Skláři/III.

Skláři Karel Klostermann
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Skláři. Praha : Jos. R. Vilímek, 1896 nebo 1897. s. 47–68. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nadšení, jež jevil dobrý pan Haslinger, rozmlouvaje o panu Chablé a jeho rodině, a jež zaplašilo i chmury, vznikající v něm v příčině znamenání se křížem, bylo opodstatněno a tím upřímnější, poněvadž oba majitelé hutí nijak nebyli konkurenti. Vyráběliť každý jiné druhy skla, a obchod jejich bral se různými cestami. Do Bavor Haslinger vyvážel duté sklo, Chablé hlavně zrcadla a tabule; jemné druhy sklenic, váz a jiných skleněných nádob své výroby pan Chablé posýlal do rafinerií Jabloneckých a Šenavských v severních Čechách, s nimiž byl v úzkém spojení. Pan Chablé přišel z ciziny; ale blaze kraji, do něhož tací cizinci zavítají. Bylť zakladatelem velkého průmyslu skelného na Šumavě, a s ním přišlo požehnání. Člověk obezřelý, duch pronikavý a bystrý, povaha ryzí a ušlechtilá, stotožnil se s novou vlastí, stal se pravým otcem veškerého obyvatelstva, s nímž ho pojila manželka, kterou mezi ním našel. Pan Chablé vydělával ohromné peníze, žil skvěle, a s ním žilo všecko, co s ním vcházelo ve styky. A přece, vzhledem k velkým jeho příjmům, nikdo by nebyl mohl říci, že by snad byl nerozumným způsobem penězi plýtval; vedlť, čemu říká se na Rusi velice případně: „život široký“.

Pan Chablé byl tělem a duší průmyslníkem; jemu na titulu nezáleželo zhola nic, jemu imponovala jedině práce a užitečné konání. Nicméně, snad si toho nebyl ani vědom, proudila v něm krev starofrancouzského šlechtice v nejlepším smyslu toho slova, tedy krev člověka, o němž se právem říká, že se vznesl na nejvyšší stupeň společenské dokonalosti. Pozbyv revolucí titulu šlechtického, pan Chablé neučinil ani jediného kroku, aby ho opět nabyl; o titul mu nešlo, ale přesvědčení, že pouze lidé stejně smýšlející, vychovaní ve stejných názorech, stojící společensky na téže výši, v rodinném obcování k sobě se hodí, pevně v něm kotvilo. Přispělť každému, kdo pomoci jeho potřeboval, jednal s každým stejně zdvořile, ba srdečně; jeho pohostinství neznalo rozdílu stavů: avšak rodina byla mu zvláštní svatyní v celém širém chrámě člověčenstva. Přístup do svatyně měl každý člověk, pokud se přihlašoval jako host; ale stálým jejím obyvatelem měl se státi jen, kdo původem, vychováním, názory svými a celým životem svým tam patřil.

Věren tomuto principu, koupil si po svém útěku z Francie statek v českém kraji a pojal za manželku baronesku Amalii Chodeckou, která netoliko že připojila značné své jmění k velkému jeho bohatství, ale i veškerými svými vlastnostmi ducha výborně k němu se hodila. Bylo to manželství v každém ohledu tak šťastné, že málo jest takových pod sluncem.

Nebe jim dalo čtyři dítky, z nichž nejstarší dcera Lucilka čítala v době, kdy Haslinger přijel do Jezerného, asi dvacet jar; syna René, jemuž bylo osmnáct let; pak dvě menší dcerušky: Adélku čtrnáctiletou, jíž Haslinger neviděl, poněvadž toho času byla v Praze na vychování, a Charlottu nejmladší, tehda jedva šestiletou.

Život venkovského statkáře nevyhovoval panu Chablé; vždy čilá jeho mysl toužila po práci, po stálém zaměstnání, jemuž z mládí byl přivykl, a proto se zakoupil v srdci Šumavy, v Jezerném, a zařídil si tam známé nám závody průmyslové.

„Já vlastně na revoluci se nehněvám,“ říkával své manželce, „očistila mnohé z nás, jak oheň čistí zlato. Člověk není zrozen pro lenošení, nýbrž pro plodnou práci. Tať byla u nás rodinná tradice, kterou jsme chovali od pokolení do pokolení, rovněž jako svou reformovanou víru…“

Byla to poněkud divná věc, že pan Chablé, oženiv se s katoličkou, právě této různosti názorů nedbal. Ale okolnosti bývají silnější člověka a prolomily už mnohou zásadu. Bůh sám ví, jak bojoval sebou samým, avšak láska, láska… Omnia vincit amor!

Ba, dostal-li princip jeden průlom, jiné následovaly s železnou důsledností.

Pan Chablé vychovával své dítky dle názorů revolucí zmodernělých francouzských šlechticů, nikoliv podle způsobů zkostnatělých ve starých tradicích emigrantův, kteří ničeho nezapomněli a ničemu se nepřiučili.

Každé vychování, je-li vůbec moudré, má své kořeny v poměrech své doby a směřuje zase k tomu, učiniti dorůstajícího člověka způsobilým, aby zaujal čestné místo v kruhu společenském, v němž mu jest žíti: ve svém národě, v celém lidstvu. Vychování, jež se nezakládá na této zásadě, mstí se na vychovaném i na vychovávajícím, uvádí oba do sporů s okolním světem, ujímá chovanci přirozenou půdu pod nohama a osamocuje ho.

A kde byla v odlehlém koutě Šumavském, vzdáleném od velkého světa, půda vhodná pro názory toho šlechtice-průmyslníka? Kde byla vrstva, třída společenská, řídící se týmiž názory?

Nedaleko Jezerného, tam, kde hvozdy Šumavské přecházejí v český kraj, seděl statkář na statkáři, tehda skoro vesměs šlechtici. Pan Chablé skoro se všemi se znal a pěstoval s nimi dosti přátelské styky; účastnil se jich zábav, navštěvoval je a ještě častěji přijímal jejich návštěvy, jež, zejména pokud se týkalo mladých pánů, množily se tou měrou, kterou Lucilce přibývalo let a krásy. Celý zástup zbožňovatelův obletoval ji, a věru, nebylo čemu se diviti. Dívka vskutku krásná, milá, vzdělaná a — bohatá.

Hodné bylo nápadníkův, ale jací byli?

Pan baron Bukvice z Doloplaz byl hezký, růžový v obličeji, ale hloupý, že se stal pořekadlem.

Pan rytíř Holbáč z Kalinova nebyl právě hloupý, za to nudný, nadutý a šeredný.

Pan šlechtic z Weissensteinu bavil celou společnost a nejvíce sebe; za to pil jako díra a když se opil, urážel kde koho, i dámy.

Pan baron Krach von Hellenberg doklepával hospodářsky, a bylo patrno, že si chtěl pomoci bohatou nevěstou.

Jiný pán, přes šlechtický svůj predikát, byl surovec a sprosťák nad selského pacholka a při tom takový lakomec, že si nepřál sousta do úst; opět jiný, přes to, že si vedl jako mladík, byl už obstárlý a na těle sešlý, až běda.

Zkrátka, nebyl mezi nimi jediný, který Lucilce by se byl zalíbil a ještě méně jejím rodičům. Pan Chablé jim jednou řekl svoje mínění, ničím se netaje, ovšem na neutrální půdě velké taneční zábavy v krajském městě, k níž skoro všichni se byli sešli.

„Pánové, je to divná věc, že mladí lidé žijí pouze zábavě, nečinnosti a ničemným tretkám, jimiž vyplňují veškeren čas svůj. Mohl bych vám povídati dojemné historky o bídném konci velké části francouzské šlechty, kterou rozvála revoluce do všech světa končin, a věřte mi, že ta revoluce udělala dobře! — Staré doby minuly, a nový věk počal, třeba vlády usilovaly o umělé vzkříšení toho, co zašlo. Šlechtic má zůstati šlechticem, toho nepopírám, a vy sami víte, že jím zůstanu, třeba se nenamáhám o vrácení svých titulů; než, rovněž jako šlechta minulého věku už nechodila do Svaté země dobývat Božího hrobu z rukou nevěřících, protože tyto výpravy, jež svého času zajisté sloužily vývoji vzdělanosti a odpovídaly duchu času, během věků se přežily a staly se zbytečny: právě tak přežil se způsob života šlechty uplynulého věku osmnáctého. Kdo tomu neporozuměl, kdo nevidí znamení doby, není ho škoda, zamete-li ho koště Prozřetelnosti. Pánové, věřte, prošel jsem důkladnou školou života a přesvědčil jsem se, že jediná spása je v práci. Svět se obrací, a věčný řád vývoje lidstva málo dbá, budou-li z prvních poslední! Pouhý titul ještě není šlechtictví, a znám hrabata a knížata, již o pravém šlechtictví věru nemají nic, než pouhý prázdný, klamný zvuk svého jména, jemuž dělají ostudu.“

Přítomní páni kobylkáři, slyšíce slova ta, jimž snad rozuměli, však jichž dosahu sotva chápali, nejraději by byli pana Chablé prohlásili za revolucionáře, rýpala, mluvku, zlosyna, antikrista a co ještě, kdyby jeho tabule nebyla bývala tak převýborná a jeho dcera tak překrásná a bohatá. Vzhledem k těmto okolnostem broukali, vrčeli cosi, čemu nebylo dobře rozumět, a teprve, když byli úplně mezi sebou, pustili jazyku uzdu, jedni nadávajíce a spílajíce, druzí výkladům jeho se posmívajíce.

Ti všichni neohrožovali klidu Lucilčina, nikdo z nich nepřivedl zásad otcových do povážlivého kolísání.

Lucilka se vyvíjela, dozrávala; kde žije devatenáctileté děvče, jemuž srdečko nešepce divných, záhadných bájí o jakémsi neurčitém štěstí, jež kyne v širé dáli? Letí sny mladou hlavinkou, sny o netušených slastech.

A než sama se nadála, láska slavila vítězný svůj vjezd do panenského srdečka.

Asi rok před tím, než objevil se v Jezerném starý Haslinger, přivedla tam náhoda pana Arnošta Jahodu, majitele skelné huti v Sosnovce. Byl to muž, jenž měl první mládí již za sebou; bylo mu asi třicet pět let! ale krásný, mužný jeho obličej, statná postava a klidné jeho chování, nápadně se lišící od způsobů svrchu uvedených zástupců mužského pokolení, již s Lucilkou dotud se stýkali, neminuly se u ní s příznivým dojmem.

O panu Arnoštovi se vědělo, že je synem prostičkého otce, jenž, podobně jako Haslinger, si zařídil po dlouhých, úporných námahách velkou huť v Sosnovce. Když otec zemřel, jediný syn uvázal se ve vedení závodu; počínal si obratně, a štěstí mu přálo, tak že za pět let huť značně rozšířil a mnoho peněz vydělal. Jinak byl samotář a s lidmi málo se stýkal. Byl jako mladík nějaký čas ve světě a tím si získal nejen odborného vzdělání, nýbrž i slušných způsobů společenských. Lucilce se líbil jakýsi nádech melancholie, jevící se v celé jeho bytosti. Řekla si, že tento muž asi mnoho zkusil, že snad se dožil trpkých sklamání, a z tohoto soucitu snad v první řadě vypučela její láska. Jednoho dne sešli se v parku a rozhovořili se. Z počátku obyčejné, každodenní fráse.

„Je tady krásně a — veselo,“ pravil mladý muž; „hostí tu máte pořád dosť, vám se jistě nestýská. Ani si nemůžete pomyslit, jak je u mne smutno. Nic, nic, nic než černé, mlčelivé lesy, smutné nebe a lidé, s nimiž sotva lze mluvit.“

Podívala se na něho po očku.

„Jest pouze na vás,“ prohodila zpola vážně, zpola čtveračivě, „a nebudete sám.“

Sklopil smutně oči.

„Už jsem sám na to pomýšlel,“ odtušil; „než, kdo by chtěl sdíleti se mnou tu samotu, která je mi souzena od dětství? Matky jsem neznal, ani bratra ani sestry jsem neměl, a otec jedva se mnou promluvil. Za takových okolností srdce suchem vyprahne, a duše stone.“

Vžila se do dosahu těch slov. „Kdo by vás miloval,“ pravila prostoduše, „třeba rád by s vámi sdílel samotu a rosou lásky zaléval by srdce suchem vyprahlé.“

Zdálo se jí, že řekla více, než se slušelo, a zamlčela se.

„Jste tak laskava, že marně hledám slov, abych slušně se vám poděkoval. Buďte přesvědčena, že jste vykonala dobrý skutek…“

Stáli mlčky několik minut. On přerušil toto mlčení, řka:

„Řeknu vám upřímně, slečno, co si myslím. Jsem světem dosti zkušený a nejsem bláhový mladík, podávající se ilusím. Vím dobře, že by se našlo dívek dost, jež by rády sdílely mou samotu; možná, že mnohá z nich by činila, seč by byla, aby mi bytí osladila, ozářila; avšak já nemám víry… jen v jednu, a ta stojí vysoko nade mnou, ta mi září, jako nedostupné slunce. Pokládal bych za veliký hřích, za bídné sobectví, kdybych ji chtěl připoutati k své osamocené pouti.“

Lucilce se líbilo toto romantické a zároveň melancholické vyznání lásky. Zapýřila se, sklopila tmavé oči a počala hovořiti o jiných věcech.

Nazejtří pan Arnošt odjel, a jí se zdálo, že prostřed obklopujícího ji lesku je tak osamocena jak on.

Nedaleko zámku skrývalo se v hlubokém lese nevelké jezírko. Od nepaměti dřímaly černé, nehybné vody v úplné samotě, ve stínu věkovitých, mechem porostlých smrků věčného pralesu. Tam nikdy nepronikl sluneční paprsek, vody jeho nikdy se nečeřily větrem, ptáček nezašveholil, muška nezabzučela; sem nezabloudila lidská noha, vysoká stěna na severozápadě, šedými balvany posetá, nikdy neodrážela hlaholu lidských řečí, ba snad ani lidé na blízku rození nevěděli o něm. Pan Chablé v pravdě teprve je odkryl, když kdysi zabloudil v lese. I dal proklestiti a upraviti k němu cestu a vodil k němu cizí hosti jako k památnosti těchto krajin.

K tomuto jezírku odtud často ubírala se Lucilka a trávívala celé hodiny na smutném jeho břehu. Její oči zadívaly se do bezedných, temných vod, její myšlénky zalétaly daleko přes vrcholky spících stromů, v jejichžto hlubokých stínech tak sladce se snilo. Někdy se vracela, až když večer padal, když na nebi hvězdičky se ukazovaly. Přibíhala potom, všecka uhřátá rychlou chůzí; oči se leskly, tvářinky nachem planuly.

A za dvě neděle opět přišel pan Arnošt a přicházel opět, až si řekli, že se milují a že budou svoji.

I počal otec tušiti příčinu častých návštěv mladého továrníka, a nelze říci, že byl by se z nich těšil. Zkoumal povahu nápadníka své dcery i vzdělání jeho, a zdálo se mu, že jeho vzdělání nestojí na stejné výši se vzděláním Lucilčiným. Netajil se tím své manželce, a ta, dávno zasvěcená v tajné tužby dceřiny, vymlouvala mu jeho pochybnosti.

„Věř mi, má drahá,“ pravil jedenkráte, „ta známost nepovede k dobrým koncům. Málomluvnost Jahodova činí na mne dojem strojenosti; je to škraboška, za níž skrývá se jeho nevědomost. Ten člověk a Lucilka nehodí se k sobě, byť i dívka pro samou lásku neviděla mezery, jež dělí oba od sebe. Až skutečný život na dívku pohledne, procitne ze svého snění a uvidí, ach, pozdě se přesvědčí!“

A paní Amalie odvětila:

„Příliš černě vidíš, příteli. Miluje ho, není dobře brániti lásce. A nehodný pan Jahoda není… Každý o něm mluví dobře; je zámožný, přičinlivý — dívce je skoro dvacet let, věru čas, provdati ji. Rci sám, kde najdeš pro ni lepšího ženicha… mezi těmi šlechtici sám víš, že bys ho marně hledal.“

„A přece se bojím, že to nedopadne dobře, že štěstí dítěte vydáváme v šanc… Různost názorů a vzdělání nepřeklene okamžitá, pomíjející vášeň…“

„Příteli, zapomínáš, že nejsi ve Francii. Kdo pohlíží zde tak na svět jako ty? Mluvíš o vášni, na lásku zapomínáš; ta překlene větší propasti… Což naše manželství?… Ty jsi evangelík, já katolička, i tvé děti jsou katolické… nedělila nás širší propast? A vidíš, přece překlenuli jsme ji a žijeme šťastně…“

Bylo nesnadno opírati se těmto důvodům. Podobné rozmluvy mezi manžely se opakovaly, Lucilka taky si zaplakala, cit otcův zvítězil nad jeho nejkrásnějšími zásadami, a když pan Arnošt Jahoda ve vší formě se ucházel o Lucilčinu ruku, byla mu přiřknuta. Pan Chablé si pouze vymínil, aby svatba se slavila až za dvě léta.

„Stav manželský není hračka,“ pravil vážně, „a nežli do něho vstoupí, obě strany musí si vše dobře rozmysliti. Znáte se málo a třeba vám popřáti času, abyste druh druha úplně poznali. Než se spojíte pro celý život, třeba vám vědět, hodíte-li se k sobě, abyste kroku svého nelitovali, až bude pozdě. Kdybyste druh na druhu shledali vlastnosti, jež se vám nelíbí, rozejdete se ve vší dobrotě.“

Pan Arnošt mumlal něco o přetěžké zkoušce, jíž velevážený příští tchán ho podrobuje, a dovolával se jeho milosrdenství vzhledem ke své úplné opuštěnosti a odloučenosti. Ale pan Chablé nedal se obměkčiti.

„Prosím vás,“ pravil, „rcete sám: kolikrát pak jste tu byl? Řekněme dvacetkrát. Kdybyste po celý den, jejž z pravidla trvala vaše návštěva, bez ustání byl rozmlouval s Lucilkou, nebylo vám oběma lze vystihnouti svoje povahy. A kdybyste během dalších dvou let stokrát k nám přišel — což vzhledem ke vzdálenosti vašeho závodu, jenž jest poukázán na vaši přítomnost, jest dosť často — sotva poznáte se tak, jak bych si toho přál, abych byl štěstím vaším jist. Je mi líto, zdá-li se vám tato lhůta příliš dlouhá, avšak trvám se vší rozhodností na své podmínce. Zdá-li se vám nesplnitelná, Lucilka vám vrátí dané vám slovo.“

Lucilka plakala, pan Arnošt se tvářil velmi nešťastným, ale nepomohlo jim nic, pan Chablé nedal se uprositi ani domluvami své manželky.

Lucilce pravil téhož večera:

„Děvče, tobě a matce nebe dalo cit, mně dalo rozum a chladné uvážení. Budeš mi snad děkovat, že jsem nepřipustil, aby krok tak důležitý se učinil přenáhleně. Miluješ ho, dobře! nebudu překážet tvému štěstí, ač jest-li to štěstí, co jím býti pokládáš, ač se obávám — nu, nechci tě zarmucovat. Ty jen sama zkoušej, a, nelíbí-li se ti co, buď upřímná! Život je dlouhý, žel, ho ztratit.“

Políbil ji včelo, objal ji něžně. Bylo mu jí v srdci líto; cítil dobře, že žádá na ní velkou oběť. Nicméně vlastní svědomí ho ujišťovalo, že činí dobře; nepochyboval, že dcera, jsouc bystrého ducha a vychována v pevných zásadách, sezná povahu a duchovní vlastnosti svého ženicha a že po případě se ho zřekne. Jemu se nelíbil, jemu se nezdál vhodným manželem pro drahou dcerku; marně se opíral té myšlénce.

Čas utíkal, roční doby se střídaly, a pan Jahoda, kdy jen mohl, se objevoval v Jezerném. Byl před Bohem a lidmi snoubencem Lucilčiným, a popřána mu největší volnost stýkati se s dívkou. Třeba říci, že nijak nezneužil té volnosti. Byl stále zamyšlen, skoro smuten, ale každé slovo, jež promluvil k své nevěstě, dýchalo nesmírnou, skromnou, oddanou láskou. Lucilka ho stále více milovala, i paní Amalie byla všecka okouzlena jeho chováním. Pan Chablé neříkal ničeho, pouze tu a tam utkával se s ním v hovor o různých vážných předmětech, o politice, o otázkách časových a společenských, o umění a vědě. Pan Jahoda se jevil v příčině té velmi málomluvným, nepronášeje nikdy svého úsudku a tím pilněji naslouchaje výkladům svého příštího tchána. Pokud se týkalo obchodu a průmyslu, býval méně zdrželivý, a co v té příčině řekl, bývalo vždy správné a dobře odůvodněno.

Pan Chablé dotazoval se ho také časem, četl-li tu neb onu knihu, díla známá každému vzdělanci. Taková otázka ze všech nejvíce ho uváděla v rozpaky, zvláště vytasila-li se Lucilka s odpovědí, že ona díla zná. Uznával za dobré vymlouvati se na svou odloučenost od světa a na úmornou práci, jež vyžaduje řízení závodu beze všech pomocných sil.

Lucilka cítila, jak málo se jejímu otci líbí tento nedostatek sečtělosti, i podstrkovala Jahodovi různé knihy, prosíc ho, aby neomeškal si je přečísti. Pan Arnošt ovšem přislíbil, že tak učiní; vracel knihy při své nejbližší návštěvě a prosil o jiné, avšak vrácené knihy nejevily z pravidla nižádných stop, že by kdo v jejich listech se byl probíral, a v rozpravách, jež pan Chablé v příčině četby někdy zaváděl, pan Arnošt jevil se dvojnásobně mlčeliv a upjat.

To Lucilku často nevýslovně bolelo, a jednou mu dokonce řekla bez obalu:

„Vy nerad čtete — o čem pak budeme rozmlouvat po celé dlouhé večery, jež budeme trávit v Sosnovské samotě?“

„Můj anděle! moje světice!“ odpověděl, usmívaje se, „budeme si povídati o svojí lásce, která nemá konce. Teprve uvidíte, jak ožiju, až budete docela mojí. — Ostatně, kdo vám řekl, že nerad čtu? — Nerad mluvím o jiných předmětech než o své lásce a o vaší dobrotě; to je všechno. Moje myšlénky a tužby jsou u vás — co je mi druhý svět, co je mi umění, co věda, co politika?…“

„Ale k vůli otci!“ namítla. „On rád hovoří o takových věcech, a velice by ho těšilo, kdybyste mu trochu vyhověl.“

Ženich slíbil, čeho Lucilka jen si přála. Sliby jsou ovšem laciné zboží.

Paní Chabléové ovšem neušlo, že dívka bývala časem zádumčiva, stísněna. Umínila si, že jí domluví, aby jí pověděla úplnou pravdu.

„Moje drahé dítě,“ pravila k ní při vhodné příležitosti, „stojíš na prahu dlouhého života. Jak si ho nyní zařídíš, takový bude. Buď upřímná, ničeho nezakrývej, nezamlčuj!…miluješ ty svého ženicha? miluješ ho tak, jak ho musíš milovat, abys s ním byla šťastna?…“

„Maminko… já…“

„Dovol mi domluvit. Táži se tě, je-li tvá láska taková, že cítíš, že by ti bez něho nebylo lze žíti, že je ti nade vše na světě, nad rodiče, sourozence, nad tebe samu? Zkoušej své srdce, mé dítě, a odpověz mi podle pravdy. Jsi-li v pochybnostech, věř mi, že to pravá láska není, a bude lépe, učiní-li se konec celému poměru dříve, než bude pozdě.“

Líce dívčiny polily se nachem.

„Co mám říci, matinko?… Miluji ho, miluji ho!“ odpověděla rychle, jakoby chtěla jedním rázem přetnouti hovor, jenž jí byl nemilý, jenž ji uváděl v rozpaky.

Matka jí pohlédla ostře do očí.

„Je to tvoje poslední slovo?… Proč tedy sedáváš zamyšlena?… Věru, netváříš se, jakobys byla dostoupila vrcholu pozemské blaženosti. Jsi jista, že se nemýlíš, že tě nemámí jiný cit?“

„Nemýlím se, matinko. Jsem jista, že ho miluji… nevím, zda nade vše na světě, ku příkladu nad tebe, má drahá… ale to vím najisto, že nad něho nikdo se mi nelíbil…“

Vrhla se matce na šíji, dala se do pláče.

„Má na sobě vady, má je dojista,“ pokračovala; „ale kdo jich nemá? Nejsem slepá, abych jich neviděla… ale přes to miluji ho… a myslím, že ženě přísluší, aby povznesla muže, aby ho šlechtila… že ne, matičko?… Můj cit mi to povídá…“

Matka potřásla hlavou; nepřestala na dceru dorážeti, do duše jí mluviti, ba při jiných příležitostech obnovila své dotazy, avšak výsledek byl stále týž: Lucilka setrvala při tom, že na světě nemiluje nikoho než Arnošta Jahodu a jiného že si nevezme.

Pšenice páně Arnoštova tedy kvetla bez úrazu dále. Hradba zásad páně Chabléových byla neodvratně prolomena; dobrosrdečná matinka za nic na světě nebyla by se štěstí dceřinu opřela, a dcera, inu, dcera ho milovala dále, těšíc se, že pod jejím vlivem se oblomí, že bude takový, jakým si ho přála. Nebylo tudíž nikoho, kdo by se mu byl stavěl v cestu.

A přece pan Jahoda měl jednoho nepřítele v Jezerném, nepřítele, jenž ho z té duše nenáviděl, a tím byl strýček Matěj, týž, jehož pan Haslinger při tabuli poznal v době své návštěvy v Jezerném a jehož oslovovali tu „pane starý“, tu opět „pane hejtmane“.

V čem tato nenávist měla svou příčinu, věru těžko udati. Nepřihodilo se zhola nic, co by mu k ní bylo dávalo právo. Pan Jahoda o ní neměl tušení; při svých návštěvách úplně ignoroval strýčka Matěje, nedobíral si ho, jako činívali druzí, již si na něm brousívali svůj vtip.

Na nepřátelství strýčka Matěje ovšem málo záleželo; strýček Matěj byl prostě směšná osoba a v celku ubožák, žijící z milosti svých příbuzných. Pocházel ze staročeské rytířské rodiny, avšak nezdědil po předcích ani nejmenší stopy rytířského mravu, mimo jakousi směšnou, úplně zvrácenou bojovnost. Byl spřízněn s paní Chabléovou asi ve čtvrtém koleně; jeho otec sám už zchudlý, býval majitelem malého statečku někde na Klatovsku; prodali mu ho, když Matějovi bylo jedva deset let.

Matěj měl dva bratry, oba starší než on; oba se dali na dráhu vojenskou a stali se z nich důstojníci; starší padl jako setník u Jemappes, mladšího stihl v téže hodnosti týž osud u Slavkova. I Matěj měl nastoupiti stejnou dráhu, avšak běda! osvědčil takovou tupohlavost, že ani za oněch dob, kde se nečinily velké nároky v příčině vzdělání důstojnického, nemohli ho potřebovat. V kritické době, kdy bylo pomýšleti, co by z něho mělo býti, nenadále zemřel jeho otec, a chlapce ujali se dobromyslní příbuzní. Byla s ním nemalá potíž. Nemohlť naučiti se číst a psát; po celý svůj dlouhý život toho nedokázal. Otec paní Chabléové přišel na myšlénku dát ho vyučiti sladovnictví. Mělť velký pivovar a počítal při tom snad na to, že Matěj, o jehož poctivosti nebylo lze pochybovati, povede svým časem onen závod. Ale i v tom bylo běda. Matěj sice se vyučil sladovnictví a převzal řízení závodu, ale s Pánembohem, dobré pivo!

Dokud žil otec paní Chabléové, zůstal té doby jediný pan starý šlechtického původu v úřadě svém i přes pochybné pivo, které vařil; však jakmile převzal panství mladý baron, nebylo už místa pro onoho; mladý pán reformoval, opravoval a zlepšoval, a pan starý stal se první obětí oněch oprav. Touž dobou pan Chablé ucházel se o baronesku, nynější svou choť, a Matěj skoro zároveň s ní opustil rodný její zámek, v němž tak dlouho žil a špatné pivo vařil.

Matěj chudák zbožňoval baronesku, dceru svého dobrodince. Byla o patnáct let mladší než on. Když ještě byla děckem, nosíval ji na rukou, zhotovoval pro ni všeliké hračky, běhával s ní po polích a po lesích, nejinak při tom sobě veda, než věrný strážný pes. Když pak dorostla v pannu, on i nadále jakoby jen pro ni žil. Říkal jí „slečno teto“, přestal jí tykati a staral se o ni více než o svěřený mu pivovar.

Baroneska měla velkou zálibu v květinách a panu starému se vidívalo dohlížet celý den na zahradníka, aby ten „pitomý ochlasta“, jak říkával, „nezapomínal na svou povinnost“. Jak následkem tohoto dozírání se vyvedla várka, toť bylo věcí vedlejší. — Čím více den zasnoubení baronesky se blížil — Matěj měl už v kapse výpověď —, tím byl smutnější.

„Což bych tu dělal?“ říkával, „ona opouští zámek, já zde taky nezůstanu.“

Louče se s ní, plakal jak dítě; ona taky plakala.

„Přijdeš ke mně, Matěji,“ pravila, „budeš u nás; Chablé tě má taky rád.“

„Ale pan Chablé nemá pivovar.“

„To je jedno; přijdeš k nám a budeš u nás.“

Ale hned k nim nepřišel. Měl něco peněz, jiní příbuzní mu přidali a oženili ho k tomu s dívkou poněkud zralejšího stáří, která měla několik tisíc věna. Ani nevěděl, jak se to stalo, a najednou byl ženat. Pak mu najali pivovar na jiném panství a: Matěji, starej se, a hleď, jak pochodíš!

Pochodil tak dobře, že za tři léta byl úplně hotov. Žena shrábla, kde ještě co bylo, a utekla mu. Stál sám, nevěda si pomoci. Ukázalo se, že je dosud dítě, ač už se blížil čtyřicítce.

Napadlo ho, že půjde k paní tetě Chabléové. Přišel, přijali ho a od té doby tam zůstal, ač v pravdě tam byl úplně zbytečný. U pana Chablé byl život jako u dvora královského a z Matěje během času se vyklubalo cosi, jako dvorní šašek. Doby Napoleonských válek a zejména rok 1800 probudily v něm vlastnosti duchovní, jež dlouho v něm dřímaly a, probudivše se, založily slávu jeho na všecky časy… — Než, to je jiná kapitola.

Strýček Matěj tedy nenáviděl pana Jahodu, byl by snad nenáviděl každého, kdo by mu byl odvedl Lucilku, které byl právě tak oddán, jako svého času baronesce Amalii, její matce. Dlouho neříkal nic, ale kdysi vida, že to jde do opravdy, nezdržel se již a promluvil takto k dívce:

„Slečno teto,“ — Lucilka mu byla právě tak „slečnou tetou“ jako svého času její matka — „slečno teto, nehněvejte se, ale nemohu si pomoci, musím vám říci, že skláři jsou ničemná, hanebná banda, kterou jsem poznal v roku 1809. Není s nimi nic, nejsou schopni kázně ani poslušnosti, zkrátka, pořádný člověk by o ně neměl zavadit…“

„Ale, strýčku Matěji,“ usmála se dívka, „a což můj otec, vždyť je taky členem toho cechu…“

„Slečno teto, váš pan tatínek má sice sklárny, ale sklářem není; váš pan tatínek je kavalír, ale pan Jahoda je sklář, a proto tak málo se hodí k vám, jako poslední fukač nebo brusič ze závodu vašeho pantatínka. Odejdete-li nám, bude nám tu, jako by slunce odešlo s nebíčka… a pro koho nás opustíte? — pro skláře!“

„Nu, strýčku Matěji… vždyť byste přec nechtěl, abych zůstala do smrti starou pannou…“

„To je tak, slečno teto. Předně se najde někdo jiný, hrabě, kníže… taková krása jako vaše neroste nadarmo. Za druhé, ani kdybyste se neprovdala, až vám bude třicet let, budete paní. Naše arcikněžny jsou paními hned, jak se narodí; proč byste vy nebyla paní ve třicíti letech?“

„Ale, strýčku Matěji, já ho mám ráda a pak… pak taky, abych ti řekla pravdu, mně na tom nezáleží býti paní bez pána; připadá mi takový stav poněkud divným…“

„Slečno teto… tyhle lesy tady a ten divoký lid, jenž v nich žije, vám zvrátil vkus. Je to smutné pro starého člověka, jenž takových věcí musí se dočkat. Od té doby, co jste se tu usadili, tvrdím, že sem nepatříte, že to vypadá, jakoby člověk, nebo řekněme raději, nějaký zlý duch byl zasadil rubíny a diamanty do hlíny místo do zlata. V Praze by bylo místo pro vás… tam se scházívají páni, čemu opravdu se říká páni, a nikoliv taková sklářská holota. Vy jste ještě nebyla v Praze, slečno teto, ale já jsem tam byl, já, s nebožtíkem panem baronem Chodeckým, vaším panem dědouškem, jemuž Bůh dej věčnou slávu… a to jsem viděl, co je krása, nádhera, sláva a dobré bydlo. Na vašem místě bych předstoupil před pantatínka a řekl bych: „Tatínku, já chci do Prahy! Strýček Matěj tam půjde se mnou a bude mě tam střežit jako oko v hlavě. Bydlit budeme na Hradčanech, nedaleko královského hradu, jak na mne se patří. Uvidíme tam knížata a hrabata, a strýček Matěj mi z nich vybere jednoho, a tož nejbohatšího, nejhezčího, nejnadanějšího a nejstatečnějšího! — Ten se hodí pro vás, nikoli takový sklářský pochop, jemuž bych ani já nedal dceru, kdybych jakou měl.“

A strýček Matěj si odplivl.

Lucilka, mluvíc s matkou, sdělila se s ní o této rozmluvě.

„Věru,“ dodala, „kdybych už dávno nevěděla, že strýček Matěj má o kolečko více, dnes bych o tom byla nabyla přesvědčení. Ubohý Arnošt, dostal co pro to!“