Poesie (nová řada)/V tichém přístavě

Poesie (nová řada)
Jeseň	V tichém přístavě	Scherzo

Údaje o textu
Titulek:	V tichém přístavě
Autor:	Adam Asnyk
Zdroj:	ASNYK, Adam. Poesie (nová řada). Praha: J. Otto, 1892. s. 44–46. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Kvapil
Licence překlad:	PD old 70

Až tedy umru, přikaž, matko milá,
by v rakev svatební mi dali šaty —
tak ráda o své svatbě bych pak snila,
oděna v myrtu, v oranže květ zlatý.
Nechť smrt mi kouzla snů mých neubírá!
Vždyť ve snech srdce divná leží síla,
a nad smrt silnější je láska, víra!

Já nevím proč, leč v poslední té chvíli
na kolej žití jinak zřím než dříve,
ač osudu se vzepřít nemám síly.
Ta bolest přešlá tichne — jak sny divé
a pochmurné vše uniká mi, hyne,
jak sny, jež denní úsvit rozeptýlí,
ač za nimi se ještě slza řine…

Ó dřív tak často duch, jsa bolem štvaný,
se boží vůli protivil, jda v scestí;
a smutných losů otvíraje brány,
lkal marně zoře návratu i štěstí,
a tesknil za rájem — tak v marné boje
se vrhaje, své jenom zvětšil rány,
a nezřel nic než stesk a žaly svoje.

Dnes kdyby anděl, nade mnou jenž stojí,
mně moc dal, abych osudem svým vládla,
bych pro štěstí šla zpět dob zašlých znoji,
již nechtěla bych — naděj, touha zvadla,
a duch můj, přečkav strasti nekonečné,
již k prchavému neschýlí se zdroji
a po tom jenom sáhne již, co — věčné!

Již patřit mohu bez hoře i trudu
na trýznivé ty minulosti zjevy —
již zmizel žal můj v temných troskách bludu,
dozněly blaha vysněného zpěvy
a vše ty ztráty jako těžké snění
vzpomínkou v jednom obraze zřít budu —
ty ke mně plynou v čarném osvětlení.

A pokojna zřím na tu bytost drahou,
jež v slunné světy mne kdys provázela —
i na chvíli, v níž zpita vůní blahou
jak květy srdce v objetí si spěla,
žít bez prostoru, bez času a touhy,
nic v sobě, co by zemskou bylo snahou,
jen ponořena v paprsk lásky pouhý!

I do stínů zřím bez žalu a chvění,
jež zatemnily obrázek můj zlatý…
Noc černou vidím — strach a rozloučení —
naděje marné, běd šíp jedovatý,
když na vždycky on rozžehnal se s námi…
Jsem pokojna — již v prsou vzdechu není,
a v oku mém ni slza nezbyla mi.

A přec ta láska ve mně neumřela,
jen plnější si žádá štěstí míry —
o nesmrtelnost křídla podepřela,
až za hrob sahá jasným zrakem víry,
a odcházejíc k jiných světů lemu
vše nalézá, co tady soumrak čirý
poukryl na vždy zraku smrtelnému.

A jista jsem, že čarovná ta síla,
jež spojuje dvě srdce milující,
že láska sama ráj by utvořila,
by sešli se v něm opět, s blahem v líci…
Až tedy přijde cherub onen bílý
mi oči zatlačit — to jak bych snila,
že ku svatbě mne volá hoch můj milý!