Selské ballady/Matyáš Ulický

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Matyáš Ulický
Podtitulek: (1627.)
Autor: Jaroslav Vrchlický
Zdroj: VRCHLICKÝ, Jaroslav. Selské ballady
Online na Internet Archive
Vydáno: Praha, Ed. Valečka 1885
Licence: PD old 70

Matyáš Ulický stál již před popravou
s nachýlenou skrání, s obnaženou hlavou,
s které sedřeli mu cihlou pomazání;
v očích vytřeštěných žehlo jemu plání,
rety cukaly se jako v divé křeči,
zmatenou se ob čas zachvívaly řečí,
slova to jen kusá, křiky utlumené.
Náhle jako bouře když se bradly žene,
přes kořeny kmenů, přes balvany chvátá,
začal mluvit k lidu, co holomci kata
chystali své stroje: ten hle zkoušel palcem
sekery své ostří, ten jsa dobrým znalcem
provaz měřil okem, zdali snese tíži,
k skřipci až ho připnou od paty ku kříži.

— Ať jen vymluví se, kat děl, však juž tipec
napraví mu kolo, panna, boty, skřipec.

A kněz mluvil k lidu na valech i v bráně:

„Matyáš Ulický, zbožný sluha Páně,
že jsem nemoh' déle vidět selskou bídu,
že jsem z čisté lásky pomoci chtěl lidu,
že jsem zavésti chtěl pravou říši Krista,
kde se rovnost stavů, bratrství všem chystá:
pány jat a souzen, vydán na mučidlo,
vyprávím teď světu, co mé oko shlídlo
v bezdnu těžké dumy a co vidím ještě,
co ten brousí meče, co ten chystá kleště.“

— Jen ho nechte, kat děl, naposled on šílí.

„Sestoupil jsem ke dnu, tam kde duše kvílí,
veden okem ducha octnul jsem se v pekle,
Hospodin jež chystal panské luse vzteklé,
mučitelům lidu, zpupným násilníkům,
náhončím jich, katům, popům, námezdníkům.
A má duše plesá a má duše jásá,
okovy své vazby květným pýřím střasá,
neb panského pekla strašlivé ty divy
podaly mi důkaz, bůh že spravedlivý,
co dnes panstvím, slávou, bídou že je příště.—“

— Jakže, praví soudce, ještě s popraviště
má lid bouřit k vzpouře? V bubny udeříme,
jeho zpupný hovor vřavou přehlušíme. —
„Jen ho nechte,“ hejtman s úsměvem dí městský,
kdožby něco dáti moh' na ten žvást dětský?
každý ví, že blázní. —

     A kněz počal znova;
jako těžké kroupy byla jeho slova,
když se sypou s mračen, mlátí do obilí,
byla plna pravdy, přesvědčení, síly:

„Vejdu v černou bránu temné klenby skalné,
slyším hádky, zmatky, stesky, vřesky žalné;
kolem slzy lidu, které od pravěku
prolity kdy byly, zhoustly v kalnou řeku,
a ty vzdechy lidu, v tom co panstvo hýří,
klenbou valily se jako netopýři,
věčnou nesouce se k bohu obžalobou:
lidu bídou, hladem, utrpením, mdlobou.

Brodím se tím bahnem a tím vzduchem vzdechů,
stoupám ďábelského dále do pelechu,
duch mne chyt' jak druhdy chytil Habakuka,
ukázal mi všecky panstva bědy, muka,
všecky jejich tresty, mučidla a hloží,
háky, kotle, šrouby, celou pomstu boží,
divné, prapodivné ukázal mi věci.

Nejdříve mne vedl ku obrovské kleci,
která zamříženě z černé skály zela.
Ta vám byla potvor divných plna celá:
v jedné směsi, v jednom reji, v jednom klubku
točily se, řvaly jak psi do náhubku,
přihlédl jsem blíže, kousali se dravci,
v kalu rousali se písaři a správci,
důchodní a vrchní, panští mušketyři.
V jednom kole v kleci běhají a víří,
skáčou jako štvaní od podlahy k stropu,
chytají své hlavy v sítě vlastních copů,
které jako jehly, kamkoli se točí,
šlehají jim v tváře, šlehají jim v oči.
Upadají při tom vlastní přes kordiska,
přes hole a biče. Chasa tato vříská,
prská, slintá, cintá, rozplývá se pláčem,
neb nad nimi Satan stoji s karabáčem;
švihne a ta chasa tančí v jedné změti,
švihne a ten chumáč copů k výši letí,
švihne a to klubko noh a lýtek padá
nahoru a dolů, věčný kruh a řada
v hněvu, řevu, stesku, vřesku, smíchu, žalu,
vstává a se boří vlastních do výkalů.“

— Bude třeba dvojí rozžhaviti kleště,
praví hejtman, nechte, at dál mluví ještě!

„Duch mne vedl dále a tu v kruhách spjaty
já zřel na mučení lidu svého katy;
duch je volal jmeny, jak psi zaskučeli,
mnohé sám jsem poznal, kteří tady dleli.
Tu Ploškovský Adam, tam Lorecký z Lkouše
v šílenství a žalu vlastní ruce kouše,
pan Lev z Rožmitálu seděl celý nahý,
vosám vydán v pospas podél černé dráhy;
pak jsem viděl stranou, jak Štěpána Šlika
sedmnáct černých čertů z kůže dře a svlíká,
za to, že lid musil vyznat a se káti,
že jen ďáblem sveden začal v boj se hnáti.
Byl tam jeden opat z Vysokého Mýta,
jak míč z rukou ďáblů až ke stropu litá,
se svým velkým břichem míč byl věru dobrý.
Zřel jsem čtyry čerty veliké jak obry,
cosi v stínu skály kutili tam s chvatem:
těžkou měli práci s panem Kolovratem,
obilí mu cpali v jícen na věrtele,
to, jež na sedlácích vydřel. Bez fortele,
špatně dělali to v jeho věcí muku.“

— Nuže, nyní pravou utněte mu ruku!

Sekera se mihla, špalek v krvi ploval,
ruka padla k zemi — kněz však pokračoval:

„V středu lomu velký, žhavý kotel kyne,
pěknou lázeň máš tam, pane Wallenštýne!
Redern stojí vzadu, ďábly komanduje,
by jen přikládali dál, je persvaduje,
ve kotli to syčí, praská, stená, mlaská,
kolem křepčí v tanci pekelnická cháska.
Dál jdu, těžce v kostech brodím se a štěrku.
Divný trest tě čeká, pane z Wartenberku,
za to, že jsi lidu tančit zapověděl
posvíceni slavit i muziku neděl,
tři sta čertů nyní na pekelné basy
hraje k tanci tobě, vstávají ti vlasy,
každý tón je žhavým do řežava drátem,
propíchá ti mozek, trhá uši chvatem
a když běsů chechtot dodělá se konce,
fagoty a dudy, housličky a zvonce
začnou od podlahy a tvé nohy samy
vrtí se a klátí. Aj, tu dobrý známý
Jičínský tu hejtman Taxis —“

     Nedořeknul,
do druhé mu ruky katan právě seknul,
sekera se mihla, špalek v krví ploval,
ruka padla k zemi — kněz však pokračoval:

„Nejen dávné katy zřím, i katy příští,
stoji tam jak tady já na popravišti,
Nestačí tu kotel ani muky všecky,
jaké zasloužil by statkář Kostelecký.
Za nehty mu ďábli zarážejí v smíchu
žhavé tenké dráty, bratru jeho, mnichu,
druzí páří břicho a z Kalenic paní
žhavou týči v jícen vráží při snídaní,
žhavou týči druhou vráží ku obědu,
žhavou týči třetí Satan ku posledu.
Dál jdu — ďáblů spousta jakýs pytel válí
přes pařezy, strže, pahýly a skály,
z pytle nářky znějí, kletby, lání sterá.
Co to valchujete?
     — Pana Lamingera!
sklepeme ho cepy zašitého v pytli —
a než obrátí se, juž ho drápy chytli,
do vody jej vrhnou, vyperou jej chutě,
na rošt pak jej vrhnou na pekelné kutě,
aby osušil se, po Chodovsku k tomu na dudy mu hrají.“
     Náhle hlasem hromu
hejtman rozkazuje: Na skřipec s ním, braši,
ztuha přivažte jej, nežli se nám splaší,
snad mu na tom loži přece
zacpem hubu!

Provazy se vzpjaly. Hra koleček, zubů
začla pracovati. Ulický však
stále
vidění své hrozné rozvinoval dále.

Ve smrdutém bahně potí se a vaří
hezky na hniličko páni kommisaři,
kteří vyšetřují živelní vše škody,
spory o mezníky a vše nepohody.
Ti mezníky s chvatem na svých nosí zádech,
až pot s čela proudí jim ve vodopádech,
ti těžkými pluhy přikrajují meze,
jiné vodí čerti žhavém na řetěze;
jiným láhve vína otloukají nosy,
z broskví daných v ústa vyletují vosy,
pavouci jim hnusní v prsteny se věší,
druhdy na kočárech, nyní bědní pěší,
v močálech se vláčí, písčinami v pláči,
tlum jich břede bídný dál tou tlamou dračí.

Z jednoho tu koutu zní to: Běda! Běda!
V středu samých ďáblů lítá hrabě Breda,
ubožák je nahý, do kola se točí,
ďáblův tlum jej švihá důtkami, jak skočí.
A ty důtky z ženských spletené jsou vlasů,
neb ten vilník chytal mladou, dívčí chasu,
sedláci když platit nemohli mu daně,
dívkám vlasy střihal, prodával a za ně
uhražoval ztrátu, již měl na desátku.
Teď těch ženských vlasů chycen na oprátku
a z těch ženských vlasů bičován je biči.
Oj, to divoký hon. litá to a fičí
přes hlavu a pléce, přes stehna a boky
a pan hrabě při tom dělá divné skoky,
podobá se kozlu, který zahradníkem
dopaden byv křepčí mezi zelím s křikem.
A ty ženské vlasy, ty jsou jako zmije,
každý kolem těla se jak oheň vije,
a ty ženské vlasy, ty jsou plny jedu,
a pan hrabě plný ran je, modřin, vředů,
na které se slétá much a strečků vřava,
hnis juž k zemi teče. Honba neustává."

— Což juž nepřestane, hejtman křičí, jděte,
jazyk jedním rázem jemu vytrhněte!

„Věčný Hospodine,“ Ulický řve, běda,
a pahýly rukou v krvi k nebi zvedá,
„vidím tvoji slávu, vidím skrze mraky
andělů tvých davy, perutěmi zraky
hvězd zářivou třísní soucitně mi cloní,
slyším divý dusot ze zjevení koní,
jedou na tyrany, k pomstě svaté pílí,
číši zmaru, trestu, krve k zemi chýlí
na ty vaše zámky, na ty vaše hrady,
na pelechy hanby, krutosti a zrady;
slyším hučet vody jako hromy dálné
slyším jásot duchů, alleluja valné,
bože, Hospodine.“…

     Kat mu jazyk trhá,
do prachu jej v krvi pod nohy mu vrhá.
Ulický však dále krve horkým proudem
blekotá:
O pane, suď mne svojím soudem,
ať mne třeba plamen tvého pekla schvátí,
dej, bych — aspoň — pánům, moh' tam -
     přikládati!"