Silvia Pellika úvahy o vlasti a vlastenectví

Údaje o textu
Titulek:	Silvia Pellika úvahy o vlasti a vlastenectví
Autor:	neuveden
Zdroj:	Beseda, 5. 10. 1863 Dostupné online: [1], [2]
Licence:	PD anon 70
Související:	Autor:Silvio Pellico
Související články ve Wikipedii: Silvio Pellico

Znamenitý vlaský básník Silvio Pelliko narodil se roku 1789 v Saluzzo v Piemontsku z rodičů měšťanských. Jeho otec, jenž byl též co lyrický básník získal si jméno, měl v Piněrole přádelnu na hedbáví, a v místě tomto byl Silvio vychován. V 16. roku svého věku odešel za příbuzným do Lyona a na Vlachy už skoro zapomněl. Tu čta Foskolovu báseň „I sepolcri“ pocítil s takovou mocí lásku k vlasti, že ihned do Italie se navrátil. Za nějaký čas stal se vychovatelem synů hraběte Luidži Porro Lambertenghi v Miláně, v jehož domě shromáždívali se nejznamenitější muži domácí a nejvzácnější cizinci. Smutnohrami „Laodamia“ a „Frančeska da Rimini“ dobyl si čestného místa mezi vlaskými básníky. Žil v přátelském spojení s mnohými vlastenskými učenci a s jinými svobodomyslnými spisovateli, kteří horlivě pomáhali mu v jeho plánu, působiti totiž v novuzrození Italie podporováním vědeckého vzdělání. Tak povstal časopis „Il končiliatore“, pro jehož svobodomyslný směr Pelliko, rovněž jako mnozí jiní přátelé jeho, r. 1820 jest zatčen a uvězněn. Na počátku r. 1821 odvezli ho do Benátek, a zde zavedeno s ním trapné vyšetřování. Příštího roku přeložen jest do vězení na ostrově San-Michele u Benátek, kde už přítel jeho, básník Marončelli, úpěl. Veřejně s lešení na náměstí Benátském čtli soudcové oběma přátelům rozsudek k smrti, kterýž potom císař změnil Marončellimu v 20leté, Pellikovi v 15leté vězení na Špílberku. V měsíci březnu r. 1822 oba tam jsou odvedeni a v podzemních žalářích každý zvlášť jest uvězněn. V prvním roce nedostávali než vodu a chléb, neměli postele, tak že v druhém roce Pelliko den ode dne více slábnul a se spadal, a v měsíci lednu 1823 upadl v těžkou nemoc a musel býti jako špitálník ošetřován. Péčí žalářníkovou znenáhla se zotavil, a když byl opět onemocněl, stal se Marončelli jeho druhem a opatrovníkem. Ale od roku 1824 byla vazba pořáde tužší: věznům nebylo dopřáno více ani pera ani knihy, a Marončellimu učinila se na koleně boule, pro kterouž po devíti měsících musel si dáti uříznouti nohu. Konečně 1. srpna 1830 oba přátelé dosáhli svobody, a Pelliko velmi krásně popsal potom toto své desítileté utrpení. Duch jeho stal se od těch dob smutným, a zdraví jeho podkopáno docela. Jedna markýzka v Turině nabídla mu ve svém domě útočiště a on přijal je co tajemník její. Mimo básně dramatické složil v novějším čase též jakýsi morální katechismus o povinnostech muže, jejž K. Štefan nedávno i na český jazyk byl vyložil. My na ten čas vyjímáme níže položené dva články, o nichž aby zvláště dorůstající mládež přemýšlela, důrazně na srdce jí klademe.

I. Láska k vlasti.

Všechna hnutí srdce, která spojují člověčenstvo mezi sebou a vedou je k ctnosti, jsou ušlechtilá. Nedbalec a nestoudník, jenž má tolik lstivých výmyslů proti všelikému šlechetnému citu, stavívá na odiv lidumilství, aby potlačil lásku k vlasti.

Říká: „Mou vlastí jest svět; kouteček, v němžto jsem se narodil, nemá práva k přednosti, pokud nemůže převýšiti cenou tolik jiných zemí, kde se žije rovněž tak dobře anebo lépe; láska k vlasti není nic jiného než jakýsi způsob sobectví, společného jisté třídě lidí s tím účelem, aby se oprávnili nenáviděti ostatek člověčenstva.“

Příteli můj, nebudiž hříčkou tak ničemné filosofie. Povahou její jest lehce si vážiti člověka, popírati jeho ctnost a nazývati klamem neb pošetilostí aneb převráceností vše, co jej povznáší. Nakupiti velkolepých slov na potupu některého velmi dobrého záměru, na potupu nějakého podnětu pro společenské dobré, jest uměním snadným ale opovržlivým.

Nestoudnictví a nedbalství chová člověka v blátě; pravá filosofie jest ta, která hledí vyvléci jej z něho; ona jest zbožná a ctí lásku k vlasti.

Jisto jest, i o celém světě říci můžeme, že jest vlastí naší. Všichni národové jsou částkami jediné nesmírné rodiny, anaž pro svou rozsáhlost nemůže řízena býti vládou jedinou, jakkoli má Boha za nejvyššího pána svého. Zírání na tvory druhu našeho jako na rodinu jedinou slouží k tomu, by nás dobromyslnými učinilo k člověčenstvu vůbec. Avšak náhled takový neruší náhledův jiných rovněž tak spravedlivých.

Jest i to věcí skutečnou, že člověčenstvo dělí se na národy. Každý národ jest ouhrnem lidí, jež náboženství, zákony, mravy, totožnost jazyka, původu, slávy, utrpení, naděje aneb, ne-li všechny, tedy většina těchto živlů spojují zvláštním soucitem. Nazývati tento soucit a souhlas stykův mezi členy národa vespolným sobectvím bylo by tolik, jako kdyby zarputilost satyry (mravokárná báseň úštěpná) zlehčovati chtěla lásku otcovskou a lásku synovskou, líčíc ji za spiknutí mezi každým otcem a dětmi jeho.

Připomínejme sobě vždy, že pravda jest mnohostranná, že z citův ctnostných není jediného, jehož by pěstovati se neslušelo. Může některý z nich, když stane se výhradným, státi se škodlivým? Nestaniž se výhradným a nebude škodlivým. Láska k člověčenstvu jest věcí výbornou, avšak nesmí´vylučovati lásku k rodišti; láska k rodišti jest věcí výbornou, avšak nesmí vylučovati lásku k člověčenstvu.

Hanou budiž duchu mrzkému, který si nelibuje v rozmanitosti tužeb a pohnutek, jichž nalézti může mezi lidmi posvátný pud sbratření, vzájemnosti ve cti, pomoci a ušlechtilosti!

Dva cestovatelé evropští setkají se na druhé polovici zemské koule; jeden narozen v Turině, druhý v Londýně. Jsou Evropané; tato vespolnost jmene způsobí jakousi pásku lásky, jakési, řekl bych, vlastenectví a tudíž jakousi snahu v prokazování si dobrých úsluh.

Viz jinde několik osob, které se namáhají, aby si rozuměly; nemluví vlastně tím samým jazykem. Nevěřili byste, že může býti vlastenectví mezi nimi. Mýlíte se. Jsou to Švýcaři, tento z kantonu vlaského, onen z francouzského, jiný z německého. Totožnost pojidla politického, ježto jim dává ochranu, nahražuje nedostatek společného jazyka, podněcuje jich a pobádá, aby přispívali šlechetnými obětmi k dobrému vlasti, anaž nesplývá s národem.

Viz v Itálii aneb v Německu jiné divadlo: lidi žijící pod rozličnými zákony a stavší se tudíž rozličnými národy a tím způsobem nucené bojovati druh proti druhu. Avšak mluví aneb aspoň píší všickni tímže jazykem, ctí předky společné, honosí se tímže spisovnictvím, mají vkus podobný, vzájemnou potřebu přátelství, shovení a útěchy. Tyto pohnutky činí je mezi sebou velmi laskavými, velmi povzbuzenými k zápasům šlechetným.

Láska k vlasti, i když se obrací k zemi rozsáhlé i když se obrací k zemi malé, jest vždy citem šlechetným. Není částky národa, která by neměla své zvláštní slávy: knížat, kteří jí zjednali mocnost poměrnou, více méně značnou; pamětihodných činův dějinných; zařízení dobrých; měst důležitých; jakéhosi čestného rázu vládnoucího v povaze; mužův proslavených odvahou, výtečností politickou, uměním a vědami. V tom spočívají tudíž i pro každého důvody, aby miloval s jakousi větší oblibou rodný kraj, rodné město, rodnou ves.

Avšak hleděno budiž, aby láska k vlasti jak v nejširších kruzích svých tak v nejužších nezáležela v marné hrdosti, že zrozen jsi v té a takové zemi, tudíž aby nezáležela v chování nenávisti proti jiným městům, jiným krajům, jiným národům. Vlastenectví neshovívavé, závistivé, zbujnělé, na místě co by ctností bylo, jest vadou.

II. Pravý vlastenec.

Abychom milovali vlast pravým, vznešeným citem, musíme nejprve sebou samými dáti jí občany, za něž by se zarděti nemusila, kterýmiž by i honositi se mohla. Pohrdati náboženstvím a dobrými mravy i milovati důstojně vlast jest věcí tak neshodnou, jako neshoduje se býti důstojným ctitelem milované panny a nepomysliti, že jest při tom povinnost býti jí věrným.

Lehce-li člověk si váží oltářův posvátnosti manželské, slušnosti, rozšafnosti a volá: „Vlasti! vlasti!“ nevěř mu. Jest to pokrytec vlastenectví, jest občan velmi špatný.

Není dobrého vlastence než člověka ctnostného, člověka, který zná a miluje všecky své povinnosti a vynasnažuje se, aby jich následoval.

On nikdy nespolčí se ani s pochlebníkem mocných ani se zlomyslným nenáviditelem vší nadvlády; býti otrockým i býti neuctivým jsou stejné přílišnosti.

Je-li v úřadech zeměprávných, vojenských neb občanských, není cílem jeho vlastní obohacení, ale ovšem čest a prospěch knížete a národa.

Je-li občanem soukromým, jsou rovněž čest a prospěch knížete a národa nejvřelejším přáním jeho, a on nečiní ničeho, co by jim na odpor bylo, ba spíše koná seč jest, aby k obému přispěl.

On ví, že v každém společenstvu jsou zlé řády, a přeje si, aby byly napraveny, avšak děsí se zuřivosti těch, kdo by je napraviti chtěli loupeží a krvavou mstou, poněvadž ta jest strašnější a smutnější než zlí řádové.

On ani nevzbuzuje ani nepodněcuje sváry občanské; on jest i příkladem a slovem, pokud může, krotitelem rozkvašených, příznivcem shovení a míru. Nepřestává býti beránkem než když vlast, jsouci v nebezpečenství, potřebuje obrany jeho. Tu stává se lvem: bojuje a zvítězí, anebo umírá.