Skláři/XX.

Skláři Karel Klostermann
XIX.	XX.	XXI.

Údaje o textu
Titulek:	XX.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Skláři. Praha : Jos. R. Vilímek, 1896 nebo 1897. s. 325–334. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Odjel, a jedva se viděla bez něho, počalo ozývati se v ní svědomí, že nedobře jednala. Bylo jí úzko, ba podobalo se jí, že ho vehnala ve smrt a že už nikdy ho nespatří.

Prožila několik smutných dní. Očekávala, že jí dopíše, ale ani za týden nepřišel od něho list.

Tu se dostavili těšitelé v zármutku jejím a těšili ji s výsledkem tak znamenitým, že znenáhla se vyjasnily její oči, že chmury odletěly s čílka.

A ze všech nejlépe dovedl ji potěšit pan plukovník…

Vrhla se znova do víru zábav a kratochvílí, řkouc sobě, že manžel jistě šťastně se dostal do Janova, poněvadž, kdyby něco bylo se mu přihodilo, jistě by ji o tom byli zpravili.

V tom se neklamala. Pan Antonín Haslinger vskutku se dostal šťastně na Janov, přes to, že mu bylo vykonati cestu dlouhou a místy nebezpečnou. Rozumí se, že se zastavil v Kroužilově u svého přítele, s nímž slavil dojemné shledání. Tomu tekl od úst sladký med a přemoudré byly jeho řeči.

„Příteli,“ pravil pozdvihuje k nebi oči, „zaveďte zase pořádek do svých závodů a nebuďte k svým lidem a zřízencům přílišným dobrákem. Co pak se týče vaší milostivé paní choti, která vám klade vzdor a odpor, buďte pamětliv, že je krásná a že má při všem zlaté srdce, jež najde zcela jistě zase cestu k vám. Brzo bude jí krušno bez vás a sama vám přijde. Toho se nedočkáte, abych se pletl do vašich sporův a nedorozumění; poměry manželské jsou hranice, kterou žádný přítel nemá překročiti; v té příčině se dohodněte sami. Ale v závodech, příteli, vezměte řešeto a přeposívejte, jak náleží a bez ohledu. Dobře, že tu milostivá není, ta by svou přímluvou ochromovala vaši energii.“

Pan Antonín přijel do Janova, provázen řiditelem; ani neusedl, a již počal přísný soud, při němž pan řiditel se uvázal v úkol žalobníka. Všecka jeho nakupená zlost rázem se vylila, a procedura byla poměrně krátká: majitel hutí řadu svých lidí nadobro propustil ze služby a práce. Když hněv jeho se vybouřil, ovšem většinu jich opět přijal na milost, mezi těmito i účetního Pokorného, však těm, při kterých shledal skutečnou liknavost, neodpustil.

Ztenčiv takto počet svých pracovních sil, sám si zadal dosti citelnou ránu, poněvadž za tehdejších dob lidí nebylo nazbyt. Nicméně panu řiditeli ortel se zdál příliš mírný, a přísný pán nepřestával panu Haslingerovi vytýkati slabost, již připisoval vlivu nepřítomné paní Charlotty.

Tyto řeči řiditelovy udržovaly pana Antonína ve stálém rozčilení, tak že záhy se stal nedůtklivějším než býval. Bouře v závodech a v domácnosti opakovaly se odtud často a rychle za sebou, a slaďounké narážky přítelovy na výbornou jeho ženušku, která v Pešti tak dobře se bavila, co on se tu zlobil a lopotil, neprovedly toho, aby zažehnaly rozkvašenost jeho mysli.

Jednou, asi šest neděl po svém návratu do Janova, rozmlouvaje se svým přítelem, pan Antonín zmínil se, že jeho manželka mu píše zřídka, velmi stručně a chladně. Pan řiditel jakoby na slova ta byl upadl v přemítání, pak vzdechl a pozdvihnuv zraky, pravil:

„Příteli, snad nikdy ještě nepřipadly mi tak těžkými povinnosti upřímného přátelství, jako této chvíle. Ani nebyl bych se odvážil otevříti ústa, ale sám jste počal řeč o předmětu nemálo choulostivém, a nemohu tedy jinak, než pověděti vám své mínění. Rozumějte mi dobře, neobviňuji nikoho, nejméně vaši paní choť, již pokládám za vzornou v každém ohledu; ale předně, lidé mluví, a byť klevety měly sebe méně podstaty, nemohou nám býti lhostejny; za druhé, račte uvážiti: vaše milostivá paní choť často se stýká s jistým plukovníkem, jméno jeho neznám (pan řiditel v té příčině lhal); a to pokládám za neopatrnost, jak s její strany, tak i s vaší a divím se, že tomu nečiníte přítrž. Vaše paní je mladá, krásná, plukovník je statný, krásný pán a vychytralý pták… není dobře s ohněm hráti…“

Pan Antonín se zachvěl. Dotud ani ve snu nezdálo se mu, že styky jeho manželky s plukovníkem mohly by míti do sebe cos nebezpečného; jako sám nebyl schopen podezřívavé myšlénky, tak i při jiných každou faleš vylučoval; nicméně slova přítelova těžce dopadla na jeho srdce.

„Plukovník Vargonyi,“ pravil, „je starý její známý z Jezerného, a pokud jsem viděl, choval se k ní pouze uctivě a přátelsky…“

„Nepochybuji,“ vece pan řiditel, „ale vy tam nyní nejste, a ona se nezmiňuje ve svých dopisech, že by si přála, navrátiti se k vám. Nechci tím nic říci, ale plukovník má pověst obratného lovce ženských srdcí…“

„Jak to víte?“ prudce tázal se Antonín, v jehož srdci rána seděla.

„Inu, člověk má také své známé v Pešti. Buďte přesvědčen, že ze mne mluví jedině přátelství. Ostatně, dotýkají-li se vás bolestně moje slova, povídejme o něčem jiném. Já chtěl pouze říci, že učiníte dobře, pojedete-li pro paní choť do Pešti.“

„Pojedu tam a to bez odkladu. Je svrchovaný čas, aby se vrátila; mně je tu také smutno bez ní. Ale, prosím vás, zapřísahám vás při našem přátelství, netajte ničeho přede mnou, vždyť víte, že jsem muž, a moje čest jest mi nade všechno.“

„Ovšem, ovšem,“ potvrdil pan řiditel, „mně také jde přede vším o vaši čest. Musím vám tedy říci, že plukovník svedl už nejednu paní a že už mu bylo podstoupiti několik soubojů. Také existují dopisy, psané plukovníkem, které by mohly kompromitovati vaši milostivou paní choť.“

„Co mluvíte?… dopisy…“ zvolal pan Haslinger, všecek se třesa; „a komu svědčí ty dopisy?“

„Komuž!… Paní Charlottě, komuž jinému…“

„Není možná! To mi musíte dokázat!… To je jistě jen pomluva.“

„Jen zvolna, příteli! Třeba mírnit se, vše může se ještě napraviti. Že pak žádáte důkazy, pochopitelno. Také vám podám důkaz, originál dopisu, o němž jsem se zmínil. Vizte sám.“

A řiditel vyňal z tobolky složené psaní a podal je svému příteli.

Tento se dal do čtení. Dopis obsahoval místa a narážky, nasvědčující, že mezi dopisovatelem a adresátkou panoval poměr mnohem důvěrnější, než se slušelo.

Jak dopis ten se dostal do rukou řiditelových? Těžko říci, a manžel, úplně pozbyv rozvahy a klidu, ani se po tom neptal. Možná, že by paní Charlotta byla učinila dobře, kdyby v posledním svém velice krátkém dopisu svému manželu se byla zmínila o ztrátě celého svazečku dobře uschovaných psaní. Tohoť paní Charlotta neučinila; za to si v nemnohých, zábavami nezaujatých chvílích o tom trápila hlavinku, společně s věrnou komornou, milenkou téhož zřízence Pešťské filiálky páně Haslingerovy, jenž tam byl ustanoven na doporučení pana řiditele.

Panu Haslingerovi hlava hořela. Jeho žena ho klamala, za jeho zády udržovala milostné pletky; toť bylo nad den jasné, a zase to byl jeho přítel, jenž mu otevřel oči. Jako dotud slepě důvěřoval své manželce, tak pevně byl nyní přesvědčen o její zradě. Jako blesk proletěla mu hlavou myšlénka, že přítel jeho už dávno tušil opravdovou povahu jeho manželky, a že tato právě proto naň zanevřela. Jedva zrodila se v něm tato myšlénka, už i vzrostla, v nezvratnou jistotu se proměnila. Jeho přítel počal mu mírně domlouvati.

„Pochopuji sice vaše rozčilení, ale tak zoufale bych na celou věc nepohlížel. Vaše milostivá paní choť zajisté odolává dorážejícímu na ni pokušení. To jediné jsem chtěl vám říci, víte, že vlastně jsem neřekl nic…“

„Ovšem, že jste neřekl nic,“ vpadl mu do řeči Haslinger; „to by ještě chybělo, abyste na sebe žaloval, se omlouval… Jako bych já byl slepý, jako bych sám nebyl uhodl! Ale já ji ztrestám! Kdo by se byl nadál? Z takového rodu!…“

Téhož dne pan Haslinger odjel do Pešti.

Odjel — dojel, paní Charlotta se nenadála…

Zda byla vinna? On po výjevu velice bouřlivém, jenž následoval po jeho příchodu, ani jediného okamžiku o tom nepochyboval.

Komorná, byvši tázána, docházel-li pan plukovník za podezřelých okolností k její velitelce, plačíc, po zemi na kolenou se vlekouc, návštěv takových doznávala, však zároveň přisáhala, že nikdy ničeho neviděla, co by usvědčilo milostivou paní z opravdové viny.

Paní Charlotta, slyšíc obžalobu, pouze tím se hájila, že s rozhořčením popírala nevěru jí za vinu kladenou.

„Však vím, odkud vítr věje!“ zvolala. „Drž se jen toho, kdo ti toto podezření proti mně namlouvá… Nebylo by mne důstojno, abych se ospravedlňovala.“

Jala se pak sama žalovati na řiditele, avšak manžel ji nepustil k slovu, vedl si jako zběsilý.

„Rozumíš, že s tebou nebudu, nemohu žíti!“ křičel.

Neplakala; na smrt bleda, všecka strnula snášela výčitky jeho, nadávky a surové s sebou nakládání.

„Rozejdeme se, na věky, neodvolatelně,“ soptil dále; „zůstaň si tu, nebo se vrať do Čech. Čiň, jak se ti líbí! Hocha si vezmu — děvče ti ponechám; však si je vychováš vedle svých zásad, já bych se na něm bez toho jen dožil hanby… Také věno ti vrátím, věno, jež jsi vlastně nikdy nedostala… Pošlu ti nábytek, kam budeš chtíti, a peníze ti dám… Dám ti jich více, než kterýkoli soud by ti jich přiřkl… ale vidět tě nechci do smrti!…“

Téhož dne paní Charlotta odjela z Pešti, vzavši s sebou malou dcerušku. Měla několik set hotových peněz, ani nevěděla, že tyto peníze nejsou jejími. Odebrala se k bratrovi Ferdinandovi, jenž ve svém domě jí poskytl útulek.

Za dva dny odjel také Haslinger s Vojtíškem. Bylo dobře, že plukovník té doby nebyl v Pešti; rozlícený manžel sháněl se po něm, a setkání se obou dojista by nebylo zůstalo bez vážných následkův.

Temná, sychravá noc byla, kdy s hošíkem přijížděl domů, do Janova. Mraky šly po bezhvězdném nebi. Shodovalať se ta noc úplně s jeho náladou. Hošík podle něho, zahalen v plášť, tiše plakal; tušilť, že se přihodilo něco hrozného, osudného pro veškeren jeho život; tázal se po matce, a každá taková otázka zaryla se do srdce otcova, že nevrle hocha odbýval.

„Budeš nyní s tatínkem,“ okřikl ho.

Přijeli domů, kde je přivítal ospalý sluha. Otec jedva věděl, jak uložiti hocha, na jehož duši jako těžký kámen padlo obklopující ho mlčení.

„Spi teď!“ velel otec nejinak, jakoby byl řekl: „Seď!“

A hoch dlouho nespal; bál se, bylo mu, jakoby tepající na okna krůpěje dešťové i větru vání k němu mluvily podivnou, hrozivou řečí. Přítomnost otcova neodháněla s jeho mysli pocit osamocení, tak že několikráte se dal do usedavého pláče.

„Budeš mlčet!“ posléze zvolal otec, hroze mu bitím.

Hoch se ulekl a umlkl.

Zvolna plynuly dni a měsíce na Janově. Pan řiditel přijížděl denně a míval s majitelem huti dlouhé porady.

„Člověk by řekl,“ pravil kdys, „že jste se přenáhlil, ale nemohl jste jednati jinak. Nezbývá, než vpraviti se do nového života a pomysliti sobě, že budoucnost všecko napraví. Netřeba ujišťovati, že já při vás budu státi, dokud živ budu, ubohý příteli.“

Do domu uvedena byla hospodyně, pak zjednán učitel pro Vojtíška. Hoch viděl v obou úhlavní své nepřátele, jichž jediný úkol byl, kaliti mu život. Žaloby naň se opakovaly, a otec, jenž každým dnem se stával netrpělivějším, omezil své vychovávání na tresty, jimiž hocha stihal.

I v závodech jevila se roztrpčenost pánova. Bouře stihala bouři, každá maličkost mívala v zápětí výbuchy jeho hněvu, každé nedopatření křik a plísnění bez konce, i okamžité propuštění ze služby a práce. Rozumí se, že dílo v závodech z toho neprospívalo, ba vázlo tím více, když někteří zkušení dělníci odešli rozmrzeni, by si našli jinde práci.

Při všem tom Antonín Haslinger nezapřel své přirozenosti. Bratrovi své ženy dopsal list, v němž ho prosil, aby sestry své se ujal; netoužil na ni, spíše na sebe a na okolnosti, jež ho přinutily ke kroku tak rozhodnému, pro všecky bolestnému; dokládal, poněvadž dřívější shoda mezi ním a manželkou jevila se nadále nemožnou, že raději volil rozchod. Zároveň prosil bratra, aby vzal ve svou správu třicet tisíc zlatých, které jí připsal a z jejichžto úroků měla hraditi své potřeby. Peníz ten u přirovnání k přepychu, v němž žila, ovšem byl dosti skrovný, ale on jeho vyplacením si uškodil, poněvadž, nemaje tolik na přebytečných hotových, z obchodu jej vyňal.

Postarav se takto o hmotné bytí manželky od sebe odpuzené, měl za to, že dostál všem povinnostem k ní a k své dcerušce. Oddával se nadále svému, jak nepochyboval, spravedlivému hněvu proti ní, psal na její vrub všeliké nepříjemnosti a ztráty, jež ho stihaly, zapověděl, aby jméno její před ním se vyslovovalo, ba vrátil několik dopisů, od ní došlých.