou nocí kupředu. Kam? Tam, kam jej oči a cit vedly. Měl jediný cíl před sebou: princeznu ze skleněného zámku. Nemůže k ní přijeti jako královský princ na bílém koni se stříbrnými podkovami, se zlatými udidly a perlovou otěží; to u princezny nic neváží. Nesmí jí přivézti na zlatých vozech dary: korunu, perly, náhrdelníky, náušnice, náramky, hedvábné a brokátové šaty; toho všeho má sama dost a necení to ani za mák. Nemůže k ní přijeti jako udatný rytíř v ocelovém brnění, v helmici s červeným chocholem, s dlouhým mečem po boku, s ohromným oštěpem v ruce; princezna má tajnou moc zahnati od svého zámku nesčetná vojska všech okolních králů — nechce samozvaných ochráncův.

V těle jeho však tluče srdce čisté, v prsou jeho sídlí mužná čest. Nedopustil se nikdy v životě hříchu. Chránil před hněvem otcovým zbloudilce a nešťastníky. Pomáhal chudým a opuštěným. Opustil bohaté království, povrhl mocí, vzdal se trůnu. Jediné jeho bohatství jest jeho loutna. Dokud na ní jediná struna bude se chvěti, dotud bude zníti chválou nejsličnější dívky na světě, neboť jen pro ni žije, jen pro ni duch jeho horuje, jen pro ni srdce jeho hoří, hoří, hoří — —

A princ kráčel kupředu stále v tu stranu, odkud slunce vstává. Mnoho dní, neděl, měsíců, ba i let trvala jeho cesta. Byl by zajisté zahynul na tak dlouhé, předlouhé cestě, kdyby ke konci prvého roku svého putování nebyl nalezl tři dobré přátele. To se stalo tak: Kráčí hustým, tmavým lesem za letní noci. A tu náhle slyší strašidelné houkání: hú! hú! hú! a zase zuřivý chechtot: ha! ha! ha! a hned na to příšerné skřehotání a úzkostlivé sténání. A z téhož místa jiný hlas houkal děsivě: pů-i! pů-i! pů-i! — Každému jinému i sebe statečnějšímu ježily by se vlasy na hlavě, a úprkem by prchl od místa neznámé hrůzy a strašidelného děsu. Ale princovo srdce bylo cele naplněno láskou tak, že na nic jiného v něm nebylo místa, tudíž také ne na strach. I přišel až k místu, odkud ozývaly se tak příšerné hlasy, a hle, co vidí? Na lesní pasece na vršíčku u tří kolů přikováni byli řetězem tři ptáci: sova, výr a kulich. Marně sebou zmítali, marně svými silnými zobáky hleděli zbaviti se svých pout; ocel byla tvrdší než jejich zobáky. Chvílemi urputně klovali do řetězů, chvílemi opět tklivě naříkali. Princi, jako každému básníkovi, bylo líto těchto tří spoutaných vězňů. Mezi dvěma křemeny rozdrtil jejich řetězy a pouta, a nečekaje díků — také, jaké pak díky od tří nočních ptáků! — chtěl se ubírati dále.

„Princi Zlatosne!“ zastavil jej výr. „Vysvobodil jsi nás z lidského zajetí; myslivec nás tu uvěznil, abychom mu lákali lesní ptactvo. Jsme však i v zakletí; jsme lidé jako ty, ale zlá čarodějnice nás proměnila ve tři noční ptáky. Jsme tři bratři z rodu ctného, rytířského a sami též rytíři. Vyznamenali jsme se v četných bojích, měli jsme tvrdý a rozsáhlý hrad dědictvím po rodičích. Zamilovali jsme se však do tří sester. Ale matka jejich, čarodějnice, nechtěla nám dáti své dcery za manželky, a chtíc se nás zbaviti, zaklela nás ve tři noční ptáky. Aby naše bolestné naříkání lidí neobměkčilo, naopak nás zošklivělo a proti nám popudilo, dala nám tak strašlivé hlasy, aby se nás každý bál, aby nás všickni nenáviděli. Chceme ti pomoci, seč naše síly. Tuhle máš tři pírka, po jednom od každého z nás. Kdykoli budeš čeho potřebovati, tři pírka mezi prsty, a my ti pomůžeme. Nyní jdeme navštívit své nevěsty. Naučili jsme se od nich čarovat, jsoutě také čarodějky, ale dobré; na své zlé matce mají odstrašující příklad. Nevzdáváme se naděje, že nám bohové pomohou! Pomoztež i tobě, ctný princi!“

Zlatosen vzal pírka, poděkoval nebohým ptákům-rytířům a ubíral se dále. Byl-li hladov, zatřel pírkem mezi prsty, a hned před ním octl se prostřený stůl, na něm pecen chleba, kousek masa a láhev vína; jakmile dojedl, vše opět zmizelo. Roztrhl-li si šat o trní a suché větve, prošlapal-li střevíce po kamenitých cestách: zamnul pírko mezi prsty a obdržel nový šat a novou obuv. Octl-li se před dravou řekou, širokým jezerem anebo nepřehledným mořem: pohladil pírko, a již tu byla loďka a v ní tři převozníci, kteří jej na protější břeh dopravili a pak zmizeli tak tajuplně, jako se zjevili. A tak a podobně bylo se vším; princi nebylo se starati o pozemské věci. Tím více pak duše jeho vznášela se do vyšších končin, a loutna jeho zněla v hustých lesích jako na pustých nivách anebo na květnatých lukách. Hlas jeho byl čistý jako vání zefýrku a stkvělý jako hlas harfy. I kosové umlkli ve svém něžném hvizdotu, slavíci ustali ve svém sladkém tlukotu, ba i bezohlední vrabci ve svém pronikavém štěbotu a cvrlikotu, když Zlatosen zazpíval píseň, kterou sám vymyslil, vysnil a složil ku poctě — princezny ze skleněného zámku.

Když již sedmý rok docházel, konečně zahlédl Zlatosen jednou z rána skleněnou střechu zámku, v němž bydlí princezna Jaromila. Prvé paprsky své poslalo slunce na skleněný zámek. Zatřpytil se v duhových barvách, zalil se jásavým světlem, slunce ozlatilo jeho věž a báně. Princ smekl svůj biret a dlouhý vzdech, vyjadřující touhu dlouhých let, veliké strázně a pusté samoty, vydral se mu z prsou. Sedm let chodil, putoval, bloudil světem; nyní jest u cíle…

Potulný pěvec řekl, že jen básník může nahlédnouti do tajů skleněného zámku. A on jest básníkem. Sedm let cvičil své nadání, sedm let pracoval a skládal své písně; ó kdyby to princezna věděla! Či snad to ví? U ní není nic nemožného.

Potulný pěvec řekl, že jen píseň pěvcova dostati se může na hrad. Na skleněný zámek nelze ani pěšky, ani koňmo, ani po dobrém, ani po zlém; jen krásná píseň nalezne tam vlídného přijetí. A Zlatosen umí písní na desítky, na sta, na tisíce. Za dlouhých sedm let, za mnoho set nocí myšlenka za myšlenkou, verš za veršem rodily se v jeho srdci, v jeho hlavě, uvízly v jeho paměti a draly se na jeho rty. Vyzpívá všecky své písničky, jako kos na hřebene střechy, jako slavík na rozkvetlém keři. A nevyslyší-li ho princezna, pak — pak — A princ nedomyslil.

Na doslech přiblížil se k skleněnému zámku, aby lépe si jej prohlédl. Zámek měl čtyři vysoké věže; jedna obrácena byla k východu, druhá k západu, třetí k severu, čtvrtá, k jihu. Všecky čtyři věže spojeny byly ochozem, takže se mohlo ve výši kolem celého hradu procházeti. Zámek se leskl, jako by byl ze zlata. Se zbožnou úctou, s nebeským zanícením pohlížel princ na stkvělou skleněnou budovu, kde žila jeho vidina, sen jeho snů, vrchol jeho tužeb, královna jeho srdce.

Náhle vyrojil se na ochoz zástup křepkých a křehkých růžolících dívek a mezi nimi jako slunce mezi hvězdami — princezna. Dívky ji obskakovaly jako dcerušky svou matku, jako žákyně svou učitelku, jako jehňátka svou rodičku-ovečku.

Princezna opřela se o zábradlí ochozu a snivě pohlížela do tmavých i zelených lesů, které obklopovaly kolkolem skleněný vrch. A tu na západní straně spatří ztepilou postavu člověka. Ach, nenáviděla lidí, zvláště pak mladé muže, kteří sem přicházeli olupovati ji o její čisté štěstí a sladký klid. Již chtěla odejíti do svých komnat. Ale vidí: mladý muž není opásán mečem, nemá v ruce sekery, nemává oštěpem, neřídí dělo, necválá na koni. Nemá v ruce nic: ani nůž, ani dláto, ani dýku. Pouze loutnu třímají jeho ruce.

Uviděv princeznu, sňal Zlatosen biret s hlavy, hodil jej do trávy, uklonil se hluboce, klesl na koleno a pravou ruku přitiskl si na srdce, toužlivě tlukoucí. I z té dáli viděl, že potulný pěvec nepřeháněl, nazývaje ji krásou krás. Princezna lehce pokynula mu rukou, načež Zlatosen povstal, sňal loutnu s ramene a zanotoval chvějícím se hlasem prvou svou písničku: „Nechci sedět na vysokém zlatém trůně, ale nízko na zemi u tvých nohou. Nežádám si třímati královské žezlo, ale líbati tvou malou, něžnou ruku. Nepřeji si vládnouti milionům lidí, ale jedinou tebe chci poslouchati, ó vznešená, ó krásná dívko! V mém srdci byla hluboká tma, ale tys v něm rozžehla věčné světlo!“

Sotva dozpíval tuto sloku, doslova opakovaly ji skleněné dívky na ochozu. Jako by se růžový obláček nebeský roztrhl a z něho zahlaholil zpěv andělův a nebešťanek; tak se zdálo překvapenému princi.

Když dívky dozpívaly, pokračoval Zlatosen ve své písni. Líčil, jak sedm let bez peněz a beze zbraně, bez průvodu a bez oddechu, sám a sám ubíral se neznámou cestou, neznámými krajinami, k cíli své pouti. Neviditelná stříbrná hvězda třpytila se před jeho očima. Zlaté niti držela se jeho ruka. Ale nohy kráčely po kopřivách, ostřici, po ostrém kamínčí.

Celé dopoledne zpíval princ princezně a pannám. Princezna zamyšleně s podepřenou hlavou poslouchala tklivé i lkavé, veselé i jaré písně princovy, jež dívky sborem opakovaly. Když bylo poledne, pokynula princezna Zlatosnovi jako na rozloučenou a díky a ubírala se v průvodu zpívajících panen do svých komnat. Tam již neviditelné ruce prostřely na skleněné stoly, a princ rovněž pohladil pírko. Kde se vzal, tu se vzal prostý stůl a na něm skromný oběd. Sotva princ dojedl, zmizel, stůl a místo něho stál tu přítel-výr.

„Princi,“ oslovil překvapeného Zlato-sna. „Došel jsi prvého cíle: jsi u skleněného, zámku — zbývá ještě druhý cíl — dostati se k princezně. Pomůžeme ti, a ty opět pomůžeš nám. Nyní jdi do lesa, hledej tam kvetoucí keř olivy a utrhni nejkrásnější snítku. Tu přines sem; já pak budu dále jednati.“

Princ učinil dle slov výrových. Dlouho hledal, lesem bloudil, slunce již zapadalo, když se s vonnou snítkou vracel. Výr již čekal. Když nastával večer, přihnal se s oblohy tmavý mrak jako drak, který zahalil skleněný zámek jako velikým pláštěm; princezna se chystala na lože. A tu výr vzal do zobáku olivovou ratolest, pronikl mrakem, vletěl otevřeným oknem do ložnice princezniny, položil snítku na polštář a zmizel opět neviděn.

Když princezna vešla do ložnice a spatřila ratolest, ulekla se velice, neboť v její rodině bylo obyčejem, že příchod ženichův ohlašován byl olivovou ratolestí. Princezna jala se plakati a naříkati; konec její svobodě, tak draze vykupované! A na ten pláč a na ten nářek se všech stran sbíhaly se do ložnice polekané panny. Princezna mlčky ukázala na olivovou snítku. A tu panny jaly se plakati a naříkati s ní, a jedna z nich, zvláště lítostivá, bolestí a strachem omdlela. A jak tak bez vlády skácela se na zemi, rozbila se na tisíc kusů. Pláč a nářek ve skleněném zámku se zdvojnásobil. Panna jedna smetla však kousky skla, vzala bílý, dosud nesepraný šáteček a svázala kostičky — kousíčky rozbité skleněné panny, jako opuštěná maminka svazuje kůstky svého děťátka z vykopaného hrůbku a ukládá je k věčnému odpočinku do kostnice.

A zdola nočním tichem nesla se do otevřeného okna nová píseň princova: „Netruchli, krásná princezno, ale raduj se! Olivová ratolest znamená mír a pokoj; mír ti přináší ten, kdo ti kvítko poslal. Stříbrný lesk jejích listů, zlatý třpyt jejích květů nezastíní blesku tvých jasných zraků. Její vůně nechť ukolébá tě v tichý, sladký spánek. Olivová ratolest bývala největší odměnou vítězů; třímej ji v rukou, neboť jsi vítěznou panovnicí nad srdcem prince Zlatosna!“

Výr připravil princi stan a pod ním lože z mechu, a Zlatosen dnes po prvé za sedm let usnul libým spánkem. Jediná postava kralovala dnes jeho snům, nikoli již vymyšlená a vysněná, ale skutečná.

Princezna ze skleněného zámku však dnes ani oka nezamhouřila. Líce její pobledla, a panny plny starostí o ni stály bezradně u jejího lože. Nejstarší z nich však radila princezně: „Vznešená panovnice, vetřelec, který odvážil se povznésti zraky své k tobě nedostižitelné, musí býti potrestán. Jest nebezpečnější než ti, kteří sem přicházeli s válečnými oři, se zbrojí a vojskem. Libé zvuky jeho loutny mohly by zpustošiti náš skleněný zámek spíše než dělové koule. Je třeba, abychom jej učinily navždy neškodným. Pak nás už nikdy nikdo nebude znepokojovati a budeme žiti u věčném míru, radosti a veselí.“

„Ano, ano, ano!“ volaly všecky panny.

Princezna ještě více zbledla a zhluboka povzdechla. „Učiňte, jak vám libo!“ pronesla potom namáhavě a zavřela oči. Panny po špičkách odešly z komnaty; jen sklíčka na jejich tělech chrastila a harašila.

Druhého dne za jitra v polospánku uslyšel princ volání: „Zlatosne! Zlatosne! Zlatosne!“ Vyskočil rovnou oběma nohama z lože, ale při tom dotkl se svých per. Zjevila se před ním sova. „Však čekám na tvé rozkazy!“ pravila chvatně. „Slyšíš volání? To jest hlas prvé dámy princezniny, která chce tě utratiti. Měj se na pozoru! Nepouštěj z ruky tři pírka, jinak bys zahynul!“ A sova zmizela.

Princ upravil narychlo svůj zevnějšek, chopil se loutny, vzal tři pírka pro všecky případy. Neopustil nadarmo královský trůn, stkvělý. život u dvora; nezmařil zbytečně sedm let nejkrásnějšího svého života, nezakusil hrozných útrap, strádání a trampot, aby nyní, jsa u cíle, vše jediným okamžikem zničil.

Vyšel ven, aby zapěl ranní pozdrav královně svého srdce. Ale aj, co vidí? Čtyři dívky spouštějí s ochozu na zlatých řetězích zavěšenou skleněnou lodičku. Loďka lehce se houpá nad černou propastí, až stane, na pevné zemi. A nahoře dívky zpívají:

Houpy, houpy, houpy, houpy,
kam králevic sličný vstoupí?
Kde je noc a propast pustá,
neb kde plají sladká ústa?

Lodička octla se přímo před princem. Jaké pak dlouhé rozmýšlení? Zlatosen vkročil do loďky, vsedl na stříbrnou stoličku a třímaje v ruce tři čarovná pírka položil loutnu na kolena a pohlížeje vzhůru pěl: „Ó princezno! Věčně žehnati budu okamžiku, kterými popřává shléd-nouti tvé něžné čelo, tvé růžové líce, tvé malinové rty — — —“

Mezitím, kdy princ odzpěvoval své vroucí verše, dívky vytahovaly lodičku vzhůru. Ale když již byla téměř u samého ochozu, pustily náhle všecky čtyři konce zlatého řetězu, a lodička i s princem letěla příšernou rychlostí do černé propasti. Hned na to ozval se zdola třesk, jako když tisíce sklenic najednou se rozbije.

Z komnaty princezniny slyšeti bylo bolestný, srdcelomný výkřik. Nebo třebaže princezna svolila, aby Zlatosen byl utracen, přece jí bylo líto mladého prince, který vše pro ni opustil, po sedm dlouhých let jí hledal, tolik pro ni zkusil, tak vřele ji miloval. Ale i skleněné panny plakaly pro prince; už nikdy neuslyší sladké zvuky jeho loutny, něžný jeho hlas, dojemné jeho písničky! Ba i nejstarší skleněná dáma chodila po ochoze velmi zamyšlena.

Ale princi se nestalo nic; jen skleněná lodička na padrť se rozbila. Zlatosna zachránila při pádu tři čarovná pírka. A když na skleněném zámku všecky oči byly uslzený, všecky tváře moldánkové, všecka srdce ustrašená, pojednou zahlaholil nahoru jasný hlas: „Na dně propasti, kam dala mne svrhnouti královna mého srdce, pěji píseň k její poctě. Opustil jsem otcovský trůn, pohrdl královským žezlem, bohatou zemi zanechal — jen abych se mohl pokloniti kráse krás, věčné mladosti, nejvzácnějšímu dívčímu květu. Za tuto opovážlivost byl ubohý pěvec ztrestán. Líbá trestající ruku.“

Sotva ozvaly se prvé tóny Zlatosnovy písně, vyskočila princezna z lože, bledé tváře se jí opět zaruměnily, ústa opět se usmívala, oči se vyjasnily. Ale i panny přestaly plakati, tváře se opět rozveselily, srdce byla potěšena. Potulný pěvec nezahynul! A když Zlatosen umlkl, opakovaly po něm dívky: „Na dně propasti, kam svržen byl královnou svého srdce, pěje potulný pěvec píseň k její poctě. Opustil otcovský trůn, pohrdl královským žezlem, zanechal bohatou zemi — jen aby se mohl pokloniti kráse krás, věčné mladosti, nej vzácnějšímu dívčímu květu.“

Zapýřená princezna pošeptala cosi prvé své dámě. Hned odběhlo několik dívek, sestoupily po schodech do podzemí, vynesly ze sklepa dlouhý řebřík a spustily jej do propasti a odešly. „Není-li to opět léčka?“ myslil si princ. Ale hokus — pokus! V nejhorším případě pomohou mu opět tři jeho obětaví přátelé. Třímaje tři pírka v ruce chopil se princ řebříku a hbitě vylézal nahoru. Sotva se objevil na zemi, zatleskaly dívky na ochoze do dlaní, jako když dvě sklenice o sebe zazvoní; i princezna zatleskala. Princ klonil se hluboce dívčímu sboru a třikráte poklekl na koleno v tu stranu, kde stála princezna. Na to se ochoz vyprázdnil, a Zlatosen odešel do svého stanu. Byl tam již očekáván sovou.

„Unikl jsi jisté smrti!“ zahoukala sova. „Nestalo se ti nic?“

„Nic!“ řekl princ téměř lhostejně; srdce jeho překypovalo, že mu princezna projevila paprsek přízně. „Jen jeden kolíček u loutny se mi přelomil!“ dodal lítostivě, prohlížeje drahý svůj nástroj.

„Což o kolíček — přinesu ti nový!“ usmála se sova. „Hůře by bylo, kdyby to byl prst; ten bychom ti spraviti nemohli. — Leč nyní nech loutnu loutnou a spěš do lesa. Slunce jest nad západem; nezbývá mnoho času. Hledej tam květ bílé lilie; až ho nalezneš, přines sem květ se stonkem; já pak budu dále jednati.“

Zlatosen učinil dle slov soviných. Dlouho hledal, lesem bloudil, až tu konečně před ním zastkvěl se bělostný libovonný květ lilie. Utrhl jej a spěchal ke svému stanu. Zatím nastávala noc. Skleněný zámek byl již osvětlen; zdál se býti nesmírnou lampou, vznášející se ve vzduchu. A tu již hnal se z dáli černý mrak jako nějaký drak a zahalil skleněný zámek jako nesmírným pláštěm. Sova chopila bílou lilii do zobáku, její bystré oči, zvyklé na tmu, pronikly mrakem. Otevřeným oknem vletěla do ložnice princezniny, položila bílý květ na polštář a zmizela opět neviděna.

Když princezna vešla do ložnice a spatřila lilii, velice se ulekla. Bílá lilie, odznak nevinnosti, jí zvěstuje, že marně brání se princi Zlatosnovi; jeho láska k ní jest čistá, bílá, nevinná jako tato lilie, a ani pozemská, ani nadzemská, ani podzemská moc není s to, aby ho odvrátila od princezny. Dívka nevěděla, má-li jásati a veseliti se, nebo plakati a naříkati. Srdce její jásalo, duše její se veselila; ale oči její plakaly, a ústa její naříkala. Polekané panny se všech stran sbíhaly se do ložnice. Princezna mlčky ukázala na liliový stonek a květ. A tu panny jaly se plakati a naříkati se svojí velitelkou, a nejmladší z nich se tak rozlítostnila, že omdlela. A jak tak bez vlády skácela se k zemi, roztříštila se na mnoho tisíc kusů. Panny naříkaly ještě víc; nevěděly, pro koho dříve a více truchliti, zdali pro princeznu či nad ztracenou družkou. Panna komorná však vzala koště z labutích per, smetla všecky kousky skla a svázala kostičky — kousíčky rozbité skleněné panenky-dívenky do bílého, dosud nesepraného šátku; jako babička svazuje kůstky svého opuštěného vnoučátka z vykopaného hrůbku a ukládá je k poslednímu spánku do kostnice.

A pod hradem nesla se nočním tichem dojemná píseň princova: „Neplač, nenaříkej, drahá princezno, ale raduj se, vesel se! Liliový květ znamená nevinnost a čistotu; nevinnou a čistou lásku vzkazuje ti ten, kdo ti lilium poslal. Její matná, libá vůně ukolébá tě v klidné, něžné snění. S liliovým květem malují se svatí a světice; ozdob se jím i ty, neb jsi posvátnou vladařkou nad srdcem prince Zlatosna!“

Princezna ze skleněného zámku dnes ještě méně spala nežli včera. Neklidně sebou v loži házela, mluvila podivné řeči jako ze sna, a panny plné starostí stály smutně kolem jejího lože. Nejstarší z nich však řekla: „Vznešená vladařko! Princ Zlatosen, který si tě zamiloval, musí býti odměněn za svou velikou lásku k tobě. Nikdo z těch, kteří sem před časem přicházeli, aby se zmocnili skleněného zámku a všech jeho pokladů, mezi nimi nejpřednějšího a nejvzácnějšího — ó, tebe, krásná naše velitelko! — nevyrovná se tomuto princi. Je třeba, abychom jej učinili navždy šťastným, neboť jeho štěstí jest i štěstím nás všech!“

„Ano, ano, ano!“ volaly všecky panny.

Princezna se zaruměnila, že byla všecka růžová jako její panenky. „Učiňte, jak za dobré uznáváte!“ pronesla potom stydlavě, obrátila se ke zdi a zavřela oči. Panny po prstech odešly z ložnice, jen sklo jejich těl jemně chrastilo a harašilo.

Slunce dosud bylo pod obzorem, rozednívalo se, když kdosi probouzel Zlatosna. Princ otevřel oči a vidí přítele-kulicha. „Princi, rychle! Pospěš do lesa. Na druhém konci kvete keř bílých růží. Natrhej a uvij z nich dva věnce; budou to tvé věnce svatební — — —“

Zlatosen zajásal a již běžel, letěl do lesa. „Nezapomeň na nás!“ volal za ním kulich. Princ se obrátil, zakýval horlivě hlavou a spěchal dále. Po delší době zabělal se před ním nádherný keř růží. Princ rychle otrhával spanilé květy. Nemaje čím věnce víti, trhal s hlavy své dlouhé zlaté vlasy, kterými stonky svazoval.

Se dvěma věnci spěchal ke svému stanu. A hle, co vidí? S balkonu princeznina až k jeho stanu postaven byl vysoký skleněný řebřík — — Ale na zámku neviděti ani živé duše, ani skleněné panny. Princ nerozmýšlel se ani okamžik. Vzal tři pírka, každé zvlášť pohladil, a hned byli tu jeho přátelé: výr, sova a kulich. „Pojdte se mnou!“ žádal je princ; „snad nám princezna poradí, jak pomoci vám ze zakletí a vašim nevěstám na svobodu.“ A přehodiv pentli loutny přes ramena, navlékl na ruce oba věnce a ruče vystupoval po řebříce, a přátelé jeho za ním.

Šťastně dostal se až na poslední příčku, seskočil na balkon, otevřel dveře do sousední komnaty.

Uprostřed stála princezna ve svatebních šatech. Ruce její byly sepiaty, oči sklopeny. Kolem do půlkruhu stály její skleněné panny. Princ chvěje se pokročil před princeznu a klekl na kolena. Ruce princezniny se rozepialy, a pravá ruka sklesla k boku. Zlatosen ji chopil, skropil slzami a pokryl polibky. Všecky panny zaplakaly. Bylo to nadmíru dojemné. Na to princ povstal a podal princezně věnec. Svůj věnec položil na havraní vlasy princezniny, řka při tom radostně a nadšeně: „Zasnubuji se ti na věky tímto květem, který je znakem mládí, krásy a nevinnosti.“

Princezna druhý věnec dala na zlaté vlasy princovy, opakujíc jeho slova sotva slyšitelně a všecka zapýřena: „Zasnubuji se ti na věky tímto květem, který je znakem mládí, krásy a nevinnosti.“ Na to podali si obě ruce, a princ řekl: „Konečně jsi má, ó drahá, krásná, vysněná dívko! Štěstí moje jest nesmírné. i Jsem nevýslovně šťasten. Ó rci, pověz, vznešená, jsi-li i ty šťastna?“

„Jsem tvá!“ řekla prostě princezna Jaromila, a princ-básník viděl v těch dvou slovech neobsáhlé štěstí, které ho potkalo.

Tři bratři zatahali ho vzadu za kabát. „Rozpomeň se, šťastný pane, na šest nešťastných lidí, když sám jsi tak šťasten!“ šeptal mu výr.

„Jedno jen nám chybí, abychom byli cele blaženi,“ řekl princ. „Tito tři moji přátelé, bez nichž bych byl nedosáhl svého cíle, jsou zakletí rytíři. Domnívají se, že jen ty jim můžeš pomoci, má krásná velitelko!“ A vyprávěl princezně vše.

Princezna pokynula čtyřem silným pannám, které hned zmizely. A za chvíli jal se zámek praskati, hýbati se, až se vznesl do povětří; to dívky odšroubovaly jej od skleněného vrchu. Celý svatební průvod letěl ve skleněném zámku až ke hradu, kde bydlily tři sestry, nevěsty tří zakletých rytířů. Skleněný zámek přiletěl až k samému hradu — při nárazu se u jedné skleněné vížky urazila báň — tři sestry udělaly hup! hup! hup! na ochoz, objaly své snoubence, kteří se ihned proměnili v krásné, statečné rytíře, načež skleněný zámek vracel se zpět. Čarodějnice, která se mezitím vrátila domů, házela balvany na zámek; ale kameny odrážely se od zámecké střechy beze škody, vracely se zpět, odkud vyšly a zlou čarodějnici zasypaly. Podnes na tom místě jest skála, které říkají Skála zlé čarodějnice.

A byly čtyři veselé svatby najednou. Nejveselejší byl konec, když nejstarší ze tří sester vyňala z kapsy lahvičku s živou vodou a pokropila kousky skla v obou uzlíčcích — a hned obě rozbité panenky vstaly celé a mnuly si oči, jako by se probudily z těžkého zlého snu. Potom táž sestra vylila všecek obsah lahvičky do nedohledné propasti pod skleněným vrchem; a hle, všickni nešťastníci tam pochovaní obživli, a bylo na ně směšné podívání, jak po dvou i po čtyřech vylézali ven a aniž se ohlédli na zámek, prchali na všecky strany jako diví, jen aby byli pryč, daleko od skleněného zámku. Ani jeden z nich nezvedl koláče, které svatebčané mezi ně s ochozu házeli.

Večer byl zámek slavnostně osvětlen, tancovalo se, a princ Zlatosen musil provésti všecky skleněné panenky. Rozkošně cupaly a zvonily jejich skleněné střevíčky po skleněné podlaze, a princ velmi opatrně si počínal, aby některé kousek neurazil; živá voda již byla všecka vylita. Inu, dělal s nimi jako se skleněnými.

Po svatbě vystavěli si rytíři pod skleněným zámkem tři skleněné domy. Když umřeli, jejich potomci stavěli nové domy ze skla, a tak na tom místě stojí nyní celé skleněné město, jemuž vládne nesmrtelná princezna Jaromila s princem Zlatosnem, jenž jakožto básník stal se rovněž nesmrtelným.

A poněvadž oba jsou nesmrtelní, tož nikdy nezemrou a budou věčně žiti, neboť mír, nevinnost, čistota, láska, mládí a krása budou věčně žiti, kdyby i celé pluky čarodějnic a ďáblů sebe víc tomu zabraňovaly a překážely — — —