Poesie (nová řada)/Scherzo

Poesie (nová řada)
V tichém přístavě	Scherzo	V stín věčný

Údaje o textu
Titulek:	Scherzo
Autor:	Adam Asnyk
Zdroj:	ASNYK, Adam. Poesie (nová řada). Praha: J. Otto, 1892. s. 47–54. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Kvapil
Licence překlad:	PD old 70

Sedí v okně ráno, ve dne,
    do noci tam sedí,
sedí Janek, hořem bledne,
    čeká odpovědi.

K nejmilejší psaní složil,
    poslal — teď se leká,
měsíců šest v okně prožil,
    vzdych’ a dále čeká.

Po holoubku vyslal zprávy,
    ten se nenavrátil —
snad ho potkal jestřáb dravý,
    jenž mu cestu zkrátil.

K nebi zří jen do lazuru,
    co as posel řekne?
Hledí před se, hledí vzhůru,
    jen pes na něj štěkne.

Ptaním se již všecky nudí,
    a svým věčným bolem
lidi, mračna, ptáky trudí,
    vše, co jde jen kolem.

Každý se mu směje, diví,
    upřímně neb klamně —
on vždy nadějí se živí,
    spad’ se přenáramně.

Dnes zas hledí v jednu stranu,
    vzdychá v hořkém smutku,
slunce odešlo spat k ránu,
    moudře dělá v skutku.

Z hospody však měsíc kráčí,
    po nebi se točí,
tváře červené, jak v pláči
    napuchlé má oči.

Podnapil se lišák starý,
    cestou plet’ si kroky,
k hvězdám chtěl se blížit — vari,
    ty hned před ním v skoky.

Mrzutě se bere k dáli,
    trpký smích má v tváři,
bručí: „Kéž to čerti vzali!
    psotu jen zná stáří!

Hvězdy, oh, to rod je lživý,
    každá z nich je zrádna,
teď, že jsem již starý, sivý,
    už mne nechce žádná.

Měl jsem za to mládí slavné,
    každé jsem pad’ k oku,
nejsou to tak časy dávné —
    as šest tisíc roků.“

Když zřel Janek jej v té době
    nebem kráčet v šeři,
nachýlil se z okna, k sobě
    zve jej do svých dveří.

„Hezky už, můj zlatý, milý,
    ušel jsi se, hochu —
sedni si — byť jenom chvíli,
    odpočiň si trochu.

Cestou unaven jsi dosti,
    čas též prchl mnohý — —“
Měsíc na to broukl v zlosti:
    „Neslouží mi nohy!

A tu mám všem na procházce
    lampou svítit něžně,
kdo chtí blouznit o své lásce,
    kuchařce i kněžně.

Kletby, vzdechy — píseň stará —
    vždy ji slyšet, musím,
ať je podzim, ať dech jara,
    to ví ďas, co zkusím!

Každý mladík mní, že v mžiku
    svojí touhou veden
plnou hrudí vykřičníků
    odkryl nový eden.

Že on první se svou kráskou
    zalez’ mezi hvězdy —
před ním nikdo nevzplál láskou,
    on ji našel vezdy!

Když ho zradí sladké děcko,
    myslí v žalném snění,
že zná v světě hoře všecko,
    nešťastnějších není.

Diví se jen tomu všemu,
    ztrativ milku zrádnou,
slunce, měsíc, hvězdy že mu
    na nos neupadnou.“

Janek v tom: »Můj zlatý, drahý,
    zlý máš humor znovu,
na mou otázku však záhy
    odpověď dej k slovu.

Nechci, bys se na mne mračil
    pro stejné též viny,
víš, že bůh mne stvořit ráčil
    z jiné celkem hlíny!

Láska má — to není pouhý
    lidský klam, snů zřídla,
ani loutka smyslů, touhy,
    ani baňka z mýdla.

Láska má — ta pouze zkvetla
    nad tou nízkou zemí,
v nebe, ryzí poklad, vzlétla
    svými perutěmi.

K lidským nedruží se zcela
    citům, které zmizí,
když svět zářnou obestřela
    idealů přízí.

Nad sobectví výš se nese,
    srdce nad pohromy —
heroismus to, jenž v plese
    zdrtí vše a zlomí!

Štěstím nechci též jen sebe
    blažit, i když volá,
neznáť lásky mojí nebe
    zemského nic zhola.

Nesoužím se žádným přáním,
    nechci nic, krom zvěsti,
kterou vyhlížím a sháním
    kol měsíců šesti.

Chtěl bych zvědět o své milé,
    o anděli, zoři,
jak as tráví smutné chvíle,
    zdali nelká v hoři?

Holoubkem jsem vyslal psaní,
    avšak zprávy žádné —
nemám klidu, nemám stání,
    žalem srdce vadne.

V ruce tvé svůj kladu osud,
    rci, zřel jsi ji zdrávu?
Dám ti vše, co mám jen posud,
    za tak šťastnou zprávu!“

„Ty jsi štědrý!“ měsíc praví,
    „máš sám věru málo —
když však nepokoj tě tráví,
    řeknu, co se stalo.

Rád jsem, že tak snadno lze tu
    vše tvé ztišit tužby —
zjevím krátce, neb zas v letu
    musím do své služby.

Byl jsem tam, jda právě zpátky,
    dneska při úsvitě,
viděl jsem, šlo do zahrádky
    tvoje krásné dítě.

S ní šel hoch též černovlasý —
    zří naň s touhou v zraku,
stále rdí se, plna krásy‚
    v ručce kytku máku.

Vyndala i tvůj list před ním
    z kapsy u fěrtochu,
o tobě cos dechem jedním
    šeptla svému hochu.

Pod strom usedli a spolu
    trhají list v kusy…“
Na to Janek křikl v bolu:
    „Smrt ať dech jí zdusí!

Ó ta bídná, zrádná, mstivá,
    tak mne klame v pýše?
Což mi po tom, že jest živa —
    propadni se spíše!“

Rameny jen krče lstivě,
    měsíc smál se z obou,
zře, jak láska zuří divě —
    Janek sršel zlobou.

Až se znudil, nechtěl déle
    patřit, jak se šklebí,
jak své milé klne směle —
    chtěl zas brát se k nebi.

Janek vida, staroch v tichu
    že chce pryč, zlost dostal,
chyt’ jej za kraj u kožichu,
    by tam ještě postál.

Měsíc v skok — a z pasti spěchal,
    nevěřilť on chlápku —
Jankovi jen v rukou nechal
    liščí svoji čapku.