Přeskočit na obsah

Sekáči/XV.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: XV.
Autor: Svatopluk Čech
Zdroj: ČECH, Svatopluk. Tři cykly básní a Sníh. 3. vyd. Praha : F. Topič, 1913. (Sebrané spisy Svatopluka Čecha; sv. díl 16). S. 181-239.  
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 1903 (časopisecky), 1904 (knižně)
Licence: PD old 70


== Dvě modlitby ==
Starý sekáč:

Jak dnes hlasně, odevšad jasně
hlas klekání se chví!
Anděl Pánně zvěstoval panně
Marii poselství.
Když tak slyším z vesnic kolem
zvonů zpěv se vlnit polem,
celý život na paměti
rázem ožije,
minulost mi hlavou letí -
Zdrávas, Marie!

V nízké chatce, tulím se k matce
jak malý hošík zas -
ó jak mile v blahé ty chvíle
zněl večer zvonu hlas!
Nechť jen černou v ruce skývu,
síň jsem viděl plnou divů,
a v níí anděl mih’ se s bělem
rajské lilie,
s nachýleným k Panně čelem -
Zdrávas, Marie!

Věk ten blahý uletěl záhy,
hoch v práci tuhé rost’,
v celém žití hrstka jen kvítí,
však trní dost a dost.
V horkém potu stejným krokem
za dnem den, rok míjel s rokem,
s nouzí tak se ke starobě
chuďas probije,
odpočine si až v hrobě -
Zdrávas Marie!

Na lopotu zvyk’ jsem i psotu
a rád jsem pracoval,
díky nebi za černé chleby,
jež v odměnu jsem bral.
Jenom nedej za mozole
k stáru žebrácké mi hole,
dřív ať raděj, bože milý,
srdce dobije,
než těch ramen dojdou síly -
Zdrávas, Marie!

Sám jsem v málu vzdával ti chválu
za dobro vše i zlo,
bez žaloby po všechny doby
svůj nesl kříž a jho.
Přece k nebi ruce šinu:
Dopřej, Bože, mému synu,
dopřej vnuku, ať se se časů,
lepších dožije,
přines i nám nízkým spásu -
Zdrávas, Marie!

Šimon:

Kdys také já se modlil při tom zvuku -
teď jinak hlasům zvonů rozumím,
jen mlčky hledím na mozolnou ruku
a modlitbu již říkat neumím,
jak anděl poklonil se jasný čelem
před tichou pannou s rajským pozdravem,
že právě Slovo učiněno tělem,
to božské slovo lásky k bratrům všem.

Ba, slovo tělem učiněno, amen!
Zde hlásá mi to zmozolená dlaň,
jíž bratr místo chleba dává kámen
za potu horkého a krve daň.
Však pro potěchu nechal mi tu chvíli,
by zkonejšila hněv můj zvonů báj,
že za vše trní pozemské a býlí
kdes v oblacích mi kvete věčný ráj.

Nechť jiným zpívá nadpozemské zkazky,
mně tvrdým hlasem připomíná zvon,
jen boj že kolem všude místo lásky,
jen o kořist se rvoucích dravců shon.
Já křížem nestírám tu horkou rosu,
jež s čela kape mi na chudou zbroj,
jen pevněj zbraň tu svírám, svoji kosu,
v ten perný, tuhý živobytí boj.

Ne ruce spínat, nám se bíti třeba
bez chvíle oddechu s tou křivdou zlou,
o život svůj, krov z došků, o kus chleba,
a děti své a lidskou hodnost svou,
a státi k sobě, chuďas při chuďasu,
druh druhu protírati kalný hled,
druh druha budit, sílit do zápasu
a v šiku svorném drát se výš a v před.

Zde stojím s kosou, hlídka toho voje,
nechť v ztraceném jen koutě vesských niv,
a nemodlím se o spasení svoje,
však, je-li soudce všemocný kde živ,
vím, kterak rozsoudí, a vzdychám pouze:
Kéž ještě uslyším tu rajskou zvěst,
že spása vzešla utlačených touze,
že slovo tělem učiněno jest!