Situace na filmovém trhu

Údaje o textu
Titulek:	Situace na filmovém trhu[red 1]
Autor:	Karel Smrž (jako ksž)
Zdroj:	Rozpravy Aventina, roč. 8, č. 10, s. 76–77
Vydáno:	14. září 1933
Licence:	PD old 70

Situace na filmovém trhu není letos nijak utěšená ani po umělecké, ani po obchodní stránce. Kontingentování dovozu značně obmezilo příliv zahraničních filmů evropských a až na malé výjimky zcela uzavřelo přístup filmu americkému, jehož vedoucí činitelé se ani na několika poradách nedohodli s ministerstvem obchodu o podmínkách, které by byly přijatelné pro obě strany. Nedostatek filmů vůbec a nedostatek hodnotných filmů zvlášť by mohl velmi kladně působit na domácí produkci, která již definitivně přestěhovala své výrobní centrum do nových ateliérů společnosti A-B na Barrandově. Vedle tohoto podniku, který po odstranění některých dosavadních technických slabin dosáhne snad dobré úrovně evropských studií, ohlašuje se zřízení druhého velkého ateliéru společnosti Host v Hostivaři u Prahy, o jehož technickém zařízení – a zejména značce zvukové aparatury nebylo však dosud nic určitého oznámeno. Také ředitel Arény, Antonín Fencl, pomýšlí – podle zpráv, které se objevily v denním tisku – na zřízení zvukofilmového ateliéru v Radlicích. Několik výrobních společností, ohlašovaných s velkým humbukem a s mnoha proslovy, bohatšími spíše na působivé fráze, než na přesné vytyčení programu, skončilo buďto vůbec mlčením, nebo novinářskými zaslány, že pan X Y nemá s ohlašovanou společností Z nic společného. Ani deseti ateliéry a výrobními společnostmi se však českému filmu nepomůže, dokud bude – jak se dnes tak často děje – vyráběn nikoli proto, aby byly vytvořeny nové hodnoty, nýbrž jen proto, aby bylo lze na získané kontingentní listy dovézt pět filmů zahraničních. Komise, která bez jakékoli kontroly umělecké veřejnosti uděluje tímto způsobem podprůměrným, nebo bezcenným filmům tuto nikoli malou státní podporu, se tak bezděky stává nikoli spasitelem, nýbrž spíše hrobařem českého filmu. Do této kategorie filmů patří např. Pepina Rejholcová, kterou se po mnohaleté odmlce uvedl W. T. Binovec. Spálil tak za sebou mosty krásné tradice Wetebfilmu, který kdysi založil a v jehož rámci natočil Hamsunovu Poslední radost, Děvče z Podskalí a řadu jiných filmů, kterým nebylo lze upřít hodnoty a snahu. Ještě dál po cestě nevkusu a banality – velmi mírně řečeno – šel jeho tehdejší herecký spolupracovník V. Ch. Vladimírov, který jako režisér uvedl nemožnou veselohru Strýček z Ameriky, volající nikoli o podporu, nýbrž o cenzurní zákaz pro hloupost. Zato jiný z pionýrů českého filmu, Vladimír Slavínský, se uvedl velmi sympaticky filmovou inscenací Wernerovy divadelní hry Právo na hřích, po níž následovala veselohra Olgy Scheinpflugové Okénko. I když tu zůstal ještě hodně dlužen ryze filmovému výrazu, opíraje se příliš o divadelní předlohu, vytvořil dílo, které značně přesahuje běžný průměr domácí produkce, a v němž zejména na Lídě Baarové – a konečně i na ostatních představitelích dokázal, že záleží jen na režisérovi, dovedou-li herci na plátně mluvit bez ochotnického odříkávání, nebo naopak bez falešného divadelního pathosu. Vladimír Slavínský dokončil nyní svůj další film, natočený rovněž podle divadelní hry Olgy Scheinpflugové Madla z cihelny. Svatopluk Innemann se vrátil po plodné spolupráci s Vladislavem Vančurou ve filmu Před maturitou, který byl přijat velmi sympaticky i v Paříži, filmem Písničkář k běžné produkci, jejíž obchodní úspěchy jsou ovlivňovány jinými předpoklady než uměleckými a v níž i při své nepopíratelné rutině se dopustil řady hříchů proti logice zápletek a základním zákonům filmové stavby. Ani jeho pokus o detektivku Vražda v Ostrovní ulici, natočený podle Vachkova románu Muž a stín nepřevyšuje průměr, poněvadž mu chybí napětí a překvapující obraty – tedy základní vlastnosti tohoto literárního a filmového útvaru. Dokončil nyní film U sv. Antoníčka, upravený podle obchodně úspěšné operety stejného jména. J. M. Krňanský zůstal věren i ve filmu Ze světa lesních samot svému typu lidových her, v nichž sice není uměleckých objevů, avšak – a to budiž mu přiznáno ke cti – ani nehorázností a nevkusností. Pracuje právě na dalším svém filmu Divoch, jehož scénář napsal K. Melíšek podle románu M. Křenovského, který vycházel ve Hvězdě. Mac Frič režíroval po kalendářovité Sestře Angelice, která dala příležitost Suzanne Marwille, aby vytvořila dvojitou úlohu dámy z baru a jeptišky, veselohru s nezvládnutelným a věčně v uniformě se pohybujícím Vlastou Burianem, Pobočník jeho Veličenstva. Dr. J. Svára se pokusil ve filmu 1000 za jednu noc vytvořiti jakousi filmovou operetu, aniž dosáhl zdaleka úrovně německých vzorů tohoto druhu filmového zboží. Přispěla k tomu svorně banalita námětu, plného nelogických situací, tápající, neusměrněné herecké výkony, nevtipné dialogy i diletantská režie. Mnohem kladnějším dílem je Mizící svět, pokus o folkloristický film ruského ražení, vytvořený Dr. V. Úlehlou se štábem spolupracovníků. Škoda, že autoři, nemajíce dostatek praktických zkušeností, znehodnotili silný a krásný účin některých nových myšlenek (např. zrychleně natáčené snímky rostoucího obilí) novým a novým opakováním – i tam, kde tento výstižný symbol plodivé síly probouzející se země neměl své vnitřní oprávnění. Také naivní dějová osnova je spíše přítěží, než obohacením vlastního poslání filmu. Do nové sezóny se hlásí asi třicet dalších domácích filmů – tedy počet jistě úctyhodný. Tato kvantita nebude však asi bohužel vyvážena kvalitou, jak ukázal promítaný již film Skřivánčí píseň, zpracovaný podle Kvapilovy divadelní hry Oblaka. Ani jedinečný pěvecký fond Jarmily Novotné nepřinesl úspěch tomuto novému dílu režiséra Innemanna, který jako by byl ztratil i všechnu svou rutinu, a kromě toho se dopustil také několika omylů při volbě představitelů.

Přechodná móda detektivních námětů se projevila několika filmy, stavěnými většinou podle starých vzorů tohoto oblíbeného artiklu. R. Eichbergovy Stíny londýnských nocí s oblíbeným H. Albersem mají jen příslušnou napínavost, vybudovanou místy hodně nelogicky, I. Szekelyho Piráti zlata nevybočují rovněž z průměru, kdežto T. H. Hunterovo Tajemství rodu Lebanonů, jehož předlohou je osvědčený Wallace, dává patřičnou dávku vzrušení bez zamotaného kupení nelogických záhad stůj co stůj. Francouzský detektivní film Jménem zákona je vtipný a napínavý, a nepostrádá ani určitých hodnot uměleckých. Zajímavý anglický film Waltera Forda Římský expres s Conradem Veidtem a E. Ralstonovou, odehrávající se – podobně jako nedávný americký film Šanghajský expres – v mezinárodním vlaku, prokazuje vtip i bystrý filmový smysl režisérův, i když nevyužívá plně tohoto ojedinělého prostředí. Jiný film britské produkce, Karneval, je novou variací věčného tématu „Směj se, paňáco...“, pořízenou s velkým nákladem. Křečovitá divadelnost herecké interpretace vynucuje však v hledišti často smích právě v nejtragičtějších okamžicích děje. Zvukové zpracování Tří mušketýrů, inscenované H. Diamantem-Bergerem, který natáčel již němý film tohoto jména, trpí rovněž přemírou divadelnosti. Ze sovětské produkce, která je nyní u nás celkem ojedinělá, jsme viděli Stabovojův ukrajinský film Tragedie dvou dnů, příběh z občanské války v Ukrajině, dobrý Ekkův film Cesta do života a Fjodorovy Zápisky z mrtvého domu se skvělým hereckým typem N. P. Chmeljova, ale neúměrným zvládnutím látky. Také po zvukové stránce nemá tento film technické dokonalosti produkce evropské. Nezapomínejme ovšem, že tu vesměs jde o filmy starší, a že jistě i v Rusku a Ukrajině doznala zvuková technika zdokonalení, jako na celém světě. Z filmů, které vědomě přinášely nové hodnoty, je třeba jmenovat Czinnerovo dílo Zasněné rty se skvělým hereckým výkonem křehké E. Bergnerové, jejíhož partnera dokonale interpretoval Rudolf Forster. Také film Z deníku lékařky, jehož scénář napsala Thea v. Harbou, se pokouší ryze uměleckými prostředky o řešení jednoho z nejožehavějších problémů dnešní doby, který zpravidla figuruje ve zprávách ze soudní síně jako § 144. Dva hodnotné filmy jsou těženy z motivu války. Ucického Muž beze jména líčí tragédii zajatce, který ztratil při plynovém útoku paměť a po svém návratu zjistí, že jeho žena patří už jinému, a Země nikoho, prvý doslova protiválečný film, ukazující na úseku života čtyř vojáků různých armád, ztracených v zapomenutém zákopu, nesmyslnost krvavého vraždění. Na plátna kin se také – kupodivu bez cenzurních škrtů – dostala skvělá, ironická Pabstova Žebrácká opera. René Clair se představuje svým 14. červencem, pojmenovaným zdejší půjčovnou Paříž miluje a jásá, filmem, který nese všechny typické prvky tohoto milence Paříže, který se dovede tak usměvavě zamýšlet nad osudy svých figurek. Jeho Slaměný klobouk, stavící zrcadlo před život na sklonku XIX. století, se stal bezděčným vzorem vtipnému filmu režiséra Kordy Dáma od Maxima, těžícímu neodolatelnou komiku z věrné rekonstrukce světa, jaký byl roku 1900. Úspěch tohoto díla ukazuje, že dobré francouzské filmy najdou u nás vždy své vděčné obecenstvo a že nahradí i úbytek produkce německé, který bude jistě na našem trhu vyvolán změnou politických poměrů v Říši.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Otištěno v rubrice Film, název odvozen z úvodu článku.