Sestry/8.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: 8.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 157–160.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Byl spanilý červencový den. Ve svátečním lesku leželo město i okolí. Nohy pod Cecilií jen hrály, když po boku Hradeckého, zavěšena v loket jeho, po mostě kráčela. Hlava její točila se v radostné pýše po nebi, jakoby celému světu říci chtěla: „Vidíte mne šťastnou?“ — Brzy opět klonila se k prsoum, by se uchýlila do vnitřního světa, kterýž byl nový a cele jiný nežli starý zevnější.

Hradecký chtěl najmouti fiakra.

„Ne, ne!“ prosila dívka. „Já vyšla s vámi, abych se napojila na prsou přírody, abych ztrávila několik hodin s vámi, ale ne, abych se zabednila do vozu.“

Šli pěšky. Veselá, rozčilená mysl vyvedla je z brány; ale zpovolna přicházelo v srdce jejich jakési posvátné ticho.

Vedli se za ruce. Nemluvili, ale prouděním krve a jemným stiskáním — zdálo se — přelévaly se bytosti jejich jedna do druhé. Nemluvili, ale rozuměli si, ano právě tím mlčením přicházel smír a pořádek v jich obapolné pocity.

Tak šli vedle sebe osamělou polní cestou, jakoby jíti měli na věky.

„To bláhové živobytí lidské!“ promluvil konečně Hradecký, jakoby byl v labyrintu myšlének k nějakému konci dospěl. „Kde bych se byl toho předevčírem nadál, že dnes takto po boku vašem půjdu! Já byl sice dosti slabý, že jsem se dal postrašiti; ale hlas důvěry byl přece silnější a utišil pochybnost po tuhém zápasu.“

„Já vám nerozumím,“ řekla Cecilie, a kroky své zastavivši, pohledla na něho s dětinským usmáním.

„Emilie mi psala, že se někdo o vás uchází,“ řekl Hradecký pološeptem a srdce jeho začalo nepokojně tlouci.

„O mne? Snad jste nemyslil — tak jako vy — Emilie —?“

„Ano, myslil jsem — a tak to bylo psáno, a bázeň padla na mne, že vás na věky ztratím.“

A třesoucíma se rukama držel plamenně se uzardívající dívku za obě ruce. Ona pozvedla očí svých, a dvě velké perly zaleskly se jí na dlouhých brvách.

„Jak můžete něco ztratit,“ ptala se ho konečně jako mezi blahostným pláčem a smíchem, „co se vám oddalo se vším životem, s každou částečkou duše, se vším přáním, se vším pomyslem? Či myslíte, že je pod tímto širokým nebem, co by souhlas dvou srdcí porušiti a démantový svazek dvou spřízněných duší pokaziti mohlo? Já založila na vás víru v důstojnost člověčenstva, a ta nesmí zahynouti, leda bych v rakvi sama ležela!“

„Cecilie! — anděli!“ zvolal Hradecký, prudkým letem dívčí obrazivosti a křišťálovým výlevem nevinného srdce uchvácený, a ovinuv ruce okolo štíhlého tílka, přivinul ji k prsoum. A ona ležela v objetí jeho a ztěsna se vinouc k prsoum jeho, hlasitě plakala.

„Cecilie!“ zvolal zase Hradecký, blahostně trnoucí nad její vášnivostí — a zvednuv hlavu její k sobě, líbal uslzené oči její. „Cecilie — upokoj se!“

Ona zavrtěla prudce hlavou.

„Nech mne, nech mne! To leží v prsou mých, a chce nyní ven, jako dorostlý opeřenec, aby zapěl píseň radostnou. Když jsi u nás mluvíval ve sladkém zápalu o drahé vlasti, chtěje Emilii potopiti ve hravé vlny svých spanilých snů: ach, tenkráte se začala napájeti a síliti duše má svatým pocitem, a obraz tvůj mi tanul na mysli jako tvůrce mladého ducha mého, a já se ti zasvětila věčnou oddaností. — Tak — teď je to venku!“ zvolala najednou s andělským úsměvem v planoucí tváři, a ruku na prsa tisknouc, zhluboka si oddechla. „Teď jste to slyšel — a víte, co o mně souditi.“

A vesele, jakoby se jí byla nějaká hříčka povedla, hopkovala po těch slovech pěšinou ku předu; Hradecký spěchal za ní; ona ale dala se do běhu, hlasitě se chechtajíc, a když viděla, že již neuklouzne, obrátila se a tleskala rukama, jako by byla kdo ví co moudrého vyvedla.

Hradecký ji nemohl pochopiti, a hluboká úcta naplnila jej před tou původně čistou bytostí.

„Kdyby tu naši lidé jenom již byli!“ švitořila nyní plna živosti. „Já se těším na Emilku! Ta bude koukati! To jste ale také moudře vyvedl, že jste dříve nic nepsal a zrovna jako hotový ženich s nebe spadl. Tím radostnější překvapení.“

A zase nemohl ji Hradecký pochopiti! —

Konečně se dostali do Hvězdy, ale společnost tu ještě nebyla. Libě páchnoucí obora zvala je pod svou zelenou stinnou oponu. Po cestě v předpoledním parnu bylo sladké odpočinutí v lesní osamělosti.

Hradecký upadl v hluboké mlčení. Stáltě na rozcestí a nevěděl, kam se obrátit. Emilie, Cecilie, slib a budoucnost — to bylo čtvero proudů sobě odporných myšlének a citů, ježto se přepodivně křížily.

„Co je vám?“ ptala se Cecilie plna laskavého účastenství.

„Cecilie!“ zvolal tento, vyrvav se z hlubiny svých nesnází, „čeho se mám nadíti?“

„Jak to?“

„Smím blaha svého zlatý chrám v hloubi srdce tvého založiti?“

„Já vám nerozumím.“

„Já otevru knihu srdce svého před Emilií — jak jest nyní psána, list za listem; ona pak nebude moci požadovati —“

„Hradecký! — Hradecký!“ zkřikla Cecilie, i vstala rychle a postavila se před něj se sepnutýma rukama. „Kam to zabluzujete? Jáť myslila, že budu mezi vámi státi jako smířlivý anděl, že budu vyrovnávati neshodnosti mezi vašemi dušemi — a nyní bych snad měla sama kamení na cestu metati, o něž by se rozrazilo blaho dvou srdcí, jež miluji? Hradecký — co vám to napadá? Jak může v tak ryzém, tak čistě českém srdci něco vzniknouti, co by vypadalo jako poskvrna? Pryč, pryč s tou myšlénkou, a kráčejte s pevnou, obnovenou důvěrou k tomu cíli, k němužto vám cestu ukazuje dávný slib. Jen doufejte a nezklamete se! Tak jsem já si to myslila, a jinak nikdy. Vás po boku jejím a sebe u vzdálenosti, u drahé matky, dokud bych jí oči nezatlačila. Proto by přece bydlila duše má u vás — okolo nás všech vinul by se tajný magický kruh, a štěstí moje vykvétalo by ze štěstí vašeho.“

Jako z pozemské schránky své vymknuta, vztyčena k nebesům, pronesla dívka slova tato ve sladkém blouznění. Hradecký žasnul nad její výsostí a stál jako němý, zabrán v její pohled.

„Slib mi to, drahý příteli!“ mluvila dále a chopila jej za ruku, „sice nebude pokoj v duši mé. Aj, což to necítíš, jak nevýslovně vysoko se vzneseš, an k Emilii přistoupíš a řekneš: Nyní jsi moje na věky!“

A Hradecký tiskl ruku její — a lehce, jako nebeským plamenem očistěné bytosti, kráčeli pak naproti domácím. Cecilie byla radostná jako plesající vítěz.

Emilie se Hradeckého skoro lekla, a oči její přeletovaly zpytavě s něho na Cecilii; ale břemeno prsou jejích rozplynulo se v lehýnkém, radostném vzdechnutí, když ho sestra s hlubokou poklonou celé společnosti jakožto skutečného vrchnostenského právníka a slečnu Emilii Olešovskou jako nastávající paní právníkovou představila.