Selské ballady/Dvě laně

Selské ballady Jaroslav Vrchlický
Sen Tamerlanův	Dvě laně	Píseň klasů

Údaje o textu
Titulek:	Dvě laně
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Selské ballady Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, Ed. Valečka 1885
Licence:	PD old 70
Související:	Kněžna ze sedlky v Dalimilově kronice
Související články ve Wikipedii: Božena (kněžna)

Dva dny juž kníže Oldřich u Peruce
     na vzácnou čekal zvěř,
a vždy se zachvěl, jak hnul sebou prudce
     ve větru strom i keř.

A darmo zněla lovčích rohů echem
     kol zalesněná stráň,
to bůh ví, kady zmizela vždy mechem
     ta bílá, vzácná laň.

Dne třetího zas vyjel na čekání.
     však sám děl: Naposled!
Jel, náhle, v úval kde se hora sklání,
     cos kouzelného zhled’.

Tam dívka stála, u studánky prala,
     zpěv její zvonil v les,
a kníže zřel, jak sukni nazvedala,
     jak s páží šat jí kles’.

A jako světlo mezi bílé břízy
     když zbloudí, její pleť
tak stříbrem plála, vlas jak zlato ryzí. —
     Ó hleď si srdce, hleď!

I stojí kníže udiven a němý,
     zář listím hraje si,
a zapomenul půvaby jat těmi
     na lov i na lesy.

V tom udýchán sem vrazil lovec mladý
     tvář v ohni, v dechu chvat:
„Ó, běda, kníže, co ty stojíš tady,
     laň padla do tenat!

A nalíčil je rukou přeumělou
     ten lotr Kresina,
ó pojď, potrestej selskou pýchu smělou,
     zkroť toho zlosyna!“

Hněv zkypěl v knížeti, trh’ uzdou prudce
     a v cvál se dali zas,
kam lovec veď je nazpět do Peruce,
     a v statek vtrhli v ráz.

Na dvoře, hle, nad krásnou, bílou laní
     ten lotr sedlák stál,
ji právě skolil, hladil jí šíj dlaní
     a do vousů se smál.

A stáli jak dva mraky proti sobě,
     tu kníže — sedlák tam.
„Hned spoutejte mu drzé ruce obě,
     trest vymyslím juž sám!“

A lovci juž se vrhli na sedláka.
     V tom dívka cloní jej,
knížeti padá k nohoum letem ptáka:
     „Můj otec! Soucit měj!“

A kníže couvnul. — Bože, to jest ona!
     Tam prala před chvílí!
Pod nohou její kvetla růže vonná,
     kol hráli motýli!

A jako světlo mezi bílé břízy
     když zbloudí, její pleť
tak stříbrem plá a vlas jak zlato ryzí:
     Ó hleď si srdce, hleď!

A kníže couvnul — usmál se a svolil:
     „To můžeš štěstím zvát,
že za laň, již’s mi před očima skolil,
     mi jinou můžeš dát!“

„Laň za laň!“ — Kresina vždy s klidnou tváří
     dal jemu v odpověď.
A na bříze pták zpíval jásající:
     Ó hleď si srdce, hleď!