Skláři/XI.

Skláři Karel Klostermann
X.	XI.	XII.

Údaje o textu
Titulek:	XI.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Skláři. Praha : Jos. R. Vilímek, 1896 nebo 1897. s. 198–230. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Utíkal, ubíhal čas: staří s hrůzou pohlíželi na jeho let, ale mladým se loudal.

Už byla blízka chvíle, která navždy měla spojiti milence nerozlučnými svazky.

Živo bylo na Janově. Antonín Haslinger dostavoval, dořizoval teplého hnízdečka, útulného stánku své lásky. Už se rděla červená střecha nad temnozelenými lesy, už čněly vížky k blankytným nebesům. O překot, horečně se pracovalo, jakoby i dělný lid sdílel chvatnou nedočkavost vlastníkovu.

Zámeček na Janově, do něhož Antonín zavésti hodlal svou Charlottku, velice se podobal Jezerenskému zámku, jen že byl menší; ale úprava skoro táž; milo, útulno v něm i vůkol něho. Cestičky upravené, zahrady rozložité: až stromy a kře dorostou, trávníky vzbujní, bude zde rozkošno.

Nábytek obstará pan Chablé, ba, už jej obstarával; dovážely jej četné těžké povozy z Čech i z Bavor; výbava bude skvělá, v pravdě panská.

Starý Haslinger denně vypravoval své manželce za bílými záslonami o divech divoucích.

„Och, že toho nevidíš! Jako v Jezerném, ti povídám! Kdo by za našich časů byl řekl, že je na světě takové bohatství… to stojí peněz, má zlatá!… Ta stavba jich taky pohltila sílu… nevím, moudře-li jednáno… ale já jsem hloupý!… Ten náš hoch tomu lépe rozumí… byl bych dvojnásob pošetilý, kdybych mu bránil, předpisoval… vždyť si zakládá své štěstí…“

Na Jezerném žili jako dosud. Vše v starých kolejích, na závodech i v panském domě, na pohled nikde pražádné změny.

Ale bystré oko přece ledačeho nemohlo neviděti.

Dělného lidu bylo skoro více než dříve: pan Chablé nepropustil z práce nikoho, kdo poněkud se zachoval, a rodinám zemřelých vždy se dostávalo chleba a příbytku. Avšak ve slévárnách a v brusírně na zrcadla ubylo práce a ruchu; lidé zevlovali, nečinně pobíhali; za to sklady byly přeplněny.

Majitel hutí dosud týž, hovorný, přívětivý; ale chvílemi vysoké čelo se zachmuřovalo, oko se zadívalo do prázdna a dlaně se chytaly hlavy.

Skláři si toho všímali; rozprávěli o tom, šoškajíce po svém.

„Náš pán schází,“ pravil jeden.

„Není divu — stárne! Padesátku dávno překročil, šedesátka se blíží…“

„Od starostí, věřte mi! Třetí dceru provdává; uvažte, jaká jsou vydání… takové tisíce…“

„A obchod vázne…“

Padlo toto slovo poprvé. Kdož je pronesl, umlkl rázem, jako by se byl ulekl. Druzí také se zarazili, ale reakce přišla neprodleně. Nemohlo to býti, a bylo-li to přec, co z toho?

„Náš pán to vydrží,“ pravil jeden, „všude se stává, že obchod po nějakou dobu vázne. Kdo pak nemá hotových, tomu ovšem je zle, ale náš pán, aj!“

Všichni přistoupili na toto pojímání věci, i ten, jenž prohodil osudné slovo.

„Bavoráci zřizují teď zrcadlárny,“ ozval se opět jeden, „v Ludwigsthalu si postavili jednu, jednu ve Světlé, v Schönbergu…“

Napočítal jich ještě několik. Dali se pak do našich sousedů na západě a příkrými slovy je vyhlazovali s povrchu zemského.

Toho času pan Chablé v kontoře měl vážný hovor se správcem slévárny.

„Pane Hromado, ženou nás do úzkých! Bůh sám ví, co ti tam myslí ve Vídni! Pěkné ovoce nese naše celní smlouva s Bavorskem; náš vývoz je v koncích, a z těch dob, co se zřídilo nové království Belgické, vzešla nám soutěž, proti níž nemáme moci. Je to prožluklá věc! Zařídili jsme vše na vývoz do ciziny a teď vázneme, a na dlouho!…“

Starý pán vstal s křesla, přešel několikrát pokojem a zase usedl.

Správec Hromada, sestárlý ve službách svého pána, ctihodný člověk, svěsil hlavu, zajel prsty do sporých šedin.

„Máme za 70.000 zl. zboží ve skladech…“

„Vím, vím,“ přisvědčil pan Chablé, „a zásob ubývati nebude; nelze taky zavříti závody, a lidé nemohou zahálet. Tuť třeba ustanoviti se na něčem rozhodném. Víte-li, nač pomýšlím?“

Starý správec pokrčil ramenoma.

„Zkoupím několik těch bavorských zrcadláren a budu obchodovat tam odtud.“

Správec vytřeštil oči.

„Pan principál by se odstěhoval odtud?“

„Kdo vám to řekl? Podržím tyto sklárny a přikoupím k nim tam ty. Nechápete? Nyní lze věc ještě provésti. Kdyby tam ti se zmohli, bylo by hůře. Pro domácí potřeby budeme pracovat zde, pro vývoz do ciziny tam; zde duté sklo, tam zrcadla; je to velmi jednoduché. Vždyť je Ferdinandovi už skoro třicet let.“

„Ale peněz bude třeba hodně…“

„Však je seženeme.“ — — —

„Náš pan chef je chlapík, celý muž,“ ještě téhož dne pravil starý Hromada mladému kontorskému. Nevyzradil ovšem jeho úmyslův, ale vidělo se mu přece doložiti:

„Náš pán zamýšlí něco velkého; podaří-li se mu provésti úmysl, podivíte se, jak náleží, a byli by v tom všichni ďasi, kdyby se nestal nejbohatším továrníkem celých Čech. Člověk trne úžasem, ale je to nejlepší a snad jediná cesta, kterou možno se bráti, aby věci obrátily se k dobrému.“

S chotí svou pan Chablé rozmlouval o týchž svých úmyslech; nemíval v obyčeji, hovořiti s ní o věcech, týkajících se peněz a obchodu, a v pravdě paní Chabléová byla těch věcí málo povědomá, ale časy naléhaly, a nezdálo se mu vhodno ani spravedlivo, pouštěti se ve spekulace tak vážné a daleko sahající a nevyložiti jí upřímně a důkladně nezbytnosti zamýšleného podniku, který jedině ho mohl uchrániti před velkou škodou, ne-li před katastrofou. Vylíčil jí věrně nové poměry obchodní a netajil před ní tísně, jež tou dobou ho svírala.

Ba, opravdová, krutá tíseň to byla!

Před pěti roky, když se vdávala druhá jeho dcera za pana Roberta Vitunského, nahromadil se u pana Chablé nadbytek peněz, mnohem více, než jich v obchodě mohl potřebovati. Za tehdejších časů z ukládání peněz vycházely nemalé starosti: ústavů peněžných, bank, spořitelen atd. bylo velice málo, spojení s místy ústředními bylo obtížné, nákladné, časem a místy venkoncem nemožné. Bylo tedy přirozeno, kdo měl peněz nadbytných, že se snažil nakoupiti pozemků, aby touto cestou se domáhal výtěžku.

I napadlo tehdá pana Chablé, obrátiti se na starého Vitunského a požádati ho, aby přijal správu jeho hotových a vedle rozumu svého jimi spekuloval a obchodoval. Vitunský souhlasil, snad tomu byl i rád: koupil právě toho času velké panství korunní ve východních Čechách za dva miliony a čím více měl hotových do svých spekulací, tím i lépe pro něho.

Odnesl tehdá z Jezerného skoro 200.000 zl.

A pan Chablé byl tomu rád; co by si tu byl počal s těmi penězi? Ujednali mezi sebou výpověď na rok, úroků pět ze sta a přiměřený podíl z čistého výtěžku. Úroky a tantiémy tyto se vyplácely panu Chablé velmi správně a dostačovaly běžným vydáním v domácnosti; bylo všechno v nejlepším pořádku.

Avšak za nových poměrův obchodních, vyžadujících nevyhnutelně koupi pohraničných bavorských sléváren, nebylo lze obejíti se bez hotových. Bylo třeba jednati bez průtahu, kupovat za každou cenu, překvapit do jisté míry bavorské majitele hutí, aby nemohli se vzpamatovat. Pan Chablé cítil, že se chystá ke kroku velmi rozhodnému: s jedné strany, promešká-li příhodnou dobu, hrozily mu nenahraditelné ztráty, ba znenáhlý, ale jistý úpadek; s druhé pak, bude-li mu možno přistoupiti rychle k činu, kynuly mu výhody, jichž na ten čas nebylo lze ani přehlédnouti; zlomí bavorskou soutěž, zmonopolisuje veškeru výrobu zrcadel; ale hned, bez nejmenšího odkládání, třeba se vzchopiti k činu, dříve než sesílí závody tam za hranicemi.

Co by byl dal, kdyby bylo bývalo hotových!

Ale vždyť jich bylo, vždyť tu bylo sto tisíc zlatých věna Charlottčina…

Užije jich!

Vydralo se mu toto slovo z hrdla, když rozmlouval se svou chotí o nevyhnutelné nutnosti rychlého činu; ale jedva je vyřkl, zdálo se mu, že projevil úmysl v pravdě zločinný, na každý způsob nepoctivý. Ty peníze už nepatřily jemu.

„Vždyť je dceři pojistíš,“ domlouvala paní.

„Ale Haslinger? Ne… ne… tomu jich nelze zadržeti. Zmínil se onehdy, že mu nastanou po smrti otcově tuhé starosti, ježto mu pak bude vyplatiti bratrovi podíl v hotových.“

„Pokud znám Haslingera,“ pravila paní, „nebude žádat, aby mu věno bylo vyplaceno v den svatby, a do roka Vitunský nám vyplatí sumu, kterou máme za ním…“

„O tom nelze pochybovat,“ odpověděl majitel hutí, „ale rok je dlouhý, a kdyby i tak bylo, jak myslíš, kdyby Haslinger na krásně počkal, co pak je sto tisíc zlatých vedle sumy, jíž do toho podniku potřebuju? A pak, má drahá… doprošovat se, dožadovat… je to strašné!…“

Starý pán přecházel pokojem v hlubokém zadumání; po chvíli se postavil k oknu a položil horké čelo na chladící sklo.

„Jsi velmi rozčilen,“ poděšeně pravila paní, „nikdy neviděla jsem tě v takové náladě.“

On snad ani neslyšel, tak byl zabrán do svých myšlének. Obrátil se zády k oknu a znova počal mluviti, spíše k sobě nežli k ní:

„Nevím, jaké myšlénky pořád na mne chodí. Je to hanebné a bráním se tomu ze všech sil. Je strašno si představit, co zkouší Jahoda, a dobře by bylo, kdyby Bůh učinil konec jeho trápení… A kdyby… kdyby jej vysvobodil, bylo by i po těchhle starostech…“

„Co mluvíš?“ zděsila se paní ještě více. „Nerozumím ti…“

Snad už tři léta tomu, co naposled se vyslovilo před ní jméno Jahodovo; pro ni dávno už umřel.

A starý pán pravil:

„Odpusť mi, má drahá, zamlčel jsem něco před tebou; chtěl jsem ti ušetřiti duševních zápasů. Snad jsem nečinil, dobře, ale Jahoda také jinak nechtěl, ukládaje si mlčení jako část svého pokání… Věř mi, Amálko, provinil-li se Jahoda, mukami svými a pokáním smazal vinu, a Lucilka přes to, že právem se cítila zhrzenu, do duše uraženu, neměla…“

„Co mohla, co měla Lucilka činiti?“ hájila paní Chabléová v dceři uraženou ženskost. „Byl bys ty se mnou tak jednal?“

„Nelze nikoho nutiti ke kroku velkomyslnému,“ odvětil pan Chablé, „aniž komu lze poroučeti, aby odpustil. Jest to křesťanská povinnost, ale při konání jejím jest nutno, aby vyplývala z vlastního srdce. Než nechme tohoto hovoru. Lucilce nebudu domlouvati, protože Jahoda mi to zakázal; jemu se uleví jen tehdá, když Lucilka sama se k němu vrátí, sama, povídám, nikým a ničím nejsouc k tomu pobádána; proto také Jahoda nechce, aby zvěděla o jeho posledních ustanoveních; proto také já tě prosím, abys jí ničeho nevyzrazovala o tom, čeho se nyní dovíš. Domlouval jsem jí ještě před nedávnem, laskavými slovy jsem jí uváděl na mysl její povinnost, vylíčil jsem jí strašná jeho muka; bylo všecko marné: srdce její zkamenělo! A přece bývala tak dobrá!“

Starý pán už dávno těžce nesl tento neúprosný dceřin vzdor; ale jak jej zlomiti? Vynutiti smíření nezdálo se mu ani mužno, ani spravedlivo, a působiti na ni tím, že by s ní sdělil přes zápověď manželovu úmysl jeho, ustanoviti ji universální svou dědičkou, k tomu za nic na světě nebyl by se odhodlal. Byl by se za ni styděl, kdyby u ní rozhodovaly takové pohnutky. Tyto myšlénky ho tížily už tehdá, když věc neměla stránky hmotné; čím mu byly, nedávno tomu ještě, Jahodovy peníze? Ba ztráty věna Lucilčina za nic nebyl by vážil; i kdyby ho úplně pozbyla, o její živobytí bylo postaráno. Jak praveno, po dlouhou dobu ho tlačila mravní stránka této otázky smíření. Jiný člověk, než tento až do hlubin duše poctivý sklář-kavalír, byl by za daných okolností tuto mravní stránku pustil úplně mimo sebe, přestávaje na hmotné, která poskytovala skvělých vyhlídek do budoucnosti. Ať Lucilie se smířila se svým manželem čili nic, jmění jeho, mimo malou částku, připadlo jí; pan Chablé měl v rukou opis poslední vůle Jahodovy, a jiný opis byl uložen u patrimonialního soudu v K***.

Několikrát ještě pan Chablé navštívil Jahodu, neudávaje doma cíle svých cest. Po každé nemocný se tázal, smířila-li se Lucilie, zbývá-li mu naděje, že konečně odpustí, a panu Chablé bývalo po každé smutně potřásti hlavou.

„Nenuťte jí, nedomlouvejte,“ říkával ubohý, „prosím vás; řekněte jí pouze, jaká muka snáším, že nemohu umříti bez jejího odpuštění; ale smířit se, odpustit mi musí jediné z vlastního popudu; jediné to pokládám za konec svého pokání…“

Lucilie nepřistoupila na domluvy otcovy. Ovšem ani ona, ani její matka nevěděly o Jahodově posledním pořízení.

Teprve nyní pan Chablé pověděl všechno své choti. Neubránila se slzám.

„Než slyš a uvaž, moje drahá,“ doložil manžel, „a rci, možno-li nám, možno-li Lucilce kdy přijati tyto peníze, abychom se své strany nepodali důkaz smýšlení stejně čestného, stejné noblesy? Zkrátka, jest mojí vůlí, i přes to, že právě na mne dorážejí peněžité rozpaky, aby alespoň po této hmotné stránce Lucilie jednala tak, jako její manžel. Co zítřek nám přinese, vědět nemůžeme. Jahoda umírá po několik let a dosud neumřel — možná, že bude živořiti ještě jednou tak dlouho. Nelze mi přinutiti Lucilii, aby mu odpustila, ale v jednom mi bude po vůli: Lucilie mi napíše svou poslední vůli tak, jako ji dal napsat Jahoda, a ustanoví svého manžela týmž způsobem universálním dědicem, jako on ustanovuje svou manželku. Čekal jsem dost dlouho, dále vyčkávati nebudu. Už jsem promluvil s Jahodou o tomto svém úmyslu; řekl jsem mu, že Lucilie toliko s touto podmínkou přijme jeho odkaz. On bolestně se usmál a svolil, jakoby v tomto kroku nespatřoval než pouhou formalitu. Já v něm vidím více. Zůstavuji rozhodnutí samému Bohu: kdo z nich odejde dříve, ať zanechá druhého dědicem. Tak velí čest, a v té příčině nic na světě nezmění mého rozhodnutí!“

Paní Chabléová se ulekla. Pomyšlení, že mladá, zdravím, krásou a silou kypící dcera píše poslední vůli, sevřelo jí srdce; bylo jí, jakoby Lucilie podpisovala ortel své smrti.

„Je to strašné! Strašné!“ úpěla.

„Není to nijak strašné,“ pravil manžel, „a žádá toho čest našeho rodu, na němž nelpí žádná skvrna. Upokoj se, má drahá, a nepoddávej se přílišné citlivosti. Víš, že jsem napsal poslední vůli svou před dvaceti lety a — jsem živ!“

„Moje ubohé dítě!“ lkala paní Chabléová.

Přistoupila k oknu, zadívala se do třepetavých světel letního dne, vznesla zraky ke kučeravým, bělavým beruškám, přelétajícím po blankytu… I utkvělo oko na temeni vysokého chlumu, kde se světlem polita stála mezi zelenými buky a černými jedlemi právě dostavěná pohřební kaple Chabléových.

„Moje ubohé dítě… Nač jsem tě povila?“

„Amálko, nač se tak rozčiluješ?“

Ukázala prstem na rodinnou hrobku. —

„…Lucilko,“ domlouval nazejtří pan Chablé nejstarší své dceři, „slyš ještě jednou vážné slovo a pilně o něm uvažuj. Tvůj manžel umírá v bolestech. Neodpustíš mu, čím provinil se na tobě? Nesmíříš se s ním?“

Vypjala se v pyšné své kráse.

„Ach, otče, proč mi o něm mluvíš? Zničil můj život, zhrdl mnou, pohanil mě… Se mnou se nezasnoubil, ale s mým věnem! Proč mi domlouváš, otče, ke kroku, proti němuž všecek cit se vzpírá?“

„Nedonucuji tě, dcero má; kohož donucovat k smíření, na němž srdce nemá účasti? Ale na uváženou ti dávám, kdo chce u Boha dosíci odpuštění, že sám musí odpouštěti.“

Tvář otcova byla neobyčejně přísná. Mladá paní cítila, že srdce jeho odvrací se od ní. Dala se do pláče.

„Ach, smiluj se, drahý otče — neumím lháti. Bylo by snadno říci, že odpouštím… Ach, já i odpustím, jako že prosím Boha, aby ho ráčil přijati na milost svou; ale jak zapomenu?…“

„On chce tě vidět, chce umříti v náručí tvém… a bude ti žehnat posledním svým slovem. Ustrnula bys se, kdybys viděla, jak strašně trpí, jak nevýslovně lituje… Lucilko, vždyť jsi dobrá, vždyť ctíš vůli otce svého, pojeď se mnou k němu a rci mu, že mu odpouštíš! Podle něho, ode všech opuštěného, jest místo tvoje, místo, které zaujímají placení, najatí lidé. Pojeď, Lucilko, a Bůh ti požehná…“

Zachvěla se, zalomila rukama.

„Ach, otče, nežádej toho! Cítím, že vejdouc k němu, hrůzou a nepřekonatelným odporem s prahu bych se vrátila. Zkazil, rozšlapal moje mládí, a nyní žádáš, aby pohled na umírajícího utkvěl v mé duši až do mé smrti, aby příšerný stín mukami zmítaného po všecky moje dni mě pronásledoval?… Nemohu, otče, a byť i věčná v tom byla vina, nemohu, nejsem s to…“

Dralo se mu slovo na rty, snad jí chtěl pověděti všecky úmysly jeho, svědčící o účinném jeho pokání.

„Ty nevíš… ty nevíš…“ vyrazil ze sebe.

Zarazil se, umlkl.

„Lucilko, přestala jsi býti dítětem!“ pravil po chvíli. „Vzdávám se při tobě autority otcovské a nebudu ti ukládat věci, jež poroučeti nelze. Odpovídej svému svědomí za svoje jednání. Ale v jednom mi budeš po vůli, nezprotivíš se mi. Čest našeho jména žádá, abys opsala a podepsala tuto listinu.“

Přečtla podávanou sobě listinu; byla krátká.

Moje poslední vůle.

Jsouc při zdravém rozumu, aniž kým donucována, ustanovuji takto: Po mé smrti zdědí veškeré moje movité jmění, zvláště moje věno, jímž dosud vládne, obnášející jedno sto tisíc zlatých, můj manžel, Arnošt Jahoda, majitel sklárny v Sosnovce.

Lucilie Jahodová rodem Chabléová.

Dáno na Jezerném, dne 10. srpna 18**.

Mladá paní zbledla.

„Nač to, otče?… Zákonitými dědici jste vy, moji rodiče, kdybych s toho světa sešla… Mám přece právo, ustanoviti dědicem, koho chci… na své jmění mám právo, a on mi je zadržuje…“

„Nechceš-li podepsati, Lucilie,“ pravil přísně, „nebudu tě nutit. Opakuji pouze, že naše čest toho žádá. Stojíš-li na svém, jest konec mezi námi. My těch peněz oželíme, my jich nechceme…“

„Ale, tatínku, vždyť jsem zdráva… nač poslední vůli… nyní…“

Pokrčil ramenoma.

„Jsme smrtelní lidé,“ pravil vážně.

Sedla za stolek, opsala mlčky listinu a stvrdila ji svým podpisem.

„Dobře,“ řekl, „pojedu dnes do Sosnovky a odevzdám tuto listinu Jahodovi. Děkuji ti, mé dítě! Nadál jsem se, že poslechneš. Podle lidského výpočtu nás přečkáš, přežiješ i svého chotě; ručím ti za to, že své poslušnosti želeti nebudeš. Chceš-li, Jahoda ti vydá tvé věno v hotových.“

„Byl čas,“ odpověděla klidně, „kdy jsem chtěla, aby mi je vydal; dnes pohlížím na tuto věc s jiného stanoviska. Není mi těch peněz potřebí; ať si je nechá…“

Téhož dne pan Chablé odjel do Sosnovky. Měl na pilno; bylo, jakoby chtěl zbýti se všelikého pokušení, těžiti pro sebe z nálady nemocného. Vzhledem k rozpakům, v nichž tonul, k naléhavé nezbytnosti, co možno rychle provésti svoje plány v příčině zakoupení bavorských sklárných závodů, byla na snadě myšlénka a snad mu i přišla, požádati Jahodu…

Bůh jediný ví, jak těžký boj probojoval, než nad sebou zvítězil.

Ale zvítězil úplně; slovem se nezmínil o své tísni, a nemocný chladně přijal z jeho rukou Lucilčinu poslední vůli. Nemoc Jahodova vůbec se zhoršila: bylo vidět, že ztrnulost dostupovala mozku; už jen blábolil, myšlénky se mu trhaly.

„Těm nic! Těm nic… leda nemovitosti… všecko jí… ale už vím, že nepřijde… jedno… nemůže odpustit… nemůže… snad Bůh odpustí… ale proto přece jí dám všecko… však pan notář ví… a pan justiciár… Nebýti těch… vše by už byli pokradli… odnesli… někdy si myslím, že mě zabijí… ale nebojím se… bylo by po tomhle trápení… a nedostali by přece nic…“

Potom blábolil zcela nesouvislé věci a hned zase rozumně:

„Pane tcháne… jste na světě jediný člověk, který nade mnou se smiloval… jděte do K***… seberte peníze… vezměte si je už nyní… ti tady se rozzuří tak, že mě uškrtí… a bude konec…“

Když pan Chablé nazejtří odjížděl všecek vzrušen, díval se za ním příbuzný Jahodův, týž, který spravoval jeho závod. Jedovatým pohledem ho sledoval; pěsti se sevřely.

„Zloději!“ zasípěla zsinalá ústa.

„Pane Haslingře,“ pravil asi čtrnáct dní po těchto událostech pan Chablé, rozmlouvaje s příštím svým zetěm, „zbývá mi pověděti vám jednu věc. Připouštím a vím, že základem šťastného manželství jest láska; přes to ani hmotné stránky nesluší zapomínati. Uvěříte mi na slovo, zaručím-li se vám, že nejmladší mé dceři dostane se téhož věna jako dvěma starším…“

Mladý muž se uklonil.

„Nenapadlo mi o tom pochybovati,“ pravil, „uvěříte i mně, velectěný pane, povím-li vám, že otázka, kolik se dostane mé drahé nevěstě věnem, nepadá u mne na váhu…“

„Dobře, dobře — vím, co chcete říci. Ale slyšte a odpovězte upřímně k mé otázce: Stojíte na tom, aby splatilo se vám věno Charlottčino v den svatby?“

„Pane…“

„Prosím o malé jen strpení. Ještě jsem nedomluvil… Rcete mi plnou pravdu. Přejete-li si, aby věno bylo splaceno, stačí mi úplně tento projev vaší vůle a do krejcaru vám vše vyplatím v umluvený den.“

Mladík se zarděl.

„Ani ve snu mi nenapadá, čeho takového požadovati,“ odvětil; „naopak, setkáváte se s mým přáním, podržíte-li peníze při sobě. Kdybych vám řekl, že vůbec nežádám věna, neuvěřil byste mi a pokládal byste moje slova za plané fráze…“

„Věřím vám,“ pravil starý pán, podávaje ruku příštímu zeti; „jste šlechetný, upřímný člověk. Nebudete skrácen…“

I rozpovídal se o svých plánech, skoupiti bavorské zrcadlárny, aby překonal hrozící mu jimi soutěž. Byla to spekulace na pohled odvážná, ale výborně pojatá a neomylně k cíli vedoucí, provedla-li se bez otálení. Starý pán vyložil mladíkovi všecky podrobnosti, a ten sám se rozohnil pro tento podnik.

„Mnoho nemám,“ pravil, „vydal jsem se poněkud z peněz novými zavedeními, opravami a stavbami, a jsem vám k službám padesáti tisíci; kdyby tu byl bratr, nepochybuji, že i on by se súčastnil tohoto podniku; disponuje větší částkou…“

„Díky vám srdečné! Možná, že přijmu šlechetné nabídnutí vaše — promluvíme o tom později. Vydám se na delší cestu, až se vrátím, budeme jednati. Rozumí se, zdaří-li se nám, čeho podnikáme, že vy, milý pane zeti, budete mým společníkem, a že se rozdělíme o výdělek. Stačí mi zatím, že netrváte na svém právu v příčině věna.“

Mladý Haslinger odmítal všeliké díky s velikou rozhodností, trvaje na tom, že se pokládá šťastným těše se důvěře a lásce svého velectěného pana tchána, a že bude předním úkolem dalšího jeho jednání zachovati sobě obé.

Panu Chabléovi odpadl skutečně kámen od srdce. Rozmlouvaje se Charlottkou, pravil:

„Má drahá dcero, dostane se ti šlechetného, výtečného manžela! Nabyl jsem o tom jistoty; važ si ho a buď mu po všechny časy hodnou a obětavou ženou, nemineš se otcovským požehnáním.“

Krátce potom pan Chablé odjel z Jezerného. Navštívil nejdříve svého zetě, šlechtice Roberta Vitunského, chtěje promluviti s ním o svých plánech.

Kavalír, ten pan Robert! Hodný člověk, srdce by byl s ním rozdělil, drahý papínku sem, zlatý tatíčku tam, a bylo vidět, že mluvila duše, nikoli jen jazyk. Žilo se u něho jako v ráji, a paní Adéla, se slzami v očích, nestačila chváliti své štěstí, jak hodného a pozorného manžela má… a dvojice růžolících, batolících se, dovádivých hošíčkův… radost, radost, v dědouškovi se srdce smálo.

Blahobyt, elegance, spokojenost, největší pozemské štěstí, všeho tu bylo, a kdo tam přišel, nesnadno se loučil.

Kavalír byl pan Robert, jakoby noblesa celé řady šlechtických předků v něm se byla soustředila, ale obchodního ducha neměl. Když tchán se jal vykládati mu o svých starostech a plánech, bylo, jakoby nerozuměl. Když pak pan Chablé se zmínil, že by potřeboval peněz uložených u jeho otce, zasmál se a pravil:

„Na mou čest, o těchhle věcech nemám ani tušení! Dobře uděláš, tatínku, když si k němu zajedeš. Je to daleká cesta, ale co naplat? Já sice dobře nerozumím, co mi vykládáš a jak to zamýšlíš narafičit s těmi bavorskými sklárnami, ale myslíš-li, že je třeba peněz, nezbývá než promluviti s otcem a s bratrem Stanislavem. Ti sami vše vedou, já se nestarám o nic, uložil jsem u nich svůj podíl a Adelčino věno, a oni posýlají mi úroky. Letos toho bylo méně, poněvadž stále kupují za příčinou nízkých cen půdy; až budou prodávat, až se dočkají vyšších cen, budou mi posýlati více. Mně je to jedno: na náš život zde stačí úplně výtěžek z panství, ba nejen že stačí, ale máme ještě několik tisíc na hotovosti a nevíme, co s nimi; kdybys nám je vzal do správy, byli bychom tomu rádi.“

O podrobnostech otcových a bratrových spekulací dobrý pan Robert nevěděl zhola nic; smál se pouze, když pan Chablé se ho tázal a dával rozmluvě jiný směr.

„Ale, tatínku, až uvidíš moje trakény, kteří mi došli minulého týdne z Holštýnska, podivíš se! Takových koní tu nemá nikdo; vraníci, jenom se lesknou. Doprava stála tři sta, ale není mi těch peněz líto; jsem zvědav, jak se osvědčí — bojím se, aby půda pro ně nebyla příliš tvrdá, kopyta vypadají poněkud měkká…“

Chtě nechtě pan Chablé musil se pustiti do rozprávky o trakénech; jindy rád se dával do takových rozmluv, ale té doby dorážející na něho starosti zaplašily veškeren interes ve sportu.

Rozloučil se brzy se zetěm, s dcerou a vnoučky a odjel do východních Čech, aby promluvil se starým Vitunským a jeho synem Stanislavem.

Starý Vitunský, stářím a neduhem sešlý, málo dbal obchodu; byl rád, že našel klid, a syn Stanislav všecky starosti vzal na svá bedra.

„To je člověk! to se podivíte,“ pravil staroch, „ten má desetkrát více podnikavosti než já. Co pak nezamýšlí koupit už druhý korunní statek! Obchod tří milionů, ale on jej provede… Svých dvě stě tisíc že potřebujete?… Je to maličkost, ale nevím, bude-li je míti na hotovosti. Čert aby do toho! Nyní, příteli, jest heslo: kupovat, pořád kupovat!…“

O dočasném stavu obchodů a spekulace vetchý stařec nevěděl mnohem více než Robert; odvolával se stále na svého syna, a ten jezdil s panství na panství, s pozemku na pozemek, z těch byly mnohé roztroušené po celých Čechách. Panu Chabléovi nastala pravá honba po něm; konečně dostihl ho v severních Čechách.

Taky kavalír, ten pan Stanislav. Pachtil se za jakous komtessou, aby, vstoupiv s ní v manželství, povznesl svůj rod; také věnoval mnoho peněz na účely náboženské a církevní, koje se tou nadějí, že papež ho odmění titulem římského hraběte. Také žil jako pravý kavalír a hověl různým urozeným choutkám, zachovávaje ovšem slušnou míru; ve všem ostatním činil dojem znamenitého, vypočítavého obchodníka.

„Budoucí český Rothschild!“ tvrdí váli o něm vrstevníci.

Když mu pan Chablé vyložil příčinu svého příchodu, žádaje ho, aby, možno-li, mu vyplatil jeho dvě stě tisíc zlatých, zachmuřilo se čelo českého Rothschilda-kavalíra.

„Slyším dobře?“ pravil. „Hned že vám mám vyplatit peníze? Vždyť vám není nepovědomo, že jsme si ujednali jednoroční výpověď…“

„Nedovolávám se svého práva. Pravím pouze, že velmi byste se mi zavděčil, kdybyste mi mohl peníze vyplatit ihned nebo aspoň v několika nedělích. K vašemu přátelství se utíkám… za rok snad bude pozdě…“

„Drahý pane,“ pravil po krátké přestávce pan Stanislav, „sám jsa obchodníkem, víte, že ve věcech peněžných přestává přátelství… Přiznám se vám, že i výpověď vaše mi přichází velice nevhod, právě nyní, kdy kupujeme. Kdyby každý, kdo má za námi peníze, nám je vypověděl, byli bychom brzy v koncích. Já na vašem místě nechal bych bavorských sléváren, a nevyplácí-li se u nás výroba zrcadel, nevyráběl bych jich. Nechte svých peněz u nás a za nedlouho vyděláte více, než v nejlepším případě na zrcadlech.“

Následoval pak dlouhý, nekonečný výklad o nastávajícím stoupání cen pozemků; pan Stanislav viděl do budoucnosti lépe než celý sbor starozákonních prorokův.

Panu Chabléovi tyto řeči se nelíbily. Vypadaly divně v ústech mladého člověka, jemuž neslušelo poučovati starého pána. I zastavil jejich proud, řka:

„Nu, rad vám dávati nebudu. Dovolával jsem se vašeho přátelství, domnívaje se, že vám nebude za těžko přispěti mi v mé situaci. Vám se nevidí tak učiniti a odpustíte už, pro radu jsem k vám nepřišel. Račte tedy přijati výpověď v příčině mých peněz a vzíti na vědomost, že do roka a dne na ně spoléhám.“

Rozumí se, že se nerozešli v nejlepším přátelství.

Těžko vylíčiti, jaké trampoty, jaké svízele nastaly panu Chabléovi. Nynějšímu pokolení těžko lze posouditi, jak neutěšené bývaly u nás poměry úvěrové před padesáti lety. Bylo sice už několik úvěrných ústavů, ale ty všecky půjčovaly toliko na hypotéku pozemkovou, a tu se ukázalo, že pozemky Chabléovy neměly ani třetinu ceny, jakou by byly míti musily, aby mu mohla býti poskytnuta půjčka, jíž se domáhal.

Přišla komise, pánové odhadli všecko, dali se pohostit skvěle a po svém obchodu pronesli ortel skoro zdrcující.

Les, Šumavský les! Netroufali si odhadnouti jitro ani na deset zlatých; zámek o sobě měl větší cenu než tisíce jiter nejkrásnějšího lesa. Kromě toho, což neměl pravdu pan Stanislav Vitunský? Neřekl-li, že je čas kupovat pozemky, že jsou přímo zadarmo? Nelze pochybovati, že pan Chablé by byl našel úvěr soukromý v každé výši, kdyby byl koho požádal o pomoc. Ale v té příčině francouzský kavalír-průmyslník jevil se špatným obchodníkem. Bylo vůbec poprvé, že měl potřebí úvěru; dosud vždy mu stačily jeho vlastní fondy. Byl ve spojení s velkými firmami domácími i zahraničnými, těšil se pověsti poctivce; ale nesvěřil se nikomu; domnívalť se, že jeho dobré jméno by bylo to tam, kdyby obchodní svět zvěděl, že je v nesnázích, byť jen okamžitých.

Léto se schýlilo, jeseň nastávala. Nad starou Šumavou plálo opět ono babí léto, jehož svrchovaného lesku žádné péro nedolíčí. Každé lidské stvoření okřávalo, všem jasné slunéčko v srdce zasvítilo.

Oj, jak byli šťastni, jak se těšili životu na Jezerném mladí manželé, jimž kněz složil ruce, aby druh s druhem žili po veškerou pouť pozemskou, na jichž hlavy rodiče nevěstini i otec ženichův svolávali nejhojnějšího požehnání. Och, svatba byla hlučná a nade všecky dřívější slavná; vše zářilo blahem, na mladý párek usmívala se rajská budoucnost, a na starší, co jich tu bylo, usmívaly se dávné vzpomínky. Jen na jednu neusmívala se ani minulost, ani přítomnost, ani budoucnost, na paní Lucilii. Tvář statné ženy, dospěvši vrcholu krásy, smála se s veselými, ale v srdci, k němuž krev bouřlivě se hnala, hlodal zlý červ, ozýval se hlas plný hořkosti: „Proč ti všichni jsou šťastni? Proč ty jediná ze všech jsi zbavena štěstí? Dokvétáš, ba dozráváš — a cílem jsi se minula… Propadávají léta, ubíhá mladost, až uběhne…“

Byl tu mezi svatebčany jeden, jehož nemohla neviděti. Nespouštěl s ní očí plných nelíčeného obdivu; šly od úst jeho řeči, lahodně plynoucí, zvukem lichotivým k srdci mluvící; jí bylo, že nikdy neslýchala hlasu tak příjemného.

A když pozvedla oči, viděla mužnou tvář, nikoliv pravidelně krásnou, ale výraznou, plnou dobroty, vysoké, klenuté čelo, tmavé oko, plné hloubky…

A hlas v jejím nitru: „Propadla’s! Propadla’s!“

Muž ten byl ženichův bratr Jan; přijel z dálné ciziny, aby se stal svědkem bratrova štěstí. Zdržoval se do těch dob ve Frankfurtě, ale prohlásil, že půjde do Nizozemska a do Francie, že teprve po delším pobytě v oněch zemích se rozhodne, kde se usídlí a čemu se věnuje.

I starý Haslinger tu byl; ach, byl to jeho poslední výlet! Cítil, že není daleka doba, kdy se sejde se svou drahou, dávno odešlou.

Když se vrátil domů po třídenní slávě, co se napovídal svému obrazu! Co se nachválil!…

„Ó ty moje, viď, že jsi se taky dívala? Vid, že jsi viděla, jakého náš hoch došel štěstí? Och, že jsi mezi námi nemohla dlíti!… Věru, že by tě byli uctili jako mne… To jsou lidé, lepších není na světě. Nezapomeň jich, přimluv se za ně tam na nebesích, kde žiješ na boží slávě, aby se jim dostalo hojného požehnání.“

Mladí manželé zůstali asi čtrnáct dní v Jezerném; zámek byl dosť rozložit, aby ve zdi své mohl pojati několikeré štěstí.

I Jan Haslinger, bratr Antonínův, prodlel na Jezerném; zajisté poprvé ve svém životě pocítil slastného kouzla rodinného života, a kouzlo to účinkovalo na něho tou měrou, že nemohl se odloučiti. V Jezerném žádný host nikomu nepřekážel, a nikdo nepřekážel hosti. Panovala úplná volnost. Zachtělo-li se hosti, procházeti se krajem, nebývalo třeba se omlouvati; měl-li zálibu ve čtení, byla mu k službám velká knihovna. Oběd a večeře shromažďovaly celou rodinu; utkávaly se besedy, improvisovaly dýchánky; každému se skýtalo požitku. Volno přicházet, volno odcházet.

Jan Haslinger, jenž nehledíc k dobám dětství, dosud žil skoro neustále mezi cizími lidmi, oddávaje se svým studiím, potloukaje se širým světem, kam ho hnala neurčitá, tajemná touha, nejinak myslil, než že je v ráji. Poprvé zalíbila se mu rodná Šumava, kterou dotud pokládal za smutné, příšerné vězení. Jak mu šuměly do ucha svoje báje staré černé hory, jakou rozkoší naplňoval jeho duši pohled na modré vrchy. Pouhé pomyšlení, že na krátko jen tu pobude, v pravdě ho děsilo; zdálo se mu, že mu nelze rozloučiti se s touto přírodou, oděnou slavnostním hávem pozdního léta, s těmito milými lidmi, kteří přijali ho mezi sebe, jakoby od jakživa k nim patřil.

A kdo by se nedohádal, co ještě bylo!

Láska se vkradla mladému muži do srdce, prudká láska, která zaujala všecku jeho bytost, ani toho netušil.

Paní Lucilie snad také nevěděla, jak se to mohlo státi. Bránila se dorážejícím na ni citům s úporností čestné ženy, která je si vědoma, že přese vše, co se mezi ní a manželem stalo, mravně je vázána. Ale příroda je mocnější než všecky mravní zásady; příroda se hlásila o svoje právo. Nemohla neslyšeti mluvícího k ní hlasu, že mladost její je na sklonku; krev se bouřila v bezesných nocech; neodolatelná touha zastírala jí oči. Věděla dobře, že mladý muž ji miluje, razil si cestu do jejího srdce žár z jeho očí… Netajila si, že její láska má do sebe jakousi nesrovnalost, ba nebezpečí pro budoucnost. Janovi bylo 27 let a jí 33; jaký bude poměr za deset let? — Zaplašila tuto trapnou myšlénku. Což jen pro ni, pro ni jedinou přítomnost nemá práv? Což je navždy odsouzena kolísati mezi zašlapanou minulostí a nejistou budoucností, která se šklebila na ni, jako by říci chtěla: dvanáct let tomu, co jsi se provdala… počítej ještě jednou dvanáct — vid, že taková doba brzo uteče? — a jaká budeš po té době? Vyblednou růže tváří tvých, seschne, spadne se tělo tvé, prokvetou ti bujné vlasy tvé… to tam je mládí, na věky propadlo!

A nový hněv ji pojal, nesmírný hněv proti tomu, jenž zničil její mladost.

Nebylo to v pravdě první pokušení, jež na ni doráželo od oněch čas, co odešla ze Sosnovky. V době, kdy sídlem byl na Šumavě kníže S***, mnohý a mnohý krásný mladý pán upíral na ni týž žhavý pohled, mnohé slovo touhy, lásky a vášně dotklo se jejího ucha, ale tenkrát bylo jinak, tenkrát byla mladá, nepřipadlo jí na um, že pomine mládí. Tenkráte také byla duše její naplněna čerstvou hořkostí, otupělá pro city lásky; ani za možné neměla, že by kdy mohla milovati. Rozmlouvala se všemi, smála se, byla veselá, duch a ústa se bavily, ale srdce se nerozehřálo.

Nyní cítila, že je jinak. Něco ji ponoukalo, aby si pospíšila užiti, dokud ještě čas — a ten mladík byl milý, upřímný, bylo na něm vidět, že šlechetně smýšlí. Nicméně neutuchl výstražný hlas v jejím nitru, hlas káravý, přísný: „Nezapomínej, že’s manželkou jiného!…“

I zdálo se, že hlas tento si zjednal poslušnost. Počala mladíkovi se vyhýbati, ba často ani večerním besedám neobcovala, předstírajíc prastaré a přece vždy nové bolení hlavy.

Dobře, že paní Lucilii přestávala bolet hlava, kdykoli si vyšla na svěží vzduch. A ona pilně vycházela a při tom pilně toho dbávala, aby se nesetkala s Janem. Řídila se úplně zásadou Abrahamovou: šel-li on v pravo, dávala se v levo, šel-li daleko, pobyla na blízku, a držel-li se on parku, zašla si hodně daleko. Někdy chodila sama, jak už v Sosnovce činívala, častěji pro větší jistotu požádala strýčka Matěje, aby ji doprovázel. Ten ovšem se držel při „slečně tetě“ jako strážný duch a nadával celou cestou všem sklářům světa, zašlým, přítomným i budoucím jich pokolením, jak právě se nahodilo.

Kteréhos odpoledne chystal se Jan na vycházku směrem k Lávkám, tedy, jak laskavý čtenář se pamatuje, v ony končiny, kde svého času Jahoda bez mála by se byl stal obětí sněhové vánice. Paní Lucilie ho slyšela, jak se u oběda umlouval s bratrem jejím Ferdinandem.

„Počíhám si tam na jeřábka,“ pravil tento; „náš myslivec dnes ráno mi řekl, že je jich tam několik rodin. Toho třeba užiti; tito ptáci jsou hrozně hloupí, sílu jich zničí různá dravá zvěř a ještě více jich podlehne zimě a sněhu. Ne aby se schovali! Kde je chumelice zastihne, schoulí se a nechají se zasněžit. Rozumí se, že většina jich zhyne. Škoda, taková výtečná zvěřina, a bylo by jich velmi mnoho, kdyby pro svou hloupost tak četně nebrali za své. Kdo je chce střílet, musí míti dobré oko. Nevylítnou nikdy, utíkají kus cesty a přitlačí se k zemi, za kámen, za pařez… jejich barva je chrání, nelze je rozeznati od půdy, byť člověk šel zrovna vedle nich. Ale já už přece jich dostal dost. Nu, Jene, nechceš si taky střelit? Dám ti dobrou pušku…“

Jan, že není přítelem honby, ale že půjde rád se svakem.

Lávky leží jižně od Jezerného. Jedva mladí páni opustili zámek, paní Lucilie vydala se směrem severozápadním, k zamilovanému svému jezírku, jež dalo osadě jméno. Příjemná cesta, o málo delší čtvrt hodiny. Vysoký les v pravo i v levo dávno už polehl, vždy hladové sklárny pohltily stověká drva; ale všude bujelo do výše různorodé kypré mlází: temnozelené jehlancovité smrky, útlé boučky, jichž listí se rdělo všemi odstíny, mladé břízy, jichž bílé pně vypadaly jako stříbrné nitky, vetkané do ohromného zeleného, červeně a žlutě kvítkovaného koberce; tu a tam javor, pokrytý jasně žlutým listím; šedá jíva, vyrostlá z mokré půdy; vysoká tráva ostřice, hnědá nať borůvková; mroucí houštiny vrbičné; chumáče fialové zeměžluči i bílých s růžovým nádechem parnassií. Pluly tiše vzduchem dlouhé nitě babího léta, vířila jemná seménka vrbice, okřídlená jako vlna pampelišek, chmýří hedvábné, všude vnikající, na všech předmětech lpící. Zamihly se, zakroužily dlouhé pavučiny, zachytily v letu padající paprsek sluneční, zaleskly se na okamžik všemi barvami duhovými a zmizely zase.

A mladá paní šla a šla, myšlénky přelétaly jako ty pavučiny; když docházela cíle svého, výše vystupovaly stromy, jedle, smrčky a buky, a když došla, stál starý les jako obrovská hradba; uzounká stezička vila se křivolakými oklikami pod zelenou šumící střechou. Šero vůkol ní, žádný paprsek se neprodral skrze husté koruny, rozložité větve; po zemi žluté listí buků, mech a věkovitá trouchel, pokud neprostupoval šedé rulové balvany, tu holé, onde různými lišejníky porostlé. Drobnou klest vyrubaly pilné ruce, jinak by tudy nebyla ani prošla — Sto kroků ještě, i dospěla konce velebného sloupořadí tohoto chrámu přírody, a před ní rozkládalo se malé jezero.

Vůkol něho s polovice lem lesa, proti ní, na západě a na severu vysoká stráň, strmá, samé balvany, mezi nimiž bídně živořily zakrsalé smrčky.

Věčný stín vládl na místech těch, nad nimiž se klenul nebeský blankyt. Voda tichá, černá; temné, bezedné hlubiny, jichž propastí žádné lidské oko nevystihlo; neveselá hladina, které žádný větřík nečeřil.

Mladá paní usedla na široký kámen, porostlý zeleným mechem a vyčnívající podle samého břehu černých vod. Zraky její bloudily po hladině, utkvívaly na protější stráni, těkaly v pravo a v levo; protější stěna se svými kostrbatými, rozcuchanými stromky vypadala jako ohromné, mračně stažené obočí. Na pravo od ní čněly z vody mrtvé vrcholky několika stromů, jež sklátila poslední vichřice do těchto tůní, kde tlí, až za dlouho setlí.

Ticho vůkol ní; doznívalo k ní jedině šplouchání padajícího kdesi do jezírka potůčku, bzučení lesních včel, sbírajících se vysoko nad ní v korunách starých stromův, sluncem ozářených, a z dáli dobytčích zvonců unylý zvuk, mroucí a opět se rodící v této ohromné tišině. Zacvrlikalo časem ptáče, drobný, kropenatý střízlíček, malinký zlatohlávek; zavolala řízně pěnkava, jíž družka odpovídala s protějších strání; zaklepal datlík tvrdým zobákem na peň buku; zasmála se v houštině posupným chechtotem sojka.

Zahvízdla pojednou ve vysokém, košatém smrku sýkorka nebo koňadra, a mžikem umlkli drobní ptáci. Fr! Fr! podle ní a nad hlavou její, tak že bezděky se vznesly její zraky do výše. A hle! u veliké výši, jako v samém nebeském blankytě, kroužil luňák…

Snad bystré oko dravcovo spatřilo lidskou bytost v této samotě, neboť rázem vznesl se ještě výše k blankytu a v rychlém letu zmizel směrem severním, vysoko nad protější stěnou.

I letěly za ním myšlénky její, okřídlené tužby, ztratily se, kroužíce v nesmírné prostoře…

A jedva dravec zmizel s dohledu, zavířily kolem ní zase radostné ptačí hlasy, plesajíce, že odvráceno od nich hrozící nebezpečí.

A ona? — Cítila, jak její mladost uhání letem ostříže, avšak ostříž, jenž zasadil ostré spáry své do jejího srdce, dosud neodletěl, a nebylo, kdo by ho zaplašil…

Nebyla svobodna! nenáležela sobě! Tělo toho, jenž ji měl ve své moci, chřadlo bez vlády, mřelo dlouhým umíráním, ale duch jeho kroužil nad ní a vůkol ní, jako tento luňák, jen že nikdy, nikdy neodletěl.

Nevýslovná hořkost sevřela jí srdce. Bylo jí, jakoby neúprosný, tvrdý hlas úsměšně na ni volal:

„Pozdě, má milá!… pozdě!… Co čas vzal, toho nevydá; co minulo, nevrátí se…“

Zavadila nohou o šedý kamínek; kamínek se převalil, překotil se po strmém břehu a zapadl v černé, nehybné vody.

Bublinka vyskočila, rozplízla se — poslední památka po zapadlém kamínku!

A opět úsměšný hlas:

„Však jsi viděla! Kde je ten kamínek? Žádný věk ho nevrátí dennímu světlu, mechovému loži, kde dřímal od nepaměti. Videla’s tu bublinku?… I po tobě mladé zavíří, praskne, a bude po všem.“

Z dáli opět k ní zalétal mroucí zvuk zvonců, pohřební hudba po zmizelém kamínku…

Oči se naplnily slzami, dlaněmi zakryla si tváře.

Nevýslovně bolno stalo se jí, a přec tu bylo nejvolněji v této samotě, kde mohla se oddávat myšlénkám a touhám svým. Dýchal jí na čelo les; dívalo se na ni velké oko jezerní, vystupovaly z něho lehounké páry večerní, kroužily nad vodami rojem svým; — šuměly větve nad hlavou tichou řečí svou.

A vůně, vody, páry a stromů šumění těšily ji, bol konejšily, sborem do ucha šeptajíce:

„Pohleď, poslyš, není-li krásný ten svět? Žil ten nadarmo, kdo nám rozumí, s námi se domluví?… Co z toho, že stárneš?… My se ti neodcizíme, my s tebou budeme, báje svoje ti budeme vykládat!… A až tě tam uloží, ve výslunné výši, ve vaší nové hrobce, nejkrásnější na světě, my tě tam navštívíme; my vezmeme s sebou duši tvou, a budeš jako my. Věř nám, my jsme z boha jako všecka tato krása, tato velebnost, tento klid, tato útěcha vůkol tebe i nad tebou. Jako páry vodní neustále mění tvar svůj, tak i vše se mění na světě, příroda i lidé, ale dobrota boží se nemění, a blaze tomu, kdo ji chápe v dílech jeho! Nic se neboj, jen k nám se uchyluj!…“

Seděla, seděla, zadumána.

Přibývalo stínu. Hroty skalní na protější straně, dosud vroubeny zlatem, přiodívaly se znenáhla černými rouchy.

Na vysoké jedli, nedaleko jejího sedadla, proháněly se dvě skotačivé veveřice. Ona jich neviděla. Ale veveřice se daly do své večeře. Každá ulomila smolnatou šišku, po jedné straně již dozrávající, brunátně hnědou, na druhé ještě zelenou, růžově žíhanou. Padaly s výše odloupané šupiny, dopadávaly s lehkým šelestem na kameny pod starým velikánem, zapadávaly do hustého mechu, do vřesu, do borůvek…

Dlouho, dlouho veverky hodovaly, a ona naslouchala padajícím šupinám.

V tom rázem ticho; šupiny přestaly padat. Frr! frr! podle ní střízlíček, jenž se přišel napit; jí zajisté se nebál, díval se na ni černýma očkama docela z blízka, nejevě nejmenšího strachu. Proč uletěl, ani se nenapiv?

Co to? Zašustilo něco v houštině za ní, bylo, jakoby těžký krok byl narazil na kámen.

Ulekla se, vyskočila.

Stál proti ní Jan Haslinger.