Sen duše

Údaje o textu
Titulek:	Sen duše
Autor:	Jiří Orten
Zdroj:	ORTEN, Jiří. Dílo Jiřího Ortena : Poesie. Praha : Václav Petr, 1947. s. 401–405. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

1.

Sním smutek milenců,
jímž tady voní věci,

plášť, pod ním objetí
a věčně stejnou hloubku,

zrak slepý pojednou
jako byl před zrozením,

klobouček na stranu
a nohy olověné,

jakýsi prapor vlá,
má jenom jednu barvu,

má jenom jeden směr,
a praporečník zmizel,

jak by se slehla zem
pod slávou nemocnými,

jako by oceán
byl zase koncem všeho,

jako by tajemství
bylo již vysloveno,

jak bys, ženo, ty
vedla nit do vesmíru

a vrata zašila,
kterými duše chodí,

jako by musili
být naši mrtví s námi,

s námi se rozpadat
a s námi umírati,

s námi se do noci
skrývati před bolestí

s námi se procházet
po lukách zim a hladu

a s námi na loži
nalézat střepy ze snů,

s námi, ach, s námi bdít
v nesmírném probuzení,

jako bys, ženo, ty
přežila ústí krve

a za nás dala se
pro lásku ukřižovat

do ztráty mateřství
jež nejtěžší je smrtí,

do ztráty bez ňader,
bez klína, bez závrati,

bez jisker pochodů
a bez rozkoše tání,

do konce utíkat
za touhou neviňátek,

za smutkem milenců,
jímž tady voní věci.

2.

Sním, jaká zimnice
pojednou světem chvěla.

Stanice, stanice,
kterými projížděla!

Nejtěžší kožichy
si dívky oblékaly,

sníh padal do pýchy,
sníh bodavý a malý,

sníh mužům navlékal
šat zmrzlý od prosince

a dotýkal se skal
a plakal po mamince.

Sním něhu zemřelou,
sním dětí srdce pustá,

sním melodii zlou
a oněmělá ústa,

sním tělo, kterým jsem,
vztahuji po něm lehce

jak matka za otcem
jenž žít ni umřít nechce,

své noční ruce z trav,
jež, náhle viditelné,

zhmotněly pro pozdrav,
který se k srdci velne

a touhu vrátí mu
i prudkou bolest její

a zase do rytmu
se dny mé s krví slejí,

široce, široce,
jako když mraky plynou

na štědré vánoce
a stíní nad krajinou

vše, čeho lze se bát
i mimo čas i v roce,

budou se kolébat
široce, přeširoce

a tiše poplynou
tam, kudy musí téci,

do smutků milenců,
jímž tady voní věci.

1. XII. 1940.